O mně Cesty Fotoalbum Novinky Polní čísla MT Kontakt

 

Každej někam cestuje

aneb  ARGENTINA 2011

 

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14

 

22. ledna 2011 ...

  

22. leden 2011

     Stan nám přes noc neuletěl, jelikož večerní vichr se zklidnil. Je zajímavé, že v průvodci se objevuje informace o typickém večerním větru v tomto kempu. Vašku, jdu koupit lístky na výlet. Prosím tě, hlídej toho psa, ať nám neoznačkuje stan. Hmmm …louže na folii. To si přeznačkoval tu ze včera.  Petro, volá na mě Martin, jdi sama, Vašek hledá prachy a pomůžu mu je hledat.

 Po deváté je nástup do minibusu. Ptala jsem se, kolik mají za den návštěvníků. Odhadovali něco kolem 800.

      Čekají  nás čtyři zastávky. Po prvních minutách, každý musí souhlasit, je to tady impozantní, neuvěřitelné.  První zastávka, průvodce rozkládá o historii petroglifů. Některé kresby vyryté do skály jsou docela čitelné.  Symboly zvířat a lidí. 

  

     Některé symboly dávají zabrat i vědcům. Jen se tak matně domnívají, co tím ten kreativní človíček myslel. Proč se vůbec o to snaží? Bylo to tak vůbec? Kdo ví. Nemusel vždy jen a jen lovit a zabíjet zvířata. Třeba se díval na oblohu, tak jako my a přemýšlel, stejně jako my teď, žije tam někdo? Druhá zastávka je zastávka v botanické zahradě. Procházíte mezi stromy různých výšek a stáří a jako na každé naučné stezce nechybí cedulka s názvem stromu. Pod tím nejvyšším stromem nám řidič připraví malé pohoštění. Vodu nebo džus? Por favor, jugo de uva, tambien. Neopakovatelný zážitek se odehrává v masivu vysokém asi 150 metrů. Říkají mu Chimenea. Tady můžete poslouchat ozvěnu. Průvodce navrhuje počítat do tří a zakřičet něčí jméno. Mít tu cizince z Čech,  je docela zvláštní, a tak ho napadlo  zavolat název naší republiky. Ale to je moc dlouhé, ozvala se je hubená holčina. Tak Čeko a je to. Zní to docela dobře, slyšet jméno země, odkud člověk přivandroval až sem, a zahřeje to na duši.

     Oči přecházejí…dech beroucí byla zastávka Katedrála. Kdyby přidali gotická, moc by jí to slušelo. I kondoři velcí si místo ve skalách  oblíbili.

 

     Usměju se na přicházejícího řidiče autobusu. To ti jede pusa, zašklebí se Martin, ale zeptat se pořádně  na cestu, to ne.

      Jóóóó…docela jsme si popovídali a španělsky. On sice říkal, že mluví anglicky, ale jako každý Argentinec, který se k angličtině přiznal, řekne první slovo a okamžitě přepne zpět do španělštiny.  Říkám do španělštiny, né do argentinštiny. Zřejmě kvůli turistům, tady převládá výslovnost španělská. Poslední zastávka byla několik metrů od monumentu, který si tady vytesala eroze. Říkají jí brána.

 

     Cestou jsme potkávali lamy, lišky, pštrosy. Ale největší frajeři tady byly mary stepní.

 

Jsou to hlodavci, býložravci, žijí v trvalých párech, kdy samec svou družku stále doprovází kvůli ochraně, ale také kvůli odehnání svých soků.  Legračně poskakovaly kolem autobusu a předváděly se až do našeho odjezdu. Loučíme se s parkem. Gracias, yo me disfruté.   

        Teplota lehce přes třicet a kaktusové lokality se nemůžou dočkat, až se přiřítíme. Martin zastaví auto a rychle maže do kopce. Co blbneš, kaktusy jsou i tady dole. Talampaya. Proběhneme se rychle po lokalitě, kde se pěkně otrněly riojense.

 

V pohoří Los Colorados se jukneme, jak se nám  vybarvily coloradense.

     Opět musím pokývat hlavou na souhlas. Vybarvily se, zmohutněly od minule. A ty trny.

    Přenocujem v buši. A kde jinde než u keřů a keříků schovávajících pod svými větvemi před sluncem riojense.  Že bych měla úpal? Vidím malého hadíčka a ani se nehnu. Martin v mžiku přiskočí. Co blázníš, mámo, to je list od bromelie. Z mého úhlu pohledu, je to jasný had. Vůdce výpravy dodává,  že je lepší být ve střehu než na něho šlápnout.  Takhle jsem vypadala už jen jak poloviční trubka, co neidentifikuje hada. Zavřu oči a vidím modře kvetoucí gymna. To je pokoukáníčko, že by holý nesmysl? Třeba jako bruja, mám vizi do budoucna. Potomci kaktusářů si na mě někdy vzpomenou.

      Halucinace nekončí, vidím v dálce nějaké světlo. Kdo jede na návštěvu, v této noční době. Nemám nic napečeno. Sakra, blíží se to nějak rychle. Měsíc! Stoupám na práh auta a ze střechy si udělám provizorní stativ. 1,2,3,4,5, a šest. Zpracovávám data, hlásí foťák.  Počkej chvilku kámo, nevycházej tak rychle. Cvak a ještě jednou cvak.  Docela dobrá fotka.

 

Ještě nastavit budíka, abych nezmeškala probuzení sluníčka a čas, kdy osvítí červené skály.

 

23. leden 2011

     Je neděle a já tu straším už od pěti. Kluci spí. Teprve až za pět minut sedm to začíná. Osvícená scenérie, okamžik hry barev.

 Fotím si probouzení riojensí.

     Kluci jsou bez zájmu. Co se to děje? Vašek si jde nafotit před odjezdem svoji novou zahrádku a Martin zívne znudeně. Těch stejnej kytek je tady už hodně a nebaví mě tolik fotit.

     Jedem do města La Rioja. Venco, ty se nebudeš holit, zahlaholí Martin. Ne, nemám čím, rychle odsekává Venca. Šedivě zarostlá brada je sexy. No jo, ty, aby ses nepřidala. Zastavuje nás policie a kontoluje, zda nepřevážíme ovoce. Ne , nemáme ovoce, meloun jsme už snědli. Po pár kilometrech mi dojde, že kecám. Ve schránce pod palubou ukrývám dárek od Martina, gdouli. To je teda nezodpovědnost. Promiň, ty zelený chlupatý jablíčko s jedním listem…leť!

     La Rioja v nedělním dopoledni je klidné a malebné městečko.

 

     Na náměstí se Martin otočí kolem dokola a spokojeně pokyvuje hlavou. Chvíli mě nechá napínat a pak řekne. To je policajtů, všechno mají v merku, jsou na každém rohu. To není jako u nás, že jsou zašitý na benzínce. Na kostele bimbají zvony a svolávají na mši.

 

     Zamíříme si to s místními přes hlavní náměstí, pak po několika masivních schodech dveřmi do nádherného kostela.  Z melodie hlasu modlících se rozpoznávám …otče náš, jež…rychle se pomodlit a …

 

    Vyměnili jsme peníze v bance u bankomatu a už jsme se nemohli dočkat lahodného moku kávy. Kavárna má svou historii od roku 1967. Dlouhou tradici výroby bonbónů mapují obrázky pověšené na zdech podél stolků, kde sedíme. Tentokrát jsme si objednali cafe creme. Zatím nejlepší kavárna, shodnou se kluci. Servírka nabízí cafe americano a Venca vtipálek zareagoval bleskurychle cafe de checo...ten ji dostal a trochu rozhodil. Zasmála se a odvlnila se připravit lahodný nápoj.

     Někdy tak rozjímám a pozoruju cvrkot kolem. Baví mě sledovat vzájemné okukování a konečné reakce mezi stejným nebo různým pohlavím. Martin čekuje vitrínu s čokoládovými bonbony a servírka od baru ho pozoruje.  Projede si ho od hlavy až k patě, a pak se znuděně vrátí ke čtení denního tisku. Olízne si prst a rychle obrátí stránku. Že se ti líbí Martine, co?

      Nemusí nic odpovídat a vím kolik uhodilo. Zklamu tě, kamaráde, zřejmě nejsi její typ. Víš, kdo o tebe měl větší zájem?Ta stará vysušená trepka na Ypfce, taky se ti líbila. Soustředila se dlouho na tvé pozadí, když si hledal mapy, a pak se rychle otočila směrem k regálu, kde viděla obraz svého obličeje a prsty si začala načechrávat vlasy. Konečně, viděla jsem, jak jejich pohledy se setkaly. Co těm dvěma běželo hlavou, se nedovím. A proč, taky.

     Městem Patquia jen projíždíme, dále pokračujeme do města Tamachila. Kluci chtějí vidět castellanosi (rigidum), ale všechny cesty směrem do hor jsou zavřeny branami. Kluci říkají, že je hloupý jet někam, kde je brána. Vidím odbočku na Alcazar. Tak kluci jedem, ne? Vždyť je to cesta do vesnice. Neblbni, to nemůžem. Hele zahni, otevírám bránu a frčíme. Ve vesnici u posledního domu vyskočím z auta a zeptám se vousatého pána, zda se můžeme jít podívat na skály a fotit. Usmívá se a nevidí žádný problém. Z domu vybíhá asi desetiletá, hubená, okatá holka s dlouhými vlasy.Vracím se do auta a vylovím jeden z malých dárků. Je moc ráda. Lezem na skály a kluci se tetelí při pohledu do krajiny.

 

 A co víc, jejich touha se dostat k horám a najít castellanosi, se vyplnila. K radosti stačí málo.

  

     Myslím, že další zmrzlina za nález kytek je v dohlednu. Já zmrzlinu, Martin pivo. Venca je tak roztržitý, už asi po sté, za tu dobu, co tady jsme, že si položí na kámen sluneční clonu a zapomene ji tam. Dostal ji od Martina až v autě. Prej ji tam zapomněl kvůli mně, protože když fotil, musel mě odhánět, neboť jsem mu lezla do záběru.

     Začíná hrozně pršet, ale je teplo. Taková přeháňka. Přetahujeme čas oběda. S Vencou máme docela hlad. Martin, ač slíbil zastavit na oběd u nějakého stromu, v jeho stínu, svírá pevně GPSku a jede a jede.  My netušíme, co má v plánu, a tak si děláme takovou malou výměnu kuchařských receptů. To si normálně dáš na těstoviny pesto, na to ještě kousky uvařených brambor, fazolové lusky a parmazán. Řešíte tady píčoviny a vůbec vás nezajímá, kam jedeme. Výbuch smíchu. To jsme si dovolili dost. Po obědě pokračujeme v cestě a každý si už musíme plnit svůj úkol.

     Za Falda De Citan se naparují opět erozí vymodelované skály. Vysoko, vysoko nad námi krouží kondoři. Na lokalitě nám klouzají pod nohama malé drobné kameny. Na každé uklouznutí čekají akácie, které nás vždy lapí svými trny. Tyhle specialistky útočnice mají jakési double trny. Jeden si vyrvete z nohy a druhý se vám zabodne o kousek dál. Jaúúúúú.

      Za Lama Larga nás vítá Malanzán. Nejdřív volám, čau slone, jak se máš? I tady jsem byla minule s Martinem. Skála připomínající slona je symbolem Malanzánu. Kiosek, kde kluci popíjeli pivko, je zavřený. Jenže touha po orosené láhvi piva, vyprovokovala Martina vylézt z auta a poprosit staršího pána, zda by mohl informovat majitele, že jsme tady a zda může otevřít. Zavolal syna a otevřeno bylo okamžitě. A co jsem celou dobu dělala já, zatímco kluci probírali ekonomickou situaci od první republiky až po součastnost ?

     Skamarádila jsem se s malým čtyřletým prckem. Čau, jak se jmenuješ? Luciano Santi. To je jméno jako z mafiánského sicilského klanu.  Sbírali jsme kolem hospody zátky od piva a cvrnkali je na dlaždicích před hospodou. Děda si k nám přisedl na židli. Až po delší době mi došlo, že mi kouká do výstřihu. Vím, směšný, nevím, co zrovna u mě hledal, ale zřejmě druhá míza ho probudila. Otočila jsem se, ovšem nenápadně. S Lucianovou maminkou jsme mluvili o škole, o práci a o dětech. Kluci, vy tu chcete spát, lehce jsem je vyrušila ze zanícené debaty asi po hodině.  To už jsem měla špinavá kolena od lezení po dlažbě s Lucianem. Taky jsme počítali, ale zazpívat mi nechtěl. Říkal, zpívat umím, ale zazpívám až zítra ráno. Rozloučili jsme se se slovy a možná za rok zase tady.

 

 

 

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14