Termín: 1.1.2012
– 2.2.2012
přechod na část:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12
A jsme
v druhé polovině
...
17. leden 2012
To je probuzení.
Pod keři na nás vykukují riojense pipanacoense.
Najdu si pro dokumentaci největší a nejvíc otrněné. Škoda, že
pokvetou až v poledne. Musím připomenout, to byl zase jednou čich na
kaktusy a zajímavé kaktusy.
První kilometry vedou směrem na Pomán, cestou rozlehlých olivových
hájů. Martin fandí Argentincům a přeje jim, aby se dostali se svým
artiklem i do Evropy.
Zastavujeme za Villa Mazán, kde se přímo u silnice našla lokalita
s gymno ferrari. Martin
leze jako první na docela prudké svahy a pod nohama mu ujíždí
kamenná drť. Dává signál, ať si jdu kytky nafotit.
Rychle se vracím nazpátek
hlídat auto, protože od domu vybíhá asi čtyřleté pískle s prakem a
strefuje se do toho, co ho zrovna naláká.
Kluky napadlo se vrátit na staré místo Las Termas Santa Teresita.
Lumír si pamatuje železniční most a Martin vybydlenou vesnici.
Most je opravený, vesnice je vybydlená, jenom k termasu vede
asfaltová cesta. Starý termas je zrekonstruovaný a čeká na turisty.
A ceny? S cenama se tady moc nemažou, napálí je docela vysoko.
V městě Aimogasta doplňujeme palivo pro auto a i pro nás.
Další zajímavá lokalita je ve vesnici Cordobita za Rio Salado.
Pěkná výheň s písčitou zemí nás čeká. A co, mě se líbí fotit i
leucanty.
Jsou to vděčné kytky, kvetou celý den. Lumír kroutí hlavou, že ne.
Prý doma ve skleníku kvetou jen dopoledne.
Lumíre, vrať se do reality. Kvetou. Hledáme glauca. Je tady hodně
riojensí. Glauca se krčí pod keři ve stínu, pod velkými keři
s velkými listy.
Dál tu máme Andaluca. Tato lokalita vypadá jak poušť. Jemný písek,
občas do něho zapadneme.
Další vybydlená vesnice. Martin dělá výstup na skálu, já si
prošmejdím domy. Docela to měli vymáklý, je tu pěkný chládek a
příjemně. Bloky z jílu, dřevěné trámy se stropy s rákosem. Tak tady
kytky asi nebudou. Vracíme se na silnici.
Trochu sprchlo. Klábosíme o vojácích, havířích, estébácích,
komunistech a kdo z kaktusářů u koho byl.
Lumíre, to byli šmejdi ti technici na dolech, co? Jak je možné, že
měli třikrát vyšší platy než havíři?
Jo …byla to doba… je pryč.
Zajímalo by mě, jak vypadá glaucum – Alberto Vojtechi.
Vyrážím první na kopec. Hmmm, pravda, jsou to fakt zvláštní kytky.
Rostou na svahu. Svah je typická drolící se skála s ostrými výběžky.
No a já se zrovna o tu skálu musím odřít.
Ale to kvetoucí gymno, to za
to stálo.
Lokalita je před mostem Rio La Puerta asi 12 kiláků před Copacabana.
Miluju termasy, specielně Termas Fiambala. Kluci se tady oddávali
slastnému lebedění v teplé vodě už po čtvrté, já jen po třetí.
Nicméně je to zážitek. Jen těch lidí je na mé gusto hodně.
Postavili jsme stan dole u parkoviště vedle místa, kde má stan
rodina z Chile. Sešeřilo se a termas se začíná pomalu vylidňovat.
Zůstali jen ti, co přespávají přes noc.
První naložení našich těl je do vody 37 stupňů. Moc příjemné.
Co takhle zajít do restaurace na pivko a dát si něco na zub? Jsme
pro. Tak jedno pivo a por favor tiene empanadas? Hmmm jsou s kuřecím
masem a zeleninou.
Na velké míse přináší náš gáblík. Lumír snědl svůj příděl, Martin na
noc moc nejí, tak jsem jich spráskla šest.
Znovu do vody. Jsme v piletě sami. Martin nabírá ze dna písek a hází
ho na naše nohy. Hračička. Je to divný pocit, když vám něco leze po
nohách.
Jedna velká rodina vytahuje z přenosné lednice maso. Stačí jen
okořenit a položit na gril. Jó Jarda, ten by si dal, ale my vidíme
ty flákoty s vrstvami sádla a určitě bychom si nedali. Kluci to
nedali, změnili na jen ochutnali.
Ve stanu mám takovou malou písečnou kalamitu. Začal se zvedat vítr a
proháněl se termasem a i malým otvorem přes síťku ve stanu nafoukal
mikropísek do stanu.
Termas žije hudbou a veselím až do ranních hodin.
18. leden 2012
Ráno nesvítí sluníčko, ale jen lampa před stanem. Velký náklaďák
přijel pro basuru. Chilská rodinka odjíždí. Vyměníme si kontakty.
Albertogradmont@hotmail.com
Obloha se zatáhla a rozpršelo se. Martin se šel rochnit, ale byl
upozorněn, že za bouřky to není dobrý nápad. Hele i kroupy jako
velké perly začaly skákat kolem auta.
Lumír se celou dobu těší na blosfeldie. Nejmenší kaktusové kuličky
k vidění. Jsou na skalách, zalezlé ve štěrbinách.
Přeparkováváme auto a jeden pán nás informuje o situaci na cestě. Je
neuvěřitelné, jak lidé tady automaticky zareagují na situaci, a je
jedno, kdo jste, prostě pomůžou.
Je po dešti, obloha se začíná vyjasňovat od údolí.
Další seňor říká, že
v brodech se valí voda a pravděpodobnost, že klesne, bude až zítra.
Kluci se radují. Den volna.
Jak s volnem naložíme? Jít se podívat, kde vyvěrá termální pramen?
Dobrý nápad. Vloni se utrhla skála a voda ji donesla až k termasu.
Okamžitě vybudovali hráz, která nepustí bahno s kameny dolů. Nicméně
termální voda je křišťálová a cestou k termasu si stejně nabaluje
bahno a do pilet vtéká s make-upem nejtmavšího odstínu.
U pramene Martin objeví pro Lumíra Blosfeldii liliputanu. Ta tedy je
obrovská. Voda má teplotu kolem 70 a tím pádem je tu pěkné horko.
Druhý dobrý nápad je dát si pivko. Z hospůdky je vidět, že první
pilety se začínají postupně čistit. Další nápad je naložit se do
čtyřiceti stupňové báně. Zvednul se vítr tak rychle, že jsem
nestačila chytit ručník, který si klidně vzlétnul a přistál na
hladině.
Chopím se koštěte a vymetám spadané listí. Co dál? Vyšplhat se na
vyhlídku a vyfotit si kvetoucí alexanderii.
Hezký pohled, ale co se děje kolem řeky, vidět není.
Mám nějaký hlad, zmínil se Martin. Tak dáme gulášovku s burgulem a
Lumír přikrájí Chorizo.
Blíží se večer a poslední informace o stavu cesty je, že práce je
moc obtížná. Kluci si našli spící polohy v autě, a kdo ví, co bude
dál.
Přesně v půl sedmé večer přijíždí komando usměvavých čtyř chlápků se
zprávou, že cesta je průjezdná. Jeďte pomalu.
Poděkuju.
Martin se uculuje, kdyby věděli, co častokrát projíždíme.
Tak to je síla. Babička říkávala, psům a koňům nevěř. Určitě měla na
mysli Česko. A pak také říkávala, že před vodou a ohněm nikdy
neutečeš. Byla moc moudrá, měla pravdu.
To, co vidíme před sebou, je neuvěřitelné. Nepřipadalo nám, že tolik
prší. Z masivu hor tekla voda, kudy chtěla. I když mosty jsou
připravené na nával vody, v tomto případě sílu vody a balvanů
nevydržely. Rozsáhlé území si urovnala voda podle svého. Klobouk
dolů, jak během jednoho dne dali cestu do takového stavu, aby se
auta dostala na druhý konec.
Auto před námi se zabořilo do písku. No a my potom taky.
Vyskakuju z auta, už mechanicky, a přidávám se ke dvěma chlápkům,
kteří začali tlačit. No teda jaksi auto. Moc poděkuju a mažu za
autem. To byl běh. Nafotím fiambalskou událost.
Martine, zastav. Musím, žadoním. Teď ne, jedou za mnou auta. Nikdo
za tebou nejede, zastav mi tady. Tak teda ne. Prý až za chvíli. Jsme
už ve městě. Bomba, nejlepší místo je, zastavit na hlavní třídě.
Neboj, někam odbočím. Ty, jovka, vybral jsem si tu nejdelší ulici,
zjistil Martin.
Ubíhá den za dnem, je zase večer. Cestou uvidíme balneario.
Dobrý místo. Tady něco smrdí, tady spát nebudu, nasál něco Martin
svým citlivým nosanem. To jen spálili basuru. Pár kapek deště a bude
po zápachu plastů.
Pamatuješ? I u větších doutnajících smetišť jsme spali, tady je to
v pohodě, uvidíš. Možná větší problém jsou kameny na stromě, u
kterého má stan Lumír. Jasně, že tam nerostou, ale někdo je tam
hodil.
Nikdo nemá hlad, ale mám uvařit polévku, prý je to tradice.
Dáme…brokolicovou.
Místní chlápci, co to tady spravují, se zastavili nám rozsvítit
světlo. Martin začíná s nimi klábosit a dozvídá se, že jeden z nich
má předky ze Sicílie. Tak hned na to zareaguje, siciliáno mafiáno.
Zasmějou se.
My s Lumírem vzpomínáme na dětství, já na život na statku a Lumír,
chlapec z města, jak jezdil k babičce na venkov.
Kluci se těší, že se konečně vyspí po včerejším mumraji. Hlavně není
horko, je příjemný chládek. Příjemný chládek na kraji města
Tinogasta.
19. leden 2012
To se ale holánci spletli. Ve tři ráno přijela dvě auta
s omladinou a repráky duněly s argentinským tuc tuc. Několik skladeb
ze začátku bylo dobrých i ve stanu jsem se zavlnila do rytmu. Pak už
přeskakovali z jedné písničky na druhou a po hodině vzali dráhu.
Ráno Lumír vstává s otázkou: „Ufoni už odlítli?“
První zastávku děláme ve městě Tinogasta. Na náměstí u jednoho
stánku jedna rodina připravuje chlebové placky na prodej. Žena
utrhne kus těsta, udělá bochánek, pak vyválí placku, kterou předá
seňorovi a ten ji peče na roštu.
Lumír by si rád koupil tričko se symbolem Dakaru, ale zřejmě je už
pozdě. Jdu do kostela Matky údolí.
To je zajímavé. Vitríny se stříbrnými přívěsky. Vidím přívěsek
v podobě žaludku, srdce, hlavy, tady je pravá a i levá ruka, obě
nohy, koleno…dost dobrý. Pomodlit se a mazat na kaktusy.
Jedeme po Ruta 11 směr na Campanas. Martin říká, podívej se na to.
La Rioja je docela suchá provincie a teď se tady všechno zelená.
Zelené údolí a tolik koryt řek, zhruba po každém jednom kilometru
další řeka.
Většinou se valí korytem jílovitá voda.
Zastavujeme na lokalitě Potrerillo a sbírám si semínka cibulovin.
Uvidíme doma, jak mi vyklíčí. Dám i holkám z práce.
Jsme na Chaňarmuyo.
Už jsem tady byla před dvěma lety. Minule jsme se koupali v kanálu,
teď si tak můžu červenou vodou přibarvit vlasy. Fotíme rhodanthera.
Je zase pěkný horko. Míjíme ceduli s nápisem La Dique Vedado. Můžeme
se zkusit vykoupat tam. Martin jako typický Martin a taky jako
velitel je ve vodě první. U břehu je mnoho střepů, proto raději jdu
do vody po molu.
Po osvěžení na duši i těle rozbalíme zásoby jídla. Chleba a párek
s hořčicí. Martinovi párky nejedou, ale my jsme s Lumírem v pohodě.
A co tu máme dále? Lokalitu Campanas s rhodantherem.
Vytrněný kytky, ale zdá se, že lokalita bere za své. Hodně suchých
gymen. Jelikož nemám odklápěcí display jako správný kaktusář, lehám
k zemi na rozpálený ostrý kamínky a dokumentuju krasavce i s jeho
domovem. Vracíme se k autu a já občas zasyčím auvajs, to když se
prorážím, jak říká Lumír, přes neprůchozí křoví a rozdrbnu si kůži
na noze.
Vjíždíme do Cuesta La Quadita, zčernala obloha, rozpršelo se a
vzduch nasál svěžestí.
Na skalách kvetou červeně demnosy.
Projíždíme Alto Carizal a chceme se podívat na Los Corrales, jenže
po bouřce je v cestě hodně kamení a postupně jsou zde zátarasy,
které se nedají projet. Mysleli jsme si, že je tady sucho a cesta
bude dobrá, ale hned za vesnicí jsme potkaly auto, které se vracelo
a seňora nás informovala o situaci na cestě.
Co naděláme, otočíme auto a budeme pokračovat na Famatinu a dál na
Plaza Vieja.
I tady hledáme plody. Mám svůj styl. Počkám, až Martin řekne, že je
to v pytli, protože tu nejsou plody a pak se pouštím do hledání.
Klasika, mám krásnou kytku i s plody a zralými.
Na náměstí mají nové hřiště na basket se super povrchem. Vesnice je
jako vymetaná, kdo by v takovém vedru vycházel ven. Jen malej kluk
si z kola sestrojil motorku tak, že si dvě papírové trubky
přimontoval k rámu jako výfuk a teď brázdí kolem náměstí a přidává
plyn.
Myslím, že dnes je Guandacol
předposlední lokalitou na semena. Černá rozpálená skála
s drolícím se kamením. Drolící kámen nám tolik nevadí tak jako
obtěžující hmyz, který bzučí, dělá nálety a přistává na našich
zpocených tělech.
Možná my obtěžujeme ten
hmyz. Závěr této lokality patří opět mně. Dole pod keřem objevím
mega kaktus se sérií zralých plodů.
Je tady Pituil, poslední lokalita dne. Tady už jsem byla několikrát
a tady jsem hlavně hledala kameny. Martin několikrát plody a konečně
dnes měl štěstí.
Večerem nás čeká delší přejezd přes město Aimogasta do městečka
Anillaco.
Stává se často, že na benzínkách se dá načepovat jen omezené
množství benzínu. Nevadí to, jen je trochu otrava přejíždět od pumpy
k pumpě.
Copak nám to běží přes cestu? Vidět maru stepní ve volné přírodě je
trochu unikát. Poprvé jsme ji viděli v národním parku Talampaya.
V národním parku byla zvyklá na lidi a dala se nafotit. Tady je
zbytečné se aktivovat a brát si foťák. Je lepší si užít její zdrhání
do křoví. Stejné je to s přebíháním lišek. Jsou rychlé, tmavě
zbarvené, ale i docela vypelichané.
A je před námi Anillaco. Tady se narodil bývalý argentinský
prezident. Nechal tu postavit letiště a docela dobře, samozřejmě ze
státního rozpočtu, zafinancoval malý městečko.
V campingu je málo lidí. Nejpočetnější je rodina majitele a smečka
psů, pobíhajících kolem. Největší pes patří majiteli. Říkal o něm,
že vždycky vyhání dobytek od campu.
První si dali kluci pivko. Ohřáli nám vodu do sprchy. Zatímco se
voda ohřívala, Martin vzpomínal s místními na staré časy, když tu
poprvé před pěti lety byl.
To je klid. Jo, ale až do té doby než se začala rodinka oslů
šedivých procházet kolem stanů. Jeden osel zafuněl, zahrabal
kopýtkem a všichni jako na povel se svým íááááááááá začali pelášit
někam do křoví. Zapřemýšleli po oslovsky a měli hned zábavu na
kousek noci. Zajímavé je, že pokud tu není majitel, pes vyhaněč
nezvaných, si klidně chrupe pod stolem. Zřejmě za celý den toho
vyhánění bylo dost.
přechod na část:
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12