Krásná a dlouhá noc. To miluju. Oceňuje nocování Martin. Tolik
hlasů zvířat. Všechny ale přehlušily žabí námluvy. Kvákání a
skřehotání bylo slyšet opravdu až do rána.
Je zajímavé, jak i my zase po ránu vnímáme siestu východu
sluníčka. Já s Lumírem sedíme na velkém balvanu a posloucháme
zpěv ptáků. Martin atmosféru probouzejícího se údolí zaměnil za
disco stánek s jeho oblíbeným tuc tuc. Dneska vyrážíme docela
brzo.
První lokalita za Tintigasta nám nedá nic zadarmo. Kde jsou ta
baldiana? Tú tú tú. Hele Lumíre netrub a ukaž mi, kde ty kytky
jsou, směje se jeho troubení Martin.
Cuesta Tintigasta je na baldiana bohatší. Miluju skály, pampovou
trávu, svit sluníčka a chladivý svištící vítr. Území nikoho.
Na rozlehlých svazích se pasou koně, kozy a krávy.
Chceme už odjíždět, kluci zapsali lokalitu a já slyším mekot
kůzlete. Jdu se podívat a volám na něj, kde jsi, pojď ke mně.
Opravdu malé kůzle přihopsalo ke mně a nechalo se i pohladit.
S kůzlaty je to jako s dětmi, někam se zatoulaj a pak hledaj
mámu. Kluky napadá, že bych ho mohla dát do kufru a měli bychom
o jídlo postaráno. Brutalita, pánové, v tom s vámi nejedu.
Nemůžu zneužít důvěřivosti toho malého hnědookého stvoření.
Martin mě chce nafotit, ale malá koza je chytrá a poodběhne pod
strom. Má z něj vítr. Tak jako my všichni doma.
Sjíždíme dolů do El Portezuelo. Tyto sjezdy jsou pro mě na jedné
straně obdiv k lidskému umu, na druhé straně při pohledu z vršku
po svahu kopce dolů docela muka, která se skloubí s pozorováním
nádherné přírody.
Mraky visící z oblohy jsou jako okopírované z naivních obrázků.
Konečně dole. Přejeme vám hezký pařák v městě Catamarca.
Koupit vodu a jídlo a rychle pryč. Směřujeme do provincie
La Rioja. V San Salvador pěkně topí. Netroufnu si říct, kolik
stupňů by bylo na teploměru, pokud bych ho měla, ale přes
čtyřicet určitě. V autě je klimoška, ale velitel pokud vidí
zajímavý terén na platygona, zavelí k opuštění příjemného
doupěte, útočiště před padnoucím horkem.
Jdeme. To je terén. Vysoký píchající křoví, jejich větve se
proplétají navzájem, mnohokrát je to jako v labyrintu. Dovnitř
se dostaneš hravě, ven není cesta. To snad není možné. Zase
žádné kytky. Aspoň shickendantzii nám udělalo radost. Je pěkně
vytrněné a má i plody. Otáčka a frrrr rychle pryč.
V Casa de Piedra Martina láká zastavit. Jdu s ním, Lumír nechce.
Neuvěřitelné dusno mi už nevadí a ani ostny křoví zabodávající
se do kůže. Co ale je šílené, jsou zas ty mouchy slepuchy.
Černé jejich roje berou útokem celé zpocené tělo, a co je
nejvíc rajcuje, jsou uši a nos. Nešetřím vulgarismy vůči nim.
Nemůžu utéct, hledáme platygona. Jo. Bomba. Martin našel první a
pak už jich najdeme hodně. Malá, obří a také i kvetoucí.
Házím si přes hlavu bílý hadr, na který si vždycky lehám při
focení na rozpáleném písku. Nic nepomáhá, pomůže jen zmizet.
Po super Aničce následuje větší přesun, který zakončíme na Digue
Olta. Krásný večer. Uvaříme torteliny plněné masem a špenátem.
Začíná se zvedat vítr, ženou se černé mraky. Na hladině vody
jsou vidět vlny narážející na břeh.
Stan je postavený. Martin stále nevěří, že by mohlo pršet. To se
přežene. Lumír je přesvědčený, že bude. Je to tady, pěkný
slejvák přečkáváme v autě.
Martin ještě utře vodu na folii pod stanem, protože ji
nezajistil kameny a natekla na ni voda. Je po dešti…zazpíval
Martin na dobrou noc.
24. leden 2012
V noci se bouřka vrátila. Blýskalo se ze všech stran, vítr
foukal ze všech stran taky a honil plastové láhve po balneariu.
Pršelo dlouho a přitom byly vidět hvězdy. Ráno se tvářilo tak,
že za nic nemůže, to noc
. Jediné, co se nezměnilo, byla teplá voda v přehradě.
Projíždíme Cuesta del Shinqui. Cuesta červených skal a koryt řek
přes cestu. Čeká nás dlouhá cesta za G.kroenleinii. Není dlouhá
na počty ujetých kilometrů, ale na čas. Jedeme pomalu po prašce.
Sierra de Los Quinteros je probarvena malými údolími a kopci
s obrovskými světlými balvany. Mnohokrát si myslíme, že tady
snad nikdo nemůže bydlet, ale opak je pravdou. Ve vesnicích mě
dostane, jak mají dvorky před domem zametené a všude je
uklizeno, což nebývá typické.
Je tady fotbalové hřiště, jako v každé vesnici, ale co nikdo
ještě neměl, jsou startovací boxy pro závodní koně a běžecká
dráha podél cesty. Docela mě rozesměje nápis, turistické
informace, na jednom domě. Zeptej se toho pána za oknem, kde
tady rostou kroenleinii. Trpíme sarkastickým humorem.
A tady musí bydlet kameník, lavičky a stolky u laguny jsou ze
žuly. Schody a opěrné pilíře taky. Laguna? No jo, laguna.
Přitéká sem po dešti nahnědlá voda, ale určitě během pár dnů
bude modrá jako obloha.
Vyhrabali jsme se na náhorní plošinu a vůbec jsme neočekávali
tolik kaktusů. Co krok, to kytka. Plodů moc nemají, ale máme
zábavu.
Kolem prochází někdo místní, kdo upravuje cestu po dešti.
Nejdřív jsem si myslela, že je trochu blázen, že mluví nahlas,
ale mluvil do vysílačky. Zda s dispečinkem silnic nebo
s manželkou, nevím.
Bavili jsme se o krásné krajině kolem. Nabídl mi místo na
nocování za jejich domem u potoka. Hezké je to od něj, ale je
dopoledne a my se budeme vracet. Zapomněla jsem se ho zeptat,
zda cesta končí nebo někam ještě vede. Odsud z Quebrada de Los
Condores.
Nazpátek prověřujeme lokality castellalanosi. Vylézt na skálu,
prodrat se křovím blíž ke kytkám. Výška 1356 metrů.
Už jsem dole, Martin ještě někde ve křoví. Slyším náklaďák a
volám Martina. Myslela jsem, že autem zajede kousek dál, ale
nějak se nemůže odtrhnout z lokality, tak napral auto až úplně
ke skále.
Náklaďák projel. Martin se vrátil pro plody. Slyším něco
přijíždět. Je to bagr. Nakonec na Martina čeká místo za skálou.
Dáme si polední pauzu u laguny. Chléb s taveňákem zaplnil naše
žaludky. Přijíždí auto s dvěma chlápky a jeden z nich chce
vědět, zda už projel kamion. Holt tady je kamion každý náklaďák.
Abych nezapomněla na zastávku na hřbitově. Malý hřbitov za vsí
se pyšní s jednou hrobkou z černého mramoru.
Na Digue de Olta Martin sbírá plody. Myslím, že jich tu je dost,
tak nic nesbírám. V autě vidím jeho smutné oči, nemá semena.
Prosím tě, dej mi pinzetu, já ti pro plody skočím. Jak jsem
řekla, tak se taky stalo.
V horkém pozdním odpoledni nás očekává El Quemado a poslední
lokalita. Martin září. Proč asi. Hodně kytek a hodně semen. Mám
vyfocenou legrační kytku, schickendantzii, s velkými plody kolem
jejího těla.
Velký kytky nemůžou bejt velký tak jako můj hlad. Copak bude
dobrého k večeři? K večeři jsou bagety se zeleninou a milanesou.
Martin ještě koupil teplé křupavé housky. Dvě jsem zbaštila
okamžitě, neměli šanci vychladnout. Z Chepes jsme dojeli až do
Chepes Viajo, zaparkovali jsme před balneariem a pustili se do
jídla. K autu se přihnaly slepice, chtěly si zobnout. Hodila
jsem jim kus salátu, ale jednou si klovly, ohrnuly zobáky a
pustili se do mravenců, kterým salát zachutnal. To je potravní
řetězec.
Spokojenost. Ještě se zeptat na nocování. Ani nemusím. K autu
přichází správcová a sama nocování nabízí. Dostala jsem od ní
telefonní číslo, kdybych něco potřebovala. Nic jsem
nepotřebovala vysvětlovat, protože jsme tu byli už vloni.
Kolik budeme platit? Nic. Usmála se a odjela. Nad hlavami
nám něco vyprávějí papoušci, nemám tušení, co.
Popřeju jim hezkou dobrou noc. Vše je v pořádku, telefonní číslo
na Jesicu, 2644504743, nebudu potřebovat.
25. leden 2012
Během noci se omladina přišla vykoupat. Kudy? Dírou v plotě.
V takové klidné noci jsme všichni spali jako dřeva. I ten vlčák,
který se uvelebil u našeho stanu.
Slunečné ráno a Martin se stává záchranářem netopýra. Selhal mu
echolokátor a žuchnul sebou do bazénu. Položil ho na beton na
sluníčko, aby se trochu osušil. Ještě odehnal kohouta, který se
k němu nenápadně přihnal.
Nafotila jsem ještě papoušky, kteří se probudili společně
s námi. Martin jako zemědělec ocenil, že ještě může vidět na
živo kvočnu s kuřaty.
V Chepes Viejo za kostelem je lokalita G. bozsingianum, o které
mi Martin podal mylné informace. Na nikoho se nemůžete
spolehnout. Prý že tady už nejsou kytky. Jeho systém je
vyběhnout co nejrychleji na nejvyšší kopec. A v tom je zakopaný
pes. Rostly dole na svahu kopce a rostou tu i dnes.
Dobírali jsme si Martina a teď pro změnu malá lekce názvosloví
s Lumírem. Proč? Protože na lokalitě potkáváme hodně koz.
Lumíre, dávej bacha, s kým mluvíš o kozách a s kým mluvíš o
tetách. Tak jo…teta je španělsky…a koza je česky…chňápeš to?
V Chepes hledáme obchod Ferretería, protože potřebujeme koupit
bombu do vařiče. Hmmm …prodavač laškuje a mění naše uno za jeho
unito. Máme všechno, tak odpich na El Totoral. Před námi se
otevřela široká praška s nánosy písku. Cestu kolem lemuje pás
keřů a plot ze suchých větví.
Ve vesnici se ptáme na cestu do San Isidro. Martinovi se
vysvětlení místního kluka…curvita y despues a la derecha po
chvilce přestane líbit, vrátí se do vesnice a šine si to jinou
cestou za vesnicí. Netrvá to dlouho a zjistí, že to není správná
cesta do hor a najíždíme znova na cestu původní. Jsme v San
Isidor. Kluci vidí kiosek a dostali chuť na pivko. Já jsem
zahlédla kostel na začátku vsi, tak se zajdu podívat tam.
Zajímavá stavba. Dočítám se, že kostel je původně z roku 1769 a
k původní stavbě byla přistavena v roce 1989 dvě moderní kamenná
křídla.
Dveře jsou jen přivřené a za nimi tma. Pootevřu, pustím světlo
dovnitř a vcházím.
V kostele zůstal jen malovaný dřevěný oltář. Skvostná podívaná
zůstane za vrznoucími dveřmi. Vedle kostela se vinou schody na
věžičku se dvěma zvony. Vrátka nejsou zamčená, neváhám a
vycupitám nahoru. Otevřel se mi nádherný pohled do krajiny. Mám
chuť si zazvonit, ale zklidním se. Aspoň malinko drcnout srdcem
zvonu do jeho těla. Bim bam, zní zvony.
Kluci mě zavolali do hospody, abych se zapojila do konverzace
s majitelem a jeho manželkou. Vlastně tady žijí celý život. Mají
čtyři děti, nejstarší dcera je policajtka a pracuje v Chepes,
tři synové jsou doma. Ve vesnici žije 30 obyvatel. Co je ale pro
nás dobrá zpráva, že cesta tady nekončí, ale pokračuje asi šest
kilometrů. Rozloučíme se a pokračujeme. Jo bomba. Tady se
urodilo G. castellanosii armillatum. Kytky jo, ale plody, to je
paběrkování. Zase musíme říct, že pokud se dostaneme na nové
místo, vždycky to stojí za to.
Shrneme to, za vesnicí, před vesnicí, všude castellanosi.
Poslední lokalita by měla být Nueva Esperansa.
To jsem teda nečekala, mušky slepuchy i tady zahájily útok. Jsou
tu krásné kytky, ale člověk mele rukama kolem sebe, aby je
odehnal a nemá čas si vychutnat
ty hnědé bochany, G. esperanzae, pod keři.
Už toho mám dost, ozval se velitel. Blbci, vozíme v autě gel
proti bodavému hmyzu a různé havěti, ale vůbec ho nepoužíváme.
Úprk před slepuchami. Nedá se mluvit o úprku, jelikož v této
oblasti nejsou ploty z drátů, které se dají přelézt, ale jsou
tady klasické bariéry s ostnatých větví. Vlastně likvidujeme
něčí výtvor, abychom se dostali na kopec. Krůček po krůčku,
hlavně se nenabodnout a nevrazit si, vlastně teď jsem z toho
jelen, trn nebo osten, do nohy. Tak teda trny, poradil odborník
Lumír.
Martin naplánoval nocování v Candelaria, jenže se to nějak
vymklo a dostali jsme se až do Quines.
Nerozumím přesně gpskám, podle kterých se orientují kluci. Lumír
nemá nahranou mapu a jen naviguje podle směru. Vždy říká, směr
je dobrý. Jedem několik hodin několik kilometrů po pískových
cestách. Písek je heboučký, přesívaný tím nejjemnějším sítem.
Telegrafní dráty podél cesty uklidňují Martina o dobrém úmyslu
Lumíra.
Pro mě je tu funkce otvírače a zavírače vrat, které oddělují
jednotlivé statky.
Zase se můžu kámošit s koňmi, kteří by možná měli zálusk se
dostat na návštěvu k sousedům. Jednomu se to nějak nelíbí a
kluše před autem, občas se otočí a vzdoruje vyhazováním zadních
do výšky. Doufám, že se neotočí a neobtiskne podkovy svých
předních do kapoty auta. Kdepak, Martin je jak cowboy, což
ukazuje svou bravurností při hnaní stáda krav a telat před autem
a svými manévry při předjíždění.
Kluci, už dlouho jsme nezavadili o pořádný kaktus v tomto písku.
Jen jsem to dořekla, zakřičela jsem, zastav, schickendantzii.
Fakt, byly tady, zřejmě zázrakem a ještě se zralými plody. Naše
noc je v El Mure v balneariu. Cestu, jak se sem dostat, nám
vysvětlili dva chlápci. Wau, jeden z nich byl moc pěknej.
Petro rychle, vylez ven, ať ti ta baba nezavře dveře od auta a
honem se zeptej na balneario. Vlažným pohybem vysunu nohy z auta
a Martin jako střela vyletí ven. Tak mě ta pěkná baba dostala
ven z auta. To co vysvětlovala, si nezapamatoval. Na co zas
myslel? To já, ano.
Kluci popíjejí pivko, mně koupili colu. Martin na své obchůzce
po balneariu našel obchod s vypalovačkama argentinské a
dominikánské muziky. Ten borec je normální pirát a nechtěl od
Martina stovku, nějak se mu nezdála. Je fungl nová z bankomatu.
Pravá je, pokud je natržená, slepovaná lepenkou, špinavá,
popsaná nebo i kus jí chybí.
Jedno CD za druhým přehrává v autě. Lumír
začal čílet, že on je rocker a taková muzika ho vyloženě
vytáčí.
Já mám záchvat smíchu, jaký rocker, za celou dobu z něj nevypadl
ani jeden rockový tón. Náhodou je to super muzika. Jen si
zatrsat. V rytmu muziky se odebírám vařit a připravit spacáky do
stanu. Dobrou.