|
Začalo to otázkou, kam poletíme? Jasně, že jsem
chtěla někam, kde jsem ještě nebyla. Bolívie? To si nedovedeš představit!
Kluci vyprávěli, co se jim přihodilo.
Nikdy nevíš, co ti kluci bolívijští mohou udělat. Ty
jako myslíš, že bych je vydráždila svými červenými vlasy?
Nechávám se umluvit na Patagonii, hlavně na zkamenělá
dřeva. Hodně dřev jsem viděla, i zkamenělá, ale tak velká, o kterých mluvil
Martin, tak taková teda ne.
Fajn, začni organizovat další zájezd. Tentokrát pro
účastníky dva.
Termín je hezky štědrovečerní, což mi vůbec nevadí.
Martin se těší, až zase vypadne a ohřeje si kosti.
Není problém se sbalit během dne. Letenky si vygenerovaly
nejlepší trasu přes Itálii do Buenos Aires s přestupem na vnitrostátní
letiště a nakonec do Cordoby.
V Cordobě se dá půjčit slušné auto za slušné
peníze.
25. prosince 2013
Jupíííííííí jsme tady. Klasika. Nepřekvapuje nás, že
z půjčovny aut na nás nikdo nečeká. Jaká bude výmluva dnes? Práce a
klienti. Nevadí. Wolsvagen Suran voní novotou.
Jen je trochu odřený z boku na blatníku. Kdopak
mu asi vytetoval šrámy? Jedeme do kanceláře, kde podepisujeme papíry
k autu. Chtějí řidičák. Martin ukazuje jeho mezinárodní. Nemáte
normální? Co je to normální? Ani nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem si
s sebou řidičák z Anglie. Líbil se jim. Raul začal vypisovat údaje
z řidičáku a Martin okamžitě vystřelil. Řídit budu já. Dostávám první malý
záchvat smíchu a překládám. Nemusela jsem. Z jeho výrazu vše
pochopili. Por favor, por favor…s úsměvem opakuje Silvina…Yo voy a
conducir…
Hahaha, zasmát se je fajn. Doufám, že se moc nesmáli,
když jsem podepisovala smlouvu.
Zablokovat kartu. Kolika větám v textu jsem rozuměla? Polejvá
mě horko. Prostě to podepiš. Martin
mávne rukou. Když tě budou chtít obrat, oberou tě.
Popřejeme si hezké svátky, rozloučíme se a jedem. Teď
ta voda na nás, je už z horka skutečného. Ještě instrukce kam dát
poslední den klíčky od auta. Hodit do kaslíku a zabouchnout dvířka.
Holka, kde tě máme? Martin volá GPSku. Já volám vodu.
GPSku máme, vodu ne. Kolik hodin či dnů se dá vydržet bez vody? Dávám si
ještě dvacet minut.
Hlavně mít zásoby, člověk nikdy neví, stále opakuju
slova Martina. V tomto případě se nám zásobu vody v minimálním
množství nepodařilo zajistit.
Jedeme a jedeme. Bez vody, ale je tu krásně. Villa
del Embalse. Přehrada z tolika kamenů. Nedovedu si představit, jak
pokládali kámen na kámen, kámen na kámen, znova a znova. Výsledek jejich
práce je neskutečný. Pro nás to znamená zastavit, vlítnout do vody,
vyrochnit se, zchladit nohy, ruce, šup tam a zase ven.
Krajina má pampovitý ráz s nízkou trávou. Pro údolí jsou typické shluky skal.
Vypadá to na první noc mezi kameny.
Zřejmě kravám chutná noční tráva, bučí celou noc až
do východu sluníčka.
Ráno, raníčko, Martin vstal a snídani nachystal.
Tolik ptáků po ránu. Chtěla bych je vyfotit. Nemusím fotit každýho ptáka po
ránu, že jo? Budu je pozorovat v jejich ladném přeletu ze stromu na
strom. Proč má argentinský pták podobný vrabci chocholku, nevíš to náhodou?
Že by to byl vrabec argentinský? Proč má konipas delší ocas? Možná, otázka
je, proč ten u nás ho má kratší? Víš to?
Už jsme zase u toho. O ptácích toho teda moc nevím. Jsou tu i dravci
a kondoři havraní.
Zrovna jeden sedí na stromě, za vesnicí Don Biqueto.
Vzdálenost mezi mnou a ptákem je dobrá, vyfotím si fešáka.
Pojď vyfotit gymna. Martin se obává, že by mohl
ztratit data, tak fotíme paralelně. Koncentruju se na portréty G.meregallii
a vyruší mě motýl. Motýlku, motýlku sedni si na bodlák.
Myslela jsem, že chvilku počkáš.
Hele, Petro, snad nebudeš fotit všechno, co lítá.
Hele, Martine, snad nebudeme poslouchat místo rádia
klapající lžičku v hrníčku.
Martin musí mít vše při ruce, je na to zvyklý.
Kamenitý ráz se změnil v borový háj.
Dalším hájem rájem jsou gymna. G. achiracense, G.
meregallii a capillense. Copak asi dělá seňor Meregalli? Možná někde už
zase cestuje.
Que tal…zdravím gaucha na tmavohnědém koni
doprovázeném smečkou psů.
Co je to za rasu? Dlouhosrstý chrt, ale nějak tlustý.
Projíždíme Los Valetitos se zastávkou na Miradoru Los
Condores. Impozantní bílý šutry. V městu Merlo koupíme vařič, kastrol
a kanystr na benzin. Známe to. Situace s benzínem v Patagonii je
nevyzpytatelná. Hlavně je tam proti severu míň benzinek.
Líbí se mi, že výtvarníci se tady mohou pěkně vyřádit
a mají možnost umístit moderně pojatý věci do veřejného prostoru. Budeme
jim dávat názvy. Tak ty budeš zeměkoule, která si vyměnila póly.
Jééé, to je švanda. Čtyřproudová silnice vede napříč
buší a usmyslila si, že chce být taky výtvarně
řešená. Fajn, nabarvíme ti pouliční osvětlení. Tady v místě bez
civilizace? Lampy? To je paráda. Už mám plán. Růžová, fialová, hrášková,
žlutá, červená, modrá a bílá.
To je spíš blbej fór. Třicet lamp ve dvoustupu a
hezky si střídají barvy v předepsaném pořadí. Několikrát si to
zopakujeme. Martine, dodržuj předepsanou rychlost, ať stíhám počítat lampy.
1050. To je světla.
Větší frajeřina je, že i svodidla podél silnice mají
shodnou barvu s lampami.
Konečně příroda. Martin zpomaluje kolem laguny. Laguna
Oscura je domovem divokých kachen a hus. Míříme na Santa Rosa. Vždy při
přejezdu z provincie do provincie probíhá kontrola, zda vezete nějakou
zeleninu, ovoce nebo maso.
GPSka, Martinova kamarádka, ho zas pěkně vodila za
nos. Mezi námi, nebylo to moc vtipné, ale já jsem se bavila nad tím, jak
teorie má daleko k realitě. Martinova zásada je nastudovat vše, co se
techniky týká. Pak tě nic nezaskočí. Zřejmě to, co radí mně, neplatí pro něj. To by
se mu nemohlo stát, že když slečna Garminka ukáže na displeji číslo, zvolí
si a potvrdí číslo podle jeho momentální nálady. Tramtarará číslo 15.
Usoudil, že se jedná o číslo domu na kraji vesnice.
60? To už bude dům někde na konci. Jedenáctka, tak to je v nabídce
číslo nejkrásnější.
Nějak se mi to nezdá a cestou ukazuju na nějaké
odbočky. Prosím tě, Martin na to,
vždyť mi jasně ukazuje, kam mám jet.
Jedeme nějak dlouho. Asfaltka, praška a konec někde
v polích. Dívám se do mapy a na GPSku.
Zdá se mi, že to nebudou čísla domů, ale čísla silnic, kamaráde.
Hele i ta moje mapa, co mám v mobilu, si ťuká na
hlavu. Prý mám staženou divnou mapu. Lumír s Jirkou se přesouvali do
půlnoci. Osobně si myslím, že my je trumfnem.
Hvězdy jsou tak nízko. Sierra De La Vida, Park
National – Lihuel Calel. Rychle postavit stan a na kutě, vždyť je půl druhé
ráno. To je fantazie, spát pod Jižním křížem.
Poučení dne, poslouchat manžela. Když nevím, jak něco
funguje, mám si sednout a hlavně nejdřív si něco o tom přečíst. Poslouchat
manželku. Když někam jedu dlouho, tak zastavím a zamyslím se nad tím, kam
že to skutečně jedu.
27. prosince 2013
Vstávej…vstávej! Nedovedu odhadnout, dokdy bych
spala, kdyby mě Martin nevzbudil. Vím, musíme toho hodně prozkoumat.
Procházíme parkem a Martin oceňuje, že každá rostlina
má svoji jmenovku.
U některých sice trochu zapochybuje o správnosti
názvu, ale vcelku je spokojený.
Kdepak znalec. Mě je to nějak fuk, stejně si jména
nepamatuju. Lezeme po skalách a rozjímáme. To je nádhera a ten klid.
Jsi ráda, že jsi se mnou v Argentině?
Můj úsměv mluví za vše. Na ruta 106 u saliny na
Chelforo, Martin lítá po lokalitě G. brachypetalum. Mně se klíží oči a usínám v autě.
V provincii Rio
Negro, další kontrola. Co to je za konzervu? To není konzerva, ale krabice
s kaší. Tak to je v pořádku, odpovídá kontrolor. Pak přinese bandasku s dezinfekčním
roztokem a postříká celý podvozek auta. Za spršku zacálujeme osm pesáčů. Je
dobře, že si přesuny masa a ovoce hlídají.
Prohlíží kufr, ptají se, a pokud tvrdíš, že nic nevezeš, důvěřujou ti. Vézt
kilo masa a sednout si na něj, nikdo si toho nevšimne. Jak mě to vůbec může napadnout, tak
uvažuje úplně někdo jiný. Ten, kdo chce někoho oblafnout.
U Chimpay na skále máme další brachypetalum. Řeka Rio
Negro nevypadá nějak křišťálově.
Je tu pláž, jak v Dominikáně. Slunečníky
z rákosu. Udělám fotky. Tu první koncipuju jako celkový pohled na
místo s rezavým mostem, basurou, a chajdou z plechu za křovím.
Druhý záběr na vodu skrz slunečníky je jak fotka
z katalogu cestovky.
Středem pláže vede malý sportovní areál se cvičícími
stroji a tabulkami, jak cvičit.
Troufám si říct, že tu dlouhou dobu nikdo
necvičil. Bůh ví, zda tu vůbec někdy
někdo cvičil. Zacvičím si. Á raz dva raz dva…jsem v kondici,
pokračujeme.
V řece voda nic moc, dáme koupačku
v kanálu. Právě odjíždí auto, dobrý nápad tam zaparkovat.
Hele, ten borec tu nechal žabky. Netrvalo dlouho a
vrátil se pro ně. Dívám se, jak mám poškrabané nohy. Je zajímavé, že když
jsem na soustředěném lovu kaktusů, nějak škrábance necítím.
Dnešní poslední navigace. Na město Viedma směrem
k Atlantiku.
Viedma je hlavní město provincie Río Negro. Dokonce
v 80. letech mohla být i hlavním městem místo
Buenos Aires. Představoval si to tak prezident Alfonsín, ale je zbytečné
dodávat, že jeho plán ztroskotal.
Na hledání místa na spaní je docela brzo, ale
zahlédla jsem pohádkové místo se svatyní na kopci se zelení stromů pod
kopcem. Neuvěřitelný klid.
Martin brblá, že zase přijde omladina a bude tady
pěkný bordel. Neustoupím, je to oáza. Mám čas, měla bych zorganizovat věci
v autě. Petro, tady máš klíče, a kdyby tě někdo otravoval, zamkni se
v autě. Martin je na kopci, vařím vodu a sedím na kládě. Pozoruju
ptáky, jak vyklovávají semena ze šišek. V lesíku je vybudován
zavodňovací systém. Některé trysky jsou ucpané a voda nemůže probublat ven.
Mám pocit, že kromě ptáků, tu někdo je. Rozhlížím se kolem dokola. Hurá,
Martin je zpět.
Tak rychle, jako dědeček hříbeček z Mrazíka, se
vynořil za palmou mnich. Klobouk bílý, podobný tomu mému, drobný obličej,
tmavé oči jako uhlíky jezdily za skly kulatých brýlí. Sakra, jak se nadává
těm hadrům, co má na sobě? Hacafrak? Dlouhý lněný kabát. Pracovní sutana?
Martin se jde zeptat, zda tu můžeme být. Přidávám se ke konverzaci.
Je Ital a je tu sám. Jak říkal, je solitero. Je
z Turína, stará se o stromy. Chtěla bych se zeptat na víc věcí. Třeba
zda je z řádu salesiánů. Jenže to bych zase musela něco víc o nich
vědět. Ach jo. Není to tak
hrozné. Například vím, že Iglesia
Parroquial Nuestra Seňora de Carmen, byl prvním salesiánským chrámem
v Patagonii.
28. prosince 2013
Zdá se mi to, nebo ne? Vlaštovky. Mají hnízdo jako
vlaštovky, tělo jako vlaštovky. Jen jsou totálně černé.
Petro, vidělas ta žlutá péra v trávě? Natáhneš
je a trrrrrr, vrátí se nazpátek do původní velikosti. Viděla a myslela jsem
si, že to jsou uschlí sršáni. Vyrážím na průzkum. Jsou to plody akácií.
Zajímavé. Jdu se podívat na santurio. Je mi blbé jít
až ke svatyni. Když cítím, že se mnich odněkud na nás dívá. Čtu desatero,
které je napsáno na deseti tabulkách podél cesty. Maria-miranos con ternura.
Myslím, že je za mnou. A je. Poděkuju a rozloučíme
se. Dočtu si to někdy příště.
V San Antonio de Oeste na YPF není nafta, čili
benzín. Tak jako voda se ve víno promění, tady se slovní hříčkou, nafta
v benzín promění. Hlavně to nesplést. Dnešní první okruh vede za
gymnama do Minas.
Do Minas…musím napsat tři tečky…jedna mapa tvrdí
Minas Geometricas, ta druhá Geotechnicas. Není mapa jako mapa. Jen doufám,
že se jedná o chubutense. Kaktusová výprava
pokračuje na Arroyo los Berros, na Los Ventanas.
Oko negymnofila i gymnofila se může potěšit. Čím?
Austrocactusem před Mina Bonzalito.
Martin by jed.
Znám ho, prý se mají dělat zásoby, ale občas ráno vyrazí na lov
zeleně a chlebové zásoby nevytváří. Právě z toho důvodu si vozím
s sebou proteinové tyčky. Půlka v pohodě vystačí na doplnění
energie. Tak jo, dám ti druhou půlku, abys nehladověl.
Podél cesty občas odpočívá zdechlina. Demonstruje
těžký život v pustině. Možná by se dalo i něco ulovit. Perličky? Jsou
moc rychlý.
Cesta buší je pěkně vínově zabarvená. To je legrační,
Sierra Grande vypadá z levoboku jako vynořující se ponorka.
Kameny, kameny a zase kameny. Zapomínám na kaktusy, přejíždím očima po zemi
a lovím nejkrásnější šutrové kousky.
Mimo jiné, o šutrech nevím taky nic. Hledám ráda
v zerodovaných skalách rysy obličejů. Dneska se mi zdá, že to jsou obličeje
se zvířecími maskami.
Hele, zastav jim. Tři divoké husy nějak divně
přešlapujou u cesty. Říkala jsem přešlapujou. Neříkala jsem, že šlapou. Asi
je pálí nohy.
V Puerto Madrin tankujeme super za 6,60. To je dobrý, co? Do města Treléw je vybudovaná nová
autopista. Argentina se mění. Vlevo deset, vpravo sedm. Čeho? Počítám větrné elektrárny.
Majitel, firma Almston, pokud jsem to dobře přečetla. A další. Dohromady
43. To je energie. Jedna se netočí. Taková škoda, taková ztráta, vždyť to
tak hezky fouká.
Páni, ten kluk sbírá ze silnice zajíce. Martin je
přesvědčený, že k obědu. A co když má zvířecí hřbitov, nebo si hraje
na veterináře.
Krásný podvečer. To není možné, byla tady cesta na
pláž. Je fakt, že tak dobrou paměť jako Martin nemám. Příjezdovou cestu si
nevybavuju, jen lokalitu s gymny.
Playa Union. Směju se a dost.
Martin hledá na špatném místu. Už je mám, už je mám. I toho kusance
z minula jsem našla. Fakt nám ten kluk vyrost, co táto?
Infantilní monolog, uznávám.
Od moře hodně rybářů odjíždí, hodně jich zůstává.
Dobré místo, kde postavit stan. Začíná se zvedat pěkný vítr. Martin maká
rychle do moře. Vlez tam a hned dostal od vlny facáka. To byla rychlost,
nečekal to. Ty nejdeš, pokřikuje na
mě. Olepit se solí? Ne, ne, ne.
Ve městě je kemp. Jedem raději tam, protože stan se
nedá ve vichru postavit. Šlo by to, ale…písek je všude. Je nám přiděleno místo
s písmenem měkké I. Teplá voda do 21.30 a pak šlus.
Nejvyšší čas. Nejdřív ty, pak já. Postavit stan sama nezvládám. Chce to
šutr na kolíky. Počkám na Martina. Strach mi nedovolí kolíky něčím
zatlouct. Martine, viděls ty cedule na pláži? Prodej pozemků. Je to síla.
Napíšem petici na záchranu lokality. Chrrrrrrr…..
29. prosince 2013
To je už ráno? Netypické ranní ticho v kempu.
Jen v baňo se uklízí. Co to vidím. Paleta para ropa exclusivo. Dobrý
nápad něco vyprat. To je směšné, chachacha. Dobrá reklama. Jsou ale urvaný kohoutky a u posledního
neteče voda. Přemáchnu si věci v sektoru no name vedle.
Martine, poslední kousek chleba a pěkně tvrdý. Vem ho
domů Frantovi pro králíky. Vtipnej, jako obvykle.
Jaký máš plán cesty? Směr Rawsón, Treléw
, pak Camarones. Martine,
zpomal, prosím tě, to je snad věznice, přesně taková, jak je
v amerických filmech. Na věznici je nasprejovaný nápis La Patria.
Kousek odtud je nákupní centrum. Široký sortiment,
hlavně masných a mléčných výrobků. Petro, pojď se podívat. Je mi to jasný.
Martin a sladké. Na druhou stranu, český cukrářský holky by ty místní
strčily hravě do kapsy. Mířím k bagetám. Pěkně křupou. Člověku by se
chtělo říct, ta voní. Mám velkou představivost a cítím její vůni. Všechno,
doslova všechno, má jeden typický šmak. Papírový kapesník, koště, těstoviny
i pečivo. I policejní pes by stopu těžko vyčenichal.
Za Treléw všechno popráškovali cementem, vypadá to
tady tak. Po kopcích se prohánějí čtyřkolky. Po silnicích běhá hodně lidí.
Nadšenci. Větší horko, víc se vypotí.
Odbočka na Punta Tomba. Několik minut a už nás vítá rezervace tučňáků. Diskriminace. Cizinec
platí za vstup podstatně víc. To je snad vtip?
Nastoupíme do minibusu, s kterým nás převezou
asi 300 metrů
ke vstupní bráně do samotného hnízdiště kluků v černých fracích. I samotní Argentinci se diví způsobu
dopravy z místa na místo. Už víme, proč máme double cenu. Výklad si
můžu vyslechnout ve španělštině, a pak i v angličtině.
Na Punta Tombo žije největší tučňáčí kolonie na
kontinentě s populací více než 500 000 ptáků. Tučňáci jsou nejaktivnější dopoledne a
brzy z večera.
Chtěla bych mít se zástupcem rodu tučňáka
magellanskýho rozhovor. Zeptat se ho na to, proč se tak jmenuje. Někdo
uvádí, že jeho jméno pochází z velšského výrazu pen gwyn, bílá hlava.
Prý to vymyslel velšský námořník. Také se tvrdí, že mnohem pravděpodobnější
je jeho jméno z archaického španělského slova pingue, což znamená
tlustý.
Na konci srpna se začínají shromažďovat na svých
odvěkých hnízdištích, které mohou být od moře vzdáleny až kilometr.
Počátkem října je hnízdění v plném proudu.
Malí tučňáci se začínají klubat počátkem listopadu.
V lednu zamíří poprvé k moři. V únoru neplavou, protože
pelichají. Místo opouští v březnu a dubnu. Ačkoli o jejich zvycích při
pobytu na moři se toho ví málo, vědci se domnívají, že migrují na sever a
končí u pobřeží u Rio de Janeiro.
Instrukce jsou jasné. Navodit atmosféru tučňákovic kolonie.
Hlavně respekt. Respektovat jejich teritorium. Tučňák není blbec, aby
nepoznal, že se mu sem někdo nakvartýroval.
Pravidla, jak nerušit tučňáky, vymyslel člověk. Kdo
tu byl dřív?
Martin sice říká, že je to zoo. Souhlasíš taky?
Kdepak, vždyť se tu všichni tak krásně procházejí.
Žádný průzkum, zda tučňákovi vadí či nevadí člověčí
návštěvník, ještě nikdo neudělal.
Martin si dřepne kousek ke hnízdu za linii zákazu
vstupu. Fotím ho, ale jsem nervózní z toho, kam zase vlez.
Tučňáčí rodinka má radost, že bude na jedné
z fotografií českého gymnofila, a hlavně se už nemůže dočkat, až uvidí
svoje portréty na www.gymnocalycium.cz
Hlídačka úseku zmerčila pohyb za kameny a razantně
zakročila. Za kameny už nikdy, se zdviženým prstem upozorňovala narušitele.
To my, se špičatýma zobákama, se na rozdíl od nich,
pozdravíme každý ze své strany šutru.
Odjíždíme na Cabo Raso. Lokalita u moře. První, co mě
fascinuje, je vrak lodi.
U nás by byl už rozebraný a kompletně převezen do
šrotu. Kovy se v této části světa nevykupujou. Nemůžu se odtrhnout od útesu zkamenělých
mušlí.
Gymna jsou tu taky. Prťavá na skalních výběžcích. Jak
tu lokalitu vůbec našli? Záhada.
Ochladilo se z 26 na 19. Přejíždíme na Cabo Dos
Bahias.
Cestou míjíme estancie a podle jejich jmen
odhadujeme, kdo je majitel. Kdo mohl statek pojmenovat La Aurora? No …kdo
asi? A proč si někdo dá na vrata La Primitiva? No …proč asi?
Krajina je tradičně kopcovitá, zelené keře vykukujou
mezi trsy žluté pampové trávy.
Přes cestu přebíhají zajíci a
ovce. Lamy většinou zdrhaj od cesty a snaží se zmizet někde v dáli.
I když poprchává, prach z auta neoprší, drží se
fakt jak přilepený.
To je neuvěřitelný. Mara je u cesty. Zalezla za keř,
ale kouká ji hlava a tělo prosvítá za keřem. Pšššš...musím
ji vyfotit. Neutekla. Jo…a je to.
Šel pan pštros se třiceti pštrosáčaty. Jazykolam
trénujeme cestou několikrát. Zase mě idealizovali v dětství model
funkční pštrosí rodiny. No, jak jste to říkávali. Šel pštros
s pštrosicí….Matky? Matky slepice, tak ty tu opravdu nebyly.
Děti… mrňata, kuřata…evidentně spokojená. Mýtus je,
že chlap nemůže vychovávat děti. Pan Pštros s přehledem.
Projíždíme Piedras Blancas. Keře jsou podstatně menší
a jsou modrošedé. Cesta podél moře utíká rychle. Martine, zastav, uděláme
průzkum. Prosím tě, to je blbost, tady gymna nebudou. Budou. Proč by tu
nebyly, trvám na svém. Tak já to tady otočím. Řekni, kde mám zastavit. Jsem
moc zvědavý na to tvoje gymno.
Upozorňuju. Jsme před Camarones na pláži a mám do
šedesáti sekund G.chubutense i s plodama.
Kdyby to bylo v pohádce, měl by říct, už mlčím
ty čarodějnice.
A těch oblázků, páni…
Neřekl, oněměl úžasem.
Spát v kempu nebudem. Našli jsme místo za
vesnicí za řekou. Opět pěkně fouká.
30. prosince 2013
Tady když fouká, tak fouká. Vítr je tak silný, že
stan tlačí směrem od auta k oceánu.
Ležím a při nárazu větru zvedám ruku i nohu, abych aspoň
měla lepší pocit, že nějak s přírodním živlem bojuju. Petro, to
přestane…Celou noc bez pauzy fučel a fučel. Zřejmě to nebylo tak hrozný,
jelikož jsem s nohou a rukou na stanu nevydržela a
usnula.
Ráno se mi nechce ven ze stanu. Proč taky, když tak
fouká. Těším se na tučňáky. Tak jedna noha ze spacáku, pak druhá…všechno
sbalit a vyrazit. Cabo Dos Bahias.
Mys Dvou zátok.
V zálivu vyskakují skalní výběžky.
To je neuvěřitelný, oveja čili ovečka, jakmile nás
zmerčí, prchá. A lama, modelka nohatá pózuje. Ještě má se mnou trpělivost a
počká, až si vyměním objektivy. Hahahaha Martine, caballo a caballa, to není
jako bueno a buena, v tomto případě, je to kůň a makrela. Tys myslel
kůň a kobyla?
Lamí rodinky na procházce.
To je roztomilý, jak ten prcek maže za maminkou.
Martine, momentíček. Vidíš maru u křoví? Ty kaktusy,
ty tu musí být! Martin prorokujíc existenci kaktusů zrovna tady a teď,
otevřel dveře a tradááá na kopec. Sakra, kaktusy by počkaly, ale mara ne.
Vzala roha. Jenže vysvětlovat Martinovi něco o pohybujících se a relativně
statických objektech, je někdy zbytečné.
Páni, tady je tučňáků.
To je blázinec. Kterýho si mám vyfotit? Tučňáku, raď!
Ty dva, co si okousávaj hlavy? Zřejmě je to i baví.
Miminko tučňáčí…nějak se nemůžeš vyhrabat
z pelechu, co? Jsem tučňák červenochocholatý. Těší mě. Mě taky.
Ty jsi fakt hustej frajer. Figura, hlas…myslím, že to
zabere na tučňajdu.
Já už jsem si tučňáka klofla před 30 lety, takže
mladej, máš fakt smůlu.
Rezervace a ještě k tomu chráněná. Vědci,
ochranáři, argentinští zelení chtějí místo hnízdění tučňáků chránit. Osobně si myslím, že tak jako lvouni a
rypouši se naštvali během války o Falklandy a
opustili svoje klidná místa pro vyvádění mladých, tak i tučňáci se
přestanou vracet na tato místa. Proč? Být tučňákem, tak mi přijde
nenormální podlézat dráty ohraničující chodníky pro návštěvníky rezervace,
skákat z dřevěných chodníků do moře, chodníky taky obcházet, protože
po nich chodí moji
zachránci z rezervace. Vědět, že když jdu, tak člověk
vždycky zastaví. Můžou mě fotit, čubrnět na mě ze vzdálenosti metru.
Poslouchat to jejich chichotání, když mě vidí normálně chodit. Nevím,
nevím, jak to všechno jednou dopadne. Hnízdit či nehnízdit tady. Kde, teda?
Co je směšné, že lidé napodobují chůzi tučňáků, a
taky se jim nesmějem. Myslím, že sem moc čimilů nepřijde. Je to trochu
z ruky.
A vůbec, jak to s těmi zvířaty bude. Prý i v
Africe pořádají aktivisté přednášky pro domorodé obyvatelstvo o tom, jak
nelovit gorily, prý si mají svůj jídelníček nahradit mrkví. Pro ně je to
odjakživa součást jejich bytí.
Vím, že to není tak jednoduché, jak to píšu, ale
sakra, kdo jim ničí přírodu?
Chtěla bych se někoho zeptat, jak to skutečně na Falklandech
bylo, jenže …
Píše se…
Falklandy??? Čí jsou??? To je otázka. Prý byly
objeveny britským mořeplavcem Johnem Davisem roku 1592. Záměrně říkám prý, jelikož i já
v tom sama mám bordel. Najdu-li si problematiku o prvenství objevu,
každá informace je zaručeně pravdivá. I tady je bordel. Můžete i najít, že
první ověřené pozorování učinil holandský námořník Seebald de
Weer, už v roce 1600. Které je
dřív, netroufám si o tom polemizovat.
První založená osada byla francouzská, píše se rok
1764, druhá osada vznikla o dva roky později, byla britská. Ostrovy byly
krátce v držení španělském, později je okupovali Britové.
Několik řádků z historie a je vidět, že i když
tu pěkně fouká, byl o toto území pěkný zájem. Zájem ze strany člověka.
Každému musí být jasné, že tučňáci, ti by mohli vyprávět, kdo tady byl
první.
Taky by mohli vyprávět o tom, jak ostrovy byly
pojmenovány podle lorda Falklanda v roce 1690. Malvíny jim začali
říkat francouzští rybáři. V roce 1820 byly připojeny k Argentině,
1833 vojensky obsazeny Velkou Británií. Usadili se tady pastevci ze Skotska
a Irska. Dveře se tady netrhnou. Koho je tady víc?
Jasně že tučňáků. Nemají šanci otevřít zobáky.
A je tu rok 1892 a britská kolonie. Argentina britskou
správu neuznává. Během 1. světové války se tu pere
britská a německá flotila.
Hezky ubíhal čas…
Pokud dojde na konverzaci s Britem o Malvínách,
záleží na tom, jak je starý. Mladému Britovi opravdu na srdci moc neleží
tento konflikt, pokud o něm má zdání. Starší reagují diplomaticky, jak se
od nich očekává. Určitě je dobré si poslechnout Brita, který žije
v Česku a hodně si pamatuje. Ten i na Brity něco práskne. A co?
Tak to se brzy dozvíte.
Na druhou stranu Argentincům je už od kolébky
vtiskováno, že Malvíny jsou jejich. Celou Argentinou jsou rozesety cedule
s nápisem Las Malvinas Son Argentinas.
Válka o Falklandy byla krátkou nevyhlášenou válkou
mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982. Jejím předmětem bylo
ovládnutí Falklandských ostrovů (Islals Malvinas).
Argentina si nárokovala Falklandské ostrovy, ležící
zhruba 500 km
východně od jejího pobřeží, od počátku 19. století.
Toto území ale bylo obsazeno Velkou Británií a veškeré požadavky Argentiny
byly odmítány. Na začátku roku 1982 se vojenská junta vedená generálem
Leopoldem Galtierim rozhodla přerušit dlouho se táhnoucí jednání a zvolila
radikální cestu vojenské operace.
Rozhodnutí obsadit Falklandy bylo převážně politické,
junta, která byla kritizována za ekonomické problémy země a porušování
lidských práv věřila, že "znovudobytí" ostrovů sjednotí Argentinu
s touto juntou v čele. Elitní invazní jednotky trénovaly v tajnosti, ale
jejich tréninkový rozvrh byl narušen, když 19. března
vypukla ostrá hádka mezi britskými vědci a argentinskými dělníky na ostrově
South Georgia 1 600 km
východně od Falkland. Námořní jednotky rychle mobilizovaly.
Argentinské jednotky napadly Falklandy 2. dubna 1982
a rychle překonaly malé opevnění britské námořní
pěchoty v hlavním městě Port Stanley. Byly vydány rozkazy, že nesmí bez
ohledu na své vlastní ztráty způsobit žádné britské ztráty. Druhého dne
Argentinci obsadili okolní skupiny ostrovů kolem South Georgia a South
Sandwich. Koncem dubna měla Argentina na Falklandech více než 10 000
vojáků, i když se jednalo převážně o špatně trénované brance.
Argentinská populace zareagovala podle očekávání,
velké davy se shromažďovaly na Plaza de Mayo před prezidentským palácem,
aby demonstrovaly svoji podporu probíhající vojenské operaci. Jako odpověď
na invazi britská vláda v čele s Margaret Thatcherovou vyhlásila válečnou
zónu 200 mil
(320 km)
kolem Falkladnských ostrovů a sestavila námořní jednotku s cílem
znovudobytí těchto ostrovů.
Většina evropských mocností podpořila Velkou Británii
a evropští vojenští poradci byli staženi z
Argentiny. Na druhou stranu, většina zemí Latinské Ameriky podporovala
Argentinu. Jedinou výjimkou bylo Chile, které vyhlásilo stav ohrožení,
kvůli sporům kolem ostrova v Beagle Channel. Ohrožení ze strany Chile
přinutilo Argentinu, aby držela většinu svých elitních jednotek na pevnině,
daleko od Falkland. Vojenští plánovači také počítali s tím, že USA zůstanou
v celém konfliktu neutrální, ale po neúspěšných pokusech o jednání USA plně
podpořily Velkou Británii, a to včetně možnosti použít rakety
vzduch-vzduch, komunikační vybavení, letecké palivo, další vojenské
vybavení a spolupráce výzvědných služeb.
25. dubna 1982 se britská flotila nacházela 13 000 km od válečné
zóny, menší britská jednotka obsadila zpět ostrov South Georgia včetně
zajetí jedné argentinské dieselové ponorky.
2. května byl mimo válečnou zónu
britskou ponorkou potopen argentinský křižník General Belgrano. V reakci na
tento kontroverzní krok se většina argentinských lodí držela dále od
oblasti bojů, ale argentinské ponorky pokračovaly v ohrožování britské
flotily. Mezitím britské námořní síly a
argentinské letectvo sváděly intenzivní bitvy, během kterých Argentinci
potopili HMS Sheffield a kontejnerovou loď Atlantic Conveyor pomocí
protilodních raket Exocet. Dále potopili dvě fregaty a torpédoborec,
několik dalších lodí bylo poškozeno, ale většina argentinských bomb
nevybuchla. Argentina také nebyla schopna zabránit Britům, aby se 21. května 1982 nevylodili nedaleko Port San Carlos, na
severním pobřeží Východních Falkland. Z tohoto předmostí britská pěchota
postupovala jižním směrem a obsadila osady Darwin
a Goose Green, kde se stočila na východ, a 31. května
obklíčila Stanley. Velká argentinská posádka se vzdala 14. června, čímž v podstatě konflikt skončil. 20. června britské jednotky znovu obsadily ostrovy South
Sandwich.
Britové zajali asi 11 400 argentinských zajatců,
všichni byli poté propuštěni. Téměř 750 Argentinců bylo zabito, a to včetně
368 námořníků z posádky General Belgrano. Britové ztratili 256 mužů.
Nejistý počet argentinských letadel byl zničen, převážně na zemi, zatímco
Britové ztratili 10 Harrierů a více než 24 vrtulníků.
Ve stejné době ve Velké Británii Margaret Thatcherová
plně využila vítězství ve válce a vytěžila z něho i drtivé volební
vítězství pro svoji Konzervativní stranu.
V Anglii jsou Falklandy Anglánů,
v Argentině jsou Falklandy Argentinců.
Co závěrem říct? Byl to nerovný boj. Vědělo se to už
na začátku.
Vrátím se k tomu, co jsem předeslala.
Jeden Anglán mi říkal, že si pamatuje, jak v té
době se provolávalo, pět na jednoho…tu válku vyhrajem.
Jsou fakt jejich Malvíny? Neviděla jsem V Anglii
ani jednu ceduli takovou, jakou mají v Argentině.
Je cítit hořkost. Neměly by být Malvíny dále
politickým hřištěm.
Zpět do Cabo Dos Bahias.
Naše otázka je…kde rostou gibosa? Vystoupám až na
vrcholek skalního útesu, Martin zůstává dole.
Musím se skrčit a ž k zemi, něco jako na čtyři,
jelikož se mi v tom vichru nedaří udržet rovnováhu, vzpřímenou polohu
homo sapiens. Ze zoufalství fotím tefráče.
Ale co, jsou to hezký kytky. Martin mává. Konečně je
našel. Na skále.
To je radosti. Našla jsem je taky, krásně velký. Ani
nedutám, jen se kochám. Udělám si dokumentaci a pak jakoby nic, zavolám na
Martina. Podívej, jsou bombastický, že jo?
Prý mu bylo takové ticho moc podezřelé. Vracíme se
zpět na Camarones.
Mara na cestě. Zaběhla za keř, sedí a čeká. Cvak,
cvak a zase cvak. Mám ji, konečně.
Cestou potkáváme různá zvířata, ale nafotit je, tak
to je docela problém. Proč? Protože zdrhnou.
Za rekonstruovanou estancií San Miguel z roku 1914
přejíždíme řeku a zastavujeme. Martin vybíhá doprava, já doleva. Rostou
tady i tam. Velký, malý, světle i tmavě trnitý. G. gibbosum ferox.
Dvě hodiny odpoledne, směr na Bahia Bustamante.
Sprchlo pět kapek. Opravdu pět. Vystrčím ruku z okna a počítám. 1…2…3…4…5 a chytnu pět
kapek do dlaně.
Podél pobřeží přejíždíme řeku Marea. Co to vidí oko
mé? Hotel Bahia Bustamante a velký pozemek obehnaný plotem. Plot běží i po
pláži. Nebýt odlivu, je i oceán privado. Hledám šutry na pláži. Zvednu
hlavu a Martin na Adama hupsá do oceánu.
Dneska se i najíme, mám krevety. Japonci takto
sbírají plody moře na pláži.
Co tu dělá ta husice?...???
A sama…Je velká. Na rozdíl od kachen a hus neumí létat.
Oceáne …adios…ještě jedna lokalita. To mám radost,
volá Martin. Běží pro foťák. Ukazuju na skupinu astrokaktusů. No,
Petro, děláš si snad srandičky? Hahaha…jasně, že ta gymna už taky vidím.
Jsou mega… mega velký. Mám radši menší, ale co naplat. Jde o nejjižnější
jejich výskyt.
Cestou na Garayalde by měly, podle Martina, tady být
místa se zkamenělými stromy. Tuto informaci má z Googlu. Několik map
si i vytisknul.
Cesty ke kopcům vedou. Jenže Martin porovnává mapu
s terénem tady a říká, jeď tam, když to v mapě není.
Hele pásovec. Poslední zvíře, které nám chybělo
k vidění do sbírky. Brzda…prach. Chytím ho. Zastavil a makal za ním.
Kdyby nejelo to blbý auto kolem, měl bych ho.
Aspoň se podívám po kaktusech. Nevím, jak to udělal,
ale přinesl 15 ti centimetrové zkamenělé dřevo. Kdepak Martin. Slíbil, že
tady uvidím zkamenělé dřevo, a taky, že jo.
Velký dřevo, malý dřevo, měníme plán. Jedeme po Ruta
31. Na Digue F. Ameghino. Rio Chubut se vlní masivem červených skal. To je
nádhera. Kdo si oblíbil rafting, dobrý typ pro něho, ne?
Místo na spaní hledáme, tak jako když kočka hledá
koťata. Přejíždíme z místa na místo. Tak tady nespím. Spadne na mě
skála. Tak u řeky? Taky ne. Stoupne voda a bude ve stanu. Rada Martina. Tak
vylezeš ze stanu. Sedím a pozoruju řeku. Voda stoupla o 20 centimetrů.
Souhlasil odjet.
Do kempu? To je zase randál. Nakonec stavíme stan
mezi auto a haldu kamenů.
31. prosince 2013
Neodlítli jsme. Martin hledá kolík a klíče od auta.
Kolík má, klíče ne. Klíče…klíče… jo,
mám je v teplákách. Jeho tepláky, jsou jeho pyžamo. To znamená vybalit
věci na spaní a složit ještě jednou.
U řeky myjeme auto. Prach musí pryč. Je dobré dělat
nechápající manželku. Tak mi zbyla jen na mytí polovina interiéru. Nohy
v řece studí natolik, že po chvíli je necítím vůbec.
Co je škoda? Fotit skály ráno. Sytá večerní barva je
po ránu docela vyblitá. Vyfotíme místo ve skále se svatou pannou a poprosím
u ní o dohled nad naší cestou.
Vstali jsme docela brzo. My teda ano, ale kdopak by
vstával tady a otevřel obchod pro hladové turisty.
Kolemjdoucí seňor nás posílá do kiosku do kempu. Vidíš, mámo, to se mi na
Argentině líbí, že jim nejsi lhostejný.
Podruhé. Podstatně víc, má Martin rozzářené oči. Na
přehradě míjíme auto, z kterého se vyvalila dlouhonohá, nahoře
s velikostí šest, pěkná kočka. Zapózovala svým dvěma obdivovatelům.
Souhlasím s Martinem. Pěkná teda je. Jedovatě zamumlám, že taky
zestárne.
Zapózujem si taky, ne?
Kdybych na začátku dnešního výletu věděla, jak to
dopadne, tak ten nápad jet do El Bosque Petrificado odpískám.
Nebo ne? Martin odpískal park Santimiento už včera.
Tvrdil, že zkamenělý stromy musí být všude. Něco jako kaktusy. Taky rostou
všude. Cestou si zajedem
na dvě místa, kde bychom je mohli nalézt. Jedeme, jedeme.
Ty krávo, málem jsem do vás narazil. Tím myslel tři
ovce, nečekaně skočící do cesty. Kolem dokola a i
na cestě to vypadá, jak když tu nějaký malíř rozsypal pastely. Od bílé přes
okrovou, zelenkavou až k tmavě červené. Ptáci si nabrali barvu do peří
taky. S oranžovou pod zobákem to je frajeřina.
V dáli pod kopcem se pasou dva sněhobílí koně.
Realita nebo pohádka? Za černým mrakem ostře svítí slunce. Mám ráda
pohádku. Přiklusali z nebe.
To je legrační.
Na přejezdech mezi estanciemi stojí hadroví panáci. Až pojedeme
nazpátek, požádám je o společné foto.
Hlavně vy pane, v tom kvádru, počkejte tu na mě.
Krajina vypadá slibně. Černé kopce, šedý prach, velké
masivní černé balvany. Estancia El Bosque, brána a zámek…a je tu konečná.
Žádný zkamenělý dřevo. Mám špatnou náladu a jsem smutná. Kecám, to je jen
souvětí z učebnice češtiny pro cizince. Ne! Nálada je vý..vý..výborná. Začalo pršet, ochladilo se na dvanáct,
tak drkotám zubama.
Až teď jsem smutná. Strašák v kvádru odešel. No
a co. A vy, mokrý strašáku v pytli, mohu se vyfotit s vámi. Ne!
Jen z auta si vás mohu vyfotit…oukej, snad si nemyslíš, že mě tím
naštveš.
12…16…19…16… a zase 12 a 10. Teplota, jak na
houpačce během několika minut a na krátké vzdálenosti. Leje a pastelové
barvy jsou mnohem sytější. I ta salina zoranžověla. A máme tu zpět 19.
Černý mraku, černý mraku, že nás nedohoníš?
Dohnal v Paso De Indos. Rychle něco koupit a
pryč. Mrak se zasmál a pustil na nás
ledovou sprchu a i trochu sněhu. Brrrrr. To je
kosa. 7,5 stupně.
Topení v autě nás zahřeje. Silvestrovské menu na
palubě coche. Banana, pan a queso. Feliz aňo nuevo. Jedem na Esquel.
|
