24.11.2008

 Ráno vstanu o něco dříve a využívám příležitosti udělat lepší průzkum okolních skal.

 Po půl hodince lezení po těžko přístupných skalách nalézám jen několik krásně vytrněných jedinců.

Při návratu do tábořiště se ke mně přidává smečka psů. Fenu se dvěmi štěňaty nalákám až k autu, kde pro tyto příležitosti máme zásoby starého chleba. Myslím, že u nás by si toho patrně pes ani nevšimnul, ale tady je to jiné. Majitelé se o ně asi moc nestarají, a tak začíná boj o to, kdo si z této náhlé hostiny utrhle více pro sebe.

    Ve Fiambala odbočujeme za náměstím, dle informačních tabulí se napojujeme  neomylně k silnici, vedoucí na thermas. Projíždíme prašným údolím mezi jednotlivými hřebeny Sierra de Fiambala a na úpatí zastavuje na lokalitě Tephrocactus alexandrii v fiambalense.

 Články tohoto druhu jsou jedny z největších a na tmavém pozadí vypadají velice efektně.

    Následující dopoledne trávíme odpočinkem. Po příjezdu zaplatíme nízký celodenní vstupní poplatek. Celý komplex je vybudován z peněz provincie Catamarca a je vidět, že se nijak nešetřilo. Celý komplex je postaven z přírodních materiálů a citlivě zapadá do  zdejší drsné přírody. Nahoře ve skalách vyvěrá teplý pramen o teplotě 64 oC. Ten je postupně rozváděn kaskádovitě do jednotlivých umělých nádrží tak, že na vstupu je teplota 43 oC a v poslední nádrži 30 oC.

 Je samozřejmé, že tyto hodnoty jsou závislé na okolní teplotě vzduchu. Každý návštěvník si může vybrat teplotu, jaká mu nejlépe vyhovuje . Je sympatické, ale zároveň nepochopitelné, že jsme zde celé dopoledne sami. V místní restauraci se ještě naobědváme a vyrážíme nazpět do Fiambala, kde odbočuje na  krásnou novou silnici do Palo Blanco. Zde se nám podaří bez větších problémů natrefit na cestu, vedoucí kolmo k horám. Jelikož se jedná o obslužnou komunikaci k přivaděči vody pro městečko, je cesta udržovaná. Po 9 km zastavujeme na prvním průzkumu. Nalézáme několik Pterocactus tuberosus, gymno však žádné. Vracíme se na 7 km a zde mne čeká ve výšce 2300 m  veliké překvapení. Máme sice informace,  že zde rostou nějaká gymna, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude přechod G. catamarcense f.fiambalense- G. spegazzinii, MT 08-364.

 Tak daleko od nejbližšího nálezu u Capillitas. Když se však podívám na mapu, tak mi to připadá logické. Stejná rovnoběžka a stejné terénní podmínky. Byla asi opravdu otázka času, kdy se v této oblasti něco podobného najde.   Bude to chtít podrobný průzkum na rovinkách pod prvními horskými masivy, zda se nenajde čistá forma G. spegazzinii. Cesta pokračuje dále, tak by to při další cestě neměl být problém. Ještě sjíždíme ještě 2 km níže a nalézáme další gymna. Tady už převažují znaky populace G. catamarcense f.fiambalense/MT 08- 365/.

 Na dohled máme skupinu vysokých stromů. Jedná se o koupaliště. Všechny stromy jsou

všechny uměle zavlažované. Místní správce nám tento důmyslný systém ukazuje v praxi. Okolo stromů má udělané hráze z písku a vodu dle potřeby přepouští od jednoho stromu k druhému. Na napájení používá přehrazený přivaděč. Ptáme se na souhlas s nocováním, který bez problému dostáváme. Při dotazu , jestli nám to jeho zařízení nevyplaví v noci stany, se jen usměje a jde nám ukázat přepad vody do buše. Napadlo mě se zeptat, zda z Palo Blanco nevede ještě nějaká cesta severněji. Na mapě nic není a tak mně překvapuje, že za městečkem je ještě 5 vesniček, které jsou propojeny praškou. Cesta je asi 35 km dlouhá. Dělá oblouk, který se napojuje někde u Hualfin na mezinárodní ruta 40. Toto však podle mapy znamená překonat hřebeny Sierra de Fiambala. Pro naše autíčko, při kvalitě místních cest, věc takřka nemožná. No zítra uvidíme. Ještě předvedení dopravního prostředku pana správce v podobě malé kobylky, která ho po chvilce odváží do městečka a můžeme jít spinkat.

  25.11.2008

 Už se těším na ještě neprobádanou oblast severně od Palo Blanco. Rychlé zabalení stanů a vyrážíme. Severním směrem opravdu vede z městečka docela slušná cesta. První vesnička je poměrně veliká. Po projetí zkoušíme pokračovat na sever, ale bohužel cesta se po několika kilometrech ztrácí. Vracíme se do vesnice, kdy byla odbočka doprava. Ihned po stočení cesty na východ vidíme vzdálenou Sierra de Fiambala. Bohužel asi v půli cesty, po 17 km,  je pro naše autíčko již neprůjezdný brod.

 Hloubka 80 cm a nevybetonované koryto znamená konec jízdy. Asi 1 km před námi jsou

sympatické kopečky, a tak se alespoň rozhodujeme udělat průzkum tam. Opravdu po chvilce na hřbítkách nalézáme G. catamarcense f.fiambalense n. prov. MT 08-366.

 Kytky jsou vzhledově stejné, jak včera na předhůří Sierra de Famatina. Velice lituji, že nemohu prozkoumat nepříliš vzdálenou Sierra de Fambala. Je předpoklad, že i tady by měli být přechody ke G. spegazzinii. Tak snad  někdy příště, při nižším stavu vody, se mi to splní. Vracíme se k horské bystřině a jelikož je krásný den, využíváme situaci k příjemné koupeli. Poprvé v Argentině zde také nalézáme pemzu. Nejsem odborník na horniny, ale je to asi sopečná vyvřelenina. Legrační je , že  kámen, který bych normálně asi neunesl, váží jen pár kilogramů.

  Vracíme se do Fiambala, kde si při nákupu potravin Petra všimne včerejšího návštěvníka thermas de Fiambala. Po chvíli konverzace se dozvídáme, že se jedná o angličana. který si před lety zakoupil jeden ze dvou cabaňas na koupališti a vždy tady tráví hnusnou anglickou zimu. Trošku mě otráví dotazem, proč to tak taky neudělám, když mám tak rád Argentinu. Raději se vymluvím  na mojí nutnou přítomnost ve firmě v Čechách. Po výměně e-mailových adres a společném foto, se každý vydáváme po svém. Ještě netušíme, že nás čeká docela drsný zbytek dne. V Tinogasta nás ukazatel navádí směr Questa de Zapata. Ihned za městem je tradiční městská skládka, a tak zastavujeme až těsně před stoupáním. V okolní buší vcelku bez problémů nalézáme G. catamarcense subsp.schmidianum MT 08-367.

 Abych řekl pravdu, tak mi vzhledem tyto kaktusy vůbec nepřipomínají. Jsou úplně stejné jako rostliny, které jsme našli 150 km severněji. První stoupání a první krásné výhledy do údolí v okolí Tinogasta.

 Rostliny, MT 08-368, napravo na skále, jsou už zase krásně vytrněná schmidiana.

 Cesta je docela dobře udržovaná, a tak zatím nic nenasvědčuje tomu, co musí zákonitě přijít. Na mapě je tento úsek jasně vyznačen přerušovanou čarou. Na vrchol stoupání to ještě je pořád cesta. Několik foto na vrcholu ve výšce 1875 m. Křoví, které je všude okolo cesty, je místy od sebe vzdálené jen jeden metr. Jelikož máme nové auto, tak se snažíme přesahující větvičky buď ulamovat a nebo alespoň částečně ohýbat. Znamená to výstup celé zbývající posádky z auta a pochod před autem. Postupně se začínají objevovat v cestě slušné krátery. Každých 20 m doplňovat cestu okolními kameny je jistě pro všechny náročné, ještě, že se jich tu válí všude veliké množství. Je jasné, že od posledního deště zde žádné auto, ani terénní, nemohlo jet. Jako řidič cítím odpovědnost za případné uvíznutí vozidla, a tak toho mám brzy také dost. Aby toho nebylo málo, tak se na nás při každém zastavení vrhají miliony miniaturních mušek, které však neskutečně koušou. Toto by opravdu nebylo vhodné místo k přenocování. Musíme se dnes dostat někam do nižších poloh, nejlépe až před Londres. Náhle se před námi vynořuje věž mobilního operátora. Očekávání, že sem někdo musí jezdit dělat údržbu se nenaplňuje.Vlevo u cesty je vidět veliké množství gymen. Je s podivem, že ještě máme chuť na kaktusy. Ale toto je opravdu dobré odreagování. Je až neskutečné, v jakém prostředí tady kaktusy rostou. Vysoké keře a málo světla. Zemina připomíná naše pole. Přesto je zde většina kaktusů MT 08-369 v pořádku. Myslím však, že tomu tak dlouho nebude. Ta situace tady mi připomíná lokalitu G. ochoterenae subsp. vatterii Los Rabonas, kde v místech velikého výskytu kaktusů je dnes jen tma, vysoké křoví a žádný kaktus. Celá populace se však přesto úspěšně přesune na pro ní výhodnější stanoviště, pokud do toho ovšem nezasáhne člověk svojí činností. Postupně se začíná šeřit, a tak raději odjíždíme. Po několika km stejné situace je vidět napravo pod svahem obydlený statek. Tady se už začíná cesta postupně lepšit. Je už trochu udržovaná, a tak nám máme ulehčenou práci. Nejhorší je snad už za námi. Několik brodů a krátké popohánění krávy po cestě, která ne a ne uhnout. Již za úplné tmy nalézáme vedle cesty vhodné místo pro postavení dvou stanů pod velikou akácií. Ještě vyčištění prostoru od obrovských trnů a můžeme stavět stany. Je asi deset hodin večer. Máme toho všichni opravdu dost, a tak zalézáme ihned do stanů a jdeme spát. Je však pravda, že takovéto situace přináší jedny z největších dobrodružství  cesty a později se na ně často vzpomíná. Průjezd po krásné asfaltce většinou moc zážitků nepřináší a je vhodný jen k větším přesunům po této nádherné zemi.

 26.11.2008

     Tak to nocování se opravdu povedlo jen kousek před Londres. V Belen zajíždíme ke kostelu. Na parkovišti má holčička  v autě ochočeného papouška, a tak děláme několik fotek.

Nad Belen je na kopci veliký bílý ježíš. Jsem tady už potřetí a pokaždé si říkám, že by to chtělo projít křížovou cestu a zjistit co na kopci roste. Nějak na to ale vždycky nevychází čas. Ještě návštěva místního artesanu, kde nám ochotná paní ukazuje, jak se spřádá lamí rouno, nákup potravin a můžeme vyrazit směr Cuesta de Belen. Při výjezdu  z města zastavujeme na mostě přes Rio Belen.

 Bohužel je řeka úplně bez vody. Koryto je však asi 300 m široké. Při deštích to tady musí být pěkný hukot.  Míjíme několik známých lokalit a zastavujeme až na skalách okolo 30 km. Z loňska vím, že jsou tady pěkné tmavé formy G. catamarcense f.belense MT 07-256 a,b.

 Celá oblast je po požáru, ale kaktusům to evidentně moc nevadí. Prostředí se ale na focení moc nehodí, tak se raději přesouváme na náměstí v Andalgalá, kde ve stínu lahvových stromů konzumujeme nakoupený oběd. Na celém náměstí je vypracovaný systém závlah, a tak všechny stromy jsou v perfektním stavu a rozhodně je příjemné, se tu vždy  na chvíli zastavit.

     Z Andalgalá jsem zatím vždy vyrážel do Cuesta Mina Capilitas. Dnes tomu však bude jinak. Čeká nás oblast náhorních plošin v okolí hlavního města Valle de Catamarca, tudíž červeně kvetoucí gymnocalycia. Na tyto oblasti se chceme dostat Cuesta de la Chilca.

 Po včerejším zážitku na Cuesta de Zapata máme trochu obavy. Když však vidíme, jak se do kopce šplhá autobus, je nám jasné, že to bude v pohodě. Již pod stoupáním vidím v buši hned u cesty první gymna. My však zastavujeme až  v půli stoupání. G. catamarcense f.ensispinum  MT 08-370 zde rostou s červeněkvetoucí Parodií a Trichocereusem .huascha. Většina gymen roste na skalních výběžcích. Jsou to ploché rostliny a nádherně otrněné. Trny obepínají rostliny tak, že jeden navazuje na druhý a tvoří  pomyslné kružnice, které kytky jakoby obepínají. U mně ve skleníku toto jen naznačují a nejsou zdaleka tak krásné. Chce si to asi vybrat z velkého množství semenáčků.

     Mám rád fotky z takových oblastí. Kaktus a výhled do otevřené krajiny v pozadí. Petra šla pomalu napřed, a jelikož jsme se dost zdrželi s focením, tak jí dojíždíme až poměrně vysoko. Těsně před vrcholem nás čeká ještě jedna lokalita. Zde rostoucí MT 08-372 jsou ještě kompaktnější a přilehlejší k zemi.

 Je tady asi pořád vítr, a tak se mají proč schovávat. Postupně nalézáme první G.baldianum MT 08-371. A dokonce kvetou.

 Moc se mi z této oblasti nechce, ale musíme jet dále. Ještě navštěvujeme dvě lokality G. baldianum MT 08-373 a 374. Je pořád veliký vítr a je docela zataženo. Pod jednou horskou loukou nalézáme vedle cesty plácek na spaní. Je zvláštní, že přestože není v dohledu žádná osada ani domek, jedou okolo děti na koních. Vejdou se i tři za sebe.