Termín: 1.1.2012
– 2.2.2012
přechod na část:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12
Den šestý a sedmý ...
6. leden 2012
Slíbila jsem, že řeknu, co se mi zdálo. Nic. Vzbudila jsem se a
slyšela narušitele odjíždět časně za svítání. Adios.
Ráno chodí tři králové…k nám přišel s vinšováním Lumír Král. Vzala
jsem fixu a na okno auta napsala K+M+B 2012. Přál nám štěstí a toho
jsme dneska potřebovali dost. Cíl cesty je Antofagasta. Martin jel
minule podél oceánu a my jsme taky jeli tak. Kondoři krkavčí si
oblíbili světelné osvětlení a každý se usadil na jednom. Jsou tak
blízko, ale na pěknou fotku moc daleko. Ještě k tomu jsem ztratila
knoflík od sukně. Nevadí, vezmu si náhradní. Začínám přišívat a
nabíráme směr na Paposo.
Na lokalitě jsou mraky kaktusů Copiapoa haseltoniana.
Začíná pěkně pálit sluníčko a zdá se, že můžeme sjet k vodě. Vybrali
jsme si moc pěkné místečko. Martin, klasika, jako první ve vodě. Tolik
fotek šplouchajících vln s krátkým a dlouhým časem. Uvidíme, co
z toho vyberu.
Můj model přichází. Jsem tak fascinovaná modelem a oceánem, že
zapomínám počítat vlny. Heléééé moje boty, které jsem nechala několik
metrů od vody, unáší proud. Mám je.
Zrovna jsem si říkala, kolik hodin ve škole jsem měla zeměpis a
vždycky jsem si představovala chilské hory jako vysoké Krkonoše nebo
Tatry. Ale kdepak. Chybu v programu musím opravit.
První úsek volá, pojď si hrát. Velké černé balvany promotané bílými
různě širokými linkami jako puzzle. Tak si hraju a skládám. A nechceš
jinou barvu? Tak bílou.
A skály jsou bílé, jako by vytáhly pěnu z oceánu.
Někdo musel vykřiknout. Jdem dělat bábovičky a byl tu písek. Písek a
na něm Copiapoa solaris.
Některé trsy byly totálně zuhelnatělé. Martin vysvětloval jejich růst
a pak za mnoho let i jejich poslední cestu. Zajímavé a smutné. Sto
kiláčků a budem tam? Cesta se na několika místech opravuje a tak jsem
se jen pro sichr zeptala mistra silničáře, zda je cesta průjezdná. Sí.
Sí. Najednou se nějak podezřele vzdalujeme od pobřeží. Jelikož tu
projede maximálně za den jen několik aut, je trochu naivní na někoho
čekat. Máme štěstí, někdo metelí za námi. Můžeme se zeptat. Ano
samozřejmě, cesta vede do města Antofagasta, odpověděl řidič a
jeho kámoš souhlasně přikyvoval. Jeden ve sportovním, druhý v bílé
košili. Předjeli nás.
Ani jsme neujeli dva kiláčky a už je vidíme před sebou, jak doplňují
do cesty kameny. Nechci druhou Zapatu. Víc lidí, víc pomocníků. První
překážka je za námi. Jo bravo, povzbuzujeme se navzájem. Podruhé jsem
nevěřila, že se z toho vyhrabem. V cestě byl štěrk a kola se propadala
víc a víc. Házeli jsme šutry nejdřív pod kola jejich auta, pak našeho,
znova a znova. Znova a znova centimetr po centimetru na raz dva tři
tlačili auto. V horku si jen přejeme, ať se stane malý zázrak a auto
něco vynese až na zpevněnou cestu.
Používáme i gumové podlážky. Všichni jsme si pogratulovali nic
netušíce, že nás čeká ještě něco horšího. Když chybí kus cesty, tak
vás nenapadá, jak ji zaplátovat. Několik marných pokusů. Kameny zpod
kol odletují na všechny strany. Do konce cesty chybí z celkových 120
kilometrů pouhé dva.
Jeden z Chilanů jde na obhlídku. Po několika minutách se vrací a
bohužel má takovou jobovku. Cesta je ještě třikrát přerušená. Entonses,
tenemos que volver. Vamos juntos. Martin se mi líbí. Když španělsky,
tak z plna hrdla. Gratias, seňoras. To je roztomilá prča. Není to tak
brutální, jako když říká v obchodě, una chica cerveza, por favore.
Už bychom byli rádi nazpátek, ale nejde to, jak bychom chtěli. Prostě
něco bouchá v podvozku, tak Martin jede opatrně dolů. Hlavně v těch
úsecích, kdy je úzká cesta, nechráněný sráz a ještě k tomu na cestě
písek. Hele kluci, tady jsou nějaký malý kopči. Nic. Tady napravo.
Nic. Chápete to? Každý na něco myslí, ale kaktusy to asi nebudou.
Klucíííííí zastavteééééé, vidím malý potvory. Konečně. Běhají zmateně
od trsu k trsu. Nechápou, kde se tady vzaly a co to vůbec je.
Přece Copiapoa ahremephiana.
Jsem ráda, že jsem jim trochu spravila náladu. Ještě jim najdu něco ke
spaní a můžeme odzvonit královským zvonkem dnešní den.
Nebo ještě ne? Ne. Přijíždí jedna motorka za druhou. Kolik jich je?
Skoro 30. Malý Dakar, kolem našeho malého nočního stanoviště.
7. ledna 2012
Sedmička by měla být šťastným číslem. Vracíme se podél moře. Je
zajímavé, že i cestou zpět, je na co se dívat. Pobřeží kamenů bude
patřit mezi má oblíbená místa. To, co dovede vytvořit voda
s pískovcem, několikrát přetroufne díla všech sochařů.
Do této krajiny si Chilané staví velice skromná obydlí. Na rozdíl od
Argentinců používají různé dřevěné nebo plechové desky a vzdušné
místnosti obtočí různými sítěmi nebo plachtami. Čím se tady živí?
Určitě lovem ryb a různých mořských živočichů. Čeho jsme si všímali
podél celého pobřeží, bylo sušení mořských chaluh. Po usušení je
smotali a odváželi náklaďákem. Musím někde načíst nebo zjistit víc.
Jsou potravou pro vodní živočichy. Hromadí jód. Využívají se taky ke
konzumaci, k výživě zvířat, jako palivo a k získávání jódu. Nechci
machrovat, ale na internetu mě zaujaly fylogenetické vztahy chaluh.
Jejich fylogenetický strom je dlouhý jak vývojový strom kaktusů. No jo
zelený a hnědý či malý modrý. Barvy stejné, jen tady jde spíš o dýlku.
Počasí je po ránu pošmourné, šedivá obloha, šedivě olověné moře.
V dáli je vidět úzký pruh blankytně modrého nebe. Cestou na sever jsem
nemohla odtrhnout oči ze skal čouhajících z moře. Čekala jsem, že
uvidím kolonie hnízdících ptáků, ale nic. Vrtalo mi hlavou, kde jsou.
Velkou radost jsem měla zpět cestou na jih. Martine, zastav!!! Rychle
teláč, na skále jsou pelikáni. Ty jo, to jsou obrovští ptáci.
Tak mámo, jestli chceš vidět další zvíře s ptákem a poměrně velkým,
vyfotit si tamhle osla, ale dělej nebo se mu zmenší.
Lumír za 18, Martin bez dvou za 20. Oba dobří vtipálci. Jedeme krokem.
Měla jsem si vzít boty na běhání a trochu si tu i zaběhat. V městečku
kupujeme banány a colu na dobytí energie. Výživová poradkyně by měla
ze mě radost. Ádios Paposo, odjíždíme směrem na Antofagasta. Kde
všude je možné mít dům, je neuvěřitelný. Vysoko ve svahu, pár beden,
můj dům, můj hrad.
Kreativita je obdivuhodná hlavně kolem cesty. Kameny válející se
v údolích ožívají rukama umělců. Vezmou křídy, trochu barvy sem a
ještě sem, dvě oči a mají velrybu. Barvy a čáry kolem dokola a můžete
si obout třeba adidasku. Co je ale obdivuhodné, jsou chilské
svatostánky. Vypulírovaná noblesa, střecha, židle, koberec, květiny a
samozřejmě křížky.
Ještě několik kilometrů a je tady Antofagasta. Prvním úkolem je najít
servis, abychom si nechali zjistit, co to vlastně na praškách bouchá
v podvozku. Je sobota. Klasika, nikdo nepracuje. V servisu Leon ještě
zastihneme mechanika, ale už u zavřených vrat. Prý až v pondělí. Ještě
nám dává jakési adresy privátních mechaniků, ale v prodejně luxusních
aut se dovídáme, že stejně nikdo nepracuje.
Ty jo, to je nápad. Přechod pro chodce označují klasicky dva panáčci
jako u nás, jenže systém tady je vymakanější. Dobu, dokdy máte opustit
přechod, vám odpočítává časomíra a panáček s ubývajícím časem
zrychluje chůzi. Kluci se rozhodnout jet do pouště. To si koupím vodu,
odmítám tam zgebnout, mudruje Martin. Zatímco kupujou vodu a něco
k jídlu, fotím si, samozřejmě pro mě, zajímavá místa ve městě. Copak
to je v domě s označením Soldadura? Hmmm, pan tady svařuje.
Pokračujeme na sever, směr Calama. Musíme zastavit a vyfotit další
hříčky umělců na kopci vedle cesty.
Je paradoxní, jak třeba Jarda Prochajda sleduje u telky Dakar a rád by
nás taky uviděl. Je to od něj moc hezké, že na nás myslí. Sice
projíždíme místy, kde Dakar pojede, ale raději mizíme před ním. Je to
štěstí, dneska tady nejedou, protože mají volný den. Nebudu si nic
nalhávat, ale bylo třeba zajímavé je vidět. Od Martina uslyšíte
vždycky, rezolutní ne.
Víte, kdo se podílí na budování silnic v této oblasti? Skanska.
V Praze dokončují tunel Blanka a tady rozjíždí silnice. To je aut
s logem Skanska. Někdy vidím infoceduli a nemohu si domyslet, co to
znamená. Zona de Bochas??? Boule na silnici? Že by česky něco jako
bochany? V případě značky Ferrocarril sin guarde cruce máme hned
jasno. Krajině bych přiřadila jméno Karvinská hlubinná pánev. Vypadá
totiž, jako by jí z oka vypadla, ale podstatně rozlehlejší a vyšší.
Představte si to. Jedete a na železničním nechráněném přejezdu a
přehledném terénu zastavuje jedno auto za druhým. A dobře víte, jak to
chodí u nás. Po 250 kilometrech odbočujeme na Topilla. Fíha, to je
velký přístav.
Vychází měsíc a zvedá se vítr. Začínáme hledat místo na spaní.
Romantickou bílou pláž v černých skalách nenajdeme, ale dá se soudit
podle velkého množství hald odpadků, že to je jakýsi smeťák.
Dokodrcáme se až k moři. Kluci testují terén a já poslouchám řev. Řev
lachtaního samce. Jsou na skále. Nafotit se mi je večer nedaří.
Uvidíme ráno. Kluky napadá se jet podívat na druhou stranu města. Tak
sem se musím ráno vrátit a nafotit kontrasty toho původního, co tu
zůstalo s tím novým, co vybudovali.
Druhý konec města je moc hlučný a pro nás přelidněný. Otočka a zpět.
Naše místo, slovy Lumíra, obsadili jakýsi šukalisté v autě. Místo
trochu opodál chtěli využít pro své radovánky kluk s holkou. Nechtělo
se jim odsud odejít, ale když viděli naše rezolutní zaparkování,
začali se vytrácet.
Ve tři ráno jsem zajel ještě jeden páreček. Poklábosili, nasedli do
auta, osolili muziku a vytratili se.
přechod na část:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12