Argentina a Chile 2012

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12

A jsme v druhé polovině ...

17. leden 2012

 To je probuzení.

 Pod keři na nás vykukují riojense pipanacoense.

Najdu si pro dokumentaci největší a nejvíc otrněné. Škoda, že pokvetou až v poledne. Musím připomenout, to byl zase jednou čich na kaktusy a zajímavé kaktusy.

První kilometry vedou směrem na Pomán, cestou rozlehlých olivových hájů. Martin fandí Argentincům a přeje jim, aby se dostali se svým artiklem i do Evropy.

Zastavujeme za Villa Mazán, kde se přímo u silnice našla lokalita s gymno ferrari.  Martin leze jako první na docela prudké svahy a pod nohama mu ujíždí kamenná drť. Dává signál, ať si jdu kytky nafotit.

 Rychle se vracím nazpátek hlídat auto, protože od domu vybíhá asi čtyřleté pískle s prakem a strefuje se do toho, co ho zrovna naláká.

Kluky napadlo se vrátit na staré místo Las Termas Santa Teresita. Lumír si pamatuje železniční most a Martin vybydlenou vesnici.

Most je opravený, vesnice je vybydlená, jenom k termasu vede asfaltová cesta. Starý termas je zrekonstruovaný a čeká na turisty. A ceny? S cenama se tady moc nemažou, napálí je docela vysoko.

V městě Aimogasta doplňujeme palivo pro auto a i pro nás.

Další zajímavá lokalita je ve vesnici Cordobita za Rio Salado.

Pěkná výheň s písčitou zemí nás čeká. A co, mě se líbí fotit i leucanty.

Jsou to vděčné kytky, kvetou celý den. Lumír kroutí hlavou, že ne. Prý doma ve skleníku kvetou jen dopoledne.

Lumíre, vrať se do reality. Kvetou. Hledáme glauca. Je tady hodně riojensí. Glauca se krčí pod keři ve stínu, pod velkými keři s velkými listy.

Dál tu máme Andaluca. Tato lokalita vypadá jak poušť. Jemný písek, občas do něho zapadneme.

Další vybydlená vesnice. Martin dělá výstup na skálu, já si prošmejdím domy. Docela to měli vymáklý, je tu pěkný chládek a příjemně. Bloky z jílu, dřevěné trámy se stropy s rákosem. Tak tady kytky asi nebudou. Vracíme se na silnici.

Trochu sprchlo. Klábosíme o vojácích, havířích, estébácích, komunistech a kdo z kaktusářů u koho byl.

Lumíre, to byli šmejdi ti technici na dolech, co? Jak je možné, že měli třikrát vyšší platy než havíři?

Jo …byla to doba… je pryč.

Zajímalo by mě, jak vypadá glaucum – Alberto Vojtechi.

Vyrážím první na kopec. Hmmm, pravda, jsou to fakt zvláštní kytky. Rostou na svahu. Svah je typická drolící se skála s ostrými výběžky. No a já se zrovna o tu skálu musím odřít.

 Ale to kvetoucí gymno, to za to stálo.

Lokalita je před mostem Rio La Puerta asi 12 kiláků před Copacabana.

Miluju termasy, specielně Termas Fiambala. Kluci se tady oddávali slastnému lebedění v teplé vodě už po čtvrté, já jen po třetí. Nicméně je to zážitek. Jen těch lidí je na mé gusto hodně.

Postavili jsme stan dole u parkoviště vedle místa, kde má stan rodina z Chile. Sešeřilo se a termas se začíná pomalu vylidňovat. Zůstali jen ti, co přespávají přes noc.

První naložení našich těl je do vody 37 stupňů. Moc příjemné.

Co takhle zajít do restaurace na pivko a dát si něco na zub? Jsme pro. Tak jedno pivo a por favor tiene empanadas? Hmmm jsou s kuřecím masem a zeleninou.

Na velké míse přináší náš gáblík. Lumír snědl svůj příděl, Martin na noc moc nejí, tak jsem jich spráskla šest.

Znovu do vody. Jsme v piletě sami. Martin nabírá ze dna písek a hází ho na naše nohy. Hračička. Je to divný pocit, když vám něco leze po nohách.

Jedna velká rodina vytahuje z přenosné lednice maso. Stačí jen okořenit a položit na gril. Jó Jarda, ten by si dal, ale my vidíme ty flákoty s vrstvami sádla a určitě bychom si nedali. Kluci to nedali, změnili na jen ochutnali.

Ve stanu mám takovou malou písečnou kalamitu. Začal se zvedat vítr a proháněl se termasem a i malým otvorem přes síťku ve stanu nafoukal mikropísek do stanu.

Termas žije hudbou a veselím až do ranních hodin.

18. leden 2012

Ráno nesvítí sluníčko, ale jen lampa před stanem. Velký náklaďák přijel pro basuru. Chilská rodinka odjíždí. Vyměníme si kontakty. Albertogradmont@hotmail.com

Obloha se zatáhla a rozpršelo se. Martin se šel rochnit, ale byl upozorněn, že za bouřky to není dobrý nápad. Hele i kroupy jako velké perly začaly skákat kolem auta.

Lumír se celou dobu těší na blosfeldie. Nejmenší kaktusové kuličky k vidění. Jsou na skalách, zalezlé ve štěrbinách.

Přeparkováváme auto a jeden pán nás informuje o situaci na cestě. Je neuvěřitelné, jak lidé tady automaticky zareagují na situaci, a je jedno, kdo jste, prostě pomůžou.

Je po dešti, obloha se začíná vyjasňovat od údolí.

 Další seňor říká, že v brodech se valí voda a pravděpodobnost, že klesne, bude až zítra. Kluci se radují. Den volna.

Jak s volnem naložíme? Jít se podívat, kde vyvěrá termální pramen? Dobrý nápad. Vloni se utrhla skála a voda ji donesla až k termasu. Okamžitě vybudovali hráz, která nepustí bahno s kameny dolů. Nicméně termální voda je křišťálová a cestou k termasu si stejně nabaluje bahno a do pilet vtéká s make-upem nejtmavšího odstínu.

U pramene Martin objeví pro Lumíra Blosfeldii liliputanu. Ta tedy je obrovská. Voda má teplotu kolem 70 a tím pádem je tu pěkné horko.

Druhý dobrý nápad je dát si pivko. Z hospůdky je vidět, že první pilety se začínají postupně čistit. Další nápad je naložit se do čtyřiceti stupňové báně. Zvednul se vítr tak rychle, že jsem nestačila chytit ručník, který si klidně vzlétnul a přistál na hladině.

Chopím se koštěte a vymetám spadané listí. Co dál? Vyšplhat se na vyhlídku a vyfotit si kvetoucí alexanderii.

Hezký pohled, ale co se děje kolem řeky, vidět není.

Mám nějaký hlad, zmínil se Martin. Tak dáme gulášovku s burgulem a Lumír přikrájí Chorizo.

Blíží se večer a poslední informace o stavu cesty je, že práce je moc obtížná. Kluci si našli spící polohy v autě, a kdo ví, co bude dál.

Přesně v půl sedmé večer přijíždí komando usměvavých čtyř chlápků se zprávou, že cesta je průjezdná. Jeďte pomalu.

Poděkuju.

Martin se uculuje, kdyby věděli, co častokrát projíždíme.

Tak to je síla. Babička říkávala, psům a koňům nevěř. Určitě měla na mysli Česko. A pak také říkávala, že před vodou a ohněm nikdy neutečeš. Byla moc moudrá, měla pravdu.

To, co vidíme před sebou, je neuvěřitelné. Nepřipadalo nám, že tolik prší. Z masivu hor tekla voda, kudy chtěla. I když mosty jsou připravené na nával vody, v tomto případě sílu vody a balvanů nevydržely. Rozsáhlé území si urovnala voda podle svého. Klobouk dolů, jak během jednoho dne dali cestu do takového stavu, aby se auta dostala na druhý konec.

Auto před námi se zabořilo do písku. No a my potom taky.

Vyskakuju z auta, už mechanicky, a přidávám se ke dvěma chlápkům, kteří začali tlačit. No teda jaksi auto. Moc poděkuju a mažu za autem. To byl běh. Nafotím fiambalskou událost.

Martine, zastav. Musím, žadoním. Teď ne, jedou za mnou auta. Nikdo za tebou nejede, zastav mi tady. Tak teda ne. Prý až za chvíli. Jsme už ve městě. Bomba, nejlepší místo je, zastavit na hlavní třídě.

Neboj, někam odbočím. Ty, jovka, vybral jsem si tu nejdelší ulici, zjistil Martin.

Ubíhá den za dnem, je zase večer. Cestou uvidíme balneario.

Dobrý místo. Tady něco smrdí, tady spát nebudu, nasál něco Martin svým citlivým nosanem. To jen spálili basuru. Pár kapek deště a bude po zápachu plastů.

Pamatuješ? I u větších doutnajících smetišť jsme spali, tady je to v pohodě, uvidíš. Možná větší problém jsou kameny na stromě, u kterého má stan Lumír. Jasně, že tam nerostou, ale někdo je tam hodil.

Nikdo nemá hlad, ale mám uvařit polévku, prý je to tradice. Dáme…brokolicovou.

Místní chlápci, co to tady spravují, se zastavili nám rozsvítit světlo. Martin začíná s nimi klábosit a dozvídá se, že jeden z nich má předky ze Sicílie. Tak hned na to zareaguje, siciliáno mafiáno. Zasmějou se.

My s Lumírem vzpomínáme na dětství, já na život na statku a Lumír, chlapec z města, jak jezdil k babičce na venkov.

Kluci se těší, že se konečně vyspí po včerejším mumraji. Hlavně není horko, je příjemný chládek. Příjemný chládek na kraji města Tinogasta.

19. leden 2012

 To se ale holánci spletli. Ve tři ráno přijela dvě auta s omladinou a repráky duněly s argentinským tuc tuc. Několik skladeb ze začátku bylo dobrých i ve stanu jsem se zavlnila do rytmu. Pak už přeskakovali z jedné písničky na druhou a po hodině vzali dráhu. Ráno Lumír vstává s otázkou: „Ufoni už odlítli?“

První zastávku děláme ve městě Tinogasta. Na náměstí u jednoho stánku jedna rodina připravuje chlebové placky na prodej. Žena utrhne kus těsta, udělá bochánek, pak vyválí placku, kterou předá seňorovi a ten ji peče na roštu.

Lumír by si rád koupil tričko se symbolem Dakaru, ale zřejmě je už pozdě. Jdu do kostela Matky údolí.

To je zajímavé. Vitríny se stříbrnými přívěsky. Vidím přívěsek v podobě žaludku, srdce, hlavy, tady je pravá a i levá ruka, obě nohy, koleno…dost dobrý. Pomodlit se a mazat na kaktusy.

Jedeme po Ruta 11 směr na Campanas. Martin říká, podívej se na to. La Rioja je docela suchá provincie a teď se tady všechno zelená. Zelené údolí a tolik koryt řek, zhruba po každém jednom kilometru další řeka.

Většinou se valí korytem jílovitá voda.

Zastavujeme na lokalitě Potrerillo a sbírám si semínka cibulovin. Uvidíme doma, jak mi vyklíčí. Dám i holkám z práce.

Jsme na Chaňarmuyo.

Už jsem tady byla před dvěma lety. Minule jsme se koupali v kanálu, teď si tak můžu červenou vodou přibarvit vlasy. Fotíme rhodanthera.

Je zase pěkný horko. Míjíme ceduli s nápisem La Dique Vedado. Můžeme se zkusit vykoupat tam. Martin jako typický Martin a taky jako velitel je ve vodě první. U břehu je mnoho střepů, proto raději jdu do vody po molu.

Po osvěžení na duši i těle rozbalíme zásoby jídla. Chleba a párek s hořčicí. Martinovi párky nejedou, ale my jsme s Lumírem v pohodě.

A co tu máme dále? Lokalitu Campanas s rhodantherem.

Vytrněný kytky, ale zdá se, že lokalita bere za své. Hodně suchých gymen. Jelikož nemám odklápěcí display jako správný kaktusář, lehám k zemi na rozpálený ostrý kamínky a dokumentuju krasavce i s jeho domovem. Vracíme se k autu a já občas zasyčím auvajs, to když se prorážím, jak říká Lumír, přes neprůchozí křoví a rozdrbnu si kůži na noze.

Vjíždíme do Cuesta La Quadita, zčernala obloha, rozpršelo se a vzduch nasál svěžestí.

Na skalách kvetou červeně demnosy.

Projíždíme Alto Carizal a chceme se podívat na Los Corrales, jenže po bouřce je v cestě hodně kamení a postupně jsou zde zátarasy, které se nedají projet. Mysleli jsme si, že je tady sucho a cesta bude dobrá, ale hned za vesnicí jsme potkaly auto, které se vracelo a seňora nás informovala o situaci na cestě.

Co naděláme, otočíme auto a budeme pokračovat na Famatinu a dál na Plaza Vieja.

I tady hledáme plody. Mám svůj styl. Počkám, až Martin řekne, že je to v pytli, protože tu nejsou plody a pak se pouštím do hledání.

Klasika, mám krásnou kytku i s plody a zralými.

Na náměstí mají nové hřiště na basket se super povrchem. Vesnice je jako vymetaná, kdo by v takovém vedru vycházel ven. Jen malej kluk si z kola sestrojil motorku tak, že si dvě papírové trubky přimontoval k rámu jako výfuk a teď brázdí kolem náměstí a přidává plyn.

Myslím, že dnes je Guandacol  předposlední lokalitou na semena. Černá rozpálená skála s drolícím se kamením. Drolící kámen nám tolik nevadí tak jako obtěžující hmyz, který bzučí, dělá nálety a přistává na našich zpocených tělech.

 Možná my obtěžujeme ten hmyz. Závěr této lokality patří opět mně. Dole pod keřem objevím mega kaktus se sérií zralých plodů.

Je tady Pituil, poslední lokalita dne. Tady už jsem byla několikrát a tady jsem hlavně hledala kameny. Martin několikrát plody a konečně dnes měl štěstí.

Večerem nás čeká delší přejezd přes město Aimogasta do městečka Anillaco.

Stává se často, že na benzínkách se dá načepovat jen omezené množství benzínu. Nevadí to, jen je trochu otrava přejíždět od pumpy k pumpě.

Copak nám to běží přes cestu? Vidět maru stepní ve volné přírodě je trochu unikát. Poprvé jsme ji viděli v národním parku Talampaya. V národním parku byla zvyklá na lidi a dala se nafotit. Tady je zbytečné se aktivovat a brát si foťák. Je lepší si užít její zdrhání do křoví. Stejné je to s přebíháním lišek. Jsou rychlé, tmavě zbarvené, ale i docela vypelichané.

A je před námi Anillaco. Tady se narodil bývalý argentinský prezident. Nechal tu postavit letiště a docela dobře, samozřejmě ze státního rozpočtu, zafinancoval malý městečko.

V campingu je málo lidí. Nejpočetnější je rodina majitele a smečka psů, pobíhajících kolem. Největší pes patří majiteli. Říkal o něm, že vždycky vyhání dobytek od campu.

První si dali kluci pivko. Ohřáli nám vodu do sprchy. Zatímco se voda ohřívala, Martin vzpomínal s místními na staré časy, když tu poprvé před pěti lety byl.

To je klid. Jo, ale až do té doby než se začala rodinka oslů šedivých procházet kolem stanů. Jeden osel zafuněl, zahrabal kopýtkem a všichni jako na povel se svým íááááááááá začali pelášit někam do křoví. Zapřemýšleli po oslovsky a měli hned zábavu na kousek noci. Zajímavé je, že pokud tu není majitel, pes vyhaněč nezvaných, si klidně chrupe pod stolem. Zřejmě za celý den toho vyhánění bylo dost.

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12