|
6. 11. 2004 - V
8.00 vyrážíme po dálnici na jih. Dnes máme v plánu pyramidu aztéků
Xochicalko a známé výletní stříbrné městečko Taxco. Odtud je to
již jen asi 250 km do Acapulca. Je z podivem, jak se Bohouš naučil
jezdit. Jezdí se zde takovým razantním způsobem. Pořád někdo houká
a s dáváním předností si taky nikdo moc starostí nedělá. Je to
zvláštní, ale za celou dobu pobytu jsme viděli jen jednu dopravní
nehodu. A to jsme najeli asi 6500 km.
|
Pyramidy v
Xochicalcu
Okolo dálnice jsou borové lesy a je zde
určitě větší vlhkost, než v severní horské části. Okolo 10.00
vystupujeme na parkovišti před muzeem. Platíme každý 40 peso a
rychle procházíme expozicí. Pyramidy jsou z roku 700-800 našeho
letopočtu. Z celého komplexu jsem docela zklamaný.
Rozhodně na mě nedýchla nějaká historie.
Jednotlivé kameny jsou spojovány normálním betonem. V kamenných
zdích jsou odpadové otvory orámované plastovými trubkami. Je to
všechno takové umělé. Snad jen měření času dírou v nádvoří, kdy
dopadající paprsek ve sklepeních určuje čas, je zajímavé.
|
Taxco
Rychle se přesouváme do Taxca. Je to
nádherné městečko, usazené celé na prudkém svahu. Těží, nebo
těžilo se zde stříbro a všude jsou prodejničky stříbrných
předmětů. V centru je veliká katedrála. V městečku, z důvodu
složitosti terénu, nemají hromadnou dopravu a tak zde tuto funkci
plní všudypřítomní taxikáři s VW broukama.
|
Katedrála v centru
Taxca
Oběd si dáváme ve stylové restauraci a já
konečně ochutnávám tacosy s kuřecím masem. No znova bych to
nemusel. Kupujeme s Jirkou domů nějaké dárky a valíme domů. Před
hlavním městem je již tma. Při sjezdu z hor na náhorní plošinu, na
které je celé město postaveno, se nám otevírá pohled na milióny
světýlek. Bohouš je už viditelně unavený. Nakupuji ještě v pekárně
sladkosti na snídani. To si neodpustím. Měl jsem strach, že budu
měsíc bez sladkého a já tady skoro nic jiného nejím.
|
Taxco
7. 11. 2004 - Dnes dopoledne
navštívíme město. Jedeme opět s Bohoušovým autíčkem. Coyoacan je
náměstí, kde jsou stánky se vším možným. Nakupujeme nějaké
suvenýry a přejíždíme na veliké náměstí Zocalo.
|
Katedrála na
náměstí Zocalo
Je zde obrovská katedrála a opět stánky se
vším možným. Do toho vystupuje dvojice indiánů jeden buší do bubnu
a druhý tancuje. No nějak se peníze vydělat musí. V okraji náměstí
jsou zbytky indiánských staveb, které byly odkryty při stavbě
metra. Okolo 14.00 se vracíme a následuje poslední balení stanů.
Máme z předešlého dne objednané taxi. Bohužel přijíždí jen jedno.
Naštěstí soused je taky od fochu a tak se loučíme a vyrážíme.
|
Vystoupení indiánů
na náměstí Zocalo
Odlétáme již za tmy obrovským Jumbo Jetem.
Mám sympatického souseda. Kluk asi 30 let a tvrdí, že je misionář
z Kostariky. Nemám proč mu to nevěřit. Chce si pořád povídat. On
španělsky a anglicky a já německy. Docela to jde. Letí poprvé a
tak mu jako starý mazák (já už letím po druhý, protože zpátky)
ochotně poradím, když něco potřebuje. Ve Franfurktu jenom
přestupuje na letadlo do Bombaye. Za půl ruku, až se zde zabydlí,
má za ním přiletět jeho rodina. Cestou letíme nad velkoměsty
severní Ameriky a Kanady, jsou nádherně osvětlená. Po šťastném
přistání přestupujeme na Airbus A30 a za chvíli jsme v Praze. Je
zde pěkně sychravo, ale co se dá dělat. Jsme tady doma. Tak snad
zase někdy příště.
Konec seriálu
|
