|
8. ledna 2014
Příjemné ráno. Je pod mrakem, jenom 28 stupňů.
Vesnice Usno. Nad kostelem je lokalita G. riojense.
Vylezu na kopec, nafotím krásné kytky a mažu
z kopce dolů. Marin usuzuje, že jsem nějak líná a nechci šplhat do
kopce. Nic nevydržím. Prý všechno vydrží. Hlavně stojící dřevo a ležící
žena. Směje se jak blázen. Moc vtipný, uznávám, ale mně vypínač sepnul na
jiné zdi. Mám v hlavě úplně jiné věci. Jaké?
Vidím auto z Dakaru. Zřejmě se tudy přesouvají,
jdu jim zamávat. Jsem jediná fanynka. Je vidět, že obrovská, barevně
polepená auta se sponzory, opravdu, ale opravdu nikoho, hlavně
v malých vesnicích, nezajímají.
Dlouho nikdo nejede, zaběhnu do kostela.
Kolik koní…myslíš u stromu nebo pod kapotou?
Projíždíme kolem Baldes del Rosario. Kde se místní babka
pyšní zahrádkou s kaktusy a hlavně velkou sbírkou samorostů.
Z minula už víme, že samorosty hledají s manželem a pak je tady
vystavují.
Dostali jsme se do kolony doprovodných vozidel
Dakaru. Ti to mydlí po silnících, rychlost, nerychlost. Martin uvažuje. Co
takhle se podívat do parku Ischugulasco. Opět místní ceny pro domorodce,
jiné pro cizince. Směju se. Dostávám lístky s číslem jedna a dva.
Jo. Bomba. Jsme prvními cizinci v roce
2014. V duchu si zaprudím.
Zřejmě výklad bude pro cizince, nejlépe česky. Seňor průvodce je frajer.
Zjistil, že mluvíme mezi sebou trochu jinak, tak chtěl mluvit i trochu anglicky.
Nad mé očekávání jsem konstatovala, že španělština
tematicky zaměřená na staré vykopávky, mi je docela blízká.
A co víc? Občas jsem byla schopná se i zeptat
korektně španělsky.
Výklad o původu jazyka byl zajímavý i pro Argentince.
Vůbec netušili, že se mohou mýlit. Vyvedl je z jejich stavu mimo mísu.
Kečuánština je v Bolívii. Je to totálně odlišný jazyk. Kičuánština, to
je váš původní jazyk.
Je zajímavé, jak je člověk hrdý na něco a přesvědčený
o něčem, že jo?
Neznalost neomlouvá. Fajn. Osobně do věcí, o kterých
vím málo, se nemontuju.
Nedávno jsem se montovala, když mi jedna Američanka,
studující na univerzitě v Maďarsku řekla, že čeština je z období
disidentu, jedná se o moderní jazyk a v současné době je až tak
moderní, hlavně v Praze, že tomu slangu nikdo nerozumí.
Když pojedete k nám do Prahy a nebude nám
rozumět, tak aspoň víte, proč.
Chtěla jsem jí vysvětlit něco o historii
jazyka…víte…ono to někdy fakt nejde…dala jsem jí to černé na bílém, prý to
jsou všechno podvrhy a plagiáty.
Musím začít u zdroje. Dala jsem vědět kamarádce do
Maďarska, aby se podívala osobně na toho blbce, který o české historii
přednáší.
Je lepší se vrátit k historii Země. Miluju
seňorovu didaktickou pomůcku. Lidská ruka s pěti prsty. Prvohory,
druhohory…prostředníček jsou třetihory, doba dinosaurů.
Ve Valle de Luna žili malí dinosauři a ptakoještěři.
Vědci z Harwardu zjistili, že znaky stehenní kosti malých dinosaurů a
lamy, jsou identické.
To znamená, že velký dinosaurus z oblasti
Neuquen se nikdy nemohl potkat s dinosaury odtud.
Pocit, když zavřu oči, je vnímání sama sebe a
vesmíru. To, co tady vidíme je neuvěřitelné. Barvy, tvary, všechno
fascinující, tady sedimentovalo milióny let.
A jedééééém…
Tak tolik koulí pohromadě …dinosauří bowling zřejmě…
Kdepak samá koule…samá voda…
Vůbec si nedovedu představit, jak se prvky nabalovaly
na sebe a voda je kutálela a kutálela…
Tak tu největší, tu jsme si mohli potěžkat. Měla
patnáct kilo. Ale že vypadá tak na třicet?
Červení skalnatí obři jsou krásnější při západu
slunce
Promiň …nechám se unášet nějakou červenou a tady taky
nejsou špatný barvy.
A kdo tebe sem prsk? Nekoukej na mě a drž si raději
ocas, ať ti ho neodnese vítr.
Ale i tak, je to nádhera. Čtyři hodiny nám pěkně
utekly. Odpoledne směrem na Patquia potkáváme kluky z holandského týmu
Dakaru. Ochotně mi ukážou mapu, kudy zítra pojedou.
Z města Chilecito. Odbočujeme na Represa de La
Punta. Potom na Amaná na riojense.
Ještě před Amaná se rozhodneme prozkoumat Minas de
Los Lopez.
Šachty do dolů, to je zajímavé. Hele, hlavně nikam
nechoď a nic sama neprozkoumávej, dostávám pokyn od Martina. Ať někam
nehupneš. Jasně. Poslušně čekám, než se Martin vrátí z průzkumu kopce
nad šachtama.
Tak jo, už můžu? Jen na kousek. Vždyť se znám. Velká
díra je jen na začátku. Ani hornický skřítek by mě nepřemluvil pokračovat.
Ve vesnici Amaná je čas na můj průzkum.
Zajímají mě nakreslené znaky na kamenech, Arte
Indigena.
Hele, kluci…kdo je tady zvědavější? Vy nebo já?
Mluvit s ptačím druhem jako jste vy jsem se ještě nenaučila, omlouvám
se. Umět to, mohli byste mi dělat průvodce.
Při návratu na hlavní silnici si říkáme, jak auta
z Dakaru přejíždějí celý den. Nekecej, před námi jede auto Lopraise.
Mám šílený nápad. Předjet auto a dát mu znamení. Hned
mě nenapadá jaké, ale prostě něco udělat. Ses zbláznila. Uvidí nějakou bábu
s červenými vlasy, to sotva zastaví. Má svých starostí dost. Když si
nařídíš budíka, zajedeme ráno do Chilecito. Taky bych ten mumraj docela rád
viděl.
Lokalita Paganzo. Martin prochází lokalitou vpravo,
já vlevo. Málo kytek. Přináší jen informaci o roztrženém triku.
Já nenašla nic. Místo na noc je jasné. Tradičně u
riojensí v Sierra de Los Colorados.
9. ledna 2014
Vstávat ve stejnou dobu jako sluníčko? To není
normální. Na druhou stranu je paráda se probudit u červeně zabarvených skal
a čekat na záběr prvních metrů nasvícených sluníčkem.
Miluju květy kaktusů. Nádherná, nádherná…
Copak ještě uvidím?
Riojense a coloradense. Jak triviální.
Cestujeme mezi pohořími Sierra Saňogasta a Sierra Velasco. Krajina se
zásadně mění. Na kopci je postavená luxusní několika křídlová vila. Vše je
vysekané. Zůstaly jen terčeky. Ostatní vegetaci vystřídaly oleandrovníky.
Nejen to, ráz krajiny změnily vinice, bodegy, olivovníky a fabriky na
zpracování oliv.
Dakar v Chilecito jsme nějak nezvládli. Cesty
byly zablokované velkými sudy a všechna auta kontrolovala policie. Nemáš
akreditaci, máš smůlu.
Zůstaneme chvíli u silnice a podíváme se na průjezd
dakarových šílenců.
Co je to? Ty brďo! Cuesta Guanchin se připravuje na
asfaltovou silnici. To je dílo.
Z kopce s kaktusy je doslova ruina. Martin
chce rychle zmizet, protože nemá chuť se dívat na kaktusovou spoušť.
Jedeme na Mina del Oro do
Cuesta al Piqui.
Mě fascinuje Plazoleta del Via Cruzis. Naproti kapli
je uprostřed vesnice kruhová travnatá plocha obehnaná plotem. Kdo může
říct, že má tak zajímavou křížovou cestu. Nikdo, protože je právě tady.
Objevíte něco originálního. Na kamenných podstavcích autor rozmístil výjevy
z bible. Dokonalé dílko.
V Mina del Oro vystoupáme až do výšky 2222 m.
Další nádhera. Ritteriana v kamenném vršku
kopce.
Tolik skalniček.
Sednu si a civím do dáli.
Petro, proč ta kráva jde chcípnout nahoru na kopec? Přeci, aby byla blíž
k nebi.
Dole v řece koupačka, pak na oběd. Směr
Saňogasta.
Pak rovnou na Cuesta Miranda. Sodoma komora. Silnice
asfaltová z jedné i druhé strany. Je to otázka chvíle a bude tu
completo asfalto.
Martine, kde jsou guanchinense? Zastavíme a lezeme na
kopec. Díky bohu, jsou tady.
Na 13,4 kilometru. Fotím
si pidi opuncie.
To je divný. Zahrádka a kolem asfalt. Co si budu
nalhávat. Když se sjížděla původní cuesta, potily se mi ruce. Teď je to
pohodička. Skála vpravo, skála vlevo. Nedá se spadnout. Myslím,
z kopce dolů. Na hubu, to definitivně ano.
Stará lokalita s domečkem existuje. Kaktusy
začínají emigrovat. Co ten pán? Bydlí ještě tady? Nevíme. Co víme? Jen to,
že kaktusů je tady málo.
Je 17:15, teplota dva stupně za čtyřicítkou. Puerto
Alegre. Kam zabočíme? Někam k horám. Na Mina Delina. Skoro dvacet
kiláčků podél balvanovitého koryta řeky.
Zastavíme u skalnatého kopce ve výšce 1980 metrů. Ejhle,
Martin vyšplhal jen pár metrů a objevil se seňor
se psem. Kluci se hned seznámili. Je lepší říct, co tu chceme podnikat.
Zatímco Martin dosahuje vrcholu kopce a seňor z cesty vzhlíží vzhůru,
odháním extra velká hovada. Nechci žádný ďobanec. Seňor mi vykládá, jak tu
bylo hodně sněhu, který rychle roztál a voda se z kopců valila velmi
rychle a naděla pěknou paseku. Nevypadá to tady na velkou spoušť, i když
silnice srovnali před nedávnem.
Zapadneme se západem slunce, v pokojíčku červených skal za
Piedra Pintada.
V tu chvíli ještě Martin netušil, že má přímo u
nosu extra velký 20 centimetrový guanchinense, krásně otrněný.
 
Ještě se musí poprat s mravenci o plody. Malý
test. Za jak dlouho mravenci vyberou plody? Mám nápovědu. Za A, do pěti
minut. Za B, počkaj, až si Martin plody vybere. Za C, zralé plody vůbec
nelikvidujou. Za A je správně. Martin je rychlejší a nedal jim žádnou šanci
zahájit útok.
10. ledna 2014
Několik záběrů na kameru a stejnou trasou do
Chilecito. To se nám dobře dýchá, zanotuju si. Jsme obětí civilizace, utře
mě Martin.
Vedu si svou, je to balada a ponořím se do Rio
Miranda. Nechce se mi, ještě chvilku. Vyprat semena a prádlo musíme. Rozkaz
šéfe. Nezdá se ti, že minule jsme se sem dostali nějak jinak? Připadá mi,
že cesta pokračovala přes řeku. Buď se změnila, nebo blbnu.
Za Nonogasta zaregistrujeme povalenou bránu za
estancií San Vicente. Cesta vede ke skále.
Osobně se mi nechce někam šplhat, tak prověřuju terén
pod kopcem. A helemese, riojense a mega sagliony.
Na google Martin našel cestu na Sierra Velasco
z města za sochou Krista. Asfaltka se černí novotou, ale po 20 kilometrech
končí. Měla by teoreticky pokračovat na Pampa de Viudad. Podle místních,
zatím nikdo netuší, kdy bude dokončená.
Je tu pěkná výheň. Netušila jsem, že pod suchým
stromem je větší horko než mezi keři bez listí. Saglionům a schickendansi to zřejmě
nevadí.
Zase máme o čem diskutovat. Na ceduli na nás vyvaluje
oči nápis no pasar, odstřelování skály. Jsem nekompromisní. Martin ofoukle
štráduje po prašce. Klídek, nic se
neděje, pokecám s klukama ze stavby.
Vidíš, tvoje panika. Vždyť si mysleli, že na ně jde
kontrola z okresu, tvrdil Martin hrdina.
Život je jen náhoda…vodu ve víno promění…
Svatá pravda. Hodně vody na vinice a hodně vína
z vinice. Tvrdá realita kraje. Vinice, vinice a zase vinice. Vlastně
trochu kecám, na malém kousku země i papriky pěstujou. Nenatrháme na lečo?
Ty bys jim urvala i to málo, co mají.
Vyjíždíme na Maligasta. Za odbočkou pokračujeme do
severní části Chilecito. Kam se oko podívá, vinice a vinice. Před odbočkou
na Famatima zastavíme u posledního lánu keřů. Dobře jsme udělali. Riojense,riojense…do roka a do dne…no … s tebou mluvím.
Myslím, že i na vás brzo dojde. Chystají se
rozšiřovat vinice.
Přímo kolmo proti Sierra Famatima je lokalita
s neuvěřitelně velkýma, silně otrněnýma rhodantherama.
Fakt moc hezký kytky. Krásně rostlý, hezky rozpláclý
u země. Nekulatí se. Zřejmě jsou pod odborným vedením týmu zdravé výživy.
Hmmm…moct se tak chodit dívat na tak krásně rostlé kytky do skleníku.
Máte-li skleník s touto nádherou, brnkněte mi.
Fotím vše, co tady kvete.
Míjíme Ruinas de Capayao. Krátká zastávka na
Guanacol, a pak večer nás, doufám, budou čekat rhodanthera na Alto
Carrizal.
Počkej, ještě najít místo, kde zapíchnem kolíky.
11. ledna 2014
Noc …nic moc. Vítr honil černé mraky sem a tam. Nad
naším kutlochem nesprchlo. Velitel spal málo, protože byl na stráži a
kontroloval kameny kolem stanu, které jistily stan. Taky jsem moc nespala,
jelikož jsem poslouchala valící se kameny ze svahu, několik metrů od stanu.
Blbě se spí, když velitel není ve stanu. I když Martin spal málo, ráno
nevydržel a rychle si šel obhlédnout lokalitu plnou rhodanther.
Lahvově zelení papoušci nás vyprovázejí
z lokality Alto Carrizal. Chceme jet na Corrales, a pak na La
Mejicana.
Minule jsme tady neprojeli kvůli velké vodě. Dneska
je situace trochu lepší, vypadá to nadějně. V širokém korytu řeky není
moc vody. Neradujme se předčasně. Chyba lávky. Kdyby tu nějaká lávka byla,
tak…tak přejedem.
Ale není. V cestě je několik balvanů. Někdo
zatarasil cestu. Jdu se podívat, jak cesta vypadá dál. Špatně. Voda se
vylila na cestu a z cesty si vymlela sesterské koryto. Jo příroda.
Vracíme se. Zastav. Červená kytka. Malá opuncie se
šklebí a je ráda na světě. K ní se voda nedostala. Směr na Campanas.
Pozor, pozor. Ruda Slaba uvádí toto místo v literatuře jako Campas.
To je bomba. Hodně přístřešků, kde se dá nocovat.
Projíždíme malebnou Cuesta la Aquadita. Musím zmínit i malé pohoří vpravo,
jelikož se honosí jménem Cintila de Reina de Los Incas. Královno, zase
někdy příště. Za královnu!
Martine, sleduj. V mapě stojí Capilla Niňo de
Hualco, na ceduli je Santuario Niňo de Gualco a před vesnicí je cedule
Iglesia Niňo de Gualco. Prosím, pojďme místo prozkoumat. Kde je to zázračné
místo, ptám se. Tady. Na malém dvorečku je vidět několik dveří, ale které
to jsou?
Jedněma procházím černou kuchyní do zahrady. Černá,
jak bota, ale hustá, fakt hustá. Musím ji vyblejsknout.
Druhýma se dostávám do velké místnosti, kde jsou
naskládány lavice. Ze třetích Martina odporoučeli někam do dveří naproti.
Nakonec nějaký muž nám dveře začal otevírat. Chtěla jsem vědět něco o
historii, ale moc toho nenamluví. Jejich slibované niňo, lákadlo pro turisty,
jim odvezli do Famatiny. Nedivím se, že jsou smutní.
První lokalita Campanas je mrtvá na gymna. Na kopci o
jeden kilák dál jsou, ale podstatně menší.
Co je důležité, že mají plody. Pokračujeme na Santa
Cruz. Prší a je 25 stupňů. Uděláme si malou zajížďku na Costa de Reyes.
Balneario? Do balnearia dorazilo kupodivu docela dost
lidí. Voda je zkalená a nikdo se nekoupe.
Blbý nápad se koupat. Zdá se, že lokalitu Santa Cruz
jsme nějak minuli. Přemluvím Martina, abychom se vrátili.
Začalo hodně pršet a
ochladilo se.
Navzdory psímu počasí se šel Martin přesvědčit, zda
tu kytky rostou či ne. Promoklý se vrátil a
s negativním závěrem. Kdo ví? Z minula si pamatujeme, že celý
úsek byl praška. Tato lokalita je za Rio Laviňa, kde asfaltka přechází
v prašku.
Troufám si říct, že příští rok o prašce nikdo nebude
vědět.
Hledáme cestu na Puntilla. Z La Cuadra sice vede
cesta, ale pro naše pidi auto je to kus žvance se prodrat písečnými dunami.
V 15:40 opět vjíždíme do provincie Catamarca.
Počasí je bez srážek, otepluje se, ale je stále zataženo.
Dorazili jsme do města. Famatina a ještě k tomu
večer. Obchody jsou zavřené. Martin se pokaždé diví, jak je to možné. Je
večer a víkend. Vlastně já osobně takový hlad ani nemám, tvrdí. Od toho je
Tvrdík, že jo? Nesouhlasím, nic netvrdím a beru si proteinovou tyčinku.
Hlad nemá, ale kaktus musí najít ještě večer, hlad
nehlad.
Cuesta de Zapata je intransitable. Český překlad je
nesjízdná. Nedá se k ní ani dostat. Takové jílové blátíčko. To je
žalostný pohled, zanaříká velitel. To mě mrzí.
Konec dobrý, všechno dobrý. Heléééé. Nějaký skalní
výběžek. Jsme v San José. Hladový, ale šťastný. Spravil jsem si chuť.
Na skále za Iglesia rostou. Krásný, silně otrněný G. catamarcense
schmidianum.
 
Martin řádí na skalách. Doufám, že uvařím ještě za
světla.
Šipka na termas La Aquadita. No, nejeď tam. Stanovat
se tady dá, ale nemůže. Zaplavat si je nám dovoleno. Ve velké piletě
s teplou vodou za 15 pesáčů .
Hlavu složíme na našem oblíbeném místečku
v Santa Rosa. Těstoviny s bazalkovou krémovou omáčkou nám
zaplnily žaludky. S plným žaludkem mám jít spát? Martine, co chytrého
ti mám na to odpovědět? Třeba…
Počkáme, až zahájíš proces trávení a mezi tím můžeme
diskutovat o kaktusech, když je tak hezký večer.
12. ledna 2014
Ranní skučení
Martina. Ty polívky už ani nemůžu vidět. Nedá se to jíst. Nabízím fitness
hrachovou kaši. Kaši a ještě k tomu hrachovou? Vidím, jak ohrnuje nos
a ještě k tomu se šklebí.
Hahaha…uznal,
že se zmýlil. Je fakt dobrá.
Po
hrachovém ránu odjíždíme na El Puesto, lokalitu Vládi.
To je
překvapení, musíme přebrodit řeku.
Koryto má
vysoké břehy, na které si poutníci vyrývají symboly, jakési piktogramy.
Klasická
situace. Martin a jeho kamzičí rychlost být první na skále.
Nejde o
rychlost. Ale to už vím dávno. Systematicky prozkoumávám mírný svah skály.
Kytek je
podstatně míň. Srovnávám dnešek se včerejškem. Jsou i míň otrněný, ale na
druhou stranu mají víc poupat. To je Petro sice hezký…potřebuju plody.
Hele, mám. Děláš si ze mě legraci? Vždyť je totálně suchej. Kašli na to.
Nekašlu a všechny plody i bez pinzety vyberu. Tvrdý jak šutr. Překousnu
jeden a semínka se jen sypou.
Nevěřící
Martin v roli Tomáše mi sebral plody a vysypává další semínka na ruku.
Zajímavé je, že je tu načervenalá zem a světle oranžoví mravenci. Nejvíc mě
fascinujou prťavé písčité duny u řeky.
Před
vesnicí se zastavíme u vstupní brány se symboly. Argentinci mají cit pro
umění.
Žádný
kýč. Oblíbená věta Martina. To bych nebyla já, abych nezašla do kostela.
Ticho,
ticho jako v kostele, přerušila melodie varhan. Místní farář začal
brnkat vánoční koledy.
Cestou
nás upoutal obchůdek s místními specialitami. To neuhodnete, co si
Martin vybral. Vino dulce.
Pokračujeme
k horám do Anillaco přes řeku La Troya. Navštívím další kostel ve
vesnici Complejo Mayorazco.
Zřejmě tu
byl i papež František. Soudím podle jeho fotky umístěné před oltářem, na
které je vyfocený s madonkou a farářem před kostelem.
Hele,
odbočka. Prosím, ještě jednu kapli. No vidíš, jak si ji zrekonstruovali.
Ještě se
podívám, k čemu mohly sloužit další stavby.
Branou
jsme vešli a taky branou vyjdeme. Na shledanou.
Opět se
nám otevírá cesta krajem vinic.
Směrem na
Fiambala se setkáváme s architekturou červených vepřovic. Staví podle
staré tradice. Občas mezi nimi vykoukne cihlový dům, podobný malému
cihlovému domku u nás. Vesnice jsou jakoby roztahané podél silnice. Kdybych
neviděla cedule, myslela bych si, že jedna vesnice nemá konce.
Martine,
nekoupíme meloun nebo banány? Vlastně tady mu říkají pomelo. Není pomelo
jako pomelo. Z rádia se line melodie lambady. Kroutím se na sedačce a
vzpomínám na povodeň ve Fiambale. Už se těšíme na nové zážitky
v termasu.
Poznáváš,
kde před dvěma lety byla totálně zničená vodou cesta? Asi tady, že jo?
Vypadá
to, jako by se tady nic nestalo. Podívej, nový camping vyrostl pod
termasem. To je srandovní. U vstupu dostáváme papírové, zřejmě po krátkou
dobu, vodě odolné náramky.
Argentinci
dostanou modré, pro cizince mají červený. Nechci se zeptat, zda jsou podle
barev stanoveny taky ceny. Popadlo by mě zřejmě diskriminační rozčílení.
Jdeme raději na oběd. Empanadas a salát. Můžete mi říct recept na těsto?
Poprosím seňoru. Je stejný, takový, podle kterého jsem připravovala těsto
doma. Jenže místo sádla jsem do těsta kydla máslo. Martin pokyvoval hlavou,
sádlo…sádlo tam být musí, jinak to není ono.
Dobrý
oběd. Pochutnáváme si. Během dlabance se díváme na telku. Dakar. Zítra
jedou kluci do Bolívie. Motorkáři mluví právě o dokončené etapě
v Argentině jako o nejhorším snu. Tvrdý závod.
Taky se někdy
zaboříme do písku, ale co to je proti terénu, kde jedou závod.
Nevyzpytatelný kus země. Pokouší vás a někdy lapí.
Martin testovací písky většinou přejel. Pokud zapad, tak jeho řídícím a mým strkacím umem jsme vždy auto dostali ven.
Zaplatíme
za oběd a vrháme se do pilety s 37 stupni. Proudem vody z vrchní
kaskády si masírujeme záda. Martin je můj osobní a jediný řidič, musí si
trochu odpočinout. Hodně řídí a někdy je to
vopruz.
Kolem
šesté hodiny začínám být trochu nervózní z nic nedělání. Martin by chtěl
postavit stan na parkovišti jako minule.
Krátký
dotaz na plavčíka, zda je možné postavit stan. Co platilo minule, neplatí
nyní. Pouze v kempu. Martin si vychutnal poslední doušek svého
lahodného vínka. Já připravila ovocný salát. Se západem sluníčka, spokojení
a odpočatí se přesouváme na Palo Blanco.
13. ledna 2014
To je
moje gusto. Balneario v El Palo Blanco.
Vždycky
máme štěstí na správce. Současný s námi prohodil pár slov, na rozdíl
od minulého, který byl smutný, a páčila jsem z něj každé slovo. Dnešní
seňor se pyšnil nově vztyčeným Ježíšem na kopci.
Teď se mi
rozsvítilo. Světla, včera večer v dáli…osvícená křížová cesta. Byla
vidět už z dálky. Myslela jsem, že vidím runway. Určitě mají být na co
pyšní. Nikdy jsem nestála před tak velkým křížem s Ježíšem. Stojím pod
ním a vzhlížím k němu. Divný
pocit. Neskutečná bombasticky odvedená práce týmu nadšenců.
Jdu za
Madonkou, aby jí nebylo smutno.
Loučení.
Moment, co prádlo? Kanál je nejlepší valcha. Musím si pevně držet triko.
Rychlé vlny proudící vody vyperou bez perwollu, bez práce, rychle a dobře.
Petro, dávej bacha, ať ti voda neodnese bombarďáky. Divili by se chalani,
až by jim vyplavaly na náměstí. Šest kilometrů za balneariem máme lokalitu
s catamarcense.
Kytky rostou spíš v mírném svahu u
cesty pod keři směrem k východu. Plné poupat.
Jsem
unešená i žlutými keři. Jako kdyby žlutý déšť napršel na celou cuestu.
Podívej
na oblaka, jak by řekli při předpovědi počasí. Vlastně teď v telce
frčí plurální forma oblaky.Nějak se jim nechce přes kopec.
Dál
pádíme na Punta del Aqua. Do prčic, zas ten brod nepřejedeme. Ale Martínku,
podívej, vyčarovala jsem ti most přes řeku o kousek dál.
Zchladíme
se, pak můžeme pokračovat. Nejdelší trasa tímto směrem k horám Sierra
Fiambala.
Člověk si
myslí, že po pár kilometrech bude ráz krajiny identický jako doposud. Ale
kdepak. Chráněná oblast? Z písku mezi keři vykukujou hlavičky drobných
žlutých květů. To není tráva. Zpomal. Vždyť to jsou cibuloviny, ze kterých
jsem si minule dovezla semena. Uprostřed jsou květy bílé, kolem tmavě
růžové.
Martin mi
vysvětluje, že se taky kaktusy vybarvujou podle stáří květu. Odbočujeme na
Chuquisaca.
Za vsí
prolézáme pod kanálem. Martin zastává názor, že tato skála je absolutně pro
gymna nevhodná. Zmýlil se chlapec. Jsou tady.
Tmavě
zelený, jemně otrněný dlouhými trny. Je fakt, že po skále nahoru je
snadnější lézt než po skále dolů. Stojím a rozhlížím se… teda kudy? Vezmu
to mezi skalami. Stálo to za to. Na hliněné stěně je několik míst, odkud
vykukujou catamarcense.
Na rozdíl
od těch z vršku, jsou světle hnědá, hustě otrněná silnými trny. Kdo by
si pomyslel, že jsme ve výšce 2166 metrů
Vyfotila
jsem si i mini opuncii a huashu.
Další
zastávka je na Mesada de Zarate. Většinou se jedná o vrcholky
charakteristické s písčitou zemí. Jsme ve výšce 2300 a gymna taky.
Na
zpáteční cestě do Fiambaly a Famatiny nevynecháme rituál čachtačky
v řece.
V pozdní
odpoledne se můžeme kochat krajinou. Včera při nočním přesunu to fakt nešlo.
Krajina mi připomíná Chile. Barva skal hází valéry od šedé, přes černou a
bílou. Dominuje barva písková. Ještě ke všemu se přidává písečná bouře.
Chci vyzkoušet polarizák, ale musím počkat. Písek mi skřípá mezi zubama,
ale nemůžu odolat nefotit.
Nádherně
vykreslené pískové duny. Jsou jak pupence na kůži, po pokousání blechou.
Poznámka autorky. Vzpomínka z dětství na blechy, když jsem si na slámě
ve stodole stavěla bunkr a naskákala na mě celá bleší rodina.
Vítr si
zametá písek na hromádky. Po chvíli si duny poprášil černými drobnými
kamínky. Někdy i fouknul do kamene většího a přemístil si ho na jiné stanoviště.
Větře,
větře! Hrát si s kamínky tě omrzelo. Vidím, připravil sis pro nás
pískový kobereček. Nezlob se, je tak heboučký, že po něm chodit nemůžu.
Keříky se větrem ohýbají, větru vzdorujou udatně. Nikam se stěhovat
nebudou.
Malý
odpočinek v Tinogasta na náměstí. Čekáme na otevření obchodů do 18.00.
Myslela
jsem si, že otvírají už v 17.00. Míjíme lokalitu La Puntilla a
zastavujeme na lokalitě Cocapabana. I tady cesta vede jinudy. Martinovy oblíbené kopečky trochu
zarovnali.
Co je
nejdůležitější? Kytky, něco mezi glaucum a schmidianum
,na něho počkaly. U lokality je pískovna, zašijeme se za haldu písku
a noc tu přespíme. Dobrou pískovou.
 
14. ledna 2014
Horká
noc. Řekla bych i horké ranní kamzičení po skalách, jak najít plody G. glaucum.
Možná by
bylo dobré prozkoumat i další skály. Nová silnice se klikatí před námi.
Koleje! Martine, udělej aspoň mašinku, když nemáme gymna.
To je
bomba. Salado Pueblo. Kamenité kopečky. Kytky jsou v porovnání s Cocapabana
modřejší a s kratšími trny. Gymna rostou pod
nízkými keři. Lokalita je bohatá na nezralé plody.
 
Zastavuje
na GPSce označené Cordobita. Prý tu Martin kdysi našel jedno glaucum. Slovy
jedno, které jsme nenašli. Jen pilziora. Jen Martin ví, co to minule viděl.
Směr
Pituil. Je 12.30 a
teplota 35 stupňů. Nad námi jasno, nad horama oblačno. To je panečku řád.
Tam, kde končí jedna vesnice, hned začíná druhá. Alpasinche, Chaupihuashi a …a
nostalgická vzpomínka na rok 2006. První Martinův šok z gymen. Létal
jsem po lokalitě sem a tam, usmívá se Martin.
V San
Blas v obchodě prodávají všechno. Jídlo, hračky, knoflíky, vlnu na
pletení, svíčky na hrob.
Zajedeme
na koupadlo do Andalucas, ne? Jasně. Málo lidí. Můžeme si vybrat sezení
podle chuti. Stolek, stolek a stolek, nikde nikdo. Minule tady nebylo ani
jedno místo volné. Jó, časy se mění. V řece je málo vody. Číhneme se i
za řeku. Martin hledal polycefala a objevil kaskády s mega
balvany. Paráda. Romantika. Každá partnerská dvojice se usadí ve své tůňce.
My taky. Mobil, natahnou ruku …Jedno selfie…
Za Villa
Mazán, 6 km
západně, na nás čekají svahy s drtí kamínků. Akce. Každý si najdi
svoje gymno. Vidím, jak Martinovi ujíždějí nohy. Raději vezmu kopec
z druhé strany. Sem se můžu vrátit kdykoliv.
Začínám u
kvetoucího pyrrhocactus bulbocalyx. Jasně, že jsem se zeptala, jak se těm
koulím nadává.
 
Trpělivost
hossejky přináší. Martin si osobně přišel prověřit, zda jsem je skutečně
našla. Taky se chci podívat na hossejky z vrcholu křížové cesty.
Nádhera, tají se mi dech. Nejen z těch hossejek, ale i z toho, že
jsem po šutrech nesjela nazpátek dolů.
Můj údaj
je RN60, 1162 km.
Hossejky v rovině. Martin mluví o křižovatce RN 46 x RN 60.
Nevěřím
tomu, co vidím. Chodím po rovině jako baletka a
ukazuju prstem pod keře.
Tady a
tady a tady…a tady ta, ta má zlatohnědé trny. Co je prča? Martin uvěřil
tomu, že i v suchém plodu mohou být semena. Vezme plod, rozlomí ho a
suchá semena rovnou nasype do sáčku. To je servis od mravenců.
Mažem do
Pománu do balnearia. Zatímco Martin debatí s místním správcem, který
je z Chile, nervózně pozoruju divadlo na protějším strmém kopci. Dva
volové a ani jeden nechce uhnout. Černý strčí
černobílého ze skály tak, že se roluje mezi křovím asi 20 metrů dolů.
Nedýchám…skončil na keři a po několika sekundách seskočí na cestu a vrací
se na místo souboje. Setkali se znovu a opět ani
jeden z nich nechce uhnout. Setmělo se, nevidím na ně. Slyším jen, že
jeden řve jako tur a druhý mu odpovídá.
|
