O mně Cesty Fotoalbum Novinky Polní čísla MT Kontakt

 

Každej někam cestuje

aneb  ARGENTINA 2011

 

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14

 

12. ledna 2011 ...

 

12. leden 2011

      Dobré ráno, kolibříku, dobré ráno, sluníčko. Přiletěl ses podívat, kdo se tu probouzí? Počkej, kam letíš? Zůstaň chvilku, ať si tě prohlédnu. Chceš mi ukázat, jakou barvu máš ve stínu a jakou na sluníčku?  Tak jo. Zelená tam i tady. Jednou lahvová, jednou brčálová. Nemám šanci si vzít foťák, pozdě. Frrrrr…je pryč. Jdu do pilety s termální vodou. To je neopakovatelný zážitek. Mluvím o slasti, Martin o nechladnoucí vaně. Je to opravdu vytesané ve skále, jen stěny a střecha domku byly dostavěny pro člověčí potěšení a pohodlí.

      Pro naši cestu mám zkratku. POSLOKA. Jako postavit stan, složit stan a jet na kaktusy. Pokud se zastavíme, pokud nám Martin zastaví na kávu či carne, tak se poslední slabika vůbec nezmění.  Takový trojzvuk. Pádíme dolů z kopce a nemůžeme si dovolit nepožádat Martina o malou zastávku.  Fotíme jako diví. Martin se potutelně usmívá a mrmlá. Uvidíte, že ty fotky budou stejně o ničem. My ti s Vencou ukážem, o čem ty fotky jsou, nenecháme se odradit.

     Obloha bez jediného mráčku a naše coche potřebuje být limpio. Jedině v brodu řeky. Vyskakuju s hadrem v ruce a obíhám auto kolem dokola. Martin má bezva nápad. Hele Petro, v Praze jsou u myček aut holky do půl těla. Martine, jen mokré tričko, prosím tě. Přeje si Vašek. Polemizovat o tom, co by tomu řekl Jirka, kdyby tu byl, je jen kdyby. Je to chlapec stydlivý nebo je pro každou srandu?

Hele Vašku, ty máš od sluníčka tak spálenej obličej, že to vypadá tak, že se červenáš.

    A zahýbáme do Mina Farallon Negro. V kopcích se nám objeví rozlehlá plocha s parkovištěm a strážní budkou, z které vybíhá seňor v uniformě.

    Musíme se tak trochu legitimovat, aspoň jeden z nás. Vyhláskovat naše jména je pro mě problém, tak raději strážci hor vše napíšu do jeho papírů. Mámo, zeptej se, co tu těží? Nestudovala jsem geologii ve španělštině, neznám žádné sloveso z této terminologie. Aby řeč nestála, zeptám se třech chalanů, zda tady pracují. Jezdí kamionem a momentálně nemají do čeho píchnout.

    Docela jsem si fandila, jak najdu na internetu, co tady těží. Hodím do vyhledávače Farallon Negro a vyjedeme mi klub kaktusářů Olomouc. Ti kaktusáři s těma kaktusama zasajrajtěj kompletně všechno, normální člověk se tu nic nedoví. Těží se tu kaktusy.

    Posílám další nesmysly na net. Od pravdy nejsem daleko, někteří je tu těží. Kluci jedny zlobiví.

     Jo! První Spegouškové…už tu musí být. Martin nás nejdřív zřejmě cvičně vyhání na lokalitu, potom vynádá GPSce, že se trochu sekla. Pánové nic se nestalo, nasedáme a pokračujeme. El Desmonte můj první kontakt s nimi ve volné přírodě. Kluci spegoušácký, je to orgasmus.

   Lehám na zem. Pálí to. Mírně zakleknu, pevně držím v rukou objektiv, vydržím to. Rychle na svoje zadní. A je to!

     Blíží se třetí hodina odpolední a zároveň se blíží městečko Santa Maria. Dneska obědváme v restauraci a z menu vybíráme třikrát Lomo.

 

    Kluci pivo, já džus. Sedíme sami u velkého masivního stolu u okna. Zřejmě vypadáme hladově a číšník nám přináší na malém talířku šunku, olivy a sýr. Jedna oliva, druhá a třetí, dvě pecky z okna letí. Hádejte, čí byly a kam až doletěly? Frajeři si mysleli, že hravě pecku vystřelí oknem. Chyba. Martinova se odrazila od okna a rychle se vrátila na stůl. Druhým pokusem zdolal úskalí velkého okna, pecky a jejího vystřelení dvěma prsty. Hahaha. Druhý borec, jménem Venca, se dlouho připravuje k akci, ale věří si, má toho už hodně za sebou. To věřím a po jeho čísle si zpívám píseň… Jako amatér…Venci pecka si to zamířila několik desítek centimetrů mimo okno, odrazila se rychle o stěnu, kde nezanechala žádnou stopu a rychle zaparkovala pod stolem. Na ulici se holky nedostaly. Ta moje byla umístěna, jak se sluší na dámu, na druhém odkládacím talířku pro pecky.

Biftek je tady, taková flákota delikatesa.

    Stavíme na Martinově staré lokalitě číslo 33. Jako první uvidím kvetoucí kytky. A taky jako první si je jdu vyfotit, to abych neodkoukala Vaškovo know how focení kaktusů. Lehce se provokujeme, kdo si v hledáčku zaměří nejlepší kompozici.

    Ať je to tak nebo tak, stejně to vždycky svádí si stoupnout na místo, kde fotil, ten druhý.

     Martine, můžeš zastavit? Archeologické muzeum Pachamama. Skvělé dílo umělce Héctora Cruze. Ve skutečnosti spojil několik muzeí v jedno. I přes plot jsme obdivovali velké půvabné mozaiky zobrazující lamy, předhispánské symboly a různé další geometrické vzory. Okny bylo možné zachytit a na chvíli se podívat na archeologickou sbírku a autorovu keramiku.

    Cestou do Cafayate  mizí lokality spegoušů a otvírají se nekonečně rozlehlé vinice. Jsme v provincii Salta. S odborníkem na vína  Vencou degustujeme tento mok u jednoho z majitelů vinic. Pro Vaška dvě láhve. Martin na jedné z lahví uviděl nápis dulce a právě tato informace rozhodla o koupi vína i pro něho.

    V Cafayate zaparkujeme na náměstí a opět první moje kroky vedou do kostela. Několik skvostných oltářů a v rohu vedle hlavního oltáře se smějou tři králové na Ježíška. Těžko uvěřit, že tady v betlémě se všichni choulí do kožešin a venku je horko 35 stupňů.

      Je horko, tak co ta slíbená zmrzka? Tolik druhů. Jakou si dáte? Ovocnou? Já taky, ovocná osvěží. Kopeček limon a kopeček anana. Nedej si to, za čtyři pesáče a lžičku k tomu. Protokol tu káže nabírat tu dobrotu lžičkou, ale já se držím klasiky a lížu.

    V artesanu, jak je u nás už zvykem, kupujeme ponožky upletené z lamí vlny. Takový dárek potěší vždycky. Ještě kafíčko v kavárně a můžeme opustit město. YPF nemá benzín, musíme načerpat u konkurence.

    Před námi vykukuje cedule 100 metů queso de cabra. Neváháme ani na chvíli tam zajet a ochutnat.  Kluci koupili dva bochánky sýra a zároveň rozhodli, že dneska nebudeme vařit. Miluju kluky a hlavně kozí sýr.

    Klasická situace. Jedeme na lokalitu Morales nocovat. Po chvíli Martin znejistí a lehce nadhazuje, že tu snad na nocování žádné místo není. Je už tma a světla protijedoucích aut nás oslňují. Je to nepříjemné hlavně pro Martina. Občas na nás někdo zabliká a kluci usoudí, že zřejmě máme špatně seřízená tlumená světla. Kde se to dá sakra regulovat. Asi nikde. Vyhodíme něco z kufru. Je tady někdo mezi námi, kdo potřebuje něco vyhodit? Nikdo!  Po několika kilometrech zahlídnu odbočku směrem ke skalám. Martin zastaví a chce couvat. Ty vole necouvej a v tomto provozu se raději otoč. Měsíc dorůstá a osvěcuje vše kolem dokola. Kluci otevírají své lahvinky vína. Vidím Orion a část Jižního kříže.  Zavzpomínám na Lumíra. Minule jsme klábosili několikrát dlouho do noci a čekali na poslední hvězdu souhvězdí. Díky Lumírovi neznám jen souhvězdí, ale taky občas poznám i jiné kytky, které jsem doposud neznala. Jó, je dobrej. Tak doklábosit a zalézt do stanů.

  

13. leden 2011

     Ráno čajíček, chléb a sýr.  Na lokalitě Morales vykřiknu, páni, to jsou krásný kytky.

 

    Vašek je nějak vymóděný. Chceme jet do města, a tak se už ráno dal do gala, aby nevypadal jak nějaký venkovan a ještě k tomu otrhaný.

Přepočítal se, slézal z kopce a gatě si zaprášil. Zatím je nenatrhnul, jak je u něho zvykem.

    Na El Anfiteatro prodejci vybalují svoje věci, čekají hodně turistů. Vypadá to tady skutečně jak velké otevřené divadlo ve skalách.  To je švanda, on si vydělává i focením. Jeden muž leží na zemi a fotografuje skupinky lidí i jednotlivce před vysokým masivem skály. Je nemožné dostat do záběru postavu společně s otvorem na vrcholu skály.

    Zvláštní vůně jídel se nesou  kotlinou  a přitahují i naši zvědavost. Místní si donesou do hor různé ingredience a tradiční pokrmy připravují na přenosných grilech.

    Krátká zastávka v Santa Barbara. Martin na Vencu káravě, Venco já tady peru semena a ty si někde hladíš kozy. Ty jsou tak rozkošné, dodává odborník nejen na kaktusy, ale i na kozy. Rozkošné jsou, nafotím si je taky.

    Na El Obelisko mi Martin ukazuje chýši seňora Obelisko. Bydlí tady u monolitu v takové boudě. Martin zavzpomínal na minulé výpravy s klukama a všimnul si, jak seňor chalupu zakryl větvemi. Skály a všude písek. Dřív byla vidět chatrč, teď je vidět zelené křoví kolem něčeho, co vypadá jako chatrč. Unesco má pravidla, co?

Opodál, a už bez maskování, si keramik postavil pec, kde vypaluje rozmanité nádoby, které dekoruje tradičními motivy.

 

    Červené hory kolem pokřikují, vyfoť si nás! Už jdu, moment, musím si vyměnit objektiv.  U Las Ventanas si přibližuju útvary, co vytvořila příroda, musím podotknout, dáma příroda.

     A zase spegouši, husté silné otrnění, tmavá barva a na Corralito kvetou. Nádherný kytky.

    V San Carlos na náměstí popíjíme colu a pivo. Kdepak Venca, to je hlava, hned se pozná, že má titul inženýr. Do této doby pil Vašek pivo z hrníčku a Martin přímo z láhve. Dneska chlapec inovoval. Z plastikové láhve si vyrobil kelímek. Nechutná nikomu pít z jednoho hrnku ráno čaj, během dne pivo a večer víno. Možná ten pravý důvod byl podezírání Martina, který mu do hrnku při královském dělení odlil vždy tu „menší“ půlku.

    Projíždíme Quebrada De Salta, Quebrada  El Estanque, Quebrada Las Flechas  a Quebrada Las Sayar.

    Oko a foťák. Stále stejné dilema. Fotit či nefotit? Foťák tu atmosféru stejně nezachytí. Musím dát manželovi za pravdu. Fotky mi budou připomínat místa, kde jsme byli a co jsme vyváděli.  Oko a mozek? To není dilema, ale realita. Četla jsem, že oko je perfektní čidlo, ale mozek zpracování reality odflákne, má jiné důležitější starosti.

     Průjezd touto krajinou je velkým zážitkem. Nepřestáváme se divit každou zatáčkou, každým dalším pohledem, jak nedoceněná krajina Argentiny je. Na druhou stranu zaplať Pán Bůh, že tu nepotkáte za celé dopoledne ani človíčka. Samozřejmě, že velkou výjimkou jsou turistická centra a velká města.

    Sinusoidní praškou, kde to dneska ve vyprahlém horkém dnu prášilo až moc. Aspoň mám co dělat za jízdy. Vidím v dáli auto, rychle zavřít okno, počkat až prach zmizí a zase znovu a znovu. Dobrý nápad se vykoupat v řece.

    Zase suším prádlo, vystrčím ruku z okna a teplý větřík suší jeden kousek prádla za druhým. Nocujeme v La Paya. Jedeme až nakonec vesnice, protože chceme uvidět, to co se skrývá za názvem Netradiční místo, který byl napsán na informační tabuli dole před vjezdem do hor. Osada se jménem Netradiční místo odhalila malý penzion a čajovnu. Zajímavé, ale do objektu jsme nevstoupili.

    Moje posedlost jsou kameny a těch tu teda je. Znáte Rudu Slabu? Jasně, že ano. A byli jste u něho na chalupě v Talinu? To už možná ne. Hraje si s kameny, skládá je na sebe a tak dosáhne neuvěřitelných  kompozic tvarů.

Ráda bych si odsud odvezla celý kamion kamenů. Aspoň jeden, škemrám.

Jo a je v kapse.

    Dobrou, dobrou………dobrou noc. Ty Martine, zabouchnul jsem si dveře u auta. Dej mi klíče, žadoní Venca, mám tam ještě spacák.

 

 

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14