|
|
|||||||||||||||||||
|
Účastníci zájezdu 2016 Kozí bolivijský příběh
7. ledna Toto fučí. To je kosa. Mně je zima, vikuňám, pasoucím se nedaleko, je teplíčko. Stan je pěkně mokrý, hodíme ho do pytle. Počkáme, až vyjde sluníčko, pak ho usušíme. Zamáváme nocovišti a přesouváme se na lokalitu Yavi. Tady si mají vegetit lobívky. Je pěkně prťavá, vypadá jako lithops hnědé barvy, splývá s písečnou půdou pod keřem. Olga ji objevuje jako první. Není to lehké, ale díky sytě oranžovému poupěti, se to podařilo. Co je to za druh lobívky? Na to se musím obrátit na oborníka. Chodím po lokalitě a snažím se názvy zapamatovat. Kombinace sklerózy a snahy vymazat to, co mi říkal o těchto kytkách Martin a Lumír, mi moc nepomáhá.
Ještě jednou. Pugiocanta, Puna, inermis, boliviana. Sakra. Zítra budu na tom stejně jako dneska. Deska nepopsaná, ale to už budem v Tucumánu. Mám jednoho studenta odsud. Překořenil do Prahy. Tancuje, učí chtivé české holky napodobovat jeho pohyby. Jak říká, občas i kluky. Prý, i kdyby dostali transfúzi, do krve se jim to nedostane. Ale co. Má práci. Čím dřevěnější student s vírou se něco naučit, tím víc prachů z něj dostane. U někoho je to otázka víry, u někoho přehnané sebevědomí. Na druhou stranu je vždy lepší něco dělat, než nedělat nic, ničemu nevěřit. Podívejte, alpaky. Tadyta je neuvěřitelně bílá, jako sníh. Buď spí ve stoje, nebo se každý den sprchuje. Vracíme se na La Quiaca. Martin vzpomíná, jak tu byl s Bryanem, jak našli puny. No hezký. Roztahuje se na původním místě velké sídliště. To je otázka. Mít dům někde v přírodě? Kdepak. Místní si vybrali žít spolu v řadovkách a na hlíně. Dal bych si kafe. Zastavíme u pumpy. Tolik lidí? Aha. Přesouvají se odsud motorkáři na další etapu Dakaru. Argentinský závodník a fanoušci šílí. Motorkář je i exhibicionista. Oroštuje motorku, unoží levou nohu a zapózuje. Kdo to nestihl vyfotit, má smůlu. Není mu co závidět v tom horku. Na motorkářských upnutých hadrech má ještě přehozenou jakousi vestu z igelitu s číslem a do helmy se moc vzduchu jen tak nedostane. Hodně štěstí.
Náš směr je na Abra Pampa. Po motorkách se do města postupně dostávají i osobní auta. Co říct o krajině? Rovina s trsy pampové trávy. V dálce vystupují barevné hory. Červená je dominantní. To chce foto. Vidím přijíždět náklaďáky. Mám dilema. Vzít si vlajku nebo nastavit foťák? Cvak, cvak. Fotím a jednou rukou mávám. Sakra, to je Tatra. Ty jsi ale vůl, Petro, říkám si. Mohlas mít i tu vlajku. Prostě slovy klasika. Kdyby, jsou chyby.
Nevadí. Za chvíli u cesty stojí náklaďák Dakaru. Zastavíme. Anglicko - francouzská posádka. Olga nemůže vydržet a francouzsky křičí už z auta. Hodně štěstí.
Rychle ven, jdeme za nimi. Olga francouzsky, já anglicky. To je mumraj. Ten svět je malý, táta řidiče je z Mikulovic. Vyprávěl, že rodiče se po druhé světové válce raději odstěhovali. Mezi konverzací do sebe ládujou tavený sýr, krekry a vafle. To je teda strava závodníků. Azul Pampa. V kopci trčí kvetoucí Trichocereus tarijensis. Jirka se zmínil, že od minulého roku trochu povyrostl. Tak o 10 centimetrů. To je hodně, že jo? Další bod cesty je Iruya. Z auta vidím krásně červeně kvetoucí mediolobívii, ale nestavíme. Ve výšce 4000 metrů se vyvaluje na planině rozpláclá Azorela compacta. Dekor krajiny doplňuje červenice, balvany, trsy pampové trávy, které několikrát převyšuje Orelocereus troli. Konečně jsme na místě. Fouká vítr, můžeme usušit stany. Olga nemá ráda přesuny v horách, specielně serpentiny, ty jí nedělají dobře. Vydýchává se v autě. Lokalita je bohatá na lobívky. Jirko, tak mi to, prosím tě, zase popiš. Mediolobívia pygmeae, Neowerdemanniana vorwerki, Lobívia itubbicola, Parodia maasii, Cumulopuntia boliviana a Oreocereus trolli.
V dálce se začala černat obloha. Blesky jeden za druhým. Jaké máme hodnoty? Délka je dost dlouhá, síla dostatečně silná a jas je jasný dost. I nám je jasný, že za nedlouho do mraků vjedeme. Deštíček je tady. Zapni stěrače čili limpia para brizas. Pokračujeme na Huhacahaleria. Míjíme obratník Kozoroha. Capricornio. Před Maimara si na Ypfce dáváme tres veces cafe con leche. Síla. 105 pesáčů. Kafe je dobrý. Poprvé za dobu, co jsem v Argentině, vidím hajzlbábu. Cálujeme pesáče tři. Kdeže dobré staré finančně dobré časy jsou? Přesouváme se k Tucumánu a počítáme množství přeháněk. Zelená brčálová barva přírody je moc pozitivní. Co se děje? Bordel s basurou se za městem nehromadí, ale likvidujou ho pálením. Projíždíme kouřovými smrady silnější intenzity a intenzity nejsilnější. V Pampa Blanca tankujeme litr za 15. V gomérii se ptám na balneário. Seňor mi doporučuje postavit stan za pumpou. Martin se zhrozil randálu, který by hypoteticky mohl nastat během noci. Převalíme se o několik metrů dál přes silnici, kde za tabákovým polem, za svolení místních, se uhnízdíme. Je dusno. I mravenci zalezli.
8. ledna Probuzení po teplé noci. Předpokládali jsme, že horko bude větší. Mouchy přelétávají sem a tam, na rozdíl od komárů, kteří zasednou a sajou a sajou. Někdo nadává, někoho napadá, jako konkrétně mě, namazat se krémem macha s gerániem. Zřejmě nádherná vůně komáry odpuzuje. Tak si zahvízdám. Každý máme svou teorii o něčem. Olgy teorie je o respektu k místní krajině a hlavně k místním lidem. Pozorovat vše, co a jak roste. Opouštíme Pampa Blanca. Už od rána z Jirky padají vtipné zážitky o kaktusářích. Vše se má brát s humorem, to tvrdím já. To si představte, začíná George, že ten borec, co s náma byl, si dělal půl hodiny z klacíku párátko, a pak se s ním šťoural ještě hodiny dvě. Teď můžete přemýšlet, kdopak to byl s Jirkou na kaktusech? Někdo, kdo je manuelně zručný a zažívá příjemný pocit při šťourání. Jsme jako puberťáci, vtipkujeme a smějeme se všemu. Není šťourání jako šťourání. Já si spíš rýpnu. Mám knihu o myšlení i jiných lidí. Ne každý uvažuje jako já, tak bych se s tím mohla začít někdy řídit. Pozorujeme políčka. Tady roste proso, tady třtina a tady zase pro změnu proso. Před odbočkou na Metan začíná pršet. To mě podrž. Podobný most, jak na chalupě ve Staré Hlíně. I tady postavili přes řeku nový most a starý kamenný s devíti oblouky ponechali na obdiv projíždějícím. Střídá se déšť s krátkými okamžiky, kdy vyjde sluníčko. Cestou Olga přemýšlí, proč Coca Cola je Coca Cola? Proč asi? No protože zpočátku byl tento nápoj tvořený dvěma hlavními ingrediencemi, výtažky koky a ořechu koly. Pokračujeme na San Miguel de Tucumán. V 9:52 místního času vjíždíme do provincie Tucumán. Je pod mrakem, neprší. Posloucháme rádio. Kde zlatá šedesátá zazní ve verzi anglické a po té ve verzi španělské. Netradiční pojetí. Hlásí 28 stupňů. Myslím, že mají pravdu, odhaduju 30. Vždycky, když míjíme policejní kontrolu, očumuju pěkně stavěný kluky od federální policie. Je divný, že se rojí. Zatím, nevíme proč. Normálně kontrolu provádí obtloustlí policajti v zelenejch uniformách. Něco se děje. Na pumpě k nám přichází Argentinec a omlouvá se, že mluví špatně anglicky. To nevadí, můžete mluvit španělsky. Mluvím španělsky blbě, ale rozumím. Oddechl si. Máme být ostražití, jelikož zamordovali tři lidi kvůli drogám. V San Miguel hledáme nějakou fereterii, jelikož nemáme kartuše na vařič. Zatímco křižujeme město, objevili jsme za vězením obchod s ovocem. Majitelé jsou dva bráchové, kteří kmitají z jednoho rohu obchodu do druhého a přinášejí zákazníkům vše, na co si jen vzpomenou. Jirka nemá rád cestu městem. Krátíme si čas představama, co budeme vařit, až zprovozníme vařič. Jirka říká, že kdyby bylo zemětřesení, tak z nás všech přežije nejdýl. Rejpla jsem si, i když jsem se dušovala, že už nebudu. Hele Jirko, to je snad jasné, protože máš nejvíc tukových zásob. Myslela jsem si, že je to hlavní důvod. Ubil nás kameňákem. Ten důvod je, že jsem specialista na nízké sloje. Nechala jsem si to ještě jednou vysvětlit, a nebýt v autě, válíme se smíchy mezi kaktusama. Salva smíchu začne znova a to v momentě, když na silnici auta projedou kaluží těsně vedle zaparkovaného auta. Auto má otevřené okýnko a voda vlétne dovnitř. Po několika sekundách vytéká zpět do kaluže zrezavělýma dveřma dole. Směrem na Bella Vista a Recreo. Patník číslo 157, Martin zpomaluje, jelikož zmerčil rybáře, kteří z mostu nahazujou pruty i sítě do bahnité vody, jejíž hladina sahá až k mostu. Jo. To je síla. Arroyo Pampa Mayo se vylilo do polí a podél cesty zanechává laguny plné ryb, které jsou potěšením pro kormorány. Vesničané jsou docela vystrašení. Pozorujou vodu. Myslím, že jim do vesnice nevtrhne. Jsou docela vysoko. Nafta je za 15.50. Na pumpě naladíme wifinu. Jirka komunikuje se známými na facu, já se připojuju na Whatsapp. Vítej, Salinas Grande, ráji spešl kytek. Jsem zvědavá, jakou náladu budou mít po dešti. Holky zelený mě překvapily. Vylezly ven skoro všechny.
Jsou buclatý, velký i malý, s poupaty, ale bez plodů. Myslím, že pokud by bylo stejné sucho, jako před dvěma lety, těžko bychom je hledali. Stojatá voda jim sebrala písčitou zeminu nad hlavama a často i nad řepou. Paráda. Kaktusová procházka.
Podřadné kytky pro G. ragonesei jsou zapsány jako Echinopsis leucanta, Tefrocactus articulatus, G. schickendansii, Stesonia coryne. Portulaku z dodatku verbeže vyjímám, krásně kvete. Hele, ty malej černej hovnivále, kam makáš s tím kulatým bobkem? Počkej, řekni nám to, i ještěrku to zajímá.
V 17:52 místního času vjíždíme do provincie Cordoba. Ráda bych vám popsala, jak se dostat ke G. obductum. Vítá vás nápis Lucio V. Mansilla. Vnímejte mě pozorně. Za tratí doleva. Tam, kde přes cestu přebíhá černý pes, musíte doprava. Důležité je projet kolem baru, kde pěkná kočka s dlouhýma nohama věší prádlo, projet kolem dvou sloupů s papouščími hnízdy, pozdravit chlápka v červeném tričku s nápisem AIG. Nevím, co to znamená, ale zřejmě to bude nejdůležitější část popisu. Jupí. Dorazili jsme na místo určení. Ne, fakt jsem se nezbláznila, a ani mi neklesl momentální IQ. Ba naopak se pozastavuju nad GPSkovou mafií některých z nás. Vždyť kytky tady rostly před náma a budou i po nás. Stačí jen trochu pokory a respektu. Stačí se jen trochu dívat a hledat. Rozumím, že je to taková hra. Najít kytky na lokalitě, přemýšlet komu dát údaje, komu dát údaje poupravené a komu údaje vůbec nedat.
Pak taky velkou roli hraje kaktusářské ego, kaktusářské srdce a kaktusářský zloduch. Vidíte, kytek je tady hodně. Olga ztuhne a ukazuje směrem do díry a šeptá. Jirko, pomalu, je tady had. Uf…jen se převlékl a nechal tady svůj starý kabátek. Litujete? Had v novém kabátě si na nás počkal o několik metrů dál.
Slyším za ohradou chlápka vydávajícího zvláštní zvuky. Aha. Má s prasaty domluvený signál. Před západem slunce je svolává domů. Dovoluje nám postavit na jeho pozemku stany. Trvá na tom, abychom si je postavili blízko kozího přístřešku. Vaříme večeři opět z toho, co dům dá. Stačíme položit jen folie a spatříme chlápka, který jde přímo k nám. Místní policajt. Chce naše pasy a papíry od auta. To je vtipný má vatu v uších. Asi na něj řve moc šéf nebo manželka. O sadistech nemluví, jen nám popisuje velké jedovaté hady a pavouky, kteří se na nás mohou přijít taky podívat. Je hrozně ochotný, nabízí nám pomoc kamaráda policajta, který bydlí kousek v domě naproti. Děkujeme moc. Jirka sedí na trojnožce a vysvětluje nám, jakým způsobem se těží uhlí. I ve svých představách si musím opravit informace o tom, jak vypadá uhelná sloj. Hihihi, znám jen dračí sluj. Samozřejmě, že se několikrát zasmějeme tomu, že je Jirka expert na nízké sloje. To už se s ním potáhne na dlouho. Místní předpovídají déšť. Olga s Jirkou nevěří a na základě svých úvah postaví stan bez vrchní plachty. Do několika hodin přišel deštíček a Jirka škemrá o klíček. Jakmile plachtu přehodil přes stan, přestalo pršet. V polospánku slyším zvýšený hlas Jirky, který něco Olze vysvětluje. Netuším, co. Pak taky tvrdě usnul jako Martin. Jirka chrápal, Olga na něho mlaskala. A co bylo dál? Neřeknu. Taky jsem usnula.
9. ledna Prší, neprší…prší, neprší…prší a prší a prší… Rychle zapadnu do stanu. Hraju angry birds. Prasata se mi vysmívají, že jako pták nejsem schopná postoupit o level výš. Konečně přestalo pršet, vylézám ze stanu. Sbalit stan a můžeme vyrazit na Taralejos, kde je typová lokalita G. ragonesei. To je neuvěřitelné, jak počasí nám hraje do kaktusové noty. Není horko, kaktusy jsou vidět a je jich hodně. Napadne mě prozkoumat terén na druhé straně. Keřů je tu dost, vody taky. Ještě před otevřením brány požádám hřebce, zda si mohu vyfotit jeho koňské kolegy. Odfrkne si, hodí ocasem doleva a doprava. Je to souhlas. S kytkama to vzdávám, ani jedna.
Hurá na Salinas grande, kde před dvěma roky jsme v padesáti stupňovém horku našli G. platygonum. Už se nemůžu dočkat. Je evidentní, že se i tady ráz krajiny po dešti změnil. Je pravda, že stesonie jsou zapíchlé na stejném místě a platygon je tady mraky. Malý, velký, vůbec se nemusí hledat. Udělaly mi holky radost. Olga s Jirkou dlabou plody ze stesonií. Ochutnám taky. Docela dobrý. Sladkokyselá chuť.
Další lokalitou jsou zase G. ragonesei za La Zanja. Krátce po poledni malá zastávka na pivko, potom směr Mazán.
Z rovinky se nám tu vyklubaly kopce. Míjíme lokalitu kieslingii, ale nezastavujeme. A co hossejky? Taky ne? Směrem na Villa Mazán musím konstatovat, že oblíbenou kytkou místních zahrádek je kana. Přibližujeme se k pohořím Sierra Velasco a Mazán. Začíná pražit sluníčko. Podle nekončících pásů olivovníků, to vypadá, že se malým zeleným šiškám dobře daří. Opět se vracíme na známou lokalitu. Zastavíme a vystoupáme po strmém malém svahu ke kapličce. Kvete bulbocalyx a culí se na mě krásně růžové květy hossejky.
Před Villa Mervil dostal Jirka chuť na olivy. Považuju ho za Světoběžníka a Všeználka v jedné personě. Na rozdíl od nás, sušené olivy ochutnal už několikrát. Zvláštní chuť. Sušená, přičmoudlá, aromatická. Aceituna secas. Jelikož koupené olivy byly černé, dostali jsme se k teoretické části, neboť nejmenovaný člen posádky tvrdil, že jeden druh je zelený a jeden černý. Černé versus zelené olivy. Čím se liší? Rozdíl mezi černými a zelenými olivami není nijak komplikovaný. V podstatě jde jen o to, v jakém stádiu zralosti se plody tohoto ovoce sklízejí. Zelené olivy jsou ještě nedozrálé plody, které už ale dosáhly plné velikosti. Postupně potom mění svou barvu na různé odstíny hnědé, červené a fialové a až úplně dozrálé jsou olivy černé. Zelené olivy mají pevnější strukturu, nahořklou chuť a obsahují méně oleje. Čerstvě sklizené olivy jsou chuťově nepoživatelné, protože jsou příliš hořké. Louhují se proto několik hodin až dní v roztoku hydroxidu sodného. Louh se potom odstraní několikadenním mácháním a olivy se naloží a nechají kvasit po dobu 6 až 12 měsíců. Jak poznat nepravé černé olivy? Málokdo ví, že většina černých oliv v regálech obchodů nezískala svou barvu opravdovým dozráním na slunci. Ve skutečnosti se jedná o plody sklizené v raném stádiu zralosti, které se louhovaly za přítomnosti vzduchu, a oxidace u nich způsobila ztmavnutí barvy.
Černá barva se pak zintenzivní a stabilizuje přidáním glukonátu nebo mléčnanu železnatého do nálevu. Nepravé černé olivy proto poznáte přítomností konzervantu E579 nebo E585 na obalu. Na pumpě tankujeme a měníme dolary za pesáče. Před tím se nám nikomu nepodařilo dostat z bankomatu nějaký prachy. Bankomat nespolupracoval. Divný, co? Hledáme odbočku na Cerro Negro. Moje gpska v mobilu ukazuje cestu po asfaltce. Martin hledá prašku. Tahle ne, tahle taky ne, tahle přes vodu bude snad ta pravá. V řece bylo hodně vody. Martin se zamyslel a tvrdil, že ho ty kytky za řekou vlastně vůbec nezajímají. Hahaha. I muži mají své dny. Miluju tu vytrvalost víry jet a jet, nedat na sobě znát, že je to celé omyl. Vrátili jsme se. Změna plánu. Jedeme na Salado. Hele Petro, to je ta skála, kterou mi na fotce ukazoval Jarda. Tak zastav. Taky že jo. Lokalita s glaukama. Velké kytky, krátké trny, suť na svahu pěkně ujíždí pod nohama. Spíme v Puntilla. Kolikrát jsme tady už spali? Určitě čtyřikrát. Hodně kaktusářů tady spí, ale málokdo ví, že je tady kanál s čistou vodou a osvěžující koupačka. Obloha plná hvězd. Každý na něco čekáme. Někdo na padající hvězdu, já na to, až vyjde Jižní kříž, Jirka na Marťany. Popíjíme víno a zobeme olivy.
10. ledna To byla snad nejlepší noc. Jednak nebylo moc horko, byli jsme vyčvachtaní poměrně dost. Jako každý rok se sem vrací náš věrný pes, který mi chytře lohnul můj šátek a mazal s ním pryč.
Hele naval to. Hodnej. Jdu si zahrát na pradlenku ke kanálu, můžeš jít se mnou. Pěknej proud vody. Musím udělat široký stabilní rozkrok, aby mě psisko nemuselo vytahovat z vody. Vypráno. Sušičku na palubě auta zapínám okamžitě. Nabíráme směr na Banda de Lucero. Olga se baví hledáním významu slova ve slovníku. Nenašla to. Místní říkají, že to nic neznamená. Cesta je písčitá, kopce jsou z granitu. Kdepak, nezačala jsem se vzdělávat v horninách, ale George geolog nás strčí v mnoha oborech do kapsy. Prý libereckého typu. Mně může nakecat cokoliv, všechno mu to baštím. Za blba můžu být právě teď, ale měla bych si být jistá tím, co mi to vlastně vysvětluje. Takže. Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly. Nekecá. Nekecá ani s tím libereckým typem. Tento typ se blíží monzogranitu, má obecně vyšší obsah Na a K a nižší obsah Ca a Mg. Čumím. Tolik věcí neznám. Důležité je, že tady je hodně zvětralý a při výstupu je dobré dávat bacha, jelikož sešup do výchozí pozice, by mohl nastat okamžitě. Vydávám se levou stranou, Martin pravou. Jsem rychlejší a mám tři velké kytky. Tmavý, otrněný dlouhými trny a rostou až na samém vrcholu.
Martin se vrací na druhou stranu masivu, kde kytky najde taky. Další kopce jsou už od prvního pohledu tmavší, zdá se, že budou bez kytek. G. schmidianum . Závěr krátké expedice je. Velké tmavě zelené otrněné koule. Přesouváme se na typovou lokalitu STO 60 G. schmidianum. Směr na Tinogasta, Famatina, Chilecito.
Před odbočkou na Costa de Reyes zaregistruju slovenskou vlajku. Čtyři chaláni na čtyřkolkách. Dva z nich byli z Popradu a nechali si své oře dopravit až do Chile.
Martin jim s Jirkou na novější mapě ukazuje, kam a kudy je dobré jet, kde se dá přenocovat.
Obdivuju je, jak v tom šíleném horku jsou narvaný v černých motorkářských mundůrech. Říkali, že čtyřkolka sama o sobě docela dobře topí. Pár fotek, podání ruky, pozdrav a zamávání na rozloučenou. Popojeli jsme jen kousek a okamžitě se začínáme po svých přesouvat rozpáleným pískem. Nabíráme jednak směr a jednak si nabíráme písek do bot. Občas zahučíme do nějaké nory. Kdopak to tu vytuneloval, nevím, ale mohli to tu aspoň označit. Kytky rostou od paty kopce až po vrchol. Opět jsou velký a hodně otrněný. Když se vracíme, porovnávám barvu vedlejších kopců a dá se říct, že rostou na světlejším podloží. Tak co? Dáme pivko? Není náhodou čas na doplnění minerálů? To je pivní shoda, nikdo není proti. Posilněni vyrážíme na Zapatu. Před dvěma rokama byly brody plné vody, neměli jsme šanci se dostat na lokalitu. Ještě mám v dobré paměti Zapatu 2008, kdy jsme ji projížděli několik hodin za neustálého odhazování kamenů z cesty nebo naopak, za neustálého házení kamenů do děr vodou vymletých. Cesta se od těch dob neudržuje a i v mapách je zakreslená jako neprůjezdná. Letos máme auto, které by si s terénem, stejným jako v roce 2008, mohlo poradit. Řidiče máme stejně schopného. Co se tu trochu udržuje, je smeťák za městem. První lokalitě G. schmidianum kluci říkají stejně smeťák. Tomáš chce plody, tak jdeme do akce. Rostou pod vysokými keři a hlavně i v jemném travnatém porostu. Kolem kvetou i cibuloviny.
Vidíš tu klikatici? Ukazuju Olze cestu a konečně si užívám pohledy na všechny strany. Hledám gymna na svahu přímo z okýnka auta. Nissan šplhá do kopce bez jediného zafunění. Krásná příroda. Cesta je vymletá vodou. Spadané kameny na cestě nevěští nic dobrého. Skála se i pěkně drolí. Cestou k lokalitě potkáváme nějakého šílence, který sjíždí dolů a mluví o tom, že se cesta dál pěkně zužuje. Ještě že ji nechceme projet celou. Necháme stát auto na rozšířené části a k cíli mažeme po svých. Tak daleko nejdu, volá Jirka, aby ho bylo slyšet. Olina ho nakonec ukecá a na gymnech jsou za chvíli za náma. Velký plochý kytky s přisedlými trny. Škoda, poupat je hodně, ale jsou zavřená. Petro, aspoň jeden plod, zoufá si Martin. Zná mě. Stačí udělat smutné oči a pouštím se do hledání. Mám ho. Nekecej. Jo, mám ho. Jen nechápu, jak se kytka dostala záhadně přes cestu a vyrostla tady. Výprava na jedničku. Je 17:24 a přejíždíme na San Jose. Z okýnka vidím gymno, netypický pro tuto oblast. Krátký trny, vypadá jako occultum. Chápete to? Martin nezastaví, prej to není možný. Tak se kochám krajinou. Rozdělím si ji na dva horizonty. Spodní je totální černota, která všechno pohltila. Druhý průsvitný oslňuje vše kolem a nechá se dekorovat projíždějícími mraky světle šedivé barvy. K večeru Martin spěchá na gymna do San Jose, která rostou na strmé skále za kapličkou.
Jsme všichni zpocení, ale v autě se to dá vydržet. Ještě nikdo nemusel vystoupit a jít do termasu Aquadita pěšky. Je tu docela plno. Argentinci dovádějí v termální vodě. Zřejmě je jim zima. Soudím podle toho, že několikrát zaslechnu, hace frío. Po nějaké době se zabalím do ručníku taky, asi na tom něco bude. Největší otužilec a vytrvalec je Jirka. S Olgou pozorujeme děti. Připadá mi, že jsou docela obézní. Otázka může být, odkud stanovit hranici obezity. Shodly jsme se, že jsou tlustí až dost. Spíme v Santa Rosa, kde Jirka, náš nejlepší kuchař, připravil pro všechny hrachovou polévku. Je horko. Snažím se usnout. Větřík ne a ne prolétnout stanem. Chvíli sedím, pak zase ležím. Polohy měním po několika sekundách. Chci jít ven hledat luft, ale lenost je fakt líná povaha. Potvora zvítězila, usnula jsem, ani nevím, jak.
11. ledna Dobré ráno. Dneska vylézám ze stanu jako poslední. Moje snídaňová směs je kritizována nejstarším členem výpravy hesly, fuj ječmen, fuj, hrozná kombinace. Nikdy, nikdy, nikdy. Vím svý o Raw produktech. Určitě o této kaši. Z pohledu konzumenta piva, je to mrhání ječmenem. Sluníčko svítí, káva voní. Jako první mám složeno. Jirko, nediv se, to jsou ty startéry z mé kaše. Vyhlašuju test. Kolik oliv je na větvičce? Všichni jsou vedle jak ta oliva. Přeci šest. Nikdo nevyhrál, odměna nebude. Jo hošánci, kdybyste jedli kaši po ránu, úsudek by mohl být lepší. První lokalitou je EL Puesto, G. schmidianum. Martin přebrodí řeku sám, my kecáme u řeky a pozorujeme žáby. Chlapec se nám vrací s pugetem cibulovin. Narval je na lokalitě pro mě a pro Olgu. To je roztomilé. Voní intenzivně jako lilie. Nemáme vázu, ale dáme si je do auta. Jirka dostal od Martina malou žabičku, ale hned mu vyskočila z ruky, zpátky do vody. Takový dar nedar. Sluníčko začíná pěkně pražit. Jirka mluví o tom, jak se pojmenovávají kaktusy. Sám je expert na pojmenovávání.
Za krátkou dobu jakýsi keř pojmenoval na kalhotkovník a slípovník. Vypral prádlo a pojmenovávání keřů mu šlo docela rychle. Vůbec ho v tomto případě nezajímala mikroskopická analýza semen. Trochu kultury. Anillaco. Iglesia seňor Nues s jeho originálním hliněným oltářem. V El Pueblo tradiční zastávka v malém obchodě pro sladké víno. Ptám se syna majitele, zda při výrobě používá sířidlo. Kouká na mě jako sůva. Nevadí, hlavně že je sladký, viď Martine? Koupíme si ještě rozinky. Tady i jako v každé vesnici se buduje. Super moderna pro zdejší vinařství. Cestou nahodíme téma o kultuře Inců, a aby se nám dobře diskutovalo, zastavíme se na pivko ve Fiambalá. Máš mastné vlasy, poslouchám kritiku manžela. Když mi zastavíš u kanálu s nebahnitou vodou, strčím tam celou hlavu. Co se mu nelíbí? Stejně je mám pod čepicí. Jirka se přidává ke mně, jelikož i on je má mastné taky. Martin má vtipnou odezvu na naši konverzaci. Ale Jirko, to je rozdíl mít mastné tři chlupy na hlavě a to ještě v jedné řadě. Směr na Taton. Písčitá krajina, kterou rozdělujou pásy vinic a rozmanitých dun. Za dunami v dálce rovnoběžně se silnicí vyčnívají vrcholky pohoří Sierra Fiambala. Písek, to je pro mě lákačka. Vyběhnout na dunu a nechat se vyfotit. Práce modelky není zřejmě taková, jak to pak vypadá na výsledné fotografii. Není to brnkačka. Vybíhám a snažím se být silná holka. To… to… pálí. To… to… pálí. Bořím se do písku. Písek v botách je jak sálající piliňáky. Rychle seběhnu na cestu a vysypávám písek z bot. Ještě jednou. Povzbuzuju se. Buď statečná. Jsem na duně, Martin fotí. Pózuju a ksichtím se.
Všechno je jen v hlavě. Kecám. Pálí to stejně. Čeká nás Taton. Lokalita G. schmidianum. Vjíždíme do oázy. Vinice. Vysoký dům lemuje kolem dokola větrolam z topolů. Docela zajímavé, jak si řeka našla cestu mezi skalami v písku.
Zřejmě dobré místo pro podnikání. Místní camping majitel pojmenoval Don Rito, zřejmě dobré rito od závodníků Dakaru. Za plotem parkujou tři kamiony. Vánoční stromek je pojatý prakticky, ze zelených petek. Proč právě tady postavili dům, ptám se? Musí to mít tady moc rádi. Děti vybíhají před dům. Aby ne. Kolik aut projede kolem za týden? Asi moc ne. Děti jsou všude. Tmavý velký oči, černý vlasy, oči i vlasy jako uhel. Nejdřív se na mě podívají, chvilka zaváhání. Co tu dělá ta s červenými vlasy. Zamávám jim a usměju se. Opětujou úsměv i mávání. Po dunách se honí vítr. Tisíce kousků slídy se blyští na sluníčku a vytváří nekonečně se vlnící pásy. I osli se přišli podívat na cestu. Dvakrát íá íá a hned zmizeli tam, odkud přišli. Projíždíme hodně brodů, abychom se dostali do výšky 2 620 metrů na další lokalitu G.schmidianum asperum Mesada de Zarate. Jirka s Olinou se uvelebí v korytu řeky, Martin opět jako kamzík vybíhá na nejvyšší kopec. Monitoruju krajinu v údolí. Ne pohledem, ale pochodem.
Olga je vybavená, nic jí neujde. Má dalekohled. Taky určitý druh monitoringu. Má nás jako na dlani a ještě se při tom chladí. Vidím Martina, jak se sklání. Má gymno. Opakuje se klasická situace, gymna jsou i dole. Vyběhnu na protější kopec, dávám Martinovi signál. Uvědomím si, že stejně na takovou dálku nevidí. Sbíhám z kopce dolů a žuchnu plánovaně do řeky. Zavřu oči a nechám se šimrat zvířeným pískem. Vyperu si oblečení, jeden kus za druhým roztáčím kolem těla. Je příjemné si obléknout mokré hadry. Hele triko se nějak leskne, je poseté tisíci blýskavými šupinkami. Martin je tady. Hele Petro, tys objevila zlatou žílu. Zlatou ne, jen stříbrnou. Je rozhodnuto. Noc strávíme na Palo Blanco.
Plácek v balneariu pod křížovou cestou, jakoby si na nás pamatoval. To je veselý večer. Ochutnáváme sladké víno Martina, a jak říká Jirka, nejlepší víno na světě. Dovalím sušené olivy, Olga nakrájí chleba a sýr. Lampy nesvítí, ale obloha je plná hvězd, je trochu vidět. Chce se někomu stavět stan? Nikomu. Netopýr! To není netopýr, ale lišaj. Zachutnalo mu víno. Martin jednoho chytil. Tolik fotek jsme snad ještě nenamrskali, tak jako dnes s focením krásného nočního motýla. Naleju si víno do ruky. Přilétá další a ještě jeden. Jsem součástí atrakce, sedí mi na ruce.
Jižní kříž je už vidět. Dobrou a rychle na kutě.
12. leden Po snídani a návštěvě Jirky u holiče, se vracíme do vesnice, jelikož máme info od správce, kde koupit benzín. Po malém pátrání jsme u domu seňora Gordilio. Vysoký chlap otevře dveře a přinese kanystr s 20 litry a potom ještě třikrát litrů pět. Hadičku strčí do nádrže, druhý konec hadičky do kanystru, což je logické. Potom to je už jen koncert. Obejme pusou nádobu s hadičkou, foukne, a během sekundy benzín přetéká do nádrže. Litr za 18,50. Zítra má vesnicí projíždět Dakar, dozvídáme se na konci rozhovoru. To my tady už nebudeme, jedeme na Antofagasta. Propukám v šílený smích, jelikož u mnoha domů stojí v bílých košilích vždy dva muži. Proč ten smích? Protože lanaří místní na levnější proud a jejich způsoby mi připomínají borce od nás. Na kopcích je hodně kytek, převažuje demnosa a huasha. Nad hlavami krouží kondor, rychle vyměnit objektivy. Krouží po obloze, já kroužím na zemi po písku, ale mám ho na kartě, myslím, že se to podařilo.
Jirka mě zase vyvede z omylu. Prý je to Bulbus Griful a vývojově se nejedná o dravce. Jak? Ptám se ještě jednou? Ze školy si pamatuju bulbus jako kulovitě rozšířenou část některých z ústrojí. Například bulbus duodena, bulbus penis. Nebo jsem se přeslechla? Nebo jsem nahluchlá a ještě k tomu nevzdělaná. Netroufám si ani pomyslet na to, že by to Jirka divně vyslovoval. Díky googlu, mi to dochází. Vultur gryphus je latinsky Kondor andský, je to dravý pták a živí se mršinami. Čím původně byl ten pták, to vzdávám. Že by krocanem? Nechám toho. Jasný! Martin říká, že kolikrát vidí jen stín kondora, vůbec ho neslyší. Moje provokativní otázka, jelikož Martin slyší fakt blbě. Martine a ti, co slyší normálně, ho slyší? Martin, jako správný chlap, slyší, jen to co chce. Průjezd korytem řeky je super zážitek. Nafotit Patrola, jak projíždí vodou a cáká a cáká. Miliony třpytivých kapek.
Co na cestu říká geolog? Křemen a křemen. Mohl by však na sebe vázat zlato. Nás holky to vůbec nezajímá, vždyť dvě největší zlata sedí s námi v autě. Tok řeky lemuje pampová tráva. Jejda. Odkud vylétli malí papoušci? Jak malí papoušci, diví se Jirka. Malý papoušek neexistuje. Jirko, to je relativní. Velikost papouška záleží na tom, co je pro tebe velké a co malé. Podívej. A teď vylétl velký. Tak to jo. První pár byl brčálově zelený. Ten druhý roztáhl nádherná tmavě modrá křídla. Tak co? Menší a větší? Vystoupáme na Las Papas do výšky 2 100. Martin kamzíkuje a hledá G. schmidianum asperum. My zas z auta pozorujeme chlápka, jak nevěřícně nemůže odtrhnout zrak z Martina. Vykašlal se na práci a opírá se pažema o plot zakončený ostnatým drátem. Asi to není moc příjemné, často mění pozice civění. Fotila jsem před chvílí Martina na kopci. Už je tady nazpátek. Nějak rychle seběhl dolů. I ti ptáci přeletují z keře na keř s informací o tom, že tak rychle dolů nikdo nikdy ještě neseběhl. Co podle mě tady ještě nebylo, jsou osobní auta se samolepkou Dakaru, z nich vystoupí skupina lidí a rozdává plechovky s pitím. Už jsme dlouho neřešili druh horniny na kopci. Martin je hned s určením hotový. Je to jasná pemza. Jirka to má z té vědecké stránky. Jedná se o výlevnou křemičitou horninu. Je to láva a pemza je druh lávy. Vždyť jsem to říkal, že je to pemza.
Opouštíme Las Papas, teda brambory. Pěkně strmá cesta. Počkej, vyběhnu do kopce, dám znamení, jak to vypadá dál. Běhat se moc nedá, maximálně popobíhat. Martin si zase víc osahal auto a zavelel, jedeme. Začínám hledat kytky z okýnka. Ty vole, zastav, gymno. Tady nemůžou být, to je demnosa. Meregali píše o nejvyšší lokalitě výskytu 2 600. A tady je? Jirko? Moment…2770…2800. Vidíš, je to blbost. Couvej. Nenechám se zase odgymnovat.
Hahaha. Hned tři. Je to k nevíře, sekli mi poklonu oba. Bývalý i současný gymnofil dohromady. Jsem na sebe pyšná. Samochvála na chvilinku přeci nesmrdí. Kytek je tu hrozně moc. Velký, malý, hodně otrněný, jsou nacpaný mezi kamenama, pod keřem a dost hluboko.
Zkouším se dostat k řepě, ale jde to ztuha. Kolem dokola kameny jako puzzle. Vůbec mě ani nenapadlo, že se mi podaří najít i kvetoucí.
Auto nám stojí uprostřed cesty. Volám na Martina, protože v protisměru slyším motorkáře. Zatím slyším, teď už i vidím. Zastavujou a ptají se na cestu dolů, jsou z Tucumánu a kladou nám na srdce, abychom už raději vyjeli, protože cesta je úzká a dlouhá a hlavně zrádný je hluboký písek. Mluvíme anglicky. Ukážu na naše auto, vysvětluju, že snad máme dobré auto. Zatím se ukazuje, že kvůli terénu Martin musí několikrát přeřadit na náhon na čtyři kola. Je pravda, že cesta moc neutíká, ale nám to nějak moc nevadí. Trachtit, hornina sopečného původu, mi nedovolí se rozptylovat něčím jiným.
Výtvory přírody mi připomínají jakousi Noemovu archu. Projíždíme kolem zádi lodi.
Vidím slona, jak na nás chobotem stříká vodu, žirafy mající krky vysoko v mracích, ptáky sedící na boku a mezi nima skupinka lidí. Je to jak na velikém ostrově, jen trochu namačkané na sebe. Jéjé, robot Emil, sedí na přídi. Vidí všechno první a hned na mě volá. Petro, vidíš tu žlutou kytku?
Jsme v 4000 metrech, podobný jako v Chile. Barevný kopce a i kameny. Hodně fotíme. Na hromadu kamenů přidáváme další. Dělá se to proto, aby lidé na cestě měli štěstí.
Martin přikládá taky svůj, pak ještě další tři. Co blbneš? To je ještě za kola auta. Vůbec nepochopil. Rouhá se. To nevěstí nic dobrého. Směje se mi.
Konečně nějaká cedule. Do leva je cesta k nějakému dolu, rovně směr Antofagasta. Kolem dokola promítají černobílý film. Všude černý písek pokrývající i kameny a mezi nimi menší plochy bílého jemného písku. V dálce nás pozorujou dvě vikuni. Co si o nás myslí? Blázni. Kam to jedete?
Před námi je velká duna. Kola se pěkně boří. Martin nechce riskovat a jet po vrstevnici. Nechává si otevřená zadní vrátka. To znamená vycouvat z kopce dolů a zkusit to vyjet znova. Těžko můžu nějak reagovat nebo pomoct. Je to taková dunová vesnice. Nikdy jsem čtyřkolku v takovém terénu neřídila. Nic nevím o tom, jak se chová auto ve svahu a v hlubokém písku. Nahoru dolů, nahoru dolů. Raději dolů.
Bůh ví, jak to bude vypadat za další dunou. Pokus dojet na Antofagasta de la Sierra se přeprogramoval na náhorní plošinu Altiplano. Celkově dobrý výlet. Kolik lidí může říct, že se sem podívalo. My jo, a připadali jsme si jako na měsíci. Už nám hrabe z filmů o lunárním vozítku. Krajina jako přes kopírák, ale vozítko mělo víc kol a pohon na každé z nich. Cesta dolů utíká rychle. Z pysků lam odezírám jejich konverzaci. Říkala jsem ti to, že ti pitomci pojedou za chvíli zase nazpátek. Měly pravdu.
Sjíždíme proti svitu sluníčka, je to nepříjemné hlavně pro Martina. Čubrním dolů do rokle, je teď na mé straně. Nemůžu říct, že bych byla v absolutním klídku. Nachytám se, jak občas nohou přibržďuju. Viděla jsi dokument o Bolívii? Stezka smrti, kde jezdí kamiony? Viděla. Je to udělaný jen na efekt, pro diváka. Projede tam náklaďák, tady ne. Martin má pravdu, cesta je mnohem horší. Konečně jsme dole. Hup do řeky a z řeky zase na cestu. Nepočítala jsem kolikrát, ale padesátkrát minimálně. Domluvili jsme se, že dojedeme nazpátek na Palo Blanco, kde jsme spali včera. Martin koupil pivo, pije ho sám jen s Olgou, Jirka nechce. Nemůže pít, je vyklepanej z auta a při chůzi se kymácí ze strany na stranu. Totálně vyřízenej. Přiskočím s Icegel masážní kuličkou, mentol s eukalyptem, úleva pro svaly, záda a klouby, a objedu mu citlivá místa kolem dokola. Hele, uvádí tu, že je to antistresový gel. Jirka se zklidnil do té míry, že nechal Olgu stavět stan.
13. leden V noci trochu sprchlo. To je vtipný včera lampy držely černou hodinku celou noc, dneska svítí celé ráno. Mám sbaleno. Co si takhle vyběhnout k Ježíšovi? O soše Ježíše na Palo Blanco jsem už psala. Zasprintovat si 400 metrů do pozvolného kopce je docela dobrý výkon. Naposled jsem běhala v prosinci. Ať si říká, kdo chce a co chce, energie přímo na kopci je jiná. Ježíši nemáš to tady snadné. Taky nerozumíš tomu, proč ti tu někdo nechává prázdnou flašku od Ferneta? Sbíhám dolů a dávám Jirkovi kontrolní otázku. Kde máš flašku od Ferneta? Nechápavě se na mě podíval. Vysvětluju záhy, co jsem viděla na kopci. Vyrážíme a na tachometru naskočilo 3980 kilometrů. Prý tady pojede Dakar. Divné. Museli by tady být policajti. Aha. Vesnicí, jako minule, závod nevede, ale několik kiláků za vesnicí ano. Tak co, podíváme se? Jirka navrhuje zůstat do první Tatry a pak jet. První Tatra projela a nám se nechce odjet. Martinovi uvážu kolem krku vlajku a zaujmeme pozice k focení.
Nevím, jakou trasu pro dnešek připravili organizátoři. Taky ani nevím, kolik závodníků je ještě na startu. Docela jim přeje počasí.
Zdá se, že tu pršelo trochu víc a není takové vedro jako včera. To je cvrkot. Motorka za motorkou, na stanovišti kontrolujou čipy. Rychle plyn a rychle pokračovat. Skok do písku, zhoupnout se a zmizet divákům v oblacích prachu. Vodu, vodu, rychle vodu, volá na pořadatele španělský závodník a svlíká si bundu. Začíná přelívat vodu z lahví do camel bagu a chladiče. Někdo maže dál, někdo zastaví a prohodí pár slov, někdo sundá brýle a zapózuje fotografovi. Pro nás čumily a fandy je místo za vyznačenou páskou. Přijíždí čtyřkolka s píchlou pneumatikou.
Závodník bere sprej a křičí, kompresor! Jeden Argentinec přináší nový kompresor, ale bohužel nejde zapojit na baterii čtyřkolky. Nevadí, zapojí ho do policejního auta. A o tom je i Dakar. Náklaďáky jsou už tady. Kamaz, Kamaz a i Tatra. Díky za podívanou a neopakovatelný zážitek.
V Paso San Francisco měníme dolary. To je směnárna. Na dveřích fotka Ježíše, nad dveřmi cedule Bar – Pub. Kurz je mizerný, 1 za 12, ale lepší než v bance. Cestou na Tinofagasta voda po dešti naplavila na silnice jíl a písek. To musel být pěkný liják. Na krajnici zmerčíme auto od týmu Bagghyra. Zacouváme k nim, diví se. Já taky. Začnu teda anglicky, ale hned pochopím, že jsou to opravdu Češi. Češi? Mluví s námi, ale je cítit, že jim naše přítomnost není moc příjemná. Není Čech jako Čech. Na pumpě potkáváme další český tým. Kluci jsou naopak rádi, že nás vidí. Dokonce slyším Martina, jak na pánech doporučuje spoluvykonavatelům potřeby dojet do Patagonie na výlet. Martin při své konverzaci máchá rukama docela dost vysoko. Jen se tak ptám sama sebe, jak to na tom hajzlu mohl vydržet s rukama dole a ještě mluvit. Na pumpu se sjíždějí další motorkáři. Etapu jim dneska zkrátili kvůli záplavám, včera kvůli horku. Čteme noviny, kde se dozvídáme, že Slovák Štefan Svitko vyhrál dnešní etapu a celkově je zatím druhý. Borec každopádně. Zastavujeme znova na lokalitě Jardy Prochajdy, aby si kluci mohli nafotit Gymna. Modrý velký otrněný G. glaucum. Kluci se stále dohadujou nad hodnotou Gpsky, nad jménem řeky a vesnice.
Proč si teda rovnou nenapíšou nový údaj. Kopec u cedule Ruta national 60 s cedulí s číslem 1291 km. Ať je po vašem. Lokalita za Rio Campana. Provincie Catamarca a La Rioja žije Dakarem. Lidé mají židličky a stolky podél silnice a mávají i nám. Po konci etapy se závodníci a doprovodné týmy přesouvají. Policie řídí dopravu. Na Ruta 40 se otevírá scenérie různě vysokých hor pohoří. Silnice míří rovně k masivu, zdá se, že je nekonečná. Masiv hraje v pozdním odpoledni všemi barvami. Od černé přes tmavě a světle modrou, až k béžové. Jsem vůl. Od snídaně jsem nic nejedla a teď sprásknu deset sušených oliv. Žlučník mám sice vykuchaný, ale po olivové bombě mám pocit, že mi narostl nový a pěkně se naštval. Myslím, že mi v tomto případě ani doktorka nepomůže. To musím rozdýchat. Před Belénem na drátech sněmujou papoušci. Určitě vědí, jaké je pořadí v Dakaru. Lampy už svítí, a to je teprve 5:40. Martin naráží na ekonomickou situaci, Jirka má v programu téma Malvíny. Nejsou Argentinců. Mlčím, nereaguju. Jak já tu historii nemám ráda. Už jsem se v ní hrabala v deníku v roce 2014. Seknu tichý amok. Jsou a jsou a jsou. Dostaneme se K Velké Moravě. Hele kamaráde, víš, jak já vysvětluju cizincům předložky na a do? Prostě cestovat do Čech, kde byla civilizace mlékem a strdím oplývající. Na Moravu, protože dlouho to bylo území pusté. A to bys čubrněl, jak si to pamatujou. Jak můžeš takhle prznit historii? Sama nevím, jak mě to napadlo, ale je to dobrá funkční pomůcka. Nejsi ty náhodou ze Slezska? Tak co se čílíš. My Pražáci říkáme do Slezska. Není to teda dobrá pomůcka? Dorazili jsme do Belénu. V Rio Aqua Clara je opět po dešti hodně vody. V obchodě koupíme sýr, chleba a Jirkovi pivo. Zasloužil se o historii Velké Moravy. Ha. Problém je dneska pivo. Z principu odmítá pít Budweiser, jelikož pivo dělají z kukuřice. Dává přednost plechovce Gilmes. Je těžké někdy udělat radost pouze pivem. Značka je značka. To je divný, svítí ještě sluníčko a liška se vydává na lov. Moc jí to nesluší, oblékla si letní opelichaný kožich. Svištíme si to do Los Nacimientos po nové silnici a přes nové mosty. Most přes Rio San Fernándo je nejdelší, ale v řece není žádná voda. Za Hualfinem cítím gymna, ale nezastavujeme. Martin dá hlasitě najevo, že tady to zná dobře a byl tady už několikrát. Kecá a machruje. Byli jsme tu jen s Vencou a s Lumírem jsme se nahoru nedostali, nemohli jsme přejet brod. Vidím to jako ve filmu. Prej to tak není. A proč ne? Protože ne, vím o tom svý, řekl a projel brod. Sednu si před domek na prkno položené na dvou šutrech a nasávám energii z masivu pískovce. To jsem si nemyslela, že tady bydlí i skřítek. Vůbec se mě nebál. Ani já jeho.
Čao kluci papouščí, ráda vás zase vidím. Postavíme stany, uděláme polívku a
|
|||||||||||||||||||
