|
|
|||||||||||||||||||
|
Účastníci zájezdu 2016 Kozí bolivijský příběh
1. ledna Normální je, že většina lidí vyspává po silvestrovské noci a my se opět po roce stáváme dalšími účastníky zájezdu. Je první den nového roku 2016. Jsme čtyři, jak čtyři mušketýři. Malé kozí stádo. Jirka, Olga, tradičně Martin a já koza rohatá. Odlétáme z Prahy, Olga s Jirkou z Vídně, setkáváme se v Mnichově. Nějak zabít čekání. Čtu německé noviny. Čtu o tom, jak argentinský umělec vystavuje v mnichovské galerii, kolik vitamínu C má pomeranč, o kostelním filozofickém klubu. Noviny se zmiňují o vietnamské politice. Zajímavý je docela dlouhý článek o výrobě desek v českých Loděnicích. Konečně letíme. Za několik hodin přistáváme v Sao Paulo. Běháme po letišti, protože nemáme letenky na místní let do Santa Cruz. Po několika pokusech najít to správné okénko, máme konečně letenky. Prší a je dusno. Je lepší se převléknout, že jo? Převléknout a opět čekat.
2. ledna Na letišti v Santa Cruz nás čeká zástupce z rentacaru. Naložíme zavazadla a odjíždíme přímo do firmy.
O lalá…čeká na nás samotný šéf, seňor Barron a nové auto, bílý kočičák Nissan Patrol. Vyřídíme všechny formality, dostaneme klíčky, dobré rady a hlavně povolení k opuštění Bolívie a vstupu do Argentiny. Zastavujeme v obchoďáku pro základní potraviny a vodu. Martin opakuje slova Ládi, že v Bolívii obchodní centra nejsou. Nevědět, že jsem v Bolívii, budu si myslet, že jsem skutečně v jiné zemi. Velký moderní obchoďák, ze sortimentu jen v potravinách se mi protáčí oči. Tolik druhů sýrů? Tak to v Praze nemáme. Účastníci zájezdu navrhujou odjet z města a najít si na první noc ubytování. Villa Montes se stává místem první bolívijské noci. Před tím než zalehnem, je dobré ochutnat pivo.
3. ledna Kdo nás to budí? Papoušek. Olga se s ním skamarádila okamžitě po té, když zjistila, že je hudebně talentovaný. Zanotovala kousek písničky a papouch po ní melodii opakoval.
Olgu si zamiloval až tak, že si jí sednul na rameno. Nelíbilo se mu, když ho vrátila na bidýlko. Jo chlapče, je čas odjezdu. Projíždíme vesnicí Tataranda Vieja.
Je po povodních, voda se pomalu vrací do koryta řeky. Domy jsou postavené z pálených cihel, před domem je situovaná malá zahrádka. Po silnici děti s rodiči táhnou klacky dříví. Asi budou péct chleba, za domem jejich pece jsou nedočkavé. Kolem samá zeleň, pasoucí se krávy. Ráz krajiny se během cesty podstatně nemění. Projíždíme Chimango, Ipatá, Gutierrez, La Herradura. Na kopcích zahlédneme stesónie a tilancie, které vypadají jako červené koule. Míjíme autobusové zastávky s lidmi čekajícími na minibusy, políčka, louky, kde pobíhají kachny a slepice. V Quebrada Uruganti pokládají vodovodní trubky. Aha, je to tady. Začíná systém Peaje. Někdy jen policejní kontrola, někdy jen placení mýtného, mnohokrát oboje. 3 boliviány mýtné, 1 bolivián pro policii? Jsem trochu zmatená, ale vidím chlápka přede mnou, jak dává policajtovi deset boliviánů. Dám jeden a je to zřejmě v pořádku. Důležitý je úplatek, ne jeho hodnota. V Camiri tankujeme benzín do obou nádrží. Přijíždíme do Villa Montes. Už systému placení a papírků začínám přicházet na kloub. Zaplatíte mýtné, tolik boliviánů, kolik vám řeknou, potom na další kontrole ukážete papírek z předcházející kontroly. Je pravda, že se nenamáhám rozluštit pravidlo počtu ujetých a zaplacených kilometrů. Každá kontrola přicvakne papírek další. Každá sranda jednou končí i s papírky, musíme začít je syslit od začátku, protože jsme se dostali do jiné oblasti. Na policejních kontrolách je větší zábava. Jeden policajt sedí v budce a drží pevně natažený provaz přes cestu, druhou ruku má nataženou na prachy. Zaplatíte, pustí vás, povolí provaz a přejede se. Někdy si myslím, že jsou i sami policajti ze mě zmatený, protože mám na sobě vojenský hadry bez označení šajby, tak mě nechávají někdy projet bez placení. Nebo můžou být vyvedeni z míry, jelikož placení je čistě mužská záležitost, protože v našem případě řidič sedí a vyšle ženskou. V Quebrada Tiguipa zastávka na benzínce, vyčistím okna, aby se nám lépe pozorovalo, co se děje mimo auto. Cesta přímo do města Tarija je zavřená, nějak to objedeme. Zastavujeme na trhu a kupujeme banány. Jak se dostat na Tarija? Přes hory.
V noci přijíždíme a hledáme penzion, který nám doporučil kamarád Martina, Fíša.
Romantický pokoj, okno přímo na náměstí.
4. ledna První zakokrhání kohouta. Otvírám jedno oko a nevěřím. Martin už je na nohou, otevřel okno na balkon a pochvalně komentuje Bolívijky, jak zametají náměstí. Je pravda, že za hodinu mají hotovo. Vyšla bych na balkon taky, ale to by musel Romeo zpívat pod balkonem nějakou árii o kaktusech. Romantické ráno. Sbalit a trádá zpět do Tarija pro zásobu jídla na další cestu. Podívejte, jak krásné červené kopce mizí. Jak ustupují touze Bolívijců mít vlastní domek. Touha po větší zahradě je větší než se uskromnit a mít za domem krásnou scenérii červených kopců. Je to divné, ukrajujou z kopců kousek po kousku, jako já, když mám moc dobrý dort. Ve městě zastavíme v malé uličce, chceme hlavně koupit chleba. Je zábavné pozorovat, jak by Olga ochutnala všechno, a Martin naopak nic, protože na to serou mouchy. Pro sichr koupíme placky domácí, ale balené. Jaké mouchy? Hlavní je, co dělaly na plackách před jejich zabalením. To už Martin neřešil. Jasně, že se ptáme na panaderii, ale buď to blbě vyslovujeme, nebo tu opravdu není. Každý, místo slovní odpovědi, kroutí jen hlavou. Hele je tamhle, na rohu ulice. Prosím chleba, Martin začal objednávat první. Začal chlebem a skončil několika druhy sladkých rohlíčků. Objedeme blok. Jupí, trh. Ovoce, zelenina, kytky, vše, co tě napadne. Koupili byste si maso? Kdybych ho měla kde udělat, tak určitě. Chcete držky? Tak krásné nemají ani v pražské masně. Jo…maso voní. Za trhem je jídelna plná lidí. Velké hrnce na pultech se pomalu vyprazdňujou.
Je slunečno. Míříme směrem na Potosí. To jsou nádherně zerodované útvary sedimentů. Ve 3000 metrech mezi vršky kopců vykukují políčka s kukuřicí, mezi kterými spokojeně proplouvají mraky. Jakpak by ne, když se nacpaly klasy kukuřice. Za zatáčkou za tunelem za Paicho se rozprcháváme po lokalitě. Jirko, co to tady roste? Wengarcie ammerhauseri, astrocylindroopuntia, oreocereus, comulopuntia boliviana, mediolobivia, sulcorebutia, Lobivie pugiocanta.
Další zastávka na Paicho. Kozy skáčou na akácie, a jakmile nás zmerčí, skáčou dolů. Zřejmě se obávaly, že se jim vrhneme na zelené listy.
Holky, nám chutná jen cardinasianum armatum. Na Tomayapo projíždíme korytem řeky. Tak, kdepak je máme? Cardiasiana? Martine, zastav! Tady rostou. Jsou tu, vidím je, zajásal George.
Rovnou už postavíme stany. Výprava na kopec byla úspěšná. Stejná písnička. Lalala, kytky jsou všude. Vybíhám až na samý vrchol a hlásím, že je to tak. I tady jsou. S Olgou jdeme občíhnout, zda by se dalo stanovat o několik metrů dál. Dalo, ale přejet hromadu šutrů, tak to by se teda nedalo. Co dáme k večeři? Co auto dá. Chleba s tuňákem. Pochutnali jsme si moc. Tak dobrou. Jak dobrou? Nejdřív musím pozdravit Jižní kříž. Ve stanu si ještě čtu. Martin se probouzí s otázkou. Vedle stanu hýká osel? Ne, ne, a zadržuju smích, abych nevzbudila chrápajícího hýkajícího Jirku. Než jsem dočetla další stránku, začal chrupat i Martin. Pánové, doufám, že pokud bych začala chrápat i já, tak už nikoho nevzbudím.
5. ledna Hned po ránu je kolem stanu čilý ruch. Poslouchám. Mám sirky, rozděláme oheň. Papír je mokrý a nehoří. Našel jsem suchý. Tak jo, lezu ven ze stanu, abych se nezařadila do seznamu kaktusářů povalečů nevstavačů. Uvařit vodu na kafe na ohni je super nápad. To víš, říká Martin. Jirka nám vařič nekoupí a tys to taky dobře vymyslela se sirkama. Vzala jsem totiž jen vojenské škrtátko na vařič. Zlatá Olga, ta má všechno i sirky. Serpentinama se dostáváme do Tamayapo. Martine, chtěla bych se jít podívat ke kostelu, i když tuším, že bude zavřený. Na náměstíčku uprostřed nám socha muže ukazuje jakýsi nástroj. Pohled na něho proti slunci je dech beroucí. Jelikož je pokračováním jeho mužství. To může napadnout jen mě? Kdepak i Olga se začíná chichotat. Přece si kluci nemůžete myslet, že se s Olgou nevyznáme.
Je jen škoda, že pod sochou chybí cedulka se jménem hrdiny. Z výrazu jeho obličeje se dá vyčíst, že je odhodlaný vyrazit. Kam? V levé ruce meč, v pravé lopatu. Zabít a zakopat. Jdeme raději ke kostelu. Žábo, odkud skáčeš? Opravdu žába. Chceme ji vyfotit, ale přesvědčit zelenou modelku k pózování na focení, je zábava pro Martina.
Popojedeme. Na Martina je pohled. Řídí, sleduje cestu a zároveň Gpsku. Ozve se ve mně slovo prudiče. Nechceš tady zastavit a vyběhnout na kopec? Gymna vidím z auta, tak proč ta bakelitová krabička nereaguje?
Vždyť jsi do ní nacpal všechny informace. Gymna jsou tak velká, že i Olga se raduje. Většina jich je na jižní straně. Nechávám Martina fotit a přebíhám na druhý kopec. Opuncky a opuncky. S nima se moc gymna nekamarádí. Kytky jsou napitý, otrněný a s plody. Pro mě míň radosti, jelikož nekvetou. Dojeli jsme do vesnice Puesto de Salud San Francisco. Lidé si stěžujou, že nemají vodu. Od kluků jsem slyšela, že Bolívijci se spíš drží stranou, ale opak je pravdou. Jsou sdílní a přátelští. Nové domy, škola, kostel a tradičně rovné fotbalové hřiště.
Martin vzpomíná, jak to tady vypadalo před deseti lety, když tu byl poprvé. Historie a realita? Paměť má dobrou, to ano, ale cesta, po které jeli, neexistuje. Lokalita Cieneguillas s Weingarcia kargliana. Místo jsme našli docela rychle. V dálce jsem zahlédla červeně zbarvené místo a chtěla jsem vyrazit.
Stop, stop a ještě jednou stop. Jirka se zasek. Prý bude lepší, když zajedeme až k místu autem. Tvrdil, že je o rok starší než Martin. Mě neukecá, jdu po svých. Zastavím se na hřbitově. Martina ukecal. Jo, dojíždějí mě, ale nepředjíždí. Aby taky jo. Na cestě je plno akácií. S trny akácií máme své zkušenosti, co? Jiří, tady je konečná, zavelel Martin. To je záhada, lobívky rostou jen na červeném fleku. Lobívie longispina.
Dám si sprintíka na kopec. Medaili za vítězství mi předává Parodie maasi a maxima. Kytky nekytky. Šutry jsem objevila. Už se zase v nich hrabu, přebírám a vybírám. Hodně se přemlouvám. Tak tenhle. Zatím se mnou pojedeš v autě, pak se uvidí, neraduj se. Dopolední mise v El Puente splněna, odpolední začíná.
Prosím Vás, jak se dostaneme na Carrizal? Na Carrizal? Nevím. Dobrý den. Prosím vás na Carrizal? Vyslovuju to zas blbě, nebo nikdo nic neví? Prodavačka v obchodě říká něco o cestě za mostem. Tak se chlapci posilněte. Pivem? Jo pivem. Jak pivem? Tož zajdu pro Ferneta na desinfekci našeho ústrojí. Ferneta? V životě jsem nic tak hnusného nepila. Jó děvče, nevíš, o co přicházíš. Kolik ti je, žes to neokoštovala? Je mi docela dost a z toho vyplývá, že jsem zřejmě o dost přišla. Přece nezačnu chlastat právě teď a tady. Hele policie! Jdu se zeptat. Hola, hola… ťuk, ťuk. Nikde nikdo. Už. To mu to trvalo. No jo, natahoval si triko. Policajt je fešák, žádnej střízlík. Rozumím, že máme jet přes retardéry, pak doprava. Díky moc. Retardéry a doprava. Jupíí, jsme ve fabrice. Pro sekuriťáka nepochopitelné, jak jsme se sem dostali. Prosím, kudy na Carrizal? Ha, taky neví, ale volá na kolegyni, která ochotně ukazuje cestu za fabrikou. Červenice, samá červenice. Mezitím nové domy a zelenající se políčka. Cesta se klikatí podél řeky. Na kopci je umístěno několik úlů. Včelky bzučet neslyším, jen cítím kopr. Martin se zase vrací do vzpomínek. Tady byly domky z vepřovic. Prej Bryan označoval vesnici jako totální pravěk. Zřejmě v pravěku žil a má s tím nějaké zkušenosti. To by teď pěkně čuměl. Staví se nové domy, mosty a i cesty. Martin se rozhodne zastavit. Ne všechno je zastavěné, ale mezi tím, co tady zbylo, je vidět cesta. Kus kopce ufikli, kus kopce nechali kaktusářům i s G. cardenasianum. Velký otrněný kytky, mají plody i poupata. Zítra pokvetou. Za lokalitou chce Martin vyprat semena. Tak jo, zastavíme. Na kopci vyčuhuje komplex budov zaplavený nánosem červeného písku. Přemýšlím o tom, že kdybych to viděla na fotce, řeknu možná …divný. Ale jsem tady a našlapuju na balvany, které voda dovalila až sem. Jaký to je pocit? Divný? Hlavou mi běží hodně otázek. Kdo tu bydlel? Co měli tady a co měli tady? Zbytky vepřovic za domem? Plánovali něco přistavět? Pec? Kolik chleba upekli, než je voda vyhnala? Stihli vůbec utéct?
Rozpršelo se. Vidím, jak Martin přijíždí, proto sbíhám dolů a běžím k autu. Díky můj zachránce. Konec přemýšlení. Jsme v Carrizal. Chvilka nostalgie. Petro, tady byla řada domů. Jak vidíš, není. Makáme do kopce. Kamzík je zase rychlejší. Krásný kytky. G. cardenasianum a Lobivia laleritia.
Večerní plán je snadný. Přesouvat se pohořím serpentinama do Toja. Dneska to vypadá na nocování na hřišti. Děti se sbíhají. Ty nejmenší se drží maminky. Rozdávám propisky. Sakra. S nima můžou tak akorát napsat na ceduli větu. Nemáme pitnou vodu. Voda v řece je kontaminovaná sajrajtem, který vypouští z dolů. Člověk, když to slyší, je rychle zase nohama na zemi. Pijou to, co naprší. Martin porcuje kudlou salám. Nechci se dělit, dej jim to všechno. Jmenujou se Helen, Alida a Alex. Mezi tím, co si s nima povídám, jejich maminka dává kolečka salámu do kapsy. Nevadí jim, že tady přespíme, jen nás trochu varovali, že pokud bude pršet, voda povalí i přes hřiště. Panenko Marie, ochraňuj nás. Tak jo…dobrou…dneska Fernetovou.
6. ledna Ráno jsme se probudili ve stanu přesně tam, kde jsme ho postavili. Pršelo málo, voda nás neodnesla. Slyším Martina, jak vykládá seňorovi, odkud jsme a kam jedeme. Ze stanu vidím, jak chlápek se trochu posouvá ke stanu a rád by se dozvěděl, kdo je ve stanu další. Ani nedutám, aby mě nezmerčil a nechtěl se mnou komunikovat. Martin se s ním právě rozloučil.
Po dvorku běhá žena v široké kolové oranžové sukni. Předpokládám, že je to jeho žena. Obdivuju její havraní dlouhé vlasy spletené do copu, na konci ozdobené malými černými bambulemi. Ještě zamávám Helen. Vyhání kozy na pastvu.
Jen nechápu, jakou technikou si na hlavě upevní klobouk. Účastnická trojka „ MOJ“ zakládá oheň. Jen pro informaci. MOJ jsou první písmena jmen. Martin, Olga a Jirka. Balím stan a těším se na horkou vodu na kafe. Sbaleno? Nastupovat! Jirka začíná hledat papíry, které jsme dostali v letadle kvůli přechodu přes hranice. Olga se odhodlá rozkrokovávat Jirkovu cestu z letadla až sem. Hurá, papíry se našly. Jééé, neviděli jste můj nůž? Jirka je zachráněn, Olgy nůž ztracen. Rozloučím se a přemisťujeme se na Tajo. Když tak projíždíme krajinou a obdivujeme krásu hor, Jirka jako geolog, nám nepopsaným touto vědou, vysvětluje pojem amplitové žíly. Píšu si. „ Rozestoupí se hornina a roztoky soli vzlínají skulinami a vyplňují mezery. Zajímavé je, jaké kytky mohou na různých horninách růst. Vápenec vyloučíme, ten se tu nevyskytuje, jelikož tu nebylo moře. Z vlastní zkušenosti mám teorii o růstu pyrrháčů a austráčů. Na čediči rostou světletrnný, na granitu tmavotrnný“. Jirka skončil s výkladem. V San Pedro nad řekou je hodně kytek. Velký nabouchaný kytky s poupaty. Hmyz a já čekáme, až vykvetou. Krásná příroda. Na této lokalitě se vyskytujou na jižním svahu. Za cestou jsou zase na opačné straně. Hodně otrněný s přilehlými silnými trny.
Co to je? Čeřiny. Čeřiny? Jo…bahno. Foukal tady vítr a vytvořil vlnky. Desky vrstev se postupně zanořovaly a vynořovaly.
Další vesnice se jmenuje Atacama. Údolí se zelená, červená barva pohoří se vrátila k typické čedičové barvě. Cestou přes most všichni zajásali, protože voda není bahnitá, ale průzračná. Jupí, koupačka. Martin pere semena. Trhám větvičky z pepřovníku s červenejma kuličkama. Jirka je v předklonu a opaluje si záda. S Oli nás napadlo umýt okna. Začaly jsme okny a skončily prahy a světly. Proč to myjete? Otázka čistě mužská. Vždyť to za chvíli bude stejný. Vykazujeme nějakou činnost. Spokojeni, osvěženi čachtačkou, pokračujeme. V kopcích vysoko nad námi pochodujou kozy. Kozí stezky jsou nepřehlédnutelné. Dokonce i nějaké rodině se tu zalíbilo a postavili si nad řekou dům. Na břehu řeky číhají kormoráni. Proč tu vůbec jsou? Diví se Jirka. Zřejmě si Jiříku taky opalujou záda. Na nejvyšším místě serpentin se kocháme. Vytahuju vlajku a hrdě se s ní nechávám vyfotit.
Jirka se pokouší vlajku přehodit přes záda. Jen trnu, aby mu v tom větru nevzala roha a nechtěla se prolétnout údolím. Křížky u cesty, připomínající nějakou tragédii, jsou ozdobeny květy tmavě modrých a fialových barev.
Z kopců kolem vyčuhujou kaktusy. O jaký druh konkrétně jde, je otázkou. Závěr diskuze vyhrály terčeki. Mezi nimi Parodie maassi, Trichocereus celsianus a tři druhy opuncií.
Jirka se do mě pěkně pustil. Prý bych se názvosloví opuncií měla už konečně naučit. Ctít Friče a používat arampoa. Arampoa! Pak sklouznul k debilům a jim podobným. Jmenoval nějakého Hunta a jeho názvosloví mi vyloženě zakázal používat. Vtipný, já debža natvrdlý, jsem v klidu. Přejíždíme altiplán na Vilazon. Jirka později mluví o Charlesovi a jeho knize. Pokračujeme na Berque. Lokalita Wengartia neumanniana. V pozvolném kamenitém svahu se hihňají malé kytky s tmavě modrou epidermis a žlutými poupaty. Hihňají se mi, jelikož si slovo kargliana sice zapamatuju, ale až se sem jednou vrátím, budu vědět zase kulový. Jo… gymna jsou gymna.
Asi tady pojede Dakar. Symbol Dakaru je tady poskládán z bílých šutrů na kopci. Kolem lokality projíždějí fanoušci Dakaru, většinou s bolívijskýma vlajkama. Ve městečku Vilazon Martin řeší s domovem na dálku problém se skleníkem, kde mu plynový kotel ohřál pokojíček na 27 stupňů.
Jak je to možné? Lepší horko než mráz. Uvidíme, kde je zakopaný pes. Záhada je vyřešena. Špatné baterie. To by se profesionálům stát nemělo, co. Vždycky před odjezdem připraví Martin našim holkám docela dlouhý manuál, skleníkový itinerář, jak postupovat v případě, že by kaktusům něco hrozilo. Jsou ubezpečovány, že se nic nemůže stát. A jako na kaktusovou potvoru, stane se. Zelení kluci se trošičku přihřáli. Přechod do Argentiny je tady. Několik okýnek…kde máme začít? Nejdřív kontrola pasů, potom seňora u dalšího okénka čte několikrát text z argentinské ambasády.
Číslo motoru auta je v pořádku. Něco datluje na klávesnici, ale trvá jí to věčnost. Nejraději bych to nacvakala místo ní. Další kontrola, tentokrát na argentinské straně. Posouváme se od okýnka číslo tři. Jenže nás posílají od čerta k ďáblu a od ďábla k čertovi. Říkám numerovi pět, že numero tři nic nenamítá, že prostě můžeme jít. Nerozumím tomu. Ptám se, kde je problém. Seňor numero pět zvedá razantně ruku, aby mi dal jasně najevo, kdo tady šéfuje. Takhle by to nešlo a posílá mě k numerovi dvě. Tak znova. Autem Martin najel k bráně a čeká. Hledám protekci u sympatičtějšího numera čtyři. Sympatičtější byl, ale nechal nás stejně hodinu čekat. Prej je něco falta. Kontrola kufrů zjistila, že nic nedovoleného nemáme. Trochu podezřelý byl šampón značky Nivea, ale nakonec prošel. Konečně přijel velký policejní šéf. Ten nám po několika hodinách vysvětlil, že je všechno v pořádku. Chybou byla informace o majiteli vozidla. Nadiktovala jsem skutečného majitele z rentakaru, jenže tím majitelem auta, má podle policajtů, být Martin. To jsou věci. Nakonec si popel sypu na hlavu sama. Zapopelená hlava mi to stejně nebere. Vyspíme se za La Quiaca.
|
|||||||||||||||||||
