15. ledna 2014
Jak to pojmenujeme tady? Noc u kaktusu? Možná i U 11
divokých koní. Koně se v noci přišli napást jako obvykle, ale
nerozuměli tomu, proč jim na zelené travičce někdo chrní.
Od Chilana jsme dostali tip na ranní procházku. Podél
řeky ke kaskádám.
Studená voda nás pěkně zchladila. Když mažeme přes
balvany, musím se smát. Včera jsem viděla, jak mladá pěkná Argentinka
vzdychala, když nemohla přelézt přes malý balvánek. Partner přiskočil a
pomohl. Jenže ona vyžadovala pozornost u každého dalšího.
Martin, to je jiný gentleman. Na nějaké přemýšlení o
tom, zda něco přelezu či nepřelezu, nemá čas. Maže k vodopádům docela
rychle. Kdybych fňukala, uteče mi.
Pomán je naše oblíbené místo. Ne tolik kvůli
folklornímu festivalu, ale kvůli pekárně a cukrárně. Pokaždé se divíme a zároveň
chválíme za rozmanitý sortiment. Všechno čerstvé, vonící a neuvěřitelně
levné. Na cestu jsme ještě dostali malé sladké šneky.
Mňam, mňam…zahučely v nás první kosmickou.
Kluci ušatí, vždyť sladký nemlsáte.
Chvilku se zdržíme ve velkém stanu na náměstí, kde
místní v rámci festivalu prezentují svoje výrobky.
Martine, podívej se …nebydlí náhodou u pekárny?
Rosario de Colana. Kdepak, kdepak…kdepak našli kluci
acinacispinum?
Nevíme, ale my se vydáme křížovou cestou, strmě do
kopce. Není cesta jako cesta, tadyta je snad nejstrmější.
V Mutquin na nás čekají tilliana. Martine, tudy
ne, rybník je přeci vlevo. Ha. A kdo měl pravdu?
Směrem do kopců na A La Toma kytky rostou na
svahu ve výšce 2 100
metrů.
Osobně si myslím, že větší výskyt je u tmavých, skoro
černých skal. Kolem bílých kamenů rostou sporadicky. Martin je smutný,
semínka mají bílou barvu. Čury…mury…fuk! Stačí ti jen tři zralé plody? To
je romantika. Za objevené plody na lokalitách dostávám nejvíc pus. Trochu
níž jsou taky gymna, ale nejsou tak hezky otrněná. Podle mě jsou největšími kráskami huashi.
Červené květy jim svítí na všechny světové strany.
Nedostavíme si domek? Zdá se, že někdo měl chuť se
tady usadit, ale zřejmě z jeho plánu sešlo. Nebo mu došly vepřovice…
nebo mu ta jeho sem nechce…
San Luis Gonzaga se zlobí. Seslal na nás déšť i
kroupy.
Luiz je patronem studentů a
omladiny. Jsme mladí, podívej se. Kdepak, prokouknul nás.
Martin pere semínka v kanálu. Miluje vodu, tak
se naložil do proudu. To byla rychlost, jak vyskočil. Přitékající voda po
dešti brala všechno s sebou i kravské lejno.
Dál na Mishuango na acinacispina. Tak jsem zvědavá,
zda se tam dostaneme. Naše skóre je 1:2. Dvojka je ve prospěch nepřejetí
brodu. Menší auto si s brodem neporadí.
Namaž mi rohlík s paštikou, jdu na průzkum.
Dostávám povel od kapitána. Nemůžu se dostat do konzervy. Projíždí auto.
Zpomaluje. Viděli, že sedím v autě, zastavili. Seňora, está bien? Sí,
seňor, gracias, estoy bien. Yo espero a mi esposo.
Posouváme se ke Cuesta Sebila. To je zase pařák. O 10
stupňů víc než v horách. Je 16:00, horko kolem 35 a pod mrakem. Dneska
Martinovi všechno voní. To je vzdoušek, cítíš to?
Už se těším na kieslingi. Pokaždé, když jsme tady
zastavovali, byl pěkný slejvák, a mě nikdo
z auta nedostal.
Sice neprší, ale kaktusy si před horkem zalezly taky do
chládku. Našla jsem jen malé kieslingové miminko. No co, můžu říct, že jsem
je viděla. Vlastně hlavně nekecat, tak jako kluci o tom, že kaktusů je
všude hodně. Všude možná jo, ale tady ne. Hovořím o pouhým okem viditelných
útvarech v zemi.
O kousek dál, v totální rovině, mě docela
překvapily hosejky, rostoucí v písku. Jasný je, že byly i na kopci,
ale že seskákaly z kopce dolů, mě udivilo.
A co víc? Ještě holky odsud se chtěly lišit od
kámošek z Villa Mazán a staly ze z nich pěkný koule. Asi to
dělají kvůli chlapům. Někdo má rád hubený, jiný zase kuličky.
Vlevo Catamarca, vpravo La Rioja. Tak, kam? Doleva. A
ještě otázka? Kde budeme spát? Los Angeles?
Cestou za Miraflores šplhám pro plod od ambatoense .
Za odměnu dostávám nádherný žlutý květ od
flashenbaum. Chtěla bych si ho vyfotit, jenže kdopak mi ho podrží, když
Martin je v plodovém opojení a na nějaké držení nemá čas. Šup
s ním mezi kolena a cvak.
Je večer. Začínám vařit jako vždy. Sbíhají se psi.
Nechtějí mě sežrat, jen ucítili vůni večeře a hlad je donutil vystartovat
s vírou, že zbyde i pro ně. Seňor z domku nad řekou je přišel
odehnat. Zaznamenávám psí populační
explozi.
Jééé…přilít za mnou malý roháček. Kecám, nevím, zda
pod tímto jménem nějaký existuje. Vypadá jak roháč zakrslý.
16. ledna 2014
Kohout kokrhá. Kikirikí, vidíš je, ty gymnofily?
Kokodák, kokodák, vždyť už táhnou dál.
Původní plán tahu byl jet rychle do Catamarky.
V duchu jsem si přála vyjet na mou nejoblíbenější lokalitu. Mámo, když
už jsme tady, vyjedem až nahoru. Jupí. To je přímo budhistická meditace.
Sluníčko pomalu zatlačuje stín na kopci a dovoluje carminantům se nám
ukázat v celé kráse.
Holčičky moje milovaný, vy jste mi zas vyrostly.
Nechce se mi odtud. Velitel zavelel k odchodu. Musím poslouchat, nebo
odjede zase beze mě.
Nenakrmíme ještě hladové psy? Podívej se na ně, tak
hltají, že ani nemají čas si zavrtět ocasem.
V Miraflores, kde jsme v roce 2008 potkali
Rudu, Jardu, Láďu a Pepu, mě Martin vyhnal na Calvario. Minule jsi tady
našla occulta i s plodem, tak je můžeš najít i dneska. A basta.
To je sranda, hahaha. Vybavuju si křoví kolem cesty,
ale naskýtá se mi pohled na křížovou cestu prosvětlenou sluníčkem až
k vrcholu. Být occultum, tak se přestěhuju dolů do stínu. No co, když jsem tady, tak vzhůru na
vrchol. Kdopak to na mě huláká?
Prej, pojď dolů, mám je. Nepudu, nepudu, pojď ty
nahoru. Tady nerostou. Mé tušení se ukázalo pravdivým. Martin je nahluchlý
a vůbec mě neslyší. Nádherný pohled do okolí. Tak kdepak je máš? Tady . A víš, že jsem měl strach, když ses neozývala.
To potěší, nemyslíte?
Vždyť jsem křičela z plna hrdla. A ty nic. Jsme
taková dvojka před penzí. Zas to musím zopakovat. Jeden hluchej na všechny
strany a slepej na dálku, druhej slepej na blízko. S tou pamětí už
bojujeme oba.
Mělas pravdu, jsou úplně dole. Krásný kytky a ještě
k tomu chytrý. V mechu si našly pelíšek.
Horko. Horko… a zase horko. To máme kliku vidět
billboard na kraji města i s adresou servisu. Catamarca, servis
Autovia, Ocampo 6000. V servisu docela dobře vysvětluju naši
zapeklitou situaci o rozbité plastové vaně a gumě kolem oken.
Nic nemají.
Rychle nakoupit jídlo a pryč. Směr La Merced. Proč?
Protože tu Rakušáci našli před mnoha lety červeně kvetoucí nigriareolata.
NR 38, 607 kilometr
a koryto řeky, to jsou informační body.
Jdem a jdem a jdem…ty jó…gigantické kvetoucí
occultum.
Tebe bych tady vůbec nečekala. Jsou jich zde mraky.
Škoda jen, že všechno je po odkvětu.
Byl to ale dobrý pokus. Těžko říct. Možná jsme měli
pokračovat ještě dál. Jsou nigriorelata bíle i červeně kvetoucí? Uvidím, co
Martin vypěstuje.
Martin předpokládal, že pokud pojedeme dál, dostaneme
se do hor. Túdle, núdle. Je to placka a pěkně z ní sálá horko.
Od kamioňáků dostáváme tip na termas v Taco
Ralo. Ptáme se místního týpka na termas. Týpek kroutí hlavou. Z jeho
výrazu se dá tušit, že tady nic není a nikdy nebylo. Nenechali jsme se
zmást a nakonec termas najdeme. Jak to tady popsat. Velký rekreační areál
vzoru ROH. Výhod hned několik. Klimatizace, termální voda, možnost všechno
dobít, kromě správcové a její rodiny ani noha, koupačka v noci při
úplňku.
Jediné, co jsem nepochopila bylo, když
k zaparkovanému autu přiběhli tři kluci a vybalili na mě. Seňora,
quiere pescado? Rybu? Ne, děkuju. Třeba si mysleli, že mi chybí omega
mastné kyseliny a mám si je doplnit. Odběhli hrát fotbal. Sakra, ryba by
bodla. Opéct ji na grilu. Dneska brou úplňkovou.
17. ledna 2014
Myslím, že když se řekne zpocený jak dveře od chlíva,
tak přesně tak jsme vypadali v noci. Martine, zapni prosím tě
klimošku. Jediná možnost, jak přežít.
Ráno bazén a sprška a sprška ještě jednou naposled.
Rozloučit se a nabrat směr na San Pedro De Guasayan. Vidíme policajty a
říkáme si, jak by se v našich rovnoběžkách reagovalo na příslušníky ve
službě snídající u stolku před služebnou. Po několika minutách by zřejmě
jejich hodování někdo umístil na youtube, a možná by měli i jinou práci.
Sice nemají na autech moto pomáhat, ale tady pomáhají. Nesvítíte, zastaví
vás a s úsměvem vysvětlí, že nesvítíte. Vše
s úsměvem.
Na druhou stranu známe českou mentalitu. O respektu
nemluvě.
Villa Guasayan? Ptá se Martin dvou holek na cestu.
Usmívají se, točí se do kolečka a krčí rameny. Jsou tak pitomý, nebo se mi
to jen zdá? Vždyť je to kousek odtud. Jo, Martínku, byly z tebe tak
unešený, tak se jim nemůžeš divit.
Cesta je neudržovaná a
mršiny kolem cesty ani kondoři neuklízí. Jejda …želva.
Chápeš to, to by nebyl ani Martin, aby jí nechtěl
políbit. Pohádka je o žábě, ale proč to nezkusit s jiným druhem.
O kousek dál had. To teda ne! Kaktusy do křoví hledat
nejdu.
Projíždíme Sierra De Guasyan. Martin vylézá do kopců
beze mě. Fakt nejdu.
Komu se vyloženě daří na kopcích, jsou kozy. Rychle
počítám a dopočítávám se k číslu 200 koz v jednou stádu. A jak
moje divení komentuje Martin? Jsou jich stovky a každá originál. Je to pravda.
Dvě stejně barevné kozy nenajdeš.
RP 3, pak RP 24. Villa la Punta. Nějak jsme si
oblíbili křížové cesty, nezdá se ti?
Typická reakce Martina. Zas tady nic nebude. Sahám do
kapsy a zmáčknu podkovu. Štěstí pro dnešek je okamžitě vybráno. Na kopci na
skále G. riojense guasayanense.
Martin se raduje a přebíhá s foťákem a kamerou
od jedné kytky ke druhé. Petro, tomu nemůžu uvěřit, fakt tady rostou.
Zároveň kvetou parodie a aurey.
Moc hezká vesnice. Kostel, Iglesia Virgen del Carmen, škola a i místo
na stanování. Zatím je poledne, ne čas na stavění stanu.
Mají i hrocha. Kecám, je to lebedící si prase na
návsi v rybníku.
Směr Frias. Je 13:30, polojasno se 40 stupni. Ve
vesnici Choya by měly růst marsoneri. Ve Frias taky.
Martin komunikuje s GPS, ale nějak nejsou za
dobře. Klimbám za jízdy. Slyším jen, kašlu na to a jedu pryč. Počkej ještě,
projdeme Friasem.
Tím pryč je Icaňo. Nádherná místa, kameny a mech.
Poslední lokality jsou před Ramblones. Nebyli jsme tady s Vaškem? Ty
to nepoznáváš? Vždyť tenhle strom jsem si fotila.
Místo bylo víc zarostlé a gymna tady rostla na sto
pro. Vidíš, jak se krajina mění.
Nevadí. Máme další místo. G. riojense triacantum i s
plodama.
Při západu slunce hledáme lokalitu stanovou. Směrem
na Recreo zabočíme a uvelebíme se za křovím.
Zřejmě jsme vlezli kravám do jejich stezky. Nejdřív na nás čumí, jak je
jejich druhu zvykem, a pak bučíce odkráčejí směrem, odkud přišly. Bú a brou.
18. ledna 2014
Rychle mizíme. Slyšíš auto, které zastavilo opodál?
Zřejmě hledají krávy. Kam mizíme? Do Recreo. Skalnaté výběžky nad hřbitovem
nám ukážou krásnou lokalitu.
Sluníčko se pomalu dostává ke všem G. guasaynense.
Opět rostou ve skále a kolem mechového porostu. Kytky všech velikostí
obdarovaly Martina svými plody.
Jau…proč zase jdu za Martinem jak ovce, vždyť dobře
vím, že on prolézá snad těmi nejvíc zarostlými keři. Jau!…píchá!
Pichláky se mi zabodly na několika místech.
Petro, s tím nic neuděláš, musíš to nechat
vyhnít. Jak vyhnít? Do jara? To teda ne. V autě si provedu autooperaci
a co do mě nepatří, musí ven. Hele, ty jsi špičatej a dlouhej. Dík za
návštěvu a čau.
Panečku, to je stavba.
Netradiční, teda aspoň pro mě, tady to bude zřejmě
tradice, je jít za sousedem. Nezvoní se na zvonek, nevolá se, jen se tleská
rukama. Tlesk, tlesk, tlesk…no to je dost, žes vylez z té postele…odposlouchávám
rozhovor vytleskaného muže s tím, kterému se podařilo ho vzbudit.
V kiosku prosíme o 5 litrovou flašku vody. Prý
nemají studenou a omlouvají se. Diví se, že si
bereme teplou vodu. Vysvětluju, že jen potřebujem mít rezervu na horší
časy. Na dobu, co kdyby.
Další směr na Esquin. Musíme odbočit na Casa de
Piedra. Pozor sklo. Martine, vidím podkovu a celou. Jen kde jsou platygona?
Pamatuješ si, kde rostly? Hraju si na stopaře. Tady a tady a tady.
Fotky dobrý. Tebe neštvou mouchy?
Jaký mouchy? Jen to dořeknu, slepuchy se vydaly na útok. Lezou všude. Ani nechtějte
vědět, jaká jména od nás dostaly.
Na Telaritos byl Martin s Jardou už dávno.
Prošli jsme křížem krážem místo označené velitelem. Nic. Ani jedna kytka.
Popojedem. Zůstaň v autě, jsem za
chvíli nazpátek. Zůstávám v autě. Neměla jsem to dělat. Do minuty mě
začali bodat komáři i mouchy. Repelent nezabírá. Zavírám okna i dveře.
Vypadá to na zdržení, protože na lokalitě jsou gymna.
Na vlastní kůži zažívám pocit, když nechají dítě či
psa v autě, do kterého praží slunce. Chudáci, to je fakt hrozný. Po dvou
minutách otvírám okno i dveře. Napadá mě se ovívat papírem. Jo. Funguje to
na ně.
Za Casa De Piedra zmerčíme kopečky. Hurá na ně. Kromě
zajímavé lokality i zajímavá jeskyně s Virgen De Valle.
Velká populace riojensí pancispinum.
Fantazie. Kdo se mi schovává za kmen stromu, malý gekonek.
Odjezd! Moment, hodím do krabičky u Virgen nějaký pesáče.
Hacía Dean Funes. 170 kilometrů. Je
14:45 a ve stínu 45 stupňů. Nad námi jasno, před námi se nakupily bílé
obláčky. Projíždíme salinou a zastavujeme před zatáčkou na La Zanja. RN 60
u cedule 968 km.
Minule jsem tady lítal s Tomášem tři hodiny, a
nic jsme nenašli. Láďa našel kytku jednu. Zapeklitá situace. Představa
hledat něco, co jsem nikdy ještě neviděla v příšerném horku, je jako
za trest. Martin opět někam maže. Tak to teda ne. Podkovo, prosím. Mám
velké štěstí a mega radost. Vidím ho. Ať tomu nadávají platygonum či
paucispinum, jsem prostě dobrá. Jak říká Martin. Jde o to, najít první
kytku a pak je to hračka.
Někdy kecy kecy. Proč Vláďa našel jen jednu kytku a
další ne? Někdy svatá pravda, jako v našem případě. Musím s Martinem
souhlasit. Kytek je tady hodně. Hledám další. Občas se mi z toho
hledání zatočí hlava. V tomto případě je to doslova tak. Nahoru a
dolů, hlavu až k zemi a vejrat pod keř.
Závěr je takový. Super blažený pocit trumfnout
velitele v tvrdých podmínkách.
Končíme v kempu v Dean Funes. Sprchlo a ochladilo se na 35. Myslím, že je to na bundu.
Pokecáme. Já s hlídačem o tom, že už jsem tady
byla a že si ho pamatuju, hlavně jeho úhledné písmo. Co je tady nové? Nové
jsou lístky s logem města.
Může začít velké odsolování.
19. ledna 2014
Přes noc deštíček s trochou bigbeatu. Kapky
deště pleskající do stanu Martin miluje. Co nesnáší? Je randál do rána.
Jdu vyhodit basuru.
Rychle foťák. Kolik metrů urazí český šnek za minutu přesně nevím.
Argentinský metry dva. Je podstatně větší. Měří 15 cenťáků. Kdyby ho viděli
labužníci, šneček by zřejmě neměl šanci utéct.
V neděli ráno je otevřeno mercado. Hlavně koupit
sladké kostky z lístkového těsta. Bez nich nemůže začít a ani skončit den. Petro, kolik stála voda. Co se vlastně ptám, když bez brejlí
nevidíš. To brejlíš, co? Vidím. Já
vidím, jsem z toho v šoku. Všechno přečtu. Světelný rozdíl. Doma
je větší šero a malá písmena už nepřečtu.
Musím přiznat, že i projevy stáří si nechávají na
čas. Kolik mi asi je, když se říká, že po padesátce se všechno zhorší?
Vidím ostře, to znamená, že mi padesát ještě být nemůže.
Za Dean Funes, severně za městem, odbočujeme na
prašku. Na rozcestí nepokračujeme na El Barrial, ale na El Viejo
Quebrachal. Podívej, skalková zahrádka. Objektivem honím motýla a žábu.
Kvetou cynie i vosí hnízdo vypadá, že je v květu.
Chválím Martina. Zastavil na místě, kde rostou
prochazkiana simile.
Má čich na kytky. Pravdou je, že nemají tak stříbrnou
epidermis a ani krátké trny, jako původní kytky.
Doprovází je aurea a robusta.
Mění se barvy v okolní krajině a mění se i barvy prolétajících papoušků. Ti brčálově
perleťoví jsou i plašší, vždycky frnknou, když se k nim víc
přiblížíme.
Tak tomu už nerozumím vůbec. Můžeš mi říct, kdo ti
poradil se takhle vymódit?
To víš, že jsem si všimla, jakej vohoz máš ty. Černá
… tak ta ti sluší.
Na La
Pachera si Martin vytipovává kopce. Úspěšný tip. Nejdřív
našel robusta, pak stelata obducta a prochazkianum simile.
Stará lokalita na Orcosuni, ta se musí navštívit.
Ráda hledám nová naleziště. Samá nuda, nic a zase
nic. Člověk se musí dívat i kolem. Na motýly … na ptáky…na velitele.
Se svým foťákem při honbě za ptáky nic
nevymyslím. Výsměch je pokoušet se o
nějakou fotku, ale co kdyby.
Malý motýl si mi sedne na botu a dává mi šanci si ho
vyfotit. Na černého motýla s oranžovými znaky čekám v křoví deset
minut. Nesedne si, létá jako pominutý.
Další starou lokalitou je estancia Lumicara a
prochazkianum simplex. Kytek je po okolí rozeseto hodně.
Pojedem do Villa Quilino. Ach jo…Jesus Maria…můj povzdech…kudy
jedeme je také jméno města. Po cestě se valila voda a zlikvidovala cestu.
Uprostřed zanechala malé ostrůvky a někde i
metrové hluboké krátery. Cestu upravili pískem, styl halabala.
Kdybych řídila já, vystoupím a půjdu pěšky. Martin
bravurně odřídil celých deset kiláků. Měli jsme v plánu zůstat
v kempu, jenže řekli si o 200 pesáčů za noc, tak jsme se vrátili do
Dean Funes, kde si druhý den vzali jen 60.
Zchladili jsme se v bazénu, poseděli a pokecali
na lavičce. Večerní klasika. Semena, večeře, stan, kávička a brou Dean
Funesovskou.
20. ledna 2014
Ranní klídek v Dean Funes. Pardon, zapomněla
jsem na místního ochcavače rohů, který přiváděl k šílenství Martina.
Dělám to snad tady já? Tak to tady taky nedělej. Vyhnat psa, českým mazej,
ty hajzle, se moc nedaří.
V pekárně Martin nechce nic sladkého, čemuž se
divím já i prodavačka, která si už na Martina za nějakou dobu zvykla.
Proč se motáš kolem toho bordelu? Kdo chce něco
vidět, tak kouká. Jakej bordel?
Martin má pravdu. Parkoviště je také shromaždištěm
nepotřebných beden, přepravek a všeho možného. Jenže mě zase dostala
pomalovaná zeď něčím smysluplným.
Na změnu se prostě čekat nedá.
Cesta na Los Pozos. Po jednom kilometru narazíme na
rozcestí tří cest. Velitel si vybral prostřední, západním směrem. Za
estancií San Isidor před la Antonia se vyklubaly soliterně velký i malý
genserky. Omyl, jsou i komunikativní, objevujeme je i ve skupinkách.
Co mě fascinuje? Tři baráky a
escuela. Nese jméno Ricardo Pedroni.
V El Estanque si Martin zapisuje další lokalitu,
MT 14-645. Něco slyším a na lokalitu nejdu. Co je to za kytky? Capilense,
mostii, genseri a erinaceum?
Hmm…láká mě to švitoření. Vrátil se pro baterku. Jdeš
taky? Ne. Hele tak si foť
cynie, jdu sám.
Jaký cynie, tady žádný nerostou. Co ti ptáci tak
vyvádějí? Kdybych jim vadila já, tak odletí. Vyměním si objektiv a jdu blíž
k nim. Fotím je. Jsou tak prťaví a tak nadávají.
Třeba je v trávě had. Cvak… cvak. Co
v trávě. Přímo v dutině stromu, kde mají ptáčkové hnízdo. Mám
foto, doufám, že nebude rozmazaná.
Zelený had se ukojený vracel z lovu. Vajíčka, delikatesa.
Pro ptačího taťku a mamku tragédie.
Zákon přírody. Had se odplazil, ptáci zmlkli.
Velkou radost mi udělal kolibřík. Přišel jako na
zavolanou. No vidíš, letos jsem ještě to prťavý torpédo neviděl. Odejdu na
chvíli a ty máš tolik zážitků. Zážitků s ptákama. Vracíme se druhou
stranou na starou lokalitu Copacabana.
U Ischilin Viejo fotíme stellata. Poznávat lokalitu
z druhé strany je někdy divný. Ptám se tří kluků u cesty u domu, kam
vede cesta pod nimi. Jeden z nich mává rukama a volá bienvenidos a
Copacabana. Díky a čao.
Záhadný muž, který nám předminule nedovolil postavit
stan před jeho vraty, tentokráte nedorazil. Martin, jen tak ze zvědavosti
šel ověřit, zda mu v trávě rostou ještě monvillejky. Nerostou.
Na černých skalách za estancií Martin mapuje
neuvěřitelně velká robusta. Takový jsem ještě nikdy neviděl.
V Maza na skále na něj počkalo mostii valnicekianum ?
O těchto kytkách měl Martin přednášku v Německu
a já jsem, k pobavení kluků, vždy překládala Mazán. To nebylo moc
profesionální, ale brali to s humorem.
Při sjezdu dolů zastavujeme a Martin se ptá sám sebe.
Jsou to taky mostii?
Jo. Místo označil Calababumba. Lokalita je od
předešlé vzdálená jen několik kilometrů a rostliny jsou vzhledově úplně
jiné.
Teplota stoupá. Blížíme se k Salinas Grandes. Je
těžké něco najít. Keříky, pod kterými se dají najít platygona, jsou po
odkvětu a vodu neviděly pěkně dlouho. Jsou zalezlá. Zřejmě sem chodí i
nějaký botanik. Soudím podle toho, že někdo umístil pod zmiňované keříky
síťky, aby zachytávaly spadaná semena.
Nechápu, jak v solném prostředí může něco růst.
Roste. Hledala bych trochu dýl, ale musím poslouchat velitele. Zavelel
vamos, tak jdeme. Kam? Na přehradu Pichanas. Martínku, zastav mi, koupím si
meloun. Představa, že bude k večeři meloun, je pro Martina
nepřijatelná, jelikož nechce mít zažívací problémy. Nechápu, o čem mluví.
Seňora…es lindo. Beru ho. Dám na doporučení kluka, který seděl u cesty
s hromadou melounů a z té velké hromady právě pro mě jeden
vybral.
Na přehradě se do melounu pustíme a dokonale ho
vydlabeme. Co tady smrdí? Nasává Martin okolní vzdoušek. Síra…čpavek…jedem
pryč, zavelí. Krásný místo, ale nechci se otrávit nějakým smradem. Náš
dnešní den končí v kempu Villa de Soto.
21. ledna 2014
Pojďme nazvat naše finále zájezdu flákačkou. Martin
pospíchal z Patagonie, aby byl už blíž svým kaktusům kolem Cordoby.
Vím, je těžké něco naplánovat. Splnil rychle, co si naplánoval, tak teď
máme kaktusový lážo plážo.
Po nákupu se zastavíme v kostele. Pro mě je to
vždycky nezapomenutelná atmosféra. Nikde nikdo a klid. Klid na chvilku
přeruším mým chichotem, když zmerčím betlém s opunciemi.
Jak sladce ježíšek spinká. To je hustý. Po koupačce v
řece míříme od světa, a ani nevíme kam. Po RP 15
na jih. Analyzuju místo, kde si
dávají dostaveníčko stovky a stovky bělásků. Kde? Spíš na čem? Na koňských
koblihách. Na otázku Martina, co tam dělají, nedokážu profesionálně
odpovědět. Sosáčkama sosají.
Konečně jiná krajina. Šutry, skály, balvany. Ten
vzdoušek. Místo, zřejmě Los Simbolitos , na nás
vybalí moseriana.
Později nám přidává acantocalycia. Jen tak mezi námi,
nevím, proč je Martin tak obdivuje. Nakonec spešl moseriana intertexta. Vždycky
nás něco překvapí. Dneska konkrétně Cruz De Caňa. Ačkoliv ve jménu vesnice
je rákos, stavebním materiálem dominuje kámen. Úhledná víska. Zastavíme
před kostelem na tradiční siestu.
Copak se kroutí před námi? Řeka. S velkou
radostí a rychlostí jsme se naložili mezi kameny a pozorovali shon malých
pstruhů.
Nechce se nám odtud. Sázíme se, kdo najde první
monvillejku.
Klidně si ji najdi. Kumšt je najít platygonum. Určitě
né zlatou kouli na poli. Martin zvítězil, což se dalo předpokládat. Nedaří
se mu s plody. Ha, to je práce pro mě. Překousnu suchý plod, tvrdý
jako kámen. Martine, pojď s tím pytlíčkem, nebo mi semena začnou
klíčit v ruce. V brodu před estancia Jesutica La Candelaria myjeme
auto. Přiběhl kůň a pěkně se zlobí. Vlezli jsme mu od cesty.
V zahradě kláštera monvilejky neztratily svůj
půvab. V roce 2008 jsme prolejzali kolem starých původních kamenných
zdí, dnes je všechno jinak. Kolem dokola natáhli špagát.
Hrajem si s polarizákem. Kdo bude mít modřejší
nebe. Jo,jo, jo. Je to jasný. Martin má novější
foťák, super třída kvalita. Náhled na display? Ach jo. Jeho modrá je hezky
modrá.
To je vtipný. Argentinci se ho ptají na cestu. Osobně
taky nevíme, kam pojedeme. Zřejmě nazpátek k řece. Voda…slunce…paráda.
Nezajedem někam na večeři? I tady se můžeme setkat
s klamavou reklamou. Chtěli jsme ochutnat kůzlečí. Místo toho vytáhli z mrazáku
rýžovou pizzu. Raději pojedem. Je divný jíst maso z kůzlete. Jedla
jsem ho jako holka na statku a už tenkrát mi bylo
divný, proč se podřízne mládě. Cestou všechny restaurace byly zavřené.
Znamená to být pro dnešní večer vegetariánem. Vrtule a
sýrová omáčka. Nocujem za řekou v kempu. Malý místo s příjemným
personálem. Holce uklízečky jsem dala malý dárek.
Musím se zamyslet nad tím, proč vozím s sebou
dárky jen pro holky. Protože na kluky se jen směju. Dobrou usměvavou.
|