Argentina a Chile 2012

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12

Dvacátého až dvaadvacátého ...

20. leden 2012

Spali jsme jak dudci. Ráno velitel zavelel k rannímu plavání v bazénku. Mámo, dělej! Než ty tam vlezeš, jsem venku. Chápete to, do bazénu jdu plavat a ne se namočit jak kachna a rychle zmizet. Velitel odešel a já plavu…

Velitel je na obhlídce kaktusů, složím stan. Uvařil ráno kafčo, tak já ještě vyperu a sakra…práce došla, tak se budu flákošit.

Za campem rostou kieslingii.

Odjíždíme. V bankomatu Martin vybere prašule, pak v pekárně koupíme chleba a v obchodě s artesany olivy. Pracují tady tři holky a s nimi tady jsou dva kokršpanělé. Zeptám se na jejich jména a drbu je za uchem. Žárlí jeden na druhého, tak je drbu oba najednou. Lumír si vybírá pohledy s kaktusy a Martin si hraje s kokry taky.

Za odměnu dostáváme informační brožuru. Projíždíme městečkem cik cak a za jízdy nakukujeme do obrovských zahrad. K obrovské vile patří obrovská zahrada. Luxusní sídla? Kdopak tam bydlí? Nevím, nikdo nevyšel z domu a nepozval nás na návštěvu.

Za branami města skočíme na lokalitu. Máme tu schickendansii a riojense. Je překvapující, že riojense nerostou pod keři, což je pro ně typické, ale v rozpáleném štěrku na přímém sluníčku.

Další směr nabíráme na Seňor de la Peňa. Pokud Martin uvidí nějaký zajímavý terén, zastavíme.

Musím říct, že tohle byla excelentní zastávka. Jsem nadšená.i dalším zastavením. Hosseii. Jedna holka krásnější než druhá.

Užívám si focení až tak, že zapomenu na píchající tefráky. Jak mi to mohly udělat koule jedny namodralý.

Jen jsem vstávala ze své ležící fotící polohy a tolik trnů do mě zapíchly. Tričko jsem vyhodila a ze sukně jsem mikro trníčky vybírala pěkně dlouho.

Martin se pousmál, no mámo, nediv se, jakmile mají šanci k množení, tak se činí. Lumír se ještě přidal s tím, že to jsou pěkný potvory, a když se dostanou pod kůži, špatně se vytahují. Tak jo, budu čekat, že mi někde vyraší koule.

Kluci básnili o romantickém kameni na Seňor de la Peňa.

Romantika se nekoná, je tady hrozný čurbes a za kamenem budují jakousi moderní konstrukci.

Zalezeme do chládku, je čas oběda a malé siesty. Dostávám od Lumíra přednášku o tom, co je plod a semeník u kaktusu. Někteří kaktusáři jsou citliví na terminologii. Sakra. Martin má, podle něj, plné kapsy semeníků a ony to jsou plody. Co jsem vyplodila v textu musím odsemenit.

Slyším se chechtat nidulance z kopce, těm je šumafuk, co mají mezi trny. Kytky rostou mezi kameny a jsou hodně vytrnělý.

Dole pod kopcem najdu jednu kvetoucí. Nesmím zapomenout na malinkatou aureu s tmavě žlutým okouzlujícím květem.

Loučíme se s touto lokalitou a v parném odpoledni se přesouváme přes Bazán na Chumbicha do provincie Catamarca.

Benzín je čím dál tím víc dražší. Martin si povzdychne, no nemají to tady zřejmě lehké. Člověk do toho nevidí. Melouny se jim urodily, stejně jako loni. Stejně jako loni jsou za stejnou cenu. Uvidíme, jak budou sladké. Miluju ovoce. Pokračujeme na San Martin. Divná to cesta před námi. Vpravo i vlevo od cesty je modrá obloha a před námi sedí černo.

Cestu nám zpříjemňuje vítr, který nabere písek a roztancuje víry přímo proti autu. Černý tunel se stává černějším a posílá kapky na uvítanou. Ujeli jsme od města asi 20 kilometrů. Tak to teda ne! Zareagoval Martin. Tam nejedu, měním trasu a otáčím auto. Proč ne, říkám, jakmile uslyším jméno mé oblíbené lokality Los Angeles.

A co ještě se zastavit na Las Palmas, odtamtud bys potřeboval plody taky, že jo? Lokalita se honosí žlutými květy…Lumčo, prosím tě, co je to za kaktus? Nevím, zjistím si to až doma. Tak se nakupuje u odborníka. Prostě je to asi nějaký cereus.

Černý velký balvany a za nimi na kopci jakoby byly ambatoense někým poházeny. Oproti loňsku to tady vypadá jako po nájezdu koz a ovcí v jednom šiku.

Doufejme, že nejsilnější jedinci přežijí.

Člověk si někdy myslí, jak dobře si pamatuje místa, na kterých už jednou byl. V našem případě při vjezdu do Miraflores a pak při stoupání na Los Angeles jsme z paměti vydolovali záchytné body, ale pak cestou od cedule označení vesnice jsme si připadali jak v novém světě.

Kde je ten potok a kde je už hřbitov? Dojeli jsme po mnoha kilometrech k řece, kde jsme k našemu údivu našli malé místo postavené na kempování. Nikdo z nás to nechápal. Kde to vůbec jsme? Martin se vždycky ze všeho vylíže. Když jsme jeli od hřbitova dolů, nevšimli jsme si. Hmmm, jeli jsme nahoru a dolů všichni tři a nikdo si nic nepamatuje? Fakt divný. Mámo, počkej, uvidíš zítra.

Postavíme stany pod stříškou, protože začíná poprchávat a pokud bude pršet i dál, aspoň ráno nemusíme sušit.

Kterou dáme k večeři? Pro změnu hráškovou junior. Vůně polévky se nese údolím a už je to první pes. Dostane od Martina chleba namočený v polévce. Ty snad mají mobily. Během chvilky jich tu je šest. Tak kluci a holky, končíme.

Blik, zhasli světlo nad stříškou i v celém okolí. Tak jdem spát.  Dobrou.

21. leden 2012

A je to tady. Brod přes řeku, který si každý z nás pamatuje. Několikrát nahoru a dolů a přijíždíme k mému oblíbenému hřbitovu, kde jsem minule našla carminanta a moji lokalitu přes řeku naproti hřbitovu.

Tady se dějou věci. Nový dům, ale ne z cihel, ale z dřevěných desek a plastovými dělenými okny.

Rozdělíme se. Martin jako obvykle poleze na ten skoro nejvyšší kopec, Lumír půjde na obhlídku skalniček a já to tady budu sichrovat na kravích cestách po dolním svahu kopce.

Už je tady místní seňor. Určitě je to ten, který má na konci vsi boudu na svou krosárnu a má o ni strach. Vysvětluju mu, odkud jsme a že jenom tady fotíme přírodu.

Přeletují kolibříci kolem keřů, ale je velká škoda, že je nemůžu fotit, protože květy na keřích jsou ještě zavřené a minitorpéda přilétla jen na obhlídku. Vyfotím jiné ptáky a gaucha, nahánějícího krávy na kopci.

Martin se vrátil ze své mise a teď honem na mou lokalitu. Minule jsem skákala přes řeku přes kameny a dneska je voda docela vysoko, tak holt vodou.

Svítí nám sluníčko a moje lokalita mě vítá.

Nezapomněla na mě. Carminanta se usmívají za kameny, před kameny, prostě všude kolem mě. Pokvetou až odpoledne, to mě mrzí.

Na cestě kluci na koních drezúrujou mladého koně. Odmítá poslušnost, tak ho přiměli si lehnout na zem.

Několikrát vše zopakujou. Myslím, že teď si vede dobře.

Adiós…Los Angeles…

Při sjezdu dolů z Questa de Los Angeles se Martin zmiňuje, že by rád viděl ambatoense. Velitel naznačí a já mu je hned z okna najdu.

Ještě k tomu lezu na skálu pro plody. Leze se tady dobře. Skála je sice strmá, ale pevná

Martin se vrací. Hele, to jsem se lek. Za mnou stála bílá kráva. Lumír odpovídá. Třeba byla sněžná. Vjíždíme do města Catamarca. Horko a horko a horko. Je sobota, dáme si něco v restauraci. Opět vyhrává Milanesa se salátem. Za městem mě fascinují moderní sochy. Nejvíc ze všech kůň, kterého udělali z drátu a hlavní linie vyplnili kaktusovým dřevem. Zastavujeme na vyhlídce na Digue Pirquitas.

Za přehradou děláme ještě jednu lokalitu. Martin šplhá na skálu hned od zaparkovaného auta, já ji obejdu a najdu kaktusy z přístupnější strany. Lumír, ten je najde hned u cesty.

Vždycky hledám, jak udělat zajímavou fotku. Tak nigriarelatum, úsměv…jak může být něco tak zelenýho?

Ještě jedno foto. Celkový pohled ze skály se stromem Chorizia s velkými intenzivně vonícími květy. V La Puerta začínají otevírat obchody. Cukrárna s dorty. Martin koupil tiramisu v kelímku. To koukám, jak je dobré. Poslední lokalita je v Colpes. Lokalita s nigriareolatum simoi.

Večer klepe na vrátka a je stále pěkné horko. Směrem na sever projíždíme mnoha vesnicemi. Je sobota a u každého domu je hodně lidí. Většinou nehybně sedí na židlích a sledují cvrkot kolem. Někdy je vidět, že možná přijela návštěva. Soudím podle dvou nebo tří stanů postavených u domu.

V každé vesnici visí u vjezdu do vesnice transparent, kde je uvedeno, kdy a co jednotlivá vesnice slaví. Většinou je to podle toho, co se v které oblasti pěstuje. Třeba slavnost melounů. V dálce za řekou vidím hodně zaparkovaných aut. Martina napadá hudební festival. Je tam podium? Mýlí se.

Koně a koně. Možná aukce, možná gauchovské slavnosti. Nevím. Rychle najít něco na spaní. Z mostu zahlédneme cestu k potoku. Tak, to by šlo. Hezký plácek, sice za mostem, ale s loukou a vlnícím se potokem. Martinova priorita je, že není horko. Já se ptám. Není nějaká zima?

22. ledna 2012

V noci začalo poprchávat. Kdy přestalo pršet? Ptá se Lumír, protože se vzbudil a všechno měl mokré. To nevím, spím, když prší a i když neprší. Celou noc se vraceli domů gauchové se svými koňmi. Slyšela jsem typické klap klap. Podkovy rozduněly beton na mostě za vesnicí San Antonio. V tůňce číhal na žábu čáp a pak ladně roztáhl křídla a odletěl za kopec.

Je zajímavé, jak si člověk může vysvětlovat konec rozhovoru bez předcházejících souvislostí. Po snídani jsem zaslechla Martinův výklad. Na lokalitě to vyndám a podívám se, co na lokalitě roste.

Cestou budeme stavět, kde nás to napadne, ale Martinův cíl je se dostat do provincie Santiago del Estero. Najít frankiana. Cestou dojíždíme bílého pickupa, který má poznávací značku JPRO44. Tak to je Jardy Procházky polní číslo.

Krajina mi připomíná svým charakterem Čechy. Velké lány hnědozemě. Pole jsou buď po sklizni obilí, nebo kukuřičná pole na svoji sklizeň čekají. Řekla bych, že tu pěstují i brambory.

Jedeme přes Siera de Guasayan na G. Frankianum. Hezký, je tu, slovy jen jedno.

Stáří je kruté, asi ztrácíme zrak. Nebo kde jinak jsou? Nevadí, vrátíme se a zkusíme baldiana. V Tapso koupíme jídlo, s plným žaludkem se lépe hledá. Projíždíme El Desmonte. Jardin de Piedras. Tak to si musím vyfotit, vykřikne Lumír. Opravdu kamenná zahrada. Bílé kameny různě poskládané a mezi nimi kaktusy. Já pro změnu si vyblejsknu dva malý kluky u řeky. S těmi balvany je to taky bída. Jsou tady, ale nekvetou a plody taky nemají.

Taky už nejsem normální. Jsem jako kobyla, co má klapky na očích a dívá se jen na zem a hledá prťavé zelené. Zelené to je…

Kvete to…kvete krásně, ale ne to, co hledáme.

Lumír mě zachránil. Mám pro tebe kytku. To je nádhera. Žlutá orchidej.

Zvedám hlavu do korun stromů. Úchvatná podívaná. Tak ještě se k ní vydrápat. A voní.

Dneska je spíš den na ptáky. Drop velký. To je něco. Sice se nedá vyfotit, protože jakmile zjistí, že se někdo blíží, utíká se schovat.  Podle množství vystřelených patron můžu soudit, že jsou dobrou změnou místních lovců místo asada.

Taková malá sovička sedí hezky na kamenu a čeká až zmáčknu spoušť. Na konci cesty křičí párek terro comúna. Křičí a létá kolem. Postavil si hnízdo kousek u cesty. Brání svoje dvě kropenatá vajíčka. čelem vzad a usušit mokré stany nacpané do pytlů ještě od rána.

Potok. Tak tady zůstanem a ani se nehnem, rozhodl velitel. Sice jsou tu nějací domorodci, ale doufáme, že se soumrakem odjedou. Martin se pustil do praní a vaření. Po večeři se kluci rozplácli na černé folii a najednou zjistili, že místní holky po nich pokukují. Buď jsou pro ně atraktivní, nebo kluky napadlo, že si je opečou na ohni.

Pomalu lufťáci začínají balit a opouštět okolí řeky. Čas pro Martina nastartovat auto a přeparkovat ho k tůňce, kde postavíme stany.

Velká koupačka a můžeme zalehnout. Rychle, rychle se pojďte podívat, volá Lumír. Je to velké, černé a funí to. Martin běží k Lumírovi bez bot přes kravince. Chtělo by to blesk. Padají jména různých zvířat. Nakonec podle fotografie jsme identifikovali prase.

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12