|
8.
ledna 2011 ...
8. leden 2011
Vyrážíme do padající mlhy. Potřebujeme benzin. Získáme
informaci, že v další vesnice benzin je, ale pumpu nikde nevidíme.
Jezdíme od vesnice k vesnici a zase nic. Prý u cedule Coca Cola. A
skutečně, žádná benzínová pumpa, ale v garáži vyrovnané barely
s benzinem. Seňor benzinář přeleje benzin z barelu do demižonu, a
pak hadičkou do auta.
Plná nádrž a krajina plná ptactva. Volavky, dravci a čápi
s bílými zobáky. Nestrčili je do sava, že ne? Hele, hejno krav,
zvolá Venca. Chlapec má v Praze stáda holubů, zřejmě.
Opouštíme Ancuancilo. Zastavíme u brodu a perou se semena.
Martin zaměstná každého. Jen tak sedět a lelkovat nebude nikdo.
Sierra De Ancasti je tady. Šplháme výš a výš. Až na vrcholu
sluníčko nabylo na síle. Jsme v 1400 metrech a v dáli se kopce
zase ztrácejí v mlhovém oparu.
Paradoxem tady v horách jsou informační tabule. Cesta, jak na
chalupě za humny, a informace, jak na dálnici. Měj se sluníčko,
mlha se nám vrátila i sem. Sjíždíme do města Catamarca po
několikakilometrových serpentinách. Není to příjemný pocit
potkávat cestou tolik křížků symbolizujících neštěstí.
A je to. Jsme ve městě a první zastávka pro jídlo. Martin se
diví, jak někdo může říct prodavačce pin od kreditky. Vyvedu ho
z omylu, protože je to jakási klubová karta a v tomto případě je
to fuk.
Před cílem dnešního dne ještě nigriaorelata.
Nocujeme v pohoří Sierra Graciana, na nejlepším místě pro
stavbu stanu a to naproti autobusové zastávce.
Večer se vzbudím a vidím světla. To jen Vašek s baterkou na
hlavě někde štrachá. V noci se vrací spousta lidí do svých domovů,
protože ve vsi byl fotbalový zápas. Měli hodně fanoušků.
9. leden 2011
Dobré ráno chrochtající prasátka. To není na kluky. Prasnice
s dětičkami ryje v zemi, asi nám hledají na snídani lanýže. Zvěst
o našem pobytu se šíří docela rychle. I kůň to nevydržel doma a
dorazil taky.
Za vesnicí u mostu je opět zastávka na praní pytlíků. Semena,
semena. Chlápek, co prochází kolem, mně říká, že tento most, u
kterého jsme zastavili, je turistickou atrakcí. Tak jo.
Při obdivování mostu si ošplouchnu nohy a auto. Pokračujeme do
Villa Dolores a San José. Hurá do hor. Až do teď jsem mohla říkat,
že nemám podrápané nohy. Už mám.
Martin je gentleman a v polovině kopce navrhuje, ať se vrátím
dolů. Jenže já jsem raději s ním, i když ty nohy si podrápu. Má
delší nohy a to, co překročí on, o to já zákonitě musím zavadit. A
že těch trsů tu dnes je.
Přes potok hop a skok. Dneska nemohu uvěřit svým očím. Martin
hází doprostřed potoka zrezavělou bandasku od mléka, zplácne ji,
vezme mi foťák a ještě mi podá ruku, abych ladně přehupsla.
Catamarca, Petrobras, pumpa,
kde kafe je levnější, ale zase nic moc. Raději z města.
Minule jsme tu brali plyn. Martin vše poznává, ulice, obchody,
hotel. Jedeme po hlavní silnici a GPS hlásí, Martínku zahni a
ještě jednou. Martínek dělá, co jí na šipce vidí. Nechápu, proč ji
zapnul. Ať si hrajou. Skáčeme nesmyslně ulicemi. Nakonec se vrátí
na hlavní, tam, odkud jsme vyjeli. Neřekl, zda to vymyslel on či
ona.
Směr La Rioja, městečko Chumbicha, Sierra de Ambrato. Co je to
za ptáka? Zase se nechytám. Doma se v nich orientuju, ale tady
z ornitologie propadám.
Poprchává a ambatoense jsou jak z vosku.
V Las Palmas mě od kaktusů zdržela kůzlata v ohradě. Bojí
se. Neboj koza, nejsem vlk, spíš červená karkulka. Koza, koza …to
si pamatuju z dětství. Vždycky jsem tak na ně volávala a
uklidňovala je, aby se nebály. Funguje to. Ta nejotrlejší se
postavila na zadní a zamečela, to koukáš na moje řasy, co?
Nádherné.
V Sierra Ambato na nás čeká
mrholení, mlha a silný nárazový vítr. Hosejky mě nechávají
v klidu.
Bába Futeř pěkně řádí. V průsmyku El Alto směrem k Villa Mazan
se musela pěkně rozčílit.
Otevřít dveře u auta dá pěkně zabrat i klukům. Martinovi se to
podařilo, jenže jak to udělali s Vencou synchronně, všechny
nasušené pytlíky vylétly ven. Vítr je můj kamarád, dobrá sušárna
prádla. Pravačku vystrčím s trenclemi z okna a nechám vítr
proklouzávat vodou nasáklými nohavicemi. Není mi jasný, proč nemá
rychle schnoucí prádlo.
Podívejte, to nejsou ledajaké patníky. Ohnuté dráty
napěchované betonem a odekorované oblázky.
Kemp Andalucas. To je aut. Je neděle večer a pomalu všichni
odjíždějí. Kemp se vylidňuje. Kluky napadlo postavit stan u řeky.
Zapíchli pár kolíků a už dostali radu od místních, že to není
dobrý nápad, prostě je to peligroso. Někdy se voda z koryta vylívá
až deset metrů od břehu. Zatímco já vařím polívku, kluci vzali
stany a postavili je dál od řeky.
Postaveno a jde se na pivko. K večeru vybíhají s pytli sběrači
odpadků. Nemají šanci to tu vysbírat. Čekám na správce, ale asi to
zabalil. Nebo jsem se zmýlila? Někdo přišel, ale správce to nebyl.
Dva kluci mi začali vysvětlovat, že musíme stany postavit zase o
kus dál. A to jako proč? Jó, vy tu budete závodit. Přes řeku? A že
je to pro mě tady nebezpečný? Náš stan je na místě pro stany a vy
tu nesmíte jezdit a basta.
Uvidíme…na druhé straně řeky přeci jenom svůj prskolet
nastartovali, ale ujeli několik metrů a vzdali to. Autem se k řece
jen přiblížili, čumák mu ani nesmočili a vycouvali zpět na cestu.
|
