O mně Cesty Fotoalbum Novinky Polní čísla MT Kontakt
 

Argentina a Chile 2012

Termín: 1.1.2012 – 2.2.2012
 
 
 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12

 

 23. - 25. ledna ...

 

23. leden 2012

Krásná a dlouhá noc. To miluju. Oceňuje nocování Martin. Tolik hlasů zvířat. Všechny ale přehlušily žabí námluvy. Kvákání a skřehotání bylo slyšet opravdu až do rána.

Je zajímavé, jak i my zase po ránu vnímáme siestu východu sluníčka. Já s Lumírem sedíme na velkém balvanu a posloucháme zpěv ptáků. Martin atmosféru probouzejícího se údolí zaměnil za disco stánek s jeho oblíbeným tuc tuc. Dneska vyrážíme docela brzo.

První lokalita za Tintigasta nám nedá nic zadarmo. Kde jsou ta baldiana? Tú tú tú. Hele Lumíre netrub a ukaž mi, kde ty kytky jsou, směje se jeho troubení Martin.

 

Cuesta Tintigasta je na baldiana bohatší. Miluju skály, pampovou trávu, svit sluníčka a chladivý svištící vítr. Území nikoho.

 

Na rozlehlých svazích se pasou koně, kozy a krávy.

Chceme už odjíždět, kluci zapsali lokalitu a já slyším mekot kůzlete. Jdu se podívat a volám na něj, kde jsi, pojď ke mně. Opravdu malé kůzle přihopsalo ke mně a nechalo se i pohladit. S kůzlaty je to jako s dětmi, někam se zatoulaj a pak hledaj mámu. Kluky napadá, že bych ho mohla dát do kufru a měli bychom o jídlo postaráno. Brutalita, pánové, v tom s vámi nejedu. Nemůžu zneužít důvěřivosti toho malého hnědookého stvoření. Martin mě chce nafotit, ale malá koza je chytrá a poodběhne pod strom. Má z něj vítr. Tak jako my všichni doma.

 

Sjíždíme dolů do El Portezuelo. Tyto sjezdy jsou pro mě na jedné straně obdiv k lidskému umu, na druhé straně při pohledu z vršku po svahu kopce dolů docela muka, která se skloubí s pozorováním nádherné přírody.

 

 

 

Mraky visící z oblohy jsou jako okopírované z naivních obrázků. Konečně dole. Přejeme vám hezký pařák v městě Catamarca. Koupit vodu a jídlo a rychle pryč. Směřujeme do provincie La Rioja. V San Salvador pěkně topí. Netroufnu si říct, kolik stupňů by bylo na teploměru, pokud bych ho měla, ale přes čtyřicet určitě. V autě je klimoška, ale velitel pokud vidí zajímavý terén na platygona, zavelí k opuštění příjemného doupěte, útočiště před padnoucím horkem.

Jdeme. To je terén. Vysoký píchající křoví, jejich větve se proplétají navzájem, mnohokrát je to jako v labyrintu. Dovnitř se dostaneš hravě, ven není cesta. To snad není možné. Zase žádné kytky. Aspoň shickendantzii nám udělalo radost. Je pěkně vytrněné a má i plody. Otáčka a frrrr rychle pryč.

V Casa de Piedra Martina láká zastavit. Jdu s ním, Lumír nechce. Neuvěřitelné dusno mi už nevadí a ani ostny křoví zabodávající se do kůže. Co ale je šílené, jsou zas ty mouchy slepuchy.  Černé jejich roje berou útokem celé zpocené tělo, a co je nejvíc rajcuje, jsou uši a nos. Nešetřím vulgarismy vůči nim.

Nemůžu utéct, hledáme platygona. Jo. Bomba. Martin našel první a pak už jich najdeme hodně. Malá, obří a také i kvetoucí.

 

 

Házím si přes hlavu bílý hadr, na který si vždycky lehám při focení na rozpáleném písku. Nic nepomáhá, pomůže jen zmizet.

Po super Aničce následuje větší přesun, který zakončíme na Digue Olta. Krásný večer. Uvaříme torteliny plněné masem a špenátem. Začíná se zvedat vítr, ženou se černé mraky. Na hladině vody jsou vidět vlny narážející na břeh.

Stan je postavený. Martin stále nevěří, že by mohlo pršet. To se přežene. Lumír je přesvědčený, že bude. Je to tady, pěkný slejvák přečkáváme v autě. Martin ještě utře vodu na folii pod stanem, protože ji nezajistil kameny a natekla na ni voda. Je po dešti…zazpíval Martin na dobrou noc.

 

24. leden 2012

V noci se bouřka vrátila. Blýskalo se ze všech stran, vítr foukal ze všech stran taky a honil plastové láhve po balneariu. Pršelo dlouho a přitom byly vidět hvězdy. Ráno se tvářilo tak, že za nic nemůže, to noc  . Jediné, co se nezměnilo, byla teplá voda v přehradě.

 

Projíždíme Cuesta del Shinqui. Cuesta červených skal a koryt řek přes cestu. Čeká nás dlouhá cesta za G.kroenleinii. Není dlouhá na počty ujetých kilometrů, ale na čas. Jedeme pomalu po prašce.

Sierra de Los Quinteros je probarvena malými údolími a kopci s obrovskými světlými balvany. Mnohokrát si myslíme, že tady snad nikdo nemůže bydlet, ale opak je pravdou. Ve vesnicích mě dostane, jak mají dvorky před domem zametené a všude je uklizeno, což nebývá typické.

Je tady fotbalové hřiště, jako v každé vesnici, ale co nikdo ještě neměl, jsou startovací boxy pro závodní koně a běžecká dráha podél cesty. Docela mě rozesměje nápis, turistické informace, na jednom domě. Zeptej se toho pána za oknem, kde tady rostou kroenleinii. Trpíme sarkastickým humorem.

A tady musí bydlet kameník, lavičky a stolky u laguny jsou ze žuly. Schody a opěrné pilíře taky. Laguna? No jo, laguna. Přitéká sem po dešti nahnědlá voda, ale určitě během pár dnů bude modrá jako obloha.

 

Vyhrabali jsme se na náhorní plošinu a vůbec jsme neočekávali tolik kaktusů. Co krok, to kytka. Plodů moc nemají, ale máme zábavu.

 

Kolem prochází někdo místní, kdo upravuje cestu po dešti. Nejdřív jsem si myslela, že je trochu blázen, že mluví nahlas, ale mluvil do vysílačky. Zda s dispečinkem silnic nebo s manželkou, nevím.

Bavili jsme se o krásné krajině kolem. Nabídl mi místo na nocování za jejich domem u potoka. Hezké je to od něj, ale je dopoledne a my se budeme vracet. Zapomněla jsem se ho zeptat, zda cesta končí nebo někam ještě vede. Odsud z Quebrada de Los Condores.

Nazpátek prověřujeme lokality castellalanosi. Vylézt na skálu, prodrat se křovím blíž ke kytkám. Výška 1356 metrů.

 

Už jsem dole, Martin ještě někde ve křoví. Slyším náklaďák a volám Martina. Myslela jsem, že autem zajede kousek dál, ale nějak se nemůže odtrhnout z lokality, tak napral auto až úplně ke skále.

 

Náklaďák projel. Martin se vrátil pro plody. Slyším něco přijíždět. Je to bagr. Nakonec na Martina čeká místo za skálou. Dáme si polední pauzu u laguny. Chléb s taveňákem zaplnil naše žaludky. Přijíždí auto s dvěma chlápky a jeden z nich chce vědět, zda už projel kamion. Holt tady je kamion každý náklaďák. Abych nezapomněla na zastávku na hřbitově. Malý hřbitov za vsí se pyšní s jednou hrobkou z černého mramoru.

 

Na Digue de Olta Martin sbírá plody. Myslím, že jich tu je dost, tak nic nesbírám. V autě vidím jeho smutné oči, nemá semena. Prosím tě, dej mi pinzetu, já ti pro plody skočím. Jak jsem řekla, tak se taky stalo.

 

V horkém pozdním odpoledni nás očekává El Quemado a poslední lokalita. Martin září. Proč asi. Hodně kytek a hodně semen. Mám vyfocenou legrační kytku, schickendantzii, s velkými plody kolem jejího těla.

 

Velký kytky nemůžou bejt velký tak jako můj hlad. Copak bude dobrého k večeři? K večeři jsou bagety se zeleninou a milanesou. Martin ještě koupil teplé křupavé housky. Dvě jsem zbaštila okamžitě, neměli šanci vychladnout. Z Chepes jsme dojeli až do Chepes Viajo, zaparkovali jsme před balneariem a pustili se do jídla. K autu se přihnaly slepice, chtěly si zobnout. Hodila jsem jim kus salátu, ale jednou si klovly, ohrnuly zobáky a pustili se do mravenců, kterým salát zachutnal. To je potravní řetězec.

Spokojenost. Ještě se zeptat na nocování. Ani nemusím. K autu přichází správcová a sama nocování nabízí. Dostala jsem od ní telefonní číslo, kdybych něco potřebovala. Nic jsem nepotřebovala vysvětlovat, protože jsme tu byli už vloni.  Kolik budeme platit? Nic. Usmála se a odjela. Nad hlavami nám něco vyprávějí papoušci, nemám tušení, co.

 

Popřeju jim hezkou dobrou noc. Vše je v pořádku, telefonní číslo na Jesicu, 2644504743, nebudu potřebovat.

 

25. leden 2012

Během noci se omladina přišla vykoupat. Kudy? Dírou v plotě. V takové klidné noci jsme všichni spali jako dřeva. I ten vlčák, který se uvelebil u našeho stanu.

Slunečné ráno a Martin se stává záchranářem netopýra. Selhal mu echolokátor a žuchnul sebou do bazénu. Položil ho na beton na sluníčko, aby se trochu osušil. Ještě odehnal kohouta, který se k němu nenápadně přihnal.

Nafotila jsem ještě papoušky, kteří se probudili společně s námi. Martin jako zemědělec ocenil, že ještě může vidět na živo kvočnu s kuřaty.

V Chepes Viejo za kostelem je lokalita G. bozsingianum, o které mi Martin podal mylné informace. Na nikoho se nemůžete spolehnout. Prý že tady už nejsou kytky. Jeho systém je vyběhnout co nejrychleji na nejvyšší kopec. A v tom je zakopaný pes. Rostly dole na svahu kopce a rostou tu i dnes.

 

Dobírali jsme si Martina a teď pro změnu malá lekce názvosloví s Lumírem. Proč? Protože na lokalitě potkáváme hodně koz. Lumíre, dávej bacha, s kým mluvíš o kozách a s kým mluvíš o tetách. Tak jo…teta je španělsky…a koza je česky…chňápeš to?

V Chepes hledáme obchod Ferretería, protože potřebujeme koupit bombu do vařiče. Hmmm …prodavač laškuje a mění naše uno za jeho unito. Máme všechno, tak odpich na El Totoral. Před námi se otevřela široká praška s nánosy písku. Cestu kolem lemuje pás keřů a plot ze suchých větví.

Ve vesnici se ptáme na cestu do San Isidro. Martinovi se vysvětlení místního kluka…curvita y despues a la derecha po chvilce přestane líbit, vrátí se do vesnice a šine si to jinou cestou za vesnicí. Netrvá to dlouho a zjistí, že to není správná cesta do hor a najíždíme znova na cestu původní. Jsme v San Isidor. Kluci vidí kiosek a dostali chuť na pivko. Já jsem zahlédla kostel na začátku vsi, tak se zajdu podívat tam.

Zajímavá stavba. Dočítám se, že kostel je původně z roku 1769 a k původní stavbě byla přistavena v roce 1989 dvě moderní kamenná křídla.

 

Dveře jsou jen přivřené a za nimi tma. Pootevřu, pustím světlo dovnitř a vcházím.

 

V kostele zůstal jen malovaný dřevěný oltář. Skvostná podívaná zůstane za vrznoucími dveřmi. Vedle kostela se vinou schody na věžičku se dvěma zvony. Vrátka nejsou zamčená, neváhám a vycupitám nahoru. Otevřel se mi nádherný pohled do krajiny. Mám chuť si zazvonit, ale zklidním se. Aspoň malinko drcnout srdcem zvonu do jeho těla. Bim bam, zní zvony.

 

Kluci mě zavolali do hospody, abych se zapojila do konverzace s majitelem a jeho manželkou. Vlastně tady žijí celý život. Mají čtyři děti, nejstarší dcera je policajtka a pracuje v Chepes, tři synové jsou doma. Ve vesnici žije 30 obyvatel. Co je ale pro nás dobrá zpráva, že cesta tady nekončí, ale pokračuje asi šest kilometrů. Rozloučíme se a pokračujeme. Jo bomba. Tady se urodilo G. castellanosii armillatum. Kytky jo, ale plody, to je paběrkování. Zase musíme říct, že pokud se dostaneme na nové místo, vždycky to stojí za to.

 

Shrneme to, za vesnicí, před vesnicí, všude castellanosi.

 

Poslední lokalita by měla být Nueva Esperansa.

To jsem teda nečekala, mušky slepuchy i tady zahájily útok. Jsou tu krásné kytky, ale člověk mele rukama kolem sebe, aby je odehnal a nemá čas si vychutnat  ty hnědé bochany, G. esperanzae, pod keři.

 

Už toho mám dost, ozval se velitel. Blbci, vozíme v autě gel proti bodavému hmyzu a různé havěti, ale vůbec ho nepoužíváme.

Úprk před slepuchami. Nedá se mluvit o úprku, jelikož v této oblasti nejsou ploty z drátů, které se dají přelézt, ale jsou tady klasické bariéry s ostnatých větví. Vlastně likvidujeme něčí výtvor, abychom se dostali na kopec. Krůček po krůčku, hlavně se nenabodnout a nevrazit si, vlastně teď jsem z toho jelen, trn nebo osten, do nohy. Tak teda trny, poradil odborník Lumír. Martin naplánoval nocování v Candelaria, jenže se to nějak vymklo a dostali jsme se až do Quines.

Nerozumím přesně gpskám, podle kterých se orientují kluci. Lumír nemá nahranou mapu a jen naviguje podle směru. Vždy říká, směr je dobrý. Jedem několik hodin několik kilometrů po pískových cestách. Písek je heboučký, přesívaný tím nejjemnějším sítem. Telegrafní dráty podél cesty uklidňují Martina o dobrém úmyslu Lumíra.  Pro mě je tu funkce otvírače a zavírače vrat, které oddělují jednotlivé statky.

Zase se můžu kámošit s koňmi, kteří by možná měli zálusk se dostat na návštěvu k sousedům. Jednomu se to nějak nelíbí a kluše před autem, občas se otočí a vzdoruje vyhazováním zadních do výšky. Doufám, že se neotočí a neobtiskne podkovy svých předních do kapoty auta. Kdepak, Martin je jak cowboy, což ukazuje svou bravurností při hnaní stáda krav a telat před autem a svými manévry při předjíždění.

Kluci, už dlouho jsme nezavadili o pořádný kaktus v tomto písku. Jen jsem to dořekla, zakřičela jsem, zastav, schickendantzii. Fakt, byly tady, zřejmě zázrakem a ještě se zralými plody. Naše noc je v El Mure v balneariu. Cestu, jak se sem dostat, nám vysvětlili dva chlápci. Wau, jeden z nich byl moc pěknej.

Petro rychle, vylez ven, ať ti ta baba nezavře dveře od auta a honem se zeptej na balneario. Vlažným pohybem vysunu nohy z auta a Martin jako střela vyletí ven. Tak mě ta pěkná baba dostala ven z auta. To co vysvětlovala, si nezapamatoval. Na co zas myslel? To já, ano.

Kluci popíjejí pivko, mně koupili colu. Martin na své obchůzce po balneariu našel obchod s vypalovačkama argentinské a dominikánské muziky. Ten borec je normální pirát a nechtěl od Martina stovku, nějak se mu nezdála. Je fungl nová z bankomatu. Pravá je, pokud je natržená, slepovaná lepenkou, špinavá, popsaná nebo i kus jí chybí.

Jedno CD za druhým přehrává v autě. Lumír  začal čílet, že on je rocker a taková muzika ho vyloženě vytáčí. Já mám záchvat smíchu, jaký rocker, za celou dobu z něj nevypadl ani jeden rockový tón. Náhodou je to super muzika. Jen si zatrsat. V rytmu muziky se odebírám vařit a připravit spacáky do stanu. Dobrou.

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12