Gymno - deník
Argentina 2007 (11)

 

1. února 2007
Tak, a máme únor. Doma konec zimy a tady konec léta. Opět si uvědomuji, jak ten čas utíká, když se tráví něčím, co člověka baví. Snídaně je již připravená. Kafe s mlékem, nějaké připálené toasty a kousek másla. No, ale pro jídlo kaktusář do Argentiny jistě nejezdí. Vracíme se na prašku a postupně navštěvujeme tři lokality s identickým vzhledem rostlin. Zejména druhá El Carmen- La Cabana je opravdu bohatá. Některé Gymnocalycium spegazzinii MT 07-286 působí opravdu impozantně.
 

Silné přilehlé trny jsou na bázi světlé, ale konce mají tmavé. Tato dvojbarevnost je velice efektní. Uprostřed je ohrada plná mečících koz, oplocená křovím z akácií. Je zajímavé, že v ohradě je hlídací pes, který se ven bez problémů dostane a taky toho náležitě využívá. Docela jsem se při focení lekl, když na mě vyběhnul.

Nějak ztrácím pojem o čase. Když přicházím k autu, tak už na mě kluci čekají. Tak už to ale je, že někdy se zdržím já, někdy zase někdo jiný. Zajíždíme do Molinos, kde po focení katedrály nalézáme otevřenou hospodu a dokonce se tu vaří. Obsluhující personál se při objednávání jídla tváří, že nám rozumí, ale když přinesou jídlo, je to opět nějak jinak. S naší španělštinou se tomu ale ani nedivím.

V okolí města se zastavujeme na dvou lokalitách, kde jsou rostliny už brčálově zelené. Loni nám tady začalo pršet, a tak se průzkum moc nekonal. G. spegazzinii MT 07-288 a 290 rostou na rovině většinou pod keři. Cesta pořád kopíruje po levé straně polovyschlou řeku. Podle její rozlohy si docela umím představit, jak to v ní vypadá, když přijdou ty správný lijáky. V dáli za řekou je vidět městečko Seclantás. Zastavuje u mé loňské lokality. Tady někde jsem loni našel zajímavou formu G. spegaziinii MT 07-292, s placatými trny, vypadající jako diskokaktus.

Letos se to nějak nedaří. Tady už rostliny nerostou na rovině , ale na poměrně prudké skále. Jsou opět zelené a velmi variabilní, co se otrnění týče. Poprvé se objevuje Parodia rauschii a ještě nějaká, která se klukům nedaří určit. Neustále se také objevuje Acanthocalycium thionanthum, které tady ve skalách nedorůstá tak velikých rozměrů jako na předešlých lokalitách.

V Cachi se zastavujeme v obchodě na náměstí a najíždíme na asfaltku, která vede na La Poma. V otevřených pláních mezi Playogasta a Palermo Oeste sjíždíme ze silnice a v nízké buši stavíme náš tábor na přenocování. Při krátkém průzkumu ještě nalézáme několik G. spegazzinii MT 07-293. Připadá mi zvláštní, že v těchto větrných podmínkách a nadmořské výšce okolo 2500 m n. m. mají rostliny také brčálově zelenou epidermis. Ještě večer se rozhodujeme, že původně plánovanou cestu až do La Poma zkrátíme a zítra se po nafocení rostlin vrátíme. Pojedeme na Cachipampa.

2. 2. 2007
Při podrobnějším průzkumu nalézáme poměrně veliké množství, převážně mladých rostlin Gymnocalycium spegazzinii. Vracíme se do Cachi, kde v hotelu patřícímu Automotoklubu Argentina, nakupujeme ještě nějaké mapy. Tři kilometry za městem zkoušíme dva kopečky s typickým terénem pro G. spegazzinii.

Rostliny MT 07-294 jsou ještě pořád zelené a do velikosti 25 cm. Jako doprovodná vegetace tady roste Lobivia haematacantha elongata. Těsně před Seclantás odbočujeme do leva na Národní park Los Cardónes.

Před parkem je naše první lokalita východně Santuaro. Je to otevřená krajina, nízká buš s prvními sloupy pasacán. G. spegazzinii MT 07-295 jsou ploché veliké rostliny, již s tmavší pokožkou. V tomto prostředí se krásně fotografuje . Přejíždíme těšně před začátek parku. Rostliny G. spegazzinii MT 07-96 z Pampa de Tin Tin jsou již v našich sbírkách známé. Je to poměrně mladá lokalita, zato s výhledem na barevná skaliska a údolí parku.

U cedule Parque Nacionál Los Cardónes je ještě jedna malá cedulka s nadmořskou výškou a se symbolem foťáku. Co však znamená cedulka s nádobkou na mate je mi záhadou. Nikde žádný stánek s občerstvením (což je jedině dobře), a tak snad jedině doporučení, přivést si vše potřebné s sebou a sám si ho uvařit.

Jak postupně stoupáme k Cachipampa, tak se citelně ochlazuje a přidává se mlha. U odbočky na Amblayo zastavujeme, oblékáme si bundy a vyrážíme na kopec. V této nadmořské výšce, 3216 m, je už jiná kaktusová vegetace. Nádherně působí v tomto psím počasí zejména různobarevné květy Lobivia kuenrichii.

Zkouším fotografovat, ale těžko říct, co z toho bude. Zajímavě také působí Opuntia airampoa a werschafeldii. Je zde také plno skalniček. Zjišťujeme, že tu se svým zájmem o kaktusy nejsme sami. Na vedlejším kopečku pobíhá v mlze několik nám podobných šílenců.

Pořád mrholí, a tak raději sjíždíme do údolí. V místech, kde se dostáváme pod mraky, je vidět honosný název Cafeteria. I přesto, že tady stojí autobus se školním zájezdem, zastavujeme. Bohužel, žádné preso, jen instantní kafe zalité z rychlovarné konvice. Je to ale poprvé a taky naposled, co se s něčím takovým v Argentině setkáváme. V Campo Quijano zajíždíme na staré nádraží, kde klukům ukazuji několik posledních rostlinek G. marsonerii MT 07-297.

Je to bohužel lokalita, která je odsouzena k zániku. S E. ancistrofora, rostoucím také v trávě, to bohužel není lepší. U starého vagonu stavíme tábor a po zhodnocení dnešního dne jdeme spát.

3. února 2007
Dneska máme v plánu zmapovat výskyt kaktusů v celé Quebrada del Toro a jestli to vyjde, tak se podívat až do San Antonio de los Cobres. První lokalita, kde rostou G. spegazzinii MT 07-298 je El Tunal.
 

Bohužel, tato oblast je ještě značně vlhká a tím i pro spegouše nevhodná. Většina rostlin je napadená černou houbou. Kupodivu je zde i dost zdravých semenáčků. Zvláštní je, že jsou napadené i plody.

Na Quebrada del Carachii je to již o něčem jiném. Krásné G. spegazzinii MT 07-299 doplňuje E. chrisantha, Mahuenopsis glomerata,Tephrocactus mandragora, Parodia stuemerii, Pyrrhocactus umadeave a Opuntia airampoa.

Všudypřítomný C. pasacana forma poco umocňuje vzhled této lokality. Variabilnost gymen je obrovská. Krásná forma se žlutými a také semenáčky s kudrnatými trny. Kluci odešli na průzkum do průsmyku a já mám alespoň plno času vše důkladně prozkoumat. Než přijdou, tak mám ještě i čas se vykoupat v zásobovacím korytě, plným křišťálově čisté vody.

U Puerta Tastil je další naše dnešní zastávka. G. spegazzinii MT 07-301 i doprovodná vegetace jsou stejné jako na předešlé lokalitě. Některé Parodia stuemerii jsou v květu. Bohužel se zde značně vyskytuje vlnatka. Na Alfacito je lokalita na prudké skále, plné tekoucího štěrku. Nalézáme několik G. spegazzinii MT 07-302, první již v květu. Je zde plno různých skalniček. Zejména kvetoucí Echeveria peruviana působí efektně.

Další lokalita,Santa Rosa de Tastil, Las Cuevas je již v 3240 m n. m. Poprvé se objevuje E. ferox. Některé rostliny vypadají jako trsy trávy a lze je rozeznat až úplně z blízka. Na hřbetu kopečka nalézáme G. spegazzinii MT 07-303.

Roste zde veliké množství rostlin a většina jich je v květu. Je to nádhera. Horizontálně rozevláté dlouhé trny jsou pro tuto část quebrady typické. Nevím co dříve fotit. Květy jsou vidět už na dálku. Tak mě zase napadá, jak by bylo krásné jet za gymnama v době květu na jaře.

Poslední a zároveň nejvyšší výskyt G. spegazzinii MT 07-304 je na Arroyo Intihuasi za cedulí La Encruciada. Výškoměr ukazuje 3540 m n. m. Kluky posílám na skalku, o které vím, že tam roste 6 posledních rostlin. Snažím se prozkoumat okolní kopce, ale bohužel již žádná gymna nenalézám. Kam oko dohlédne však rostou veliké Pyrrhocactus umadeave. Jsou jich tady tisíce. U auta se scházíme a kluci říkají, že tam našli ještě jeden semenáček. Takže konečná bilance je sedm spegoušů. Času máme ještě dost, a tak se rozhodujeme jet se podívat do San Antonio de los Cobres. Abra Blanca je se svými 4080 m n. m. nejvyšší bod na cestě. Samozřejmostí je focení u cedule.

Bohužel za několik km končí asfalt.Čeká nás kodrcání po větrem zvlněné prašce,a to znamená jet buď krokem a kopírovat vlny, a nebo okolo 100 km za hodinu. V této rychlosti již pérování vozu nestihne kopírovat terénní nerovnosti a cesta se stává více snesitelnou. Většinou volím druhou možnost. V San Antonio nafotíme kostel a taky se opět potkáváme s německou expedicí, kterou jsme poprvé viděli u katedrály v Molinos.

Jelikož je už 7 hod a před námi 150 km cesty, je nám jasné, že do Campo Quijano se dostaneme až za tmy. Těsně před městem se složitě vyhýbají dva kamiony, a tak je silnice zacpaná. Po půl hodině se vše v klidu vyřeší a my můžeme hledat nějaké nocování. Jelikož při průjezdu městem žádné vhodné ubytování nenalézáme, tak se rozhoduje přespat na místě našeho včerejšího nocování u železničního vagonu na nádraží. Ještě je vidět, kde jsme měli stany. Bohužel, když už máme postavené stany, tak přijíždí policie a sděluje nám, že jsme na soukromém pozemku a majitel si nepřeje, abychom tady nocovali. Je vidět, že policistům je nepříjemné nás odtud vyhánět, ale po dalším telefonickém rozhovoru, nám vše potvrzují. Když balíme stany, přijíždí znovu policie a ochotně nás doprovází na místní koupaliště, kde v klidu a za mírný poplatek přespíme.

4. 2. 2007
Dalším cílem našeho pobytu je podívat se na výskyt G. bayrianum, do oblasti pohoří Cerro Medina, na pomezí provincií Tucumán a Salta. Ještě se pokoušíme najít typovou lokalitu G. spegazzinii, La Vina. Je to několik domů u Rosario de Lerma. Bohužel je to vlhká oblast, kde se podle mě těžko mohly tyto kaktusy vyskytovat. Všude samé pole s tabákem a žádný terén vhodný pro tyto kaktusy. Je také možné, že původním popisem před 100 lety bylo myšleno nějaké jiné místo s názvem La Vina. Při našem putování jsme ještě na toto místo narazili v oblasti u Chachi.

Vracíme se na hlavní silnici a U San Vicente zkoušíme najít G. delaetii. Hned na svahu vedle asfaltky je také nalézáme. Rostliny z této oblasti jsou popsané jako G. anterostele. MT 07-305 jsou ploché rostliny se semeníky vyrůstajícími z boku rostliny. Rostou jako všechny z příbuzenstva G. schickendantzii pod keři ve stínu.

U Guachipas zajíždíme na mezinárodní silnici do hor. Na Cerro Medina je to asi 80 km po horských cestách. Nádherné jsou výhledy na všudypřítomnou hustou zeleň. U Questa de Lajar, na skalních výchozech roste spolu Parodia sp. a Echinopsis ancistrofora. Bohužel druhá polovina cesty je z hlediska průjezdu našim vozem stále horší. Že jsme na mezinárodní silnici, dokazují už jen kilometrovníky u cesty. Místy už není vidět, co je silnice a co louka. Mělo nás napadnout, že pohledy většiny domorodců na koních nevěští nic dobrého pro naše dojetí na Cerro Medina.

Na vlhkých skalách u cesty rostou dva druhy rebucií. Asi pětkrát se nám podaří projet brodem s kamenným dnem, ale bohužel u posledního si to už netroufneme. Šíře 15 metrů a hloubka 60 cm je pro nás dostatečným varováním. Uvíznout v této liduprázdné oblasti v řece, by asi žádná zábava nebyla. Jsme asi 15 km od našeho cíle, ale nezbývá než se vrátit k La Vina a přes Cafayate,Tucumámn se do této oblasti dostat od jihu. Je to ale asi 350 km. Příroda je v této oblasti tak nádherná, že tento den za ztrátu rozhodně nepovažujeme. Nocujeme u jednoho brodu, asi 40 km před nájezdem na hlavní silnici Cafayate-Salta.