Argentina a Chile 2012

Termín: 1.1.2012 – 2.2.2012

 

 

 

8. leden 2012 

Je neděle. Rodina lachtanů se po ránu rozprchla na moře. Nafotila jsem jen kondory a pelikány. Lumír dostal od nějakého maníka gpsku kaktusů. Projíždíme město uličkami sem a tam a zase nazpátek. Dívám se na mapu z googlu, kterou mi ukazuje Lumír. To, že si pak domyslel a vyznačil část cesty do mapy, to z něj vypadlo až později. Před městem se hrabeme do kopce. Po delší době kola začínají prokluzovat. Vyskočím z auta a chvíli klušu do kopce na obhlídku terénu. Ani sem nejezdi, cesta tady končí. Kousek se vrátíme a pak jdeme po svých.

 

Buď máš dobrý auto, nebo dobrý nohy. Docela zajímavý výšlap. Fuj, ani to nechci vidět. Hluboká díra do země. Jako do pekla. Kluci ani konec nevidí. Toto místo jsou doly a jsou jen vidět vstupy do šachet. Rozhlídnu se a to co jsem považovala za haldu kamenů, jsou jakési propadáky do pekla. Tak bacha.

Martin vystupuje ještě výš. Čekám na skále. Několik kondorů začalo kroužit kolem, jeden si to střihnul dost blízko nad mou hlavou.

 

Průzkumník se vrátil, ale nic nenašel. Vracíme se společně k autu. Lumírovi to přeci jen vrtá hlavou. Jedeme na opačný konec města.

 

Martin zastavuje a ptáme se na nějakou cestu do hor. Na cestu na kopec před námi. Paní nás zavede až k ní domů. Zavolá manžela. Zůstáváme na houpačce před domem. Posílají nás do krásných míst. Vysvětluju, že kamarád hledá malý kaktus a ten roste jenom u pobřeží tady. Martin je ve svém vyprávěcím živlu, občas mu něco přeložím a zároveň odpovídám nebo překládám.

Lumír skočil do auta pro odznaky kaktusů. I my dostáváme dárek, chilské víno. Děkujeme moc a loučíme se. Pozvali jsme je do Prahy. Poslední šancí je pokračovat směrem ke Calama a někam zabočit. Zabočili jsme, ale během krátké doby nás dojíždí auto a řidič radí, že cesta je dobrá pro čtyřkolky. Vracíme se. Kdo ví, jak to s těmi informacemi a kaktusy dneska bylo.

V městě Calama nabíráme benzín a přemýšlíme, zda pokračovat, či zůstat a zajet do značkového servisu. Cestou se ptáme na nějaký camping, ale dva místní nás raději posílají do San Pedro. Město mě překvapilo. Hlavní třída s velkými značkovými prodejnami aut a na kraji města nová zástavba s rodinnými domky. Chudá čtvrť či bohatá, ale v každé z nich chodí elegantně oblečení lidé. Já osobně bych snad ani do tak příšerných ulic v kostýmku nešla. Martin si opět zavzpomínal. Tak tyhle asfaltky, tak ty tu před pěti lety nebyly. Malou radost Lumírovi udělaly Mahuenie ve výšce 3 300 metrů podél této asfaltky.

Už se blíží večer a dujou větry ze všech stran. Za oknem auta pálí sluníčko, ale venku je pěkná kosa. Jedem na duny. Blížíme se k poušti. Vždyť je už skoro večer. To nevadí, nejlepší je fotit písečné duny, když jsou nasvícené sluncem.  Proč ne. Lumíre, známe dobře těch tvých obvyklých deset kilometrů do cíle. Kolik je to skutečně. Deset. Jedem.

Na začátku parku dostáváme od průvodce letáček. První zastávka je U Tří Marií. Písek a sůl vytvořily sousoší. Chceme se rychle dostat na duny. Seňora správcová to má dobře spočítané.  A las ocho  y basta. Utíkáme rychle do kopce, abychom stihli poslední záběry. Něco jsme nafotili, ale škoda. Být tu dřív, užijeme si víc atmosféru na poušti.

 

 

Rychle pryč a zase hledat místo na spaní. Dneska to bude…co takhle na poli. Měsíc svítí tak jasně, že naše bílé auto je vidět z dálky. Najednou slyšíme:“ Hola“.Odpovídáme:“Hola“. Jdeme lidem naproti a myslíme si, že jim stojíme na poli a že nás vykvartýrujou. Konečně jsme se sešli. Pěkná baba to je. Začne se smát. Jo vy tady parkujete? To ano. Myslela si, že jsme spadli ze silnice dolů. To potěší. Martin říkal, že ji obdivuje, že on takhle večer by se i trochu bál.

K večeři otevíráme konzervu se škeblemi. Podle Martina delikatesa, Lumír na to, že to jsou jen ryby, mně chutnaly. Dobrou chuť a dobrou noc na poli.

 

9. leden 2012 

Dobře se nám spalo na rozlehlém velkém lánu země u místní komunikace za městečkem. Dnešní plán je Geiser del Tatio, vzdálený 90 km od San Pedro. Je vidět, že město je turistickým centrem v okolí. Po ránu je vše zavřeno, ale potkáváme mnoho turistů vydávajících se na výlety. Domy, restaurace, obchody i různé podniky, vše je skryto za vysokými zdmi z masivních cihel nebo kamenů. Už se těším, až se sem vrátíme a budu moc prověřit místní cvrkot.

Sluníčko se nám ukazuje už od rána. Nasvěcuje krajinu kolem dokola. Před námi dominují masivní Kordilery se zasněženými vrcholky. Mezi nimi se opravdu skoro až do nebe tyčí sopky. Doufám, že nemají sklon k exhibici a nebudou se chtít ukázat.

 

Ve výšce 3 300 metrů fotíme trsy maihuenopsis. Projíždíme Cuesta el Diablo a po pravé straně se ukazuje Vulcano Afagago. Martin cestou vzpomíná na tu kočku z noci. Třeba to byla doktorka a myslela si, že potřebuje pomoc. Prostě Martínek je enamorado. Já zas přemýšlím, jak je možné, že porucha našeho auta jakoby se vypařila. Zřejmě jsem měla pravdu po té, co jsme auto stokrát prohlídli kolem dokola a žádný defekt jsme nenašli,  a pak jsem udělala závěr, že určitě tam zapad nějaký šutr a ten nám někde buší. Nebo to vezmeme z druhé strany a můžeme věřit, že se stal malý zázrak právě v ten čas, když jsme projížděli kolem sochy Krista. Vado Rio Puntana. Prosím, chci fotit. Na malebném vylitém rozlehlém korytu řeky jsem zahlédla několik plameňáků. Kluci krásní, pěkně vyšňoření. Vybírají si lahůdky, to je vidět.

 

Kousek opodál se pasou lamy. Nikam neutíkají, tak jako lamy v Argentině, klidně zvednou hlavou, podívají se, co jsi zač, a pasou se dál.

 

Po 90 kilometrech jsme v cíli. Tatio Mallko. Lumír říkal, že sem většinou jezdí fotit brzo ráno, protože je vidět horká pára unikající ze země. Co čert nechtěl, zatáhla se obloha, což pro nás byla výhoda.

 

Většinou všichni turisti odjeli už po deváté hodině. Martin fotí i filmuje, já jsem si nechala teleobjektiv a hraju s tím, jak vyfotit kapky vody z tříštícího gejzíru a detaily.

 

 

 Potkáváme jedno auto, které se otáčí. Podíváme se dál. A dobře jsme udělali. Je tu rezervoár s termální vodou z hlubinných pramenů, kam můžeme skočit. Začíná nám pršet, ale to nás neodradí. To je balada. Stále přitéká horká voda jedním z pramenů. Dno je písčité a i stejně pokud se uvelebíš na jedno místo, občas křikneš, jau, to je horký. Bublá to a hřeje i ode dna.Nikomu se nechce z vody. První jde Lumír. Nemůžeme odjet bez dokumentace.

 

Po několika pózách s Martinem se vyhrabu do ledárny. Rychle ručník a bundu a mazat do auta, kde Martin už zapnul topení. Lumír se vrací do kádě, aby ho mohl Martin také zvětčnit. Salinou opouštíme dobře zvolený výlet. Užili jsme si. Vracíme se do San Pedro. Ještě malá zastávka ve výšce 4 500 metrů. Dole v San Pedro je zase letní počasí. Zaparkujeme a jdeme se číhnout do města.

  

To je turistů, ze všech zemí světa. Rušný město dnešní odpoledne.

 

Zaskočíme si na kafčo. Moc dobrý. Líbí se mi i starodávný styl kavárničky. Zajdeme i do několika obchůdků.

Lumír se chce jít podívat do muzea na mumie. Zajímavě řešená expozice muzea. Říše Inků byla kdysi obrovská.  Člověku až rozum zůstává stát nad tím, co všechno a jak vyráběli. Miniaturní tkaný sáček s ornamenty na talisman. Dá se i vyčíst, jak se vzájemně národy ovlivňovaly. U východu Lumír ukazujíc rukama, se zeptal. Taková mumie? Paní ukázala na informaci u pokladny. Mumie byly z etických důvodů v roce 2007 přestěhovány někam do depozitáře.

Na hranicích máme trochu problém. Naivně jsem si myslela, že pokud někdo cestuje přes kontrolované hranice ze země do země, musí vždycky narazit na hraniční policii. Jenže chyba lávky. Při vjezdu do Chile vzal Martin za kliku u policajtů, a jelikož bylo zavřeno, odjeli jsme. Doufala jsem, že narazíme na další.

Teď v San Pedro jsme vysvětlovali, že tam fakt nikdo nebyl. Mávli nad námi rukou. Při kontrole dokumentů auta se taky pozastavovali nad tím, že nemáme razítko ze vstupu do Chile a máme jen výstupní z Argentiny. Nakonec jsme od Chilanů dostali výstupní z Chile. Jupí, jsme v Argentině.

Směr Paso de Jama. Otevírá se krajina směrem do hor. Martin odmítá jet do hor a spát ve vysoké výšce a ve větru. Tak to zalomíme do pískovny. Je to u hlavní silnice, ale spali už jsme na kurioznějších místech. Nevaříme. Otvíráme flašku darovaného vína a kdo má hlad, může si přikusovat i chleba.

Martin chodí kolem dokola a stále si není jistý, co nebo kdo tady smrdí. Moje boty, tvoje boty, čí boty. Závěr je, že to budou zřejmě jeho. Doporučili jsme mu, aby to s tou hygienou moc nepřeháněl. Ničí si tak přírodní ochranu kůže. No dobře, odpověděl a hned se začal těšit na koupačku v argentinských řekách. Vzala jsem si mývala???

Doktorka z QIM říkala, že můžu pít jen kvalitní víno, a potom mě nikdy hlava bolet nemůže. Na etiketě je psáno, že se tento nápoj může pít jen tak ke zvláštním příležitostem, červenému masu nebo sýru. Máme zvláštní příležitost, dostali jsme se přes chilské hranice. Tak, jak mě to učil Venca? Přivonět. Voní po ovoci. Volně převalovat na patře. Zajímavá chuť. Polknout. Véno, je to dobré vínko. Nohy ani hlava nebolí. Jsem jen mírně připitomělá. Teda trochu více proti normálu. Můžu konstatovat, víno je nejen chuťově dobré, ale i kvalitní.

Martin dostal nápad hodit před kola auta kameny, aby se auto nerozjelo do Lumírovy ložnice. Vrací se do stanu a hledá pytlík od bot. Je docela vítr a chlapec si odložil pytlík do předsíňky. Dostávám šílený záchvat smíchu a představuju si, jak ten pytlík letí směrem k chilským hranicím.

Martin usíná a já stále v dobré náladě medituju za úplňku.

 

10. leden 2012

To je kosa.  Pět stupňů, stejně jako doma. Sedíce ve spacáku vše zabalím a i posnídám. Jakmile se ukáže sluníčko, hned je tepleji.

 

Stoupáme za sluníčkem. Ve výšce 4 000 občas zahlédneme i stavení.  Někdy zastavíme na focení.

   

Tato zastávka byla bohatá na skalničky. Chaethanthera ve výšce 4650.

 

Další zastávka je u laguny s plameňáky. Tady jsou docela daleko.

 

Martinovi se nějak počachruje foťák. Je naštvanej, může fotit jen na smart program. Nemůže to zkousnoust, je to degradace profesionála. Klesáme dolů a zahlédnu útvary podobné Stonehenge. To musíme zastavit. Udělám si tady solo čarodějnickej obřad.

 

 

Hay Reserva Nacional Los Flamencos. Salal de Tara. Zatímco se napojuju na předky, Lumír pobíhá po skalničkách. Vyfotím si je taky, jsou to pěkné miniatury.

  

Člověk by rád vyběhl do kopce, což o to, ale ventilace plic v těchto podmínkách funguje trochu jinak než V Praze. Á cedule Argentina Ruta 52. Mámo, táto, strýcu…jsme doma.

 

Na hranicích potkáváme jednoho motorkáře. Je z Venezuely a nemá ani ánung, kde je Česko. Stočíme řeč na cestování po Argentině, aby si nepřipadal blbě. Pasy a papíry od auta jsou zkontrolovány, vamos. Provincie Jujuy. Tady jsem ještě nebyla. První člověk, kterého uvidím, je žena v dlouhé sukni, červené košili a s typickým černým kloboukem na hlavě. Nese vědro s vodou. Voda je možná na prádlo, možná na vaření. Její dům je z pálených cihel. Na Argentincích mám ráda, že jejich dům splyne s přírodou. Žádným vysokým plotem není oddělen od okolí, tak jako je to typické pro Chilany.

Podívejte se…

 

Quebrada del Mel Paso. Začíná tady život.  Zeleň a i zvířata. Moment, a první vysoké kaktusy. Trichocereus celsianus. Následuje údolí. Pasou se tady kozy, ovce a lamy.

Salinas Grandes je jak vyleštěné zrcadlo. Kolik soli se tady vytěží, to fakt nevím, ale tak velkou obrovskou křišťálově se blýskající plochu, jsem snad viděla jen na horách.

 

 

Pokud to tak můžu říct, tak doslova po hladině saliny se prohánějí auta a hlavně blbnou turisti. Klouzat se po solném ledu bos a ještě k tomu ve 40 stupních je zážitek. Jedem na El Moreno, nemusím se po nich opičit. Vlastně hledáme cestu do hor buď z El Moreno nebo z druhé strany.

 

Ve vesnici nám říkají, že cesta je neprůjezdná, protože tady hodně pršelo. Ujeli jsme jen dva kilometry a dojeli jsme ke korytu řeky, která si zřejmě cestu odnesla s sebou. Vracíme se na hlavní a po 20 kilometrech odbočujeme na El Moreno z druhé strany pohoří. Po této cestě jsme ujeli pouhých dvě stě metrů a ejhle. Cestu napříč smetla voda z hor. Pro nás, el camino tiene final. Definitivně.

Na lokalitě rozkvetla Airampoa tilcarence.

 

Projíždíme Questa Lipan. Aha, tak tady byla bitva u Lipan. Na odpočívadle kupujeme výrobky místních Jujuyánů. Obroušený, vyleštěný kámen s vyrytým ornamentem, symbolem domorodců. Jmenuje se to tady El Quemádo.

 

 Dolů klesáme Quebradou Humada. Martin jede pomalu, protože po dešti jsou na silnici nánosy písku. Neuvěřitelné jaké zahrádky jsou u každého domu. Z té brčálově zelené rozpoznávám listy kukuřice. Plodná zahrádka, co všechno tady vypěstují

 

To jsme se zasmáli. Vidíme odbočku na Sepultura. To je všeobecné veselí. Že by metaloví kluci byli odsud? Vjíždíme do městečka Purmamarka. To je mumraj. Lidi a zase lidi. Směřují na náměstí a zase nazpátek. Je tu velký trh. To jsem v životě neviděla. Regionální výrobky. Pleteniny a tkaniny z vlny z lamy alpaky.

 

Nadvýroba musí mnohokrát převyšovat spotřebu. Ve všech uličkách kamenné obchody. Martin mi koupil náušnice. Takový originální věci ráda nosím. Navíc mám hezkou památku. Martin si udělal radost přívěškem na krk. Nafotili jsme skálu sedmi barev a nakonec jsme zapadli do menší jídelny na hamburgesy s melanesou. Velký a moc chutný.

 

Odjíždíme z města a začíná se blýskat. Nejvyšší čas najít místo na spaní. Poprchává, zahýbáme ke skalám, kde je dost místa pro stany i auto. Martin vypnul motor a začalo pěkně pršet. Lumír to už zalomil a pochrupává. Martin kontroluje nastavení foťáku. Uvidíme, jak se tu všichni vyspíme. V autě, zřejmě nic moc. Přestává pršet. Otevírám okýnko, kape ještě z větví kaktusů. Martin rozhodl, jde se na věc. Hodně se ochladilo. Do pěti minut jsme ve stanu.