|
22. ledna 2014
Noc
v Salsacate byla trochu netypická. Jednak jsem pozorovala zářivý kruh
kolem odrůstajícího měsíce.
To u nás
znamená ranní mrazíky. V tomto případě půjde zřejmě o jev čistě
argentinský, který si nedokážu vysvětlit.
Trvalo to
jenom několik minut, potom se luna ukázala v jasné kráse i s
viditelným kráterem.
V noci
mě ještě přepadla hladovka. Usadila jsem se v autě a zatláskala jsem
se krekry. Poté jsem spokojená a nehladová tvrdě usnula. Ráno mě pobavila
sprcha. Sifon je nainstalovaný asi o deset centimetrů výš než podlaha. To
znamená, že všechna voda ze sprchy teče jinam, než kam by měla. Vyženu ji
stěrkou.
Další
zajímavá věc je, že v obchodě vám poradí, že co je mas grande je i mas
barrato. Mluvím o balení vody. Čím větší tím levnější. Bereme velkou.
Další
zastávka je Taninga za mostem. Chachacha.
Intertexta
a gaponi zůstala čekat v trávě tak, jako bychom je našli včera a ne
před dvěma roky.
Hlavně plody, slyším od Martina.
To je
nářez. Benzin je u Cordoby dvakrát dražší než v Patagonii. Slovy 11,30 za litr. Zchladíme se v řece a pomalu se
přesouváme na lokalitu Ambul na monvillejkovou zahrádku. Travička a zelený
kopule vyhlížejí jejich obdivovatele Martina.
Opět je
uchvácen a nechce se mu odjet. Cuesta kromě monvilejek potěší i naše oko
acanthocalycii a capillensemi. Program dne je Sierra Grande. Je 12:30,
jasno a 36 stupňů. Skočíme ještě jednou do řeky.
Martina
okusujou nějaké větší rybky. Láká mě, ať si můžou zakousnout do mladšího
masa, ale nejdu. Snaží se ryby nahnat ke mně, ale nechce se jim. Zřejmě
slovy mladší, nebude už nejmladší.
Směr na
Tanti. Před Tala Caňada lovím kaktusy pohledem z okýnka. Zastav.
Fotíme intertexta. Zastav. Vidím capillaense. Tak velkou kytku. Viděls to
někdy.
Dáme
siestu. Když jsem dělala divadlo s trny, to jsem ještě netušila, jaké
bude včelí pigáro. Jen jsem zvedla ruku a strhlo se drama. Nechápu, jak ji
napadlo na mě vlítnout. Rozčílil ji deodorant? Vždyť mám včeličky ráda.
Dělám si statistiku. Druhé včelí píchnutí v životě. Za chvíli o tom
nevím, což je pravda. Musela si zbraň pěkně dlouho brousit o tvrdé šišky
cypřišů nad námi.
Dnešní
odpoledne v kopcích bylo malebné. Občas, aby to Martin neviděl,
protočím oči, šiši, vždyť tady jsme byli už několikrát. Nevím, jak dlouho
bych tady dovedla bydlet, ale dnešních několik hodin, zase ráda zopakuju.
Pampová
tráva, kterou vítr honí všemi směry. Zelená údolí, křišťálová řeka, pasoucí
se dobytek a protěž. To vše stojí za čas strávený kocháním.
Na Los
Gigantes jedeme udělat zkušební fotky. Jo Venca, to je profík. Čím je to,
že jeho fotky jsou jak ze žurnálu. Filtr? Foťák? Raw? Uvidíme.
Tak to je
foto velitele. Fotka jako brus. To si myslí on…já teda ne. Minule tak
kritizoval neostrou trávu na mý fotce. Zřejmě v jeho případě, je to
umělecký profesionální záměr.
Chlap by
se měl chválit…Tak teda …dobrý.
Následující…tak
ta je moje. Rozdíl je jasně vidět.
Tak či tak,
důležitější je mít na co vzpomínat. Jo bylo to tam dramaticky divoký.
Co se
nafotit nedá, je slída lesknoucí se kolem dokola tak, jako by někdo rozsypal
diamanty. Jsme ve výšce 1 636 metrů na Dos Rios čubrníme. Tři
královští kondoři si přehazujou mršinu. I tím teleobjektivem se dá
odhadnout, jak jsou obrovští.
U Bajo De
Luna ze skal vyčuhujou tmavě oranžové květy vstavače. Blbě se fotí, fouká
vítr. Mydlí se před objektivem sem a tam.
Pozor,
pozor. Cedule na El Mirador zmizela.
Opodál je
cedule nová – Vaca Muerta. Minule jsem našla andré. Dneska mám smůlu. Můžu
laicky usuzovat na to, že pokud odkvetou, skončí svoji práci a jako jezevec
zalezou do nory. Už je mi jasné, proč Martin nemá rád malé kytky. Jeho
velký potvory jsou vidět 365 dnů v roce, tak jako ve skleníku.
Staví nás
policejní hlídka. Prý jestli seňor pil alkohol. Nepil. Můžete nám poradit,
jak jet na San Roquas? Ano. Tak díky a mějte se.
Hladový
Martínek konečně zastavil na řízek. Spokojen, dobře naladěn odváží nás do
kempu.
23. ledna 2014
V noci
jsem si myslela, že ve stanu nevydržím horkem. Před stanem tvrdne auto.
Zřejmě je to taktika, jak zabránit větérku proniknout ke stanu. Chválím
firmu, co vyrobila stan. Opravdu 100 % ochrana před větrem. Nepustí dovnitř
nic. Mouchu ani čerstvý vzduch. Ještě k tomu naše těla interiér pěkně
zahřejou taky. Co teď? Vypadnout ven.
Neuvěřitelná
změna sedět na lavičce a pozorovat hvězdy. Během noci jsem si noční
vycházku zopakovala ještě několikrát. Jsem zvědavá, jak pořídíme
v autoservisu v Cordobě. Všichni jsou samý úsměv a moje
přihlouplá španělština nikomu nevadí. Obejdou auto kolem dokola, avšak
náhradní vana a guma kolem okna budou nejdřív až příští týden. Co naplat.
Uvidíme, jak nám Rentacar nacáluje škody.
Zaskočíme
do muzea moderního umění. Připadá mi, že v 19. století
napodobovali evropské umění. K současnému…? K tomu je těžké něco
říct. Malíři hodně experimentujou. Reagujou na současnou situaci
v Argentině. Pokud porovnám evropský videoart nebo americký a s tímto, tak mají se co učit. Martin moje zastávky
v uměleckém světě nějak přetrpí.
Miluje
mumraj velkoměsta. Na pěší zóně by mohl korzovat celý den. Nesmíme minout
knihkupectví a cédéčkárnu. Paradoxní rozdíly v cenách. Knihy jsou
neuvěřitelně drahé, muzika levná.
Odpoledne
vyjíždíme do kopců Rio Ceballos.
Tolikrát
už jsme vyjížděli do vrchu, ale nikdy krajina nebyla stejná. Musím
v sobě přemoct strašpytla z hadů a rychle následuju Martina. Spoléhám
na jeho razantní dupot. Na lokalitě stojím na šutru jak přibitá a jedním
okem sleduju Martina, jak přebíhá mezi G. mostii kurtzianum.
Hele,
tady bydlí nějaký výtvarník. Jedem dovnitř zahrady? Jedem…nejedem? Jedem.
Vidíme jakési slepeniny z křemene, tak rychle vycouváváme.
Posouváme
se na Ascochinga. Koupím ti zmrzlinu, chceš Petro? Dík. Ani nechci. Ale
nemůžeme se juknout do centra jménem MAMI? Připomíná mi Macro. Martin vypadal trochu podezřele
s fotobrašnou, tak mu ji zaplombovali do megatašky. Koupili jsme džusy
a bylinkové vody. Jsou vyrobeny z bylinek jako melisa, poleo,
genciána, enebro, incayuyo, carqueja a marcela. To musím přeložit. Víc
informací je na www.terma.com.ar.
Jen jsme
došli k pokladnám, vypadl proud. Budu si namyšleně myslet, že je to
moje vina. Nevím, jak je to možný, ale stalo se tu už několikrát. Kde je
počítačový systém, naruším jeho chod.
Přesouváme se k pokladně, která ještě funguje. Jen mě zmerčila,
přestala fungovat taky. Po deseti minutách se celý systém nějak
vzpamatoval. Prodavači a technici nevěřícně kroutili hlavami.
Zaplatíme
a mizíme.
Na
kopcích voní kvetoucí keře a byliny. Možná z nich vyrábí limonády. Na
svislých skalách máme valničekiana. Na plochých skalnatých deskách rostou
capillense. Martine, mosti nebo
valničekianum? Tím se vůbec nezabývej! Ok, veliteli. Je 18:38, jasno a 38
stupňů. Za Los Tres Cascadas paběrkujeme amerhauseri.
Jo, holky jsou v klidové fázi.
Jedem
najít plac na noc. Jejda, je večer a kvete valničekianum. Ty s tím naděláš.
Cvaknu a je to. Opakuju slova Martina. Sám teď osobně nastavuje foťák ze
všech stran. Stejně jako já. Není prča vyfotit kytku večer, co?
Koupačka
na Las Cascadas a přespání taky. Co to vidím za ptáka? Velikost i tvar těla
jako datel. Zobák mu narost pěkně dlouhej a zahnutej k tomu. Dobrou
zobákovou.
24. ledna 2014
Plán je
plán, realita je realita. V noci se začala přibližovat bouřka. Velitel
viděl blesky a vyhlásil poplach. Přesun do auta. Vyběhla jsem, lilo jako
z konve. Trochu jsem navlhla a dala se do mě pěkná kosa. Byl vyhlášen
přesun zpět do stanu. Bouřka nebouřka, tvrdě jsem usnula. Velitel srandista
zavelel ještě jednou přesun do auta a to v plné polní. Spacák a foťák
s sebou. Usnu i v autě. Velitele zřejmě tlačil volant a převelel
mě opět do stanu. K ránu bylo po bouřce. Kolik je stupňů? Deset?
Ponožky, bundu a dlouhé kalhoty. Aspoň do restaurace přijedeme trochu
oháklí. Na RP 38 se pracuje. Už neskáčeme přes lomády, ale svištíme si to
rovnou do města. Prošmejdíme obchůdky. Restaurace Parilla de Raúl otevírá
až v poledne. Víme, jak to tady chodí. Oproti minule připravili
zajímavé saláty. Nový byl cizrnový a kroupový. Nesmíme se moc nacpat,
abychom měli místo na bifé de lomo. Jó…svíčková. Měkkoučké masíčko. Je
zajímavé pozorovat práci personálu, jak vítá hosty a konverzuje
s nimi.
Poděkujeme
Raulovi za boží oběd a zmíníme se, že se sem jezdíme rozloučit symbolicky
s Argentinou před návratem domů.
Další plán
je Capilla Del Monte. Jo, jo. Voda v noci pěkně řádila. Hlína, kterou
strhla, je pracně odklizena. V info centru si bereme materiály o
městu. Podstatnou informaci, kterou si odnášíme je to, že Cerro Unitorco
pěkně zdražili. Martin zaparkuje v centru města. Zajímavé je, že
v době siesty je tady pěkný ruch. Turisti, turisti a zase turisti.
Jsou jich plné restaurace a jídelny. To je změna. Před několika lety bych
napočítala několik desítek návštěvníků a nyní je všechno jinak. Podnikání
kvete. Kdo mohl, otevřel si zajímavý obchod, jídelnu, restauraci nebo
obchod se suvenýry. Prostě kvete tady pravá symbióza, turista a domorodec.
Jedna žena navlečená v zimním kabátu ke mně přistoupí a začne mi svůj
kabát nabízet. Chce ho střelit, ale mně zas tak velká zima není.
Zastavili
jsme se na typové lokalitě cappilensí.
 
Přehrada
je smutná. Šedé barvy, vítr a zima. Evidentně ponuré počasí nevadí lyskám,
které se nechají vlnami unášet sem a tam. Masivní skály v zeleni. Tak
se dá charakterizovat domov pro valničekiana a capillense. Obhlížíme místa,
kde bychom postavili stan. Máme čas. Jsme zvědaví, jaký park je v Los
Cocos. Oba dva si představujeme přírodní park. Vedle, jak ta jedle. Je to
zábavný park.
Opět
mumraj lidí. Prolínají se tady i jiné kultury.
Proč
Cocos? Svahům hory Uritorco říkají kokosové ořechy. Nejde tu o ořechy, ale
jedné z palem říkají kokosová. Místním věřím všechno, co mi řeknou.
Kromě palem můžeme vidět na svazích husté keře, mechy, lišejníky, kapradiny
a skály bez vegetace. Hora je přírodní rezervací.
Maestro
Kosen Thibaut si tady postavil Templo Zen Shobogenji a šíří filozofii ZEN.
Další stavbou v tomto kraji je Templo Shiva Shakti, kde meditujeme
také. Filozofický směr je tantrický. Jaký směr meditace navrhne velitel?
Zůstáváme v Los Cocos, tak brou kokosovou.
25. ledna 2014
Usínali
jsme kokosácky po horké spršce. Martin nabalený do bundy, já na lehko. Můj
spacák je můj pelíšek. Trochu prší, připravím si poncho pláštěnku. Teplota
je kolem 15, docela zima. Doufám, že nás sluníčko brzo zahřeje. Mě už
zahřívá. Umění…to je bomba. Kokosácká zahrada s uměním. Z kovu
orel, sova, ryba a obličej chlapa, všechno tak
metr do výšky.
V El
Cumbre jsme poprvé. Ulice žije netypicky argentincky. Otevřené kavárničky
s hosty popíjejícími ranní kafíčko. Jsme hodně překvapení. Styl
oblečení místních, vypadá spíš evropsky. Za výlohou Martin zmerčil zajímavé
náušnice.
Majitelka
mi vysvětluje symboliku na náušnicích. Mně se osobně líbí ty
s kondorem. Pokaždé si z Argentiny přivezu náušnice se symbolem
ptáka. Specielně kondor je patron svobody, a to se mi líbí. V obchůdku
jsou velmi příjemní. Petro, všímáš si toho, jak prodavačka odskočí pro
další náušnice a nechá nás tady samotné? Jo. Jiný kraj, jiný mrav. Mimo
jiné, doma fakt nekradu. A jak pěkně originálně dárek zabalí. Co se děje?
Cestou do La Faldy, stojí podél cesty vždy policajt s puškou,
v pohotovostní poloze. Určitě nehlídá prodejce melounů a sandií u
silnice. Jede sanitka, houká a bliká. Nikdo neuhýbá, to je divný. Martin
říká, že je tady dobrý marodit. Nevidíme do zdravotního systému. Třeba má
sanitka dojezdový čas maňana.
V Cosquín
je zácpa. Hele, tady se něco děje. Co? Za chvíli vidím procházet spodní
ulicí koně. Martine, jdu si je nafotit. Ptám se sedící ženy na chodníku, co
ve městě pořádají. Folklorní festival. Přesně jsme se trefili. Přehlídka
lokálních gaučovských komunit.
Tisíc koní určitě. Jedna skupina za druhou
projíždí městem.
Policie
řídí dopravu. Auta, koně, auta, koně…stále dokola. Zatímco jezdci na koních
si atmosféru užívají a jsou pyšní na své čtyřnohé vozidlo, od těch
nejmenších až po ty nejstarší.
Ti ve
vozidlech čtyřkolových, dávají svou nelibost znát přerušovaným troubením.
To je prča. Fotím a chválím koňákům elegantní jízdu. Nádherná zvířata. Zase
mám mezery ve vzdělání, je to plemeno… o našeho kladrubáka nepůjde. To je
hustý… ta prťavá holka…jako kdyby se na koni narodila.
To je
fakt šílený! Tolik fotek. Ještě že nepracuju pro nějakej koňskej plátek a
mám za úkol vybrat slovy jeden nejzajímavější záběr. To se mi nemůže
podařit. Nešlo by třeba deset, pane šéfredaktore Martine? Snad špatně
slyším…jak místo na kaktusy?
V těch
pohledech se odráží hodně. I tady se dá vyčíst pocit velké zodpovědnosti.
Ty
dva…podívej se na ně. Neuvěřitelný…
Občas mi
i někdo zapózuje.
Jako
ženská bych měla ocenit nejen romantické modré šaty seňory, ale i styl
sedu. Styl a la skútr.
S Martinem
máme jiné zkušenosti. Jemu prý několikrát řekli, no foto. Mně, nikdy. Ba
naopak. Spíš chtěli, abych je fotila. S jedním dědou jsem dokonce
laškovala, že bude
v českých novinách.
I tady
jablko nepadá daleko od stromu. Ještě k tomu jsou si podobný jak vejce
vejci. Vidíš to taky?
Nerada,
ale odcházím. Chápeš, jak se sem všichni dostali? Na koni. Ne? Bingo, že se
vůbec ptám.
Necháme
to raději koňovi, říká se, že má větší hlavu? Co ty na to?
V San
Antonio, poprvé tady v Argentině, vidíme rezidenční domy a jejich
další výstavbu. Velká zastavěná plocha.
Luxusní domy, zahrady, všechno oplocené a vstupní brány se security
systémem.
Mayusumaj…
už se loučíme s kytkama…capillense a mostii.
Na Villa
Icho Gruz Martin hledá monvillejky. Je hrozně netrpělivý. Jede kus cesty,
vyleze do 800 metrů,
rozhlídne se, otočí se a konstatujíc, že tady nic neroste, metelí zpět
k autu. Nevím…mozek …srdce kaktusáře jsou unavený.
Bílá
volavka křičí na Martina. Já ani muk.
 
V Cuesta
Blanca tři strakapoudi rozverně poskakujou kolem stromu. Možná první jejich
vycházka z hnízda. Aby těm ptákům dneska nebyl ještě konec, tak dlouho
pozoruju čápa, jak někomu nese miminko. Někomu, kdo bydlí za řekou.
Kolibřík, ten zase letěl tu novinu ohlásit někomu před řekou. Na Copina se
houfujou motorky. Místo plné zákrut, láká blázny rychlých strojů.
Observatorium
nás překvapí skladbou kytek. Hohó…… nenajdem, ale bruchi, ano. Samo sebou i
monvillei a aureu.
Taky
submamolosus. Bábo, to je aurea, ukaž. Ne, máš pravdu, je to submamolosus.
V Alta Gracia jsme chtěli skáknout do domu, kde působil velký Che.
Docela
vysoký vstupný. Nechtějí věřit, že byl taky v Praze. Asi mě musejí mít
rádi, když jim říkám, že by bylo dobré do kolonky jeho návštěv připsat
ještě i Prahu. Hodně nadšenců, co jsem přišlo. Řeknu barák a fotky. Naprosto
žádný duch. To bude tím, že jsem nevyrůstala v červené kolíbce, a tak
mám takový postoj k rudé historii.
Taky vás
provedu. Tady žehlil …
Tady
vařil…
Kde
parkoval velociped a golfové hole…tak to vám neukážu. Zkuste si to
představit.
Motorka…to
je sběratelský kousek. Nebo ne?
No a tady
tvořil…cvakal a cvakal…zajímalo by mě, zda všemi deseti.
Už
půjdem, ne?
Vracíme
se do kempu San Roque. Takovou zácpu snad ani místní nepamatujou.
Zastavujou se na mostu a fotí si dlouhé kolony aut. Jsem tu. Se zpožděním,
ale jsme tu. Píšu. Martin se na mě podívá a srdečně hodnotí můj ksicht. Ty
vypadáš v těch brýlích, jako kdybys dostala přes držku. Hahaha.
Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, že má pravdu. Což potvrzuju
výbuchem smíchu. No co, jen jsem si ulomila u brýlí nožičku. Brýle na nose
s jednou nožičkou opravdu blbě sedí. Sedí nakřivo. Dobrou …
křivobrýlovou.
26. ledna 2014
Nedělní
ráno, pracovní ráno. Úklid našeho coche, abychom místo auta nevrátili
chlívek. To je takový předodjezdový rituál. Se San Roque se loučíme. I
papoušci nám na cestu pěkně pokřikujou. V nablejskaným fáru se
přiřítíme, krátce po obědě, do Villa Carlos Paz. Martin, jak miluje ten
cvrkot velkoměsta, tak jsme si nemohli odpustit procházku po pěší zóně.
Zvednout
hlavu do koruny banánovníku…a čubrnět na krásu a stavbu květu
v jednom…nějak se mi zatočila hlava.
Z parkoviště
přes most rovnou mezi lidi. Většina obchodů je otevřená. Restaurace,
jídelny a i mekáč jsou narvány k prasknutí.
Pak že
nemají prachy. Člověk do toho nevidí. Klasický hamburger stojí 60 pesáčů.
Osobně si myslím, že je to docela dost. To jseš rád Martínku, že nemám
úchylku na hambáče. Možná maso je kvalitní, ale ten celkový šmak nemusím.
Nenajde se ani jedno místo u stolu. Musela bych seknout amok, abych se
prodrala k pultu.
Hele
Marťas, jdeme pro sušenky. Nedovedu si tě představit, jak čekáš na letišti
a víš, že nemáš pro co sáhnout do báglu.
Hledáme
kemp. Zabočili jsme směrem od řeky do kopce. To je divný, připadám si jako
blbec. Přijedeme k plotu. Blbec
nejsem, jen jako blbec čumím na vrata. V Ceballos plot kolem dokola.
Před plotem velké parkoviště a vstup pouze vrátky s taškou.
Zaplatíme
a auto zaparkujeme strategicky u plotu. To abychom
si věci podávali přes plot. Pes
podlejzá pod plotem. Necháme se inspirovat. Nikdo se nedívá, Martin zvedne
plot, podlezu. Zvednu plot, podleze Martin. A je to!
Jako
malí. Máme velkou radost, jak jsme to vymysleli. Pravdou je, že investovali
do rozvodů vody, elektřiny, dřezů na nádobí a i do
sociálek. Chceš si sednout? Vezmi si erární židli. Nohy židle zajíždějí do země. Během
chvilky sedíš na židličce. No a co, jen doufám, že se pohyb směrem
k zemskému jádru zasekne.
Mám
divnej pocit, když chci něco udělat. Mám tušení, jak to dopadne, ale
dodávám si odvahu…zkus to…udělej to.
Správci
nabídnu vařič i s kastrolem. Jasně, že ho chci a
už ho pevně drží. Šla bych s ním pro prachy, ale přisahá na psí uši a
kočičí znamení, že money dovalí.
Po hodině
mě Martin ubezpečuje, že je donese…vždyť je znáš…neboj se…
O nic
nejde. Borec se objevil. Vyrážím za ním. Dozvídám se, vše možné o něm.
Jezdil kamionem a pomáhá tady už dva roky. Kuráž mám…a co jako ty prachy za
vařič?
Vařič?
Jaký vařič? Tušila jsem to a je to tady. I taková je Argentina…bylo by
divné nenarazit na hajzla. Vlastně můžeme děkovat za hajzla tohoto kalibru.
Usmívám
se ze srdce…věřila jsem mu málo…pochybovala jsem o něm…tak co bych
chtěla…měj se hezky a suerte.
Petro,
nech ho bejt, chci ráno odjet. Dobrou plotovou.
Ranní
prolejzačka a hurá na letiště.
Autíčko
moc ti děkujeme…klíče hodíme do kaslíku…ještě jednou vše
zkontrolovat…prásk…Martin zabouchnul dveře.
Přesun z Cordoby do Buenos Aires…letadlem a taxíkem…
Na mezinárodním
letišti poprosím, aby nám dali místa vedle sebe, jelikož jsme na
vnitrostátním dostali místa daleko od sebe…a to teda zase ne!!!
Cesta
ubíhá rychle. Sedíme se starším pánem, který většinu času stojí za
sedačkou…rozumím, sedět je vopruz…
Větší vopruz
je čekat na spoj z Itálie do Prahy…nevadí…je
to jako počítání oveček před spaním. Hodně jsme jich napočítali…vstávat,
letíme…
Už asi
stárnu…člověk odněkud odlétá a hlavou mu proběhnou všechny okamžiky prožité
na druhém konci světa. Člověk uvidí naši stověžatou a je dojatý zase…
Tak
mámo…jsme doma. Pusa na přivítanou.
Podkovo…co
udělám s tebou? Kdepak, na
půlku podkovy jsem nezapomněla. Holky kam s váma?
Přeci do
šuplíku k těm ostatním.
Závěrem
se možná zeptáte…nosí podkova štěstí? Zda tomu věřím?
Vždyť to
platygonum na salině je jasným důkazem, ne?
ŠTĚSTÍ…???
Co je štěstí?
Každému
hned naskočí oblíbená věta z filmu...muška jenom zlatá.
Vzpomínáte
na nedělní televizní chvilky poezie?
Na jednu
báseň jsem si vzpomněla, protože je o štěstí. Můžu vám ji zarecitovat?
Je
stará…ale poslouchejte, jakoby tu Tonda byl i dnes.
Antonín
Sova
TICHÉ
ŠTĚSTÍ
Slunce blýsklo, všecko
kvetlo
a
já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad
hlas jsem tichý slyšel.
Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v
létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný
pták, jenž sladce zpívá!
Tiché štěstí, tiché štěstí!
Uleh jsem si pod větvemi.
Zřel jsem, jak vše musí kvésti,
lehce
jak a volno je mi.
Jsem jak čistý pramen z lesa,
kam jen laně chodí píti,
kde jen datel v kůru tesá
a kde šumí
dlouhé sítí.
Líbí se vám ? Jasně, ta čeština a její tvary.
Komu ne,
tak ať si něco ukuchtí.
Hrozně
ráda vařím. Dá se vymyslet recept na štěstí? Tak třeba koktejl?
Otevřete si
kuchařku od Máni Rettigové a pusťte se do toho.
Jeden
díl…jeden díl…jeden díl…nechápete čeho?
Prostě si
přidávejte podle chuti všeho, co chcete.
Jak jako,
že vás nic nenapadá. Začněte se mnou…jeden díl úsměvu…
Nezapomeňte
vše důkladně protřepat. Cucejte to brčkem nebo vyzunkněte na ex.
Tak co?
Nic?
Zřejmě se
někde stala chyba.
Radou o
kominíkovi moc vtipná a originální nebudu.
Pobavil mě francouzský, i když trochu
svérázný nápad. Doufám, že ti kluci nekecali.
Zřejmě se
jedná evidentně o čistě mužskou záležitost. Stačí jít kolem hřbitova a
sáhnout si na koule.
Hmmm…to
musí být pravda. Podívejte na kaktusáře.
Každý
kaktusář, bez výjimky je šťastný.
Proč jsem
šťastná já? No přece sáhla jsem si taky…
Co pro mě
znamená štěstí? Možná ne jen momentální radost nad najitým gymnem či
plodem, ale i takové normální věci, které bereme jako samozřejmost, pokud
je máme…
Štěstí
není jen o tom, co máš, ale i o tom, s kým jsi.
Štěstí je
i to, že vás má někdo rád proto, jaký jste.
Vždyť
ano. Proč jsem šťastná? Jsem s Martinem a rodinou. Mám je ráda a můžu se na ně spolehnout.
I když je
pravda, že je i někdy pěkně naštvu…
Čím
nenaštvu? Přeci otázkou, Martínku, tak kam pojedem příště?
|
