Termín: 1.1.2012 – 2.2.2012

 

 

 

Opak je pravdou. Večer začal poklidnými ploužákovými rytmy z nově postaveného kulturního domu. Říkám si, to je muzika dobrá na usínání. Netrvalo dlouho, přehoupla se půlnoc, repráky zaduněly a muzika vyzývala k vyskočení ze stanu si zatrsat. Jenže, kdo by se mnou šel? Martin pochrupuje a Lumír nervózně obchází kolem stanu proklínaje dnešní noc.

Taky nemůžu usnout. Myslím, že k ránu randál utichnul a omladina se začala rozjíždět domů. Využiju šanci a snad teď usnu. Netrvalo dlouho a před stanem někdo začal tleskat rukama jako když se plaší špačci z vinných hroznů.

Dlouhá konverzace vysvětlování o placení. Zaplatili jsme už u brány a seňor vysvětloval, že to je jen za vstup a u něj se musí platit další poplatek za stan. Jdu s ním do kanclu. Lumír na mě volá, ať mu odmítnu zaplatit. Chtěli jsme spát a celou noc jsme se převalovali. Tak jsme si to vysvětlili. Rychle se vrhám do stanu nahnat posledních několik minut. Velitel zahlásil, že mě tu nechá a vrátí se pro mě večer. Bylo by mi smutno, rychle balím.

Míříme na Quilino. Kluci jsou skeptičtí, protože by tu měli růst prochazkiana, ale prý je to tady vypálené a kaktusy se nedají najít. Hodně lidí tu lokalitu pohřbilo. U auta jsem na rozdíl od kluků natěšená. Můj entusiasmus je silný, kytky prostě musím najít. Kluci mě zavedli na lokalitu a dali instrukce, jak ty slavné kytky vypadaj. Stříbrnou epidernis a silné trny. Slyším, nic tu není jen samá robusta. Mám ho. Pidi Prochajdu. Prochazkiana nevymřela, žijou.

 

To je radosti. Během chvilky najdu takový poklad. Velký stříbrný s krásnými masivními trny. Nádhera.

 

Rychle volám kluky. Tak to nás dneska Petra dostala. Pochvaly od velitele si cením. Fotografujeme se s kaktusem jak s filmovou hvězdou. Začíná hra, kdo jich najde víc. S Martinem skórujeme, ale Lumča zatím nic. To si musíš moc přát je najít. Po mém moudru se tak stalo. Lumír jedno našel. Celkem 14.

Je čas se rozloučit. Nečekala jsem, že jsou to takoví fešáci. Z fotek, které znám, vypadají jako normální kytky. Dodatečně gratuluju Jardovi, za takovou lokalitu. Tak to bylo fakt hustý.

 

Dál zastavujeme na Estancia Lumicara. Dostáváme záchvat, a to z jednoho prostého důvodu. V loni nám Venca dal informaci a to stoprocentní, že na ceduli je napsáno Luminarica. Podobné, ale ne stejné. Tak se to prostě stane. Kaktusář se tetelí úlovkem a pak zmotá, to co čte. Zem je kolem kaktusů tak rozpálená, že i přes můj fotící kobereček cítím, jak to pálí. Rychle nafotit G. bicolor a vztyk.

 

 

 To je legrace, jeden kaktus je červený jak rajče. To jsem ještě neviděla.

 

Zajímavým údolím se přibližujeme k San Pedro Norte. Hodně rybníčků, kde plavou bílé domácí kachny. První, co tady najdu, je vybělená kostra koně. I po smrti mu hezky cvaká čelist se záviděníhodným nepoškozeným chrupem.

Přelezeme plot a už vidíme malá G.parvulum. Drobounké kaktousky s jemnými trny. Ještě se tu dá vidět Wiggincia sessiliflora. Lumír hledal Frailea asteroides. Jakési malé červené bobule v trávě, ale bez úspěchu. Zřejmě je dost sucho a ony potřebují vlhký mech.

 

Poslední lokalitou dnešního podvečera je Caminiaga s G. quehlianum. Taky malý kytky s jemnými trny, které na rozdíl od parvulum nerostou hodně v trávě, ale na skále.

Ve vesnici stejného jména si v místní putice objednají kluci pivko a pak sjedeme přímo do místního balnearia k řece. A odsud se nehnem. Martin se začíná učit vařit polévku. Učí se rychle, ale na to, že už odjíždíme, docela pozdě.

Místní začínají odjíždět, po chvíli ani noha u řeky. Je to jen naše. Po večerní koupačce v teplé vodě rychle hupky do stanu.

Ve dvě hodiny ráno, jak zaznamenal Lumír, dorazilo k řece auto s omladinou a začalo tuc tuc. Zase až dosvítání. Hele, ten Lumír si muziku přes noc musí snad objednávat. Zleva tuc tuc, zprava kvak kvak a my mezi tím.

 

30. leden 2012

Začal poslední týden. Nebudeme na to myslet, vždyť je zase slunečné ráno. Probudit se a nemyslet na nic. Jen se kochat, nasnídat se a ještě jednou se vykoupat.

 

Lumír volal i na rozcvičku a velitele to potěšilo, jak je aktivní.

Z mapy načteme trasu dnešní cesty. Nejdřív San Francisco del Chaňar. Zastavujeme několikrát, protože oblast je typická výskytem G.kuehasii.

 

Martin vybíhal několikrát do vhodného terénu a nic. Tak kluci, zastavte tady. Znáte to. Nechtělo se jim, skála jim připadala atypická. Zastavili a vrátili se o několik metrů nazpátek. Jasně jsou tady, sice jsou malá, ale jsou tady. V malém výskytu, ale jsou.

Za estancia La Plaza Torres se otevírá mírně zvlněná krajina. Krajina palem a masivních trsů kvetoucích agáve.

Vede tu i naučná stezka. Zastavujeme u velkého sousoší jezdců na koních. Chci se vyšplhat nahoru a stát se jedním z nich, jenže budu muset lézt dost opatrně. Autor použil sádru a ulomit nohu koně by byl čirý vandalismus.

Monument připomíná Francisca Ramireze, který vedl boj proti brazilskému imperátorovi v roce 1821. Zastavili jsme se ve městě San Francisco del Chaňar v panaderíi, kde jsme si koupili měkoučké fraktury s náplní a pan.

 

Taky jsem musela zavolat z telecabiny do Sixtu a vyřídit, jak budeme platit za auto. Potom se zastávky na lokalitách točily kolem G.kuehasii a G.robustum.

 

Například Escuela N 868 Sara A.Galvan de Gomez, přes Ojo de Agua směrem na Villa de Maria.

Poslední lokalita se Martinovi odměnila. Před San Miguel byly malé kytky a za San Miguel velké zelené kytky. I kaktus s květem jsem si nafotila.

 

Kde to dneska zapíchnem? To je náhoda. Lumír uviděl odbočku do balneária. Už od rána mě bolí nohy. To je většinou, když bude pršet. Balneário je příjemné místo, ale už se sem ženou mraky.

 

El Digue Las Peňas, přehrada, kterou si vybudovali místní na toku řeky. Docela důmyslné. Večer kluci skočili do přehrady a správce začal točit šroubem a vypouštět přehradu. To byl hukot, během hodiny bylo vidět už jen protékající řeku. Já, na rozdíl od kluků, jsem se byla osvěžit za přehradou v řece.

Nemůžu si pomoct, ale klukovi, co si přišel pro peníze za stan, jsem skoro nic nerozuměla. Vrátil se ještě několikrát a viditelně si chtěl povídat. Myslím, že dneska bez rachotu spát nepůjdeme. Nahodili agregátor. Lumír si opět připravil královskou postel v autě a pozoroval blesky kolem. Martin byl nadmíru spokojený, protože déšť bubnoval do stanu a to má Martin hrozně rád.

 

31. leden 2012

Klasické ráno se sluníčkem a větou, nemůžu najít lžíci. Lumíre, to si budeš muset dadáčka zamíchat klackem. Kde jsou koláče? Martin je druhý v pořadí ve hledání. Tys je Petro snědla.To není možné. Jo, já tě viděl, snědla si rychle dva za sebou. Ale už včera. Dneska ani jeden. To ta kytka koláčková.

 

Ještě někdo něco hledá? Jedem raději na lokality. Na Macha na malým skalnatým výběžku jsou prťavý G.stelatum.

 

U vesnice na jedné ze skal jsou rozesety desítky acanthocalicií. To je cesta, bláto po včerejším dešti stříká všude. Dojedeme do vesnice Los Miquilos a hned za vsí jsou G.genzerii.

Začíná foukat vítr a pěkně rozšustil listy keřů a trávu kolem. Jsme nad vesnicí Villa Albertina. Líbí se mi tady moc G.genzerii, které vypadají jako Vaterky. Martin ještě našel G. capillaense.

 

Směrem na Caňada de Rio Pinto se drncáme klikatou cestou, dá se říct lemovanou skalkovitými výběžky s velkými koulemi G.genzerii.

Máme směr na Ongamira. Mávají na nás klasy kukuřic a laty prosa. Papoušci přelétávají ze stromů na stromy. Obloha zčernala totálně. Ještě nezačalo pršet a mohli jsme vidět na Todos Los Santos G.mostii a monvillei.

Vjíždíme do Parku Natura Ongamira, kde se hemží turisté. Co je tady nejzajímavější? Určitě obrovské dva balvany, které pojmenovali Dos Lunas de Ongamira. Pro Martina budou určitě nejzajímavější G.capillaense.

 

Co nám naplánoval velitel? Odpolední oběd v La Falda. Už se těšíme na bife, jenže naši oblíbenou Parilladu právě zavírají a začínají ji připravovat na večerní otevření na devátou.

Martin se zlobí a nechápe, že ač je město plné turistů, siesta je siesta. Najít kloudný otevřený podnik se nedaří. Jedeme z města pryč a Martin dostává typ na dobrou restauraci Mama Mia v Huerta Grande. V menu se dají najít lahůdky, ale opět je tu stejný problém. Grily zapalují v době oběda a večeře.

Číšnice mluvila anglicky a nabídla mi, že pokud chceme kuřecí minutku, zavolá kuchaře, kterého viděla se před pěti minutami povalovat v parku. Souhlasíme, máme hlad. Jídlo bylo připravené velice rychle a na talířku vypadalo luxusně. Porce kuřecích prsou přelitá sýrovou omáčkou s přílohou osmažených brambor, nakrájených na lupínky. Co mě vzalo, byly tři  zkroucené špagety, asi osmažené na oleji a zabodnuté do masa jako dekorace. Moc jsme si pochutnali.

Vrátili jsme se do města do kavárny na kávu a trochu si užít večerního mumraje.

 

Nemohli jsme taky nezajít do stanů s artesany. Některým výtvarníkům jsem musela říct, jak zajímavé originální šperky dělají. Nešlo jen o šperky, ale pro mě to bylo asi nejzajímavější. Dojeli jsme i do Huerta Grande, kde bylo hodně campů.

Člověk je tu již po třetí, ale vždycky se něco najde, čemu se zasměje. Majitelka mi přinesla od sprch kliku od dveří a kleště. Ve sprše neměli kohoutky. Stojím ve sprše a otáčím kleštěmi a čekám, jaká voda poteče. To je regulace. Bomba taky je, že podlaha ze sprchy má sklon do chodbičky a ne do kanálku, takže voda je všude, ale ne tam, kde má být. Spalo se nám dobře. Někdo v noci začal štípat dříví. Opravdu, tady se pracuje i v noci.

 

1.února 2012

Ráno jsem poděkovala a rozloučila jsem se s majitelkou. Suerte.  Nikdo z nás netušil, že se dostaneme opět do Pampa de Olaen. Byli jsme tu v roce 2008 na slavnostech svaté Barbory.

 

Projíždíme velké širé Olaenské lány.

 

 

 

 Kluci tu mají lokality G.monvillei.

 

Já si fotím okolí. Škoda jen je, že jsem si nestihla vyfotit malého černého ptáčka, který má leskle červenou podprsenku.

 

Zajedeme se podívat na Cascada de Olaen, protože minule v řece nebyla voda.

 

 To je divné, že jo. Za 500 metrů jízdy autem k vodopádům vybírají 30 pesáčů. Jdeme pěšky, ne?

 

U kostela se mě několik lidí ptá na cestu ke kaskádám. Ráda vše vysvětlím. Docela mě to i baví. Na druhou stranu se pobavím, když něco řeknu a Lumír dodává po jeho: „Tož, tam je také malé parkoviště.“ Martin se uchechtává, takového sebevědomého Moraváka jsem už dlouho neviděl.

 

Začínáme se přesouvat blíž k městu Cordoba. Hele Parillada, tady musíme zastavit.

Číšník nás usadil ke stolu s výhledem na řeku. Kluci si objednali pivo.Naservíroval nám předkrm, kde byly různé druhy salámů, sýrů a zeleniny. To nemůžeme sníst. Snědli jsme a ještě jsme každý spráskl  biftek přes celý talíř. Ale ten byl.

 

Hledáme nějaký camp blízko letiště. Digue San Roque je naším posledním místem přes noc. Míjíme jeden camp za druhým, až nakonec k jednomu zamíříme. První, co uděláme, je převlíknout se do plavek a hurá k vodě.

Hladinu jezera brázdí motorové čluny a kachny. Občas zahlédnu kormorána, jak si přilétne ulovit rybu. Dokonce dva kormoráni se začínají honit pod hladinou. Martin pere a sesypává semínka, my s Lumírem začínáme balit.

A co teda s tím autem? Šoupnout ho do přehrady asi nemůžeme. Vodu z přehrady na mytí použít můžeme. Do šestilitrové flašky nabírám vodu a jde se na to. Od prachu chci nějak ošolichat vnitřek a Martin postupně namáčí nánosy bahna kolem celého auta.

Nakonec opalovacím krémem naleštím černé plastové plochy a můžeme říct, že auto je jako nové. A co teď budeme dělat? Vždyť je málo hodin, nemám rád, když nemám do čeho píchnout. To byl hlas Martina. Hele kluci, tak co jít na procházku kolem jezera?

Je večer a poslední sprchování, poslední večeře a poslední spaní ve stanu je tady. Ty brďo, to nám to rychle uteklo.

Nad stanem ve větvích stromů se usadily volavky. Mámo, jdi se podívat, jak se hádaj. Martin začal mávat rukama a napodoboval jejich hašteření. Lumír si sednul ke stolu, položil před sebe nedotknutou plastovou láhev se slivovicí a začal rozlívat po kalíšku. Jednu Martinovi, jednu sobě. Díky, vaše moravské bílé zlato nepiju. Myslím, že tahle slivovice procestovala kus světa a ještě se vrátí do rodné hroudy. Určitě by to chtělo zapsat do knihy rekordů.

V noci všechno na chvíli utichlo až do doby, kdy do kempu přijelo auto a probudilo všechny ptáky, kteří zase začali klapat zobákama. Martin na jejich žvásty neměl nervy a na rovinu jim řekl, že nemůže spát, ať odtáhnou. Zamáchali křídly a byli pryč. Ale to vím, jen z vyprávění, já spala tvrdě.

 

2.února 2012

Myslím, že poslední den je něčím zvláštní. Moc se těšíte domů a zároveň chcete i zůstat trochu dýl. Kdyby let zase posunuli…? Jenže vždycky něco začíná a zase končí.  Už teď se ve vzpomínkách vracím do Chile. Stále mám před očima barevnou kouzelnou krajinu.

Kdo létá přes Andy, málokdy je uvidí…..ty joooo…ty jsou… Lepší slova ze sebe nevymáčknu.

 

Podle Martina jsem introvert a jen tak někomu nedávám najevo moje pocity. Ale v Chile, kde se stanete součástí neuvěřitelné přírody, tak tam to teda se mnou zacloumalo. Bystrému oku Martina nic neuteklo, a o to víc i on měl větší radost, že jsme tu mohli být spolu a máme něco neuchopitelného, co si odvážíme domů.

Už slyším jeho typické…pamatuješ?...Ráda se nechám doma prověřovat z lokalit kaktusů. Dopadne to vždycky stejně, to už vím. Zeptám se, co jsme tam dělali? Aha, zavřu oči a jsem hned zpátky na lokalitě mezi kaktusy. Jen nechtěj vědět, jak se ty všechny lokality jmenujou. Nevzdává se i po tolika letech. Tak si to zopakujem…uvidíš, to dáš...

Myslím, že ne … a basta.