|
1. ledna 2014
Jsem
pověrčivá? Možná, jo. Možná, ne. Říká se, jak na Nový rok, tak po celý
rok.Co mě čeká každé ráno? Zima…vítr…snídaně do stanu…pokud bych byla ještě
větší blázen, než jsem, stan si doma postavit můžu, ale snídani do postele,
tak to v žádném případě ne. Teda jako pro mě. Jediný, kdo v naší
rodině má výsostné povolení snídat všude, je Martin. Bude-li zima, zahřeju
se. S větry si nějak poradíme.
Změnila se
trochu vegetace. Zřejmě si na ní pochutnávají už jen krávy. Cestou slunce
proráží mraky. Ale stále poprchává a fouká silný vítr.
Tak širokou
duhu, která se napila v údolí před námi, jsem ještě nikdy neviděla.
Kvetou bodláky, nočenky a divizny. Patagonská flóra
má svůj čas. Její krásu jsem mohla
obdivovat při první návštěvě v roce 2009.
Provincie Neuquén nabízí nejkrásnější
přírodu celé Patagonie.
Jeho název se čte odpředu
stejně jako odzadu. Neuquén…neuquen.
Vyprahlá step převládá na
většině jeho území. V jihozápadní části však ustupuje oblasti dlouhých
ledovcových jezer, hustých lesů a vyhaslých sopek. Střednímu Neuquénu se
říká Dinosauří ráj, jelikož ukrývá či odhaluje velká naleziště fosilií.
To je krása, ale chčije a
chčije. Jezera si navlékla šedé pláštěnky. To je vyloženě na spaní. Musíme
někde zastavit a udělat kafe. Ve Villa Mascardi pod přístřeškem autobusobé
zastávky na lavičce. Vše vymyslel Martin. Popíjet kafíčko, zobat sušenky a
vypláchnout si hrnek vodou z okapu. U Lágo Mascardi, typická
Mascardiho siesta.
Další předpověď počasí. Tak
posloucháme. Mlha, zataženo, přeháňky dešťové, silný vítr a 7 stupňů. Pokud
jste v autě a zapnete si topení, tak ta kosa za oknem není tak hrozná,
jak skutečně je. Všimla jsem si, že si Martin natáhl dlouhé kalhoty značky
Humi. Taky mám vohoz jak ze salónu. Zimní ponožky, pucháče, cyklistickou
bundu Kalas, maskáčovou sukni a klobouk a la Felix Holzman.
Končíme siestu pod okapem a
radujeme se, že teplota venku se trochu pohnula. Zajedeme si zavzpomínat
k Lago Nahuel Huapi. Tenkrát bylo horko. Kvetly kytky, které lemovaly
břeh jezera svojí sytě oranžovou barvou. Hmmmm. Už odkvetly.
Kdopak to tady parkuje? Policie
z Rio Negro. Taky se kluci policajtský umí pěkně zašít.
Další informace o počasí je
příznivější. Oteplilo se na 12
a je polojasno. Jenže jsem zapomněla dodat, že ta
předpověď platí pro území před námi. Neotáčet se dozadu. No jo, tak nebudu.
Nebo jo? Obloho! Jsi fakt černá kompletně, od shora až dolů.
Co bych si vymyslela
za aktivitu? Hlásím jen počasí. Třeba bych mohla cestou trhat
levandule, usušit je, ušít vonné pytlíky. Jen abychom je nepopletli
s těmi na semena pro kaktusy.
Moment, musím se vrátit
k počasí a zaznamenat změnu. Je 15 stupňů, po proudu řeky Rio Limay
vlevo je zataženo, vpravo sluníčko. Díky pravé straně můžeme zastavit na
Amfiteatro a jen žasnout, jaká to je nádhera.
Řeka unáší několik človíčků
na raftech. Je rychlá a široká, bez peřejí. To je jízda. Přímo pohádková.
Koryto řeky se vyzdobilo písčitými meridiány a ostrůvky usadilo uprostřed
toku. Svahy podél řeky se vyfešákovaly jehličnatými porosty a na vrcholky
kopců usadily kamenná sousoší.
Seňor mistr stvořitel si vyhrál. Nejvyšší místo je
pojmenováno jako El Dedo De Dios. Opravdu to tak je. Prst Boha ukazuje a
říká: Sem postav to a sem zase tohle. Postavil toho dost.
Na řece vidíme i pstruhové sádky. Táto, mámo…co bude
k večeři?
Trucha na grilu. Několik kilometrů dál…a řeku
pohltila Embalse Piedra Del Aquila.
Stavíme a fotíme, ještě a ještě. Ty jo. Jak mě to
fotíš? Chci tam být vidět celý.
Červeňas by ti dal, kdyby viděl, jak mě fotíš. I prsty u nohy musíš vidět. Fakt? A platí
to i v tvém případě? Tak proč, když mě fotíš, prsty mi usekneš. Hele
Martine, mám jinou školu. Ha. Petro! Vyfotím tě znova. Podívej se.
No…hrůza. Mám ufiklé ruce.
A je tu písečná bouře, všechno zavřít. Pod námi je
vesnice Alkura. Domy, stromy, všechno je zaprášené. Rychle pryč po mostu
přes přehradu.
Jsme zpět v provincii Neuquen. V Piedra
Aquila nabíráme benzin a máme plán zůstat v balneariu. Oteplilo se na
dvacet, ale vítr se nezklidnil. V balneariu všechno lítá. Tady stan
nepostavíme.
Před Picún Leufu kolem Emblse Ezequiel Ramos Mexía už
ručička teploměru poskočila o tři dílky, ale žene se další písečná bouře.
Původně chtěl Martin jet na Cutral Cú, jenže jsme najeli na prašku, a
představa hledání místa na spaní ve větru a kilometry navíc, nás donutila
názor změnit. Kousek odsud byl kemp. Vrátili jsme se a stan postavili mezi
stromy.
Majitel, když slyšel, podemos ducharnos, zakroutil
hlavou. Sprchovat se tady nedá. Ale dá, našla jsem sprchu u venkovního
bazénu. Martin to má zorganizované. Stan, sprcha, večeře a spát. Já zatím
na sprchu čekám. Ledová romantika za jasného nebe plného hvězd. Jdu do toho.
Po večerní rychlé spršce jsem pod hvězdami za Martinova pochrupování
usnula.
2. ledna 2014
Vypadá to na sukni. Modré nebe, slabý vítr a 15
stupňů. Směr na Neuquen. Přeci se na tu kostru do muzea podíváme. Villa el
Chocon.
Od roku 1988 začali paleontogové odkrývat zkameněliny
největšího býložravého sauropoda a největšího masožravého dinosaura, jací
kdy byli objeveni.
Není snadné si představovat, jak se po širokých
pláních obří dinosauři potulovali.
Městečko je malebné. Původně bylo postaveno pro
dělníky pracující na stavbě přehrady. Zdejší Museo Municipal Ernesto
Bachmann vystavuje největší atrakci města, prakticky kompletní 100 milionů
let starou kostru Giganotosaura cardinii, objevenou v roce 1993.
Tento tvor dokonce zastiňuje i Tyrannosaura rexe.
Měří úctyhodných 13
metrů na délku, 4,7 metru na výšku a
vážil odhadem osm tun.
Buenos días. De donde estás? Paní v pokladně,
jakmile nás uvidí, rychle nás zdraví jako první. Před deseti lety bylo
vstupné 1 peso. Dneska 20.
Bude pravdou, že sem muzeum během několika let
přivítá víc návštěvníků i za vyšší vstupné. Dívám se na sondu, která
vytáhla z hlubin země vzorky materiálu z různých vývojových
období. Napadlo mě, co na to říká proti evoluční teoretik.
Ve městě Neuquen skákneme do obchodu Jumbo pro pan a
něco k tomu.
Martin zrychlí, když se blíží gymna nebo panaderie.
Zkoumám, zda se dá být měsíc bez sladkostí. Zatím se mi daří.
Pokračujeme po 151 na Contrial mezi řekami Neuquen a
Colorádo. Zavlažovací systém zásobuje vodou ovocné sady.
Zastávka na kafe. To není prdel, dát ve větru lžičku
cukru do Martínkova hrnku. Nejdřív mi cukr odfoukl projíždějící náklaďák,
pak vítr shodil sáček zatížený kameny ze stolu a i hrnky. Neuhlídala jsem
to. Do třetice jsem se zavřela v autě, abych nabrala kafe znova. Kde
jsi? Volá Martin, voda bude studená. Hrnky musím schovat pod bundu, aby mi
to nesebral vítr.
Valíme po Ruta 131
na Santa La Pampa. Dnešní předpověď je fádní, 25 – 29 stupňů,
slunečno a větrno.
Na velké ploše je rozeseto mnoho těžních věží. Jsme
v El Cartel. Tak jak roste teplota, roste i cena benzinu. 9,07 za
litr. Na půli cesty mezi Puelen a
Chalileo je odbočka na Cerro Centinella. Martin uvažuje. Nemá tady náhodou
Jarda sběry? Zastávka. Jsou tu leukanty a opuncie. Včera jsem dostala květ
bodláku, dneska květ opuncie.
Martin je pozorný. Hned na to jsem si do prstu
zapíchla blochidie. To mi nevadí. Co mi vadí? No že ta vůně žlutého květu
nepřerazí ten smrad z Martinova ručníku.
Martine, hoď ten ručník někam dozadu, je to fakt
síla. Tak jako v Ice age 3, jsem se před vyslovením smrad ujistila,
jestli ten závan nevychází z mé strany. Jsem v poho. Deodorant to
jistí. Mám mini vzorky parfémů, tak co kdybych mu ten ručník přeznačkovala?
Míjíme dvě saliny. Salina De La Perra a Grande. Žár a
rovná silnice. Jen chybí melodie z filmu Tenkrát na západě.
V navigaci je bod Punta Del Aqua.
Další kontrola. Otevřete kufr. Máte ovoce? Ne.
Přehazuju nohu přes igelitku. Kde pod sedačkou mám dva banány. Poplatek za
kontrolu. Děkujeme za účetní doklad a na shledanou.
V Punta Del Aqua vystupuje za obzorem několik
kopců s černými kameny. Ten první, zřejmě nemá rád gymna, jelikož
nacházíme jen mini opuncie, leukanty demnosy, tefráče a sohrencie.
Před vsí je dobré místo na spaní. Už se těším na
pivo. Za 16 pesáčů a přímo z lednice. Avez je určitě lepší než Gilmes.
Tak ochutnám. Při otázce, zda jedeme s Dakarem, mě trklo, že je možná
uvidíme. Ještě prozkoumat kopec druhý. Taky nic. Den končíme večerní
siestou u řeky.
A prej, že jsme ujeli před větrem. Martin šel raději
přeparkovat auto, aby nám náhodou nespadla na kapotu větev. No… je holka větev trochu suchá.
Rozsvítili nám pouliční osvětlení. V noci přijela dvě další auta.
3. ledna 2014
Ráno balíme stan. Je už bez kolíků. Najednou se zvedl
vítr, stan se mi vytrhl z ruky a stylem salto mortale se mi začal
vzdalovat. To byla akce. Malá rozcvička hned po ránu. Akce chyť stan. Kluci
s křevinořezama, kteří začali s úpravou okolí řeky, měli ze mě
tak trochu srandu.
Vracíme se včerejší cestou něco přes kilometr, a pak
najíždíme na 179. G.
striglianum si našlo místečko pod zelenými keři akácií. Zem vypadá, jak
kdyby vylítly saze z komína. Plody jsme neviděli, tak popojedeme.
Cesta je kamenitá. Někdy šutry vystřídají naváté
jazyky písku. Vidíme hodně koní, kvetoucí agáve a dokonce i orla, sedícího
na silné větvi nejvyššího keře. Martin dělá další průzkum, mně se
nechce. Óóóó…přináší mi z lokality
květ leukanty. To potěší, jen si moc nezvykat na pozornost partnera. Někde
jsem to četla.
Za estancií Villa Caliente, prosím o zastavení
k průzkumu. Proč budeme
zastavovat, když mám za pět kilometrů lokalitu. Nechápu. Chci
zastavit prostě tady a basta. Ještěrko, pomoz mi, kudy mám jít? Kde jsou
kytky? Musíš být můj spojenec. Vidím gymno i s plodem. Jéžiši, vždyť
je tady jen pět semen. Čapnu plod do ruky a svírám ho pěkně pevně celou
dobu. Odevzdávám ho šéfovi až v autě. Našla jsem ještě jeden. Štěstí nám
přálo. Další plody a ještě k tomu zralé.
Dál na Los Toldos, pak na Malvinas. V korytu
řeky zůstal asi metr široký pramen. Pereme vše, co se dá. Je tu nová cesta
na Malargúe. Vidíš, můžeme jet na plameňáky. Tak ne… máš pravdu, plameňáky
jsem viděla a jeskyně je dobrá maximálně pro speleology. Naše české
krápníky jsou hezčí. A co takhle navštívit nějakou bodegu, když jsme ve
vinařské oblasti? To bych rád viděl, domluvíme se večer.
Podívej se na mapu Los Malvinas. Jedna hlavní ulice a
ostatní další se jmenujou calle 1, calle 2, a pak tak dál až do 20. To je
dobrý, co? V San Juan je cena benzinu různá. Pokud je cena dobrá,
benzin nemají, nebo mají a u pumpy je nekonečná fronta. Čekat se nám nechce,
natankujem za 9,90.
Vesnice La
Tosca, Rio Seco De Las Peňas. Necháváme auto pod vysokým
topolem ve stínu a hurá na lokalitu. Zajímavé. Strigliana milují písek a
řídké keře. Koukni, je tady. Mám ráda takhle rostlý kytky, s tvrdou
epidermis a silnými trny.
Projíždíme městem Tunuyán. Martin dělal nějakou
šingrošádu. Hledá lokalitu, pak nehledá, zase hledá a nehledá. Říká, že na
lokalitě je vinice, pak zase není a je.
Nemám o tom přemýšlet a hledat raději kemp. Kemp jsem
našla. Důležitější je cesta pro plody na lokalitu Zapata. Martin je zpátky
do pěti minut. Stejný kytky, stejný místo. To je hustý. Mravenci vybrali
jen dužinu, tím očistili plody a nechali je uvnitř.
Servis na jedničku. Cedule na kempu říká paso.
Tak teda paso. Vjeli jsme do sadu. Pokračujeme dál.
Hezký. Majitelka mluví anglicky. Je docela ukecaná. Dohodli jsme se na 90
pesáčích za noc. Ukázala nám svou pýchu, netradiční kemp. Yes, dobrý,
souhlasíme. Při registraci Martin odešel
a baba řekla líbezně, my darling, 90 for each. Volám na Martina.
Mávnul rukou. Je to síla, ale co naděláme. Uvařím těstoviny a omáčku ze
čtyř sýrů. Dáme spršku, kafčo, pokecáme o zítřejším plánu, o návštěvě
vinice. Mám informace od seňory, že vinice je krásná a bodega taky. Majitel
je bohatý Holanďan. Necháme se překvapit.
4. ledna 2014
Další noc pod Jižním křížem končí. Me duche y después
desir adiós…
Říct sbohem kámošce a vulkánu. Jeho jméno se překládá
jako místo čekající na hvězdy.
Dostala jsem instrukce, kde najít slavnou bodegu.
Rovně, doprava, stále rovně, doleva a hned doprava. Finca La Pampa.
První, co Martin řekne, když uvidí místo patřící
Holanďanovi….to je mauzoleum. Musím jen souhlasit.
Jsme tady brzo. Máme hodinu čas. Vidíš, to jsme klidně
mohli koupit broskve přímo ze sadu. Jdi zjistit, co a jak, zatím se podívám
na kaktusy kolem. To si jen chlapec myslel. U zaparkovaného auta se zapnul
kropící systém. Martin mluví něco o prdeli a natáčí trysku směrem od auta.
Teď přichází silnější do prdele. Přibouchl dveře a klíčky nechal
v autě na sedačce na fotobrašně. Klasika. Lumíre, teď musíš pěkně
škytat. Kdybys věděl, jak na tebe vzpomínám, jak sis zabouchl dveře, když
jsme tady byli spolu. Nechápali jsme, jak se to auto jen tak může zabouchnout.
A je to tady znova. Nejsi tu s námi, ale s Martinem to máte fifty
fifty.
Jdu se zaregistrovat do recepce. Požádám o pomoc.
Přes gumu dveří rveme drát do auta. Tolik neúspěšných pokusů. Podařilo se
mi drát zkroutit a ohnout tak, abych ho zastrčila za kliku. Podaří se, ale
musím jít. Tak Martine, víš, že ti držím moc palce, ale odcházím. Jen
nezavírej oči. Dobrý a divný
zároveň, máme každý svůj individuální program.
Hele informační brožura. Copak se tu dočtu?
Cílem Salentein je skloubení přírody, vína a místní komunity. Jde o
závazek společnosti dát lidem pracovní příležitosti a školení.
Salentein leží v provincii Mendoza, nejdůležitější vinařské oblasti
Argentiny.
Salentein se dostává do povědomí zákazníků vizí vysazování tradičních
odrůd a uplatňování evropského umění.
Nádherné vinice se uskupily do tvaru kříže. Tak mohou šetrněji manipulovat
s hrozny.
Budova je vystavěna do čtyřech křídel. Každé z nich má dvě úrovně.
Část nad zemí je domovem nerezových tanků a francouzských dřevěných kádí
pro kvašení a skladování. V podzemní části dozrává víno
v dubových sudech. Víno může v těchto dvou úrovních proudit pomocí
gravitace systému.
Čtyři křídla se sbíhají do kruhové centrální místnosti, která připomíná
amfiteátr, který byl inspirován starověkými klasickými chrámy.
V podzemních sklepech se přirozeně udržuje teplota na konstantních 12 °
C ( 53,5 ° F) a 80% vlhkost vzduchu. Víno zraje v malých ( 225 l ) francouzských
dubových sudech. Kapacita sklepa je
5000 barelů.
Nesmí se zapomenout na původní kořeny vinic. Misionáři se zde usadili v
16. století a kultivovali některé z prvních vinic v regionu.
Salentein je pyšný na degustační místnost s klenutým stropem, který je
ručně malovaný barvami z přírodního kamene ženami z místní vesnice.
Začíná můj program v malém promítacím sále. Tak
se podíváme pěkně pod pokličku nejslavnější bodegy tady. Možná uvidím něco,
co nenapsali. Zjistím to svým okem nepijavce?
Poslouchám něco o historii vína a takové klišé, že ve
víně je pravda. Další část filmu nás provází čtyřmi ročními obdobími
v Salentein. Ideální místo pro pěstování vína. Úrodná půda
s původní vegetací, která mezi řádky s vínem pomáhá růstu vína.
Asi to tak bude.
Potom nezbytnými pomocníky jsou voda z hor, čistý
vzduch a teplota neklesající během zrání hroznů pod 19 stupňů.
Hmmm, je to tak.
Film končí a čeká mě prohlídka sklepů. Víno vyrábí
průmyslově a i tradičním způsobem.
Zajímalo mě, jaké vzdělání potřebuješ k práci na průvodkyni. Být
šikovná. Rychle se zaškolit, angličtina nemusí být perfektní. Holka se
omlouvala Američanům, že mluví špatně, jelikož anglinu začala studovat před
třemi týdny. Kecy, kecy, ježek v kleci.
Co kdybys přihodila jeden rok k tomu?
V tomto případě mohu potvrdit, že slib dávat
práci místním dodržují.
Strýcu, není to malá víska na Moravě a sklípek, ale
tisíce hektarů, tisíce litrů, moc a moc sudů. Velké a malé sudy, všechny
jsou vyrobeny z francouzského dubu.
Pravda pravdoucí…sudy a zase sudy. S dubem mám
problém. Sakra. Okem nerozeznám rozdíl mezi českým dřevem a francouzským.
Nekecali, že hodně sudů je umístěno v centrálním
sálu. Do středu mozaiky prosvítá
světlo malým oknem ve střeše.
Můžete si zahrát na klavír. Myslím si, že než nějaký
Holanďan dovede výrobu vína k dokonalosti, tak jak Japonci vyrábí
saké, hodně vína proteče. Japonci nasazují na tanky sluchátka a opravdu do
nich pouští muziku různých žánrů.
Hele Holanďane, co takhle pouštět vínu muziku taky.
Říkáš, že miluješ Mahlera, tak se divím, že už kolem tanků nejsou taky
sluchátka s jeho repertoárem.
Proč by to dělal? To je pravda, vždyť stáčí víno o
106. Vidím dvě linky. Jedna je italská, to na víno kvalitnější. Stejně je
to šrumec, 2000 lahví za hodinu. Rychlejší linka je americká, na 5000
flašek. Korek dováží z Portugalska.
Tečkou prohlídky je degustace.
Bílé a červené. První ochutnávka červeného vína,
které zrálo 9 měsíců, nic moc. Barva
je světlá, vůni třešní nějak necítím. Merlot? Divný víno. Poslední degustace…Numina Malbeck. Myslím,
že jsem se za..za…zamilovala.
Intenzivní červená barva. Přivoním a představuju si
aroma ovoce, jako jsou moruše, borůvky, ostružiny a černý rybíz.
Stárnutí vína, po dobu 16 měsíců v dubu, mu
dodává nezaměnitelné tóny vanilky, hřebíčku a koření.
Ochutnám…válím a válím, jak mě to učil Venca…záznam
na patře je jemný…exotický…
Hmmmm… Sakra. Do Česka ho nikdo nedováží.
Pokud o tohle víno zakopnete…nemohli byste mi udělat
radost a donést mi ho???
Fakt nevím. Zdá se, že nekecali. Víno dělat umí.
Určitě pro můj jazýček.
Malba pro oko.
Martin měl taky zajímavý program. Podařilo se mu auto otevřít. Zranil se. Škrábnul se o drát. Byl ošetřen lékařem. Hustý.
Společně jsme si prohlédli galerii Artists of Santa
Fe in Killka.
Měli jsme možnost vidět práci několika umělců.
Jmenovitě…Adrian Carnevale, Gabriela Pertovt, Fabian Rucco a Luchi Collaud.
Pojď se podívat. Tenhle obraz, bych si klidně do
obýváku dal.
To věřím…Tanto Silentio…
Chceš jako naznačit, že máme být ticho, když se díváš
na zprávy?
Na druhou stranu, na ženskou, dobrá práce. Jestliže
její obrazy jsou i v galeriích v Evropě, musí být dobrá.
Pouštět se do hodnocení argentinského malířství? To
v žádném případě nechci. Vždyť o tom vím tolik málo. Jediné, co vím je, že v roce 1994
vyšla první kniha v Evropě věnovaná argentinskému umění.
Odborníci tvrdí, že je sice nejevropštější, ale ve
skutečnosti je trochu jiná.
Prase, aby se v tom vyznalo. Tak mluví o
novátorské, často fascinující tvorbě tady.
Prý prakticky každý významný argentinský umělec
studoval v Evropě a otrocky imitoval evropské styly.
Jenže od války uplynula dlouhá doba. V 80.
letech mnoho umělců opustilo zemi, jelikož se oprávněně obávali o svůj
život.
Někteří zůstali a skrytě kritizovali vládu. Viděli
jsme zajímavé dílko v Buenos Aires, pocházející z dílny Victora
Grippa Analogía. Jde o 40 brambor v přihrádkách s připojenými
elektrodami. Zřejmě se dá zpětně tušit, jak děsivé musely být mučící
místnosti.
Babrat se v něčem, čemu nerozumí ani fundovaní,
nebudu.
Vidím to tak, že osobní styl a talent je důležitější
než hledat nějaké typické argentinské umění.
Hele, tenhle je taky hustej. I Argentincům je občas
šoufl, možná i jako nám, když si občas zapnem telku.
Mně se zas líbí plastiky ptáků sletované
z kovového šrotu.
Ádios Salentein…
Jedem směr Uspalata.
To je konec. Martin chodí po lokalitě s kusem
žvance, pak i s hrníčkem kafe. Nesmíme promarnit ani minutu. To je
legrace, jak kmitá sem a tam na lokalitě pod sochou Krista a pod štíty And.
Za Potrerillos se chce Martin podívat na dvanáct let
starou lokalitu Pepy Nováka. Všechno se mění. Kde byly kytky trnitý, jsou kytky
pokojový. Hezký domy, hezký obýváky. Je 16:30, jasno, mraky jen nad Andama.
Hory jsou v mírném oparu, fouká slabý vítr.
Nasekáme pár fotek u Embalse Potrerillos a zazíváme
si odrhovačku…windsurfing…zdá se, že je to hodně oblíbený sport.
Poslední lokalita za Lujan De Cuyo za rafinérkou.
Dýchat místní vzduch je depresivní stejně jako minule. Kytek je podstatně míň.
Začínáme přejezd do San Luis. Jaká je krajina za
Mendozou? Vinice, vinice a zase vinice.
V 19:30 je 37 stupňů.
O pět minut později o 2 stupně víc.
Dívám se do mapy a vidím odbočku do vesnice Jarilla.
Jedeme prověřit možnost k nocování.
Zašijeme se v pískovně. Co zas hledáš na obloze? Martínku, nic, jen
tak koukám. Měsíc dorůstá…brou.
Noc U Feráčů, zeleno stříbrných koulí bez trnů. Vesnice se jmenuje Jarilla. Jedno
náměstí a čtyři domky. Vede sem kolejnice, ale je nefunkční. Brána do
vesnice podává informace…zpomal trochu…je tu Antigua Fabrica de Vidria.
V noci za námi přišel na návštěvu kůň. Smířil se
s tím, že tu někdo bude funět jako člověk. Co člověk, vítr funěl. Pěkně se
vyřádil.
5. ledna 2014
Větře! Nám vařič nesfoukneš. Strčíme ho totiž do auta. Po Ruta 7 pokračujeme
na Ruta 3 kolem San Luis směrem na Zanjitas.
Hele, další plastika z cyklu sluneční soustava.
Tentokrát jde o Saturn a jeho prstence. Podél silnice se kření tráva
brčálová, což je na léto překvapující zjištění. Třeba chytá druhou mízu.
Martin si udělá kontrolní výstup a odhalí placatý schickendanse.
Na periferii města postavili docela dost hipodromů.
Divný kontrast s travnatou plochou a pasoucími se koňmi kolem.
Na trojce je dobrá silnice, střídají se pásy
kvetoucích keřů s oplocenými pásy bez keřů. Před námi se otevřel
krátký pohled na salinu. Martin cituje Gapona. Lokalita je jak místo u
bábušky na Ukrajině. Dům, dvorek a slepice. Skutečně to tak je, až na to, že
keře za tu dobu, co tady Gapon byl, přerostly babušku i dom. Něco najdeme.
Od paty kopce, maximálně trávu. Jsou tady? Myslíš hejno kondorů nad námi?
Ha, mám je.
Pod keřem v trávě. To jsem nečekala. Vrchol kopce je víc
kamenitý a zároveň i s více kytkama. Přestože fouká vítr, teplota se
vyšplhala na 37. Kaktusy jsou bez plodů.
Odjíždíme ze Zanjitas El Pueblo Heroico. Moment,
jedná se o vesnici hrdiny. Chachacha. Slovník vyjede překlad se slovem
bohatýra. Jo a bábuška se zamilovala tím pádem do bohatýra.
Pokaždé když vidím sportovní areál v takové
prdeli, jakou je tadyta, divím se.
Tak jo, nedivím se, tady je to normální.
To je švanda, zasměj se taky. Vidíš značku? Normálně na značce bývá kráva, že jo?
Dnes je na ní pes.
Salinas del Bebedero. Zřejmě tu musí být voda. Soudím
podle ledňáčka, který nám přefrnknul přes cestu.
Bajkonurrrr??? Jasně, že ne. Jen další plastika za
městem mi připomíná Bajkonur. Martin dostal nápad jet se vykoupat.
Potrero De Los Funes. Co se to tady
děje? Smějeme se, jelikož si nejdřív vymyslíme teorii, že je tady místním
zvykem si vyrazit na piknik k silnici a usadit se pod stromem.
Blížíme se k dráze F1 a mumraj lidí sílí.
Nebudou náhodou čekat na Dakar? Taky že jo.
Naši domněnku potvrzují prodejci triček na Miradoru za městem.
V cuestě se Martin vrací na lokalitu fisherii a achirasense echinatum.
Blázinec na YPF. Fronta na benzín. Počkáme. Odpoledne
má Martin v plánu udělat sběry G. striglianum aenemum na lokalitě
Calera.
Pamatuju si, jak jsme minule ani o kytku
nezavadili. Křoví je dost vysoké,
nechci se ztratit. Zahajuju taktiku kolmo do křoví a kolmo ze křoví, pak
posun po cestě vpřed. Žádný plody. Co je to za rostlinu?
Fotím a zapomínám hledat plody. Martin je bez plodů,
tak se na lokalitu vracím a hledám. Trochu do kopce a mám je.
Na chvíli zajedeme ke kempu Termas San Geronimo, pro
případ, že bychom nenašli místo na spaní.
Poslední dnešní lokalitou je San Antonio. Holky, vy na nás čekáte?
Nečekaly a zdrhly. Mluvím o dvou marách.
Nejen mary, ale zřejmě i plody vzaly roha taky. Západním směrem se přibližujem
k Parku Las Quijadas. Zde přespíme.
6. ledna 2014
Parque Nacional Sierra de las Quijadas je rozlehlou
chráněnou oblastí a existuje od roku 1995 jako jediný národní park
v provincii San Luis. Quijadas znamenají čelisti.
Dominantou parku je kaňon 8 km dlouhý, 6 km široký a 300 metrů hluboký.
Mohutné stěny jsou z červeného pískovce a jsou
zvlněné jako záclony. Nejkrásnější
podívaná je při západu
slunce. Park má mimořádně bohatou faunu a flóru.
Paleontologové tu stále nacházejí fosilie. Park je pokladnice zkamenělých pozůstatků
dinosaurů. Jedinečný druh, na který jsou pyšní, je pterosaurus, který byl
veliký jako vrabec.
Uděláme si jedno vrabčí foto před výjezdem
z parku u cedule. Nezbytná je válečná porada, jak pojedeme.
Porady moc miluju. Opravdu nekecám. Je třeba
plánovat. Viď, Martine?
Kam jsi změnil směr? Jasně. Na Luján. Míjíme odbočku
na Botija. Ha…nová silnice. Velitel přibrzdil, otočil se. Jedeme kratší
cestou. Za Botija je už praška.
To je nádhera. Výhoda prašek je, že vždycky se dá na
co koukat. Miluju koně. Stává se, že hřebec má vztyčenou hlavu a klisna ji
spíš sklání k zemi. Kozy si hlavu s ničím nelámou, hlavně se
rychle dostat přes cestu. Kozel je frajer. Překráčí si cestu, levá, pravá,
přední, zadní, hlavně ať do mě auto nenarazí.
Co je bomba? Vidět opět po dlouhé době mary. Jedna
začala zdrhat do roští, druhá znehybněla za akácií. Jak vnímáme dění kolem
z auta? Je to jako ve filmu. Martinovi se líbí prdelka mary, mě
fascinujou její oči. Podívej terro común. Na tebe jsem nezapomněla. Jenže
ty, na rozdíl od mary, se nechceš nechat vyfotit.
Zeptáme se gaucha,
zda opravdu jedeme na San Domingo. Prý tam jede taky. Doufám, že
nemyslel, že pojede před námi. Takže po Ruta 29 na Ruta 33.
V Coral de Issac v 10:30 je 33 stupně.
Lokalita G. esperanzae.
Proč tu stojíš, Petro? Chceš fotit? Klidně můžeš
hledat další kytky. To je švanda. Civím pod keř, a žádnou kytku nevidím.
Asi musím víc zaostřit. No vidíš, jak mi to jde. Můžu pokračovat
v hledání. No jo, hlavně plody.
Zas v těch kytkách mám zmatek. Bodenberianum,
riojense či castellanosii? Budu
říkat gymna odsud a odtud. Je fakt, že v případě lokality Nueva Esperansa
to nepůjde. Kytky jsou za trnitým hustým plotem. Pojmenuju je kytky za
ohradou. Minule jsem ji přelezla, ale letos ani náhodou. Pokusím se ještě
najít nějaký průlez, ale snaha marná. Jdu podél plotu několik set metrů a
je tak dobře vybudovaný, že se mi to fakt nepodaří. Ještě chvilku a uvidím skalní výběžek.
Jo, jsem tu. To je kytek. Později jsem zjistila, že v zápalu radosti
jsem přehlídla 20 cm
esperanse. Čubrnělo na mě celou dobu. Má barvu podobnou jako prochazkianum.
Žluťásci, žluťásci…jakou kytku hledáte vy?
San Rafael 14:47 a 39,5 stupně. Teplota? Není
problém. Vy jedny mouchy slepuchy, vy jste problém, vy otravujete.
Panenko skákavá, viděls to? To je vtipný. Mám hledat
nějaké tři kytky za zatáčkou. Marná snaha, čísi ruka zasáhla a nějak
krajinu přeorganizovala.
Čas 15:30, místo San Isidro a teplota 40,5. Vracíme
se na lokalitu castellanosii. Proč? Jednak je tady hezky a Martinovi zdejší
klid evokuje napětí z filmu. Nikdo tu není a všichni o tobě ví.
No a za druhé, zase nám jde o plody. Zastavíme se na
pivko. Připomínám hospodskému naši minulou návštěvu. Pivo už jsme u vás
pili.
Nepamatuje si nás. Na rozdíl od minula začal pěkně
drmolit. Několikrát jsem opakovala, co… prosím?
Jedeme raději na lokalitu.
Ještě než se mi podařilo otevřít branku, Martin zahučel
do písku v brodu řeky a trochu se zapískoval. Hej rup a je venku.
Trochu jsem zatlačila na auto. Hospodský říkal, že se tady přehnal silný
vítr.
Některé keře pokosili lidé, některé vymlela voda.
Aspoň je líp vidět na Sierra deLas Minas. Martine zastav, chci se jít
podívat do kostela a na věž na zvony. Hmmm do kostela se nepodívám, už ho
zavírají i přes den. Nevadí, od zvonů je hezký výhled.
Za kostelem leží hlava kozla. Jasně, symbol
satanismu, rychle reaguje Martin. Už to chápu… jako že jsou všichni uvnitř?
To proto jsou dveře zavřený zevnitř.
Máme 17:15 a 42 stupně. Dneska výpravu tradičně
zakončíme ve Viaje De Chepes. Čau,
ty psisko. Ty a papouchové na stromě si mě pamatujete.
Tvůj páníček, ne. Letos je málo vody. Plavačka,
čachtačka při měsíčku nebude.
7. ledna 2014
Kdopak to tady křičí a hádá se? Papouchové. Člověk i
jim rozumí. Hlavně Martin, ten hned jejich hašteření překládá. Jeden chce
jít do hnízda a druhý s vystrčenou hlavou ho nechce vpustit. Co chceš?
Nemám čas, dívám se na zprávy. ¨
Jdu si dát spršku a myslím, fakt nevím proč, na
Mlhoše, mýho šváru. Chce dovézt z Argentiny nějakého brouka. A vida,
samička roháče. Chytím ji. Není tak krásná jako její manžel, ale má se
k světu.
Vím, že brzo umře, ale urychlit její konec hlavičkou
špendlíku, tak to nedokážu. Vrátím ji na strom, ať si ještě trochu užije.
Zajdeme na lokalitu za kostelem? Zajedeme?
Nezajedeme. Na cestě je tolik bahna, že raději přemluvím Martina, aby
zastavil.
Podívej, borec s větším autem zapad a není mu
pomoci. Musí čekat na větší auto, které ho vyprostí.
Za kostelem, který opravují po zemětřesení, postavili
muzeum gaučů a kapli.
Lokalita El Rodeo, G. castellanosi.
Na dvou kopcích pod keři je hodně kytek. Dlouhý trny
a nezralé plody. Konečně, na samém vršku Martin vystopoval velkou kytku i
s plody. Vracíme se do Chepes.
Přijímám pozvání na oběd. Myslela jsem si, že nemám
velký hlad, ale milanesu jsem snědla dřív než Martin. Kde jsou ty časy
levných jídel v comedoru? Řízek se salátem za rovných 55 pesáčů.
Rovnoměrně roste cena s velikostí porce. Čím větší cena, tím menší
řízek.
Ve 13:00 nám teploměr hlásí 43 stupně. Vjíždíme do
provincie San Juan. Martine, vyfotíme salinu? Je bílá. I při tom horku si
dovedu představit pole s čerstvě napadaným sněhem. Svatý Martin se tu
projel na bílém koni. Hezká iluze.
Před Cuesta de Marayes Martin vybíhá do kopce a začíná fotit.
Co? Místo trochu namodralých pyrrhocactusů.
Vesnice Chucuma. Tři odpoledne a horko 44 stupně.
Jau, jau…jsem v pasti. Ostny všeho možného, co
je kolem mě, mě polapily a nechtějí pustit. Trhnu dopředu…dozadu…odcházím
s rozškrábanou nohou. Krev kape. Není modrá. To znamená, že kaktusová
princezna nebudu, tím pádem nemám čekat na
pomoc sloužících. Mým úkolem je hledat plody, tak jdu na věc.
Rychle, Petro, hledej, povzbuzuju se, abych nemusela čelit zapeklité
situaci mezi píchající havětí.
Jupí, je zralej. No, ano… G. acorrugatum.
Pěkně otrněný koule. Petro, jdeš, nebo ne?
Počkej…nádhernej pták. Dlouhé protáhlé tělo, od zobáku po ocas.
Ve vesnici Anticas je za cedulí s označením
vesnice opět velká modrá cedule, Las Malvina Son Argentinas.
Podle mě, tady budou Malviny Argentinců, a za mořem
si budou Britové věřit, že jsou jejich.
Hlavně klid, žádné násilí. Snad jednou lidi dostanou
rozum a vše se vyřeší. Vyřeší?
Ve Valle de Fertil hledáme camping. Petro, nemám
sílu. Běž se zeptat, za kolik je noc. Za 35 na osobu a za auto 10. Zůstanem
tady. Ejhle…osten se nám zapíchnul
do kola. To je švanda. Martin se chtěl podívat, jak je velký, vytáh ho a
ssssssssssssss. Honem ho vrazil nazpátek. Místní recept na poraněné
pneumatiky.
Majitel campu se dušuje, že tenhle osten definitivně
jejich není.
Zatím, co Martin jel s vnukem majitelky ke
gomérovi, breptám tady s Estelou. Majitelkou. Hlavně mluví o suchu,
které je letos mimořádně povedené.
Martin je zpět u rodinného stanu. Petro, ceny tady a
u nás, to je nepoměr. Za výměnu kola a opravu 20 pesáčů. Můžem vařit?
Dneska bude chřestová.
|
