|
|
|||||||||||||||||||
|
Účastníci zájezdu 2016 Kozí bolivijský příběh
14. leden Jedno z nejkrásnějších rán. Lehnout si i po ránu do vany vytesané ve skále, kam opravdu vtéká teplá voda ze skály.Ranní meditace při východu sluníčka. Kdo tady bydlel dřív, vymyslel si vskutku dobrý systém budov do detailu. Dvě obytné místnosti, ohniště, spižírna, baňo a hlavně toaleta, kterou protéká odtékající voda z baňo. Za termasem lokalita G. catamarcense montanum je z jedné strany srovnaná bagrem. Martin reagoval. Dali tomu kluci pěkně na prdel. Jejich přístupem k práci vybudujou parkoviště za sto let. Jo, je to tak. Příroda bez kaktusů není krásná příroda.
Přesunujeme se na Las Cuevas. Vrcholky hor jsou pokryté sněhem, na lokalitě vybíháme na kopec. Gymna jsou schovaná pod keři a obsypaná poupaty. Čím výš k vrcholu, tím jsou kytky menší. Je to k nevíře, za domem je rovinka s velkými balvany a žlutě kvetoucími keři. Srdce zaplesá. Hodně kytek a dvě neuvěřitelně velké, velikost XXL. Lokalitu pojmenujeme bobkoviště. Jméno už napoví, že mezi bobky se nedá projít. Mě však zajímají kozí rohy. Seberu je okamžitě. Rohy jako talisman.
Dál po Ruta 40, po asfaltce. Kolem písek a nízké keře. Vtipné. V údolí Calchaquia se za keři schovávají osli. Hlavně kluci nenápadně. Ovce se pasou opodál, nejsou tak společenské jako kozy. Většinou se sdružují v malých skupinkách, koz je ve stádu kolem stovky. Je to možné. Bílá ovce a černé jehňátko. Otce berana se nám nepodařilo zjistit. V Cuesta Pie de Medano začínají přibývat zelené plochy a zřejmě i dobrá pastva pro krávy. V řece je dost vody. Odbočujeme se podívat na Capilitas, zda nenajdeme jakési tuberosus. Nenašli, ale našli jsme spegouše. Chci vymyslet nějakou teorii jejich výskytu. Kolem cesty rostou velké kytky samostatně, pod keřem si udělali siestu v počtu devíti. Dál od cesty jsou podstatně menší a s poupaty.
Za lokalitou vymýtili několikahektarovou plochu, kterou začínají oplocovat. Podle cedule energetických závodů kluci soudí, že možná postaví solární panely. V Santa Maria se těšíme na oběd. Co si dáme? Jasně, že biftek. Poobědvali jsme tady už několikrát. Čtyřikrát lomo a cerveza grande, por favor. Shodneme se všichni po prvním soustu na tom, že maso je vynikající. Po jídle se projdeme po náměstí. Jirka koupil Oli náramek s kamenem. To je romantika. Další bod cesty je Cafayate. Jirka nastartuje Gpsku a dává Martinovi pokyny, jak jet. Jirko, neblbni, tady je řeka, tady neprojedeme. Jeli jsme tady v roce 2007, když si kluci nedali říct a zapadli jsme. Šel jsem do vesnice, vrací se Martin vzpomínkami k akční situaci, sehnal jsem čtyři chlápky, byli trochu připitý, auto nadzvedli a vynesli z řeky na cestu. Než to dopověděl, dojeli jsme k řece. Pěkný bláto. No, jo, Martine, máš pravdu. Vracíme se na jinou cestu a řeku přejíždíme přes most. V 16:20 vjíždíme do mé oblíbené provincie Salta. Byli jsme tu několikrát a několikrát kupovali víno v Tolombón. Martin zůstává u klasiky, červené sladké. Jirka přináší flašku, na které čtu Petra. Hmmm, to je populární jméno. Projíždíme Quebrada del Colorado. Je barevná, převažuje červený pískovec.V autě jako jeden muž vyslovujeme El Obelisco, Las Ventanas, Anfiteatro, Tres Cruzes. Známe to tady, jak svý boty. Na noc zapadneme za skálu. Tři šutry, dvě otevřené flašky a diskuze na téma amoniak.
Kytky si berou výživu z blesku, otočil list ve své knize George. Ten chlap něco nakousne, suše konstatuje, nikdy nedovypráví. Už tak dlouho jsem zas negooglovala. V roce 1783 vydal abbé Bertholon, profesor fyziky na francouzských a španělských univerzitách, knihu o rostlinné elektřině. Zmínil se i o italském fyzikovi G. Toaldovi, který docílil vysokého vzrůstu jasmínových keřů zavedením drátu z bleskosvodu. Bertholon sám používal elektrizovanou vodu a tvrdil, že salát i jiná zelenina vyrostly do neobyčejných rozměrů. Co takhle udělat přednášku „Kaktusy pod bleskovou palbou“? Proč se kluci diví tomu, že na lokalitě vyroste jeden kaktus, který svou velikostí podstatně převyšuje ostatní. Je šlehlej bleskem, že jo? Ještě jsem se dočetla, že i kytky mají svou alchymii, tak jako císař Rudolf. Sice nepracují na výrobě zlata či kamene mudrců jako jeho alchymisté, ale jsou schopné přeměnit mangan z roztoku na železo. Nebude to dlouho trvat a kaktusáři si budou volat do svých sbírek psychokaktusologa. Osobně si s kytkama povídám a Martin určitě taky. Myslím si, že i ony mají duši. Pokud se stane, že kytka odejde, není to zálivkou, světlem či teplotou, ale tím, že se kaktusář věnuje víc jiným kytkám. Prostě se začne vykecávat s těma na jednom konci skleníku a zapomene zajít na pokec na stranu druhou. A to opravdu zabolí. Rychle do stanu na pokec s Martinem…
15. leden Připravuju si oblíbenou snídani a Jirka dělá vtípky, že pokud by něco takového snědl, zčervenal by. Martina hned napadá mu dát na nos červený klaunský míček. Cirkus začíná, když Olga upozorňuje na Jirkovu správnou češtinu. Poslouchejte. Kvůli koho musíme čekat? Kvůli Jirky. Já ho chápu, motaj se mu pády s němčinou. Konec provokace. Není tady krásně? Modrá obloha s jedním mrakem. Mrak je jako pulec, který se někam zatoulal. V této oblasti pěstujou víno a tabák. Na chvíli jsme zastavili a Olga okamžitě začíná pucovat okno. Hele, Oli, kolikrát čistíš okna doma, ptám se? Skoro vůbec ne, a i málo žehlím. Díky slovu žehlení jsme se překutáleli ke Svěrákovým filmům. Konkrétně k filmu Vratné láhve a k otázce Kolářové. A tys někdy žehlil? Z rádia se line hlas Bony Tylor. Na drátech, před El Quijado, se na drátech hloučkujou papoušci. O čem brebentí? V EL Campo del Quijano kupujeme chleba, vytažený přímo z pece. Prej ho nemám hned jíst, jinak se nafouknu. Nejsem urážlivá, nenafukuju se. Odlehčuju téma o plynech. Jasně, že se nafoukneš. Jirko, mně to fakt nevadí, mám trénink ze statku. Teplej chleba musíš umět jíst. Dneska nějak nechápu, že jsem si ho jako holka ještě přisolovala. Jo, nekecám, přisolila a ani nenamazala sádlem. Prostě chleba miluju. Přímo z pece nemá konkurenta. Nechápu, jak někdo si nechá odležet čerstvej chleba. Vzpomínám na to, jak za komanče přiváželi do počernického obchodu chleba docela tvrdej jen jeden den v týdnu. Zaplnili regál a prodávali ho, dokud se neprodal. Stalo se, že někdy i během dvou dnů byl vykoupenej. Nežijeme v krásné době? Firma Kabát peče špaldový se záparou a i čokoládovej. Podstatné je, že mi chutná. V údolí projíždíme mezi zelenými kopci, kde se zase vytahujou terčeki. Přes řeku vedou masivní železniční mosty. Řeka je křišťálová. V Quebrada de Carachi přecházejí terčeki v pasakany. Pohoří je součástí pohoří Quebrada del Torro. Odbočujeme na místo, kde za řekou se chvástá nádraží tím, že tady vždy vystupoval a nastupoval Frič, když se vydával na studium kaktusů.
V Puerta Tastil za viaduktem se rozkládá nádherná lokalita spegoušů.
Taky hledáme Maihueniopsis mandragora. Takový prťavý miniatury.
Pokoušíme se ji najít o kousek dál, ale moc se nedaří. Lokalita je suchá, fouká vítr. Obecně kytky jsou malý a nic nekvete.
Při sjezdu cuestou míjíme převrácený náklaďák, policii a vyprošťovací vůz. Na Incahuashi se opět vracíme už poněkolikáté. Kolik starých gymnobabiček a gymnodědů na této lokalitě zůstalo. Přemýšlíme, jak je možné, že stále jen 7. Cestou na San Antonio de Los Cobres RN51 předělávají silnici. Vracíme se konverzačně ke snídani. Kdo má rád vločky a kdo ne. Olga jako dítě jedla Klarorku. Ježíši, co to je? Jako dítě jsem žádné náhražky nejedla. Tak si zase zagoogluju. Pamětník píše: „ Kdysi, přiznávám, že to jsou už více než čtyři desítky let, jsem ji míval velmi rád. Byla taková chlapská, žádná krupicová máselná polívčička, ale pěkňoučce hrudkovitá, snad od ovesných vloček, vydatná, dospěle hnědá, asi od pražené čekanky či žitných obilek, nevím přesně. Měl jsem ji nejraději z varné misky ze žlutavého skla. Tak přesně si ji pamatuji. Ne že bych se musel navíc ještě ládovat chlebem, ale chuťové tóny té kaše Kalorky mě dovedly k pokusu zakusovat k ní krajíc. A bylo to dobré!“ Klarorka nebo Kalorka. Prostě děti ji milovali. Osobně, nevím, o čem to mluví. Jsme ve výšce 4000, silnici křižujou železniční přejezdy a roste tu Azorela compacta.
Děti se vrací ze školy. Myslela jsem, že mají ještě prázdniny. Začíná se stmívat a poprchává. Oli si chce odskočit, Martin zastavuje, slyšíme syčení. To nebude kobra. Píchli jsme. Hever, klíče, rezerva. Jo a hlavně hadr pod auto, aby se Martin neumazal. Rychle kolo vyměnil. Mluvíme o tom, jak se nám dneska dýchá a jak snášíme výšku kolem 4000. Prý si tělo pamatuje, když bylo v takových výškách a mozek reaguje na situaci, kterou s námi sdílel. El Mojón vypadá vybydleně. Je to pouhé zdání. Cesty míří k horám a vždy za malým kopečkem je schovaný kamenný domek. Zjistili jsme, že cesta na El Moreno je průjezdná, v roce 2012 nebyla. Sjíždíme Questa Lipan, pěkně točivými serpentinami. V Purmamarca je neuvěřitelně hodně lidí. Turistická sezóna je v plném proudu. Spíme v kempu Maimara. Hned k nám přiběhl Argentinec, chtěl kecat, ale anglicky. Ok. Bylo mu divné, že jsme se nezastavili na dunách a nepozorovali surfaře. Dozvěděla jsem se, že je z Buenos Aires, cestuje autem 3 měsíce. Kemp byl za 30 za osobu a za auto majitelka nic nechtěla. Posléze zjistila, že máme auto ve vyšší kategorii camioneta, tak ještě 30 přihodila. Naše omladina popíjela vínko a diskutovala o podnikání a cestování. Je lepší se sprchovat studenou vodou, nesprchovat se nebo se sprchovat horkou vodou? Teče horká voda, namydlená stojím a zachycuju těsně před dopadem na podlahu malé množství zchladlé vody. Čeho je moc, toho je příliš. Nedosprchovaná se vracím do auta. Přece jim neskočím do bazénu. Raději ne. Ze sousedství se line muzika. Za tónů popových rytmů usínám. Jirka se nevyspal, budili ho psi. Jirko, spal jsi u plotu, štěkali na tebe, to je tutovka.
16. ledna Stav tachometru 5031 km. Vydáváme se do městečka Tilcara, najít gomera. Gomér prohlédl pneumatiku a zjistil, že se nedá opravit. Dráty zkroucené. Pár metrů na kamenité cestě a takhle skončit. Co dělat? Koupit novou? Nejbližší největší město poblíž je San Salvator de Jujuy. To je správná komedie. Na YPFce Jirka volá s nadšením Jardovi. Představ si, nad Las Papas jsme našli gymna. Samozřejmě netrpím chorobou Ich forma. Je vám to jasný, já to byla, kdo je našla, ještě k tomu dodat, že z okýnka. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Je tomu tak i při hledání kaktusů? Při hledání možná? Při nalezení? Miluju kluky kaktusářský. S úsměvem dopíjím lahodný kofeinový nápoj. Ve městě objíždíme prodejce gum, ale po krátkém vyhledávání v počítači o skladových zásobách je závěr vždy stejný. Nemáme. Vtipné je, že v panaderii chleba taky nemají. Poslední pokus. Rozměr 275/70/R16. Čekáme chvilku, než majitel firmy něco vyřídí. Potom se okamžitě zajímá o to, co potřebujeme. Na židli v prodejně se vyvaluje velká černá kočka, pohladí ji a předává nás synovi. Gumu nemají, ale snaží se nám pomoct. Volají do servisu Nissana. Můžete chvíli počkat? Sí. Syn majitele byl několikrát v Evropě a i v Asii a v Africe. Hezky se poslouchá, když mluví o Čechách jako o nejkrásnější zemi. Čechy jsou a budou vždycky krásné, na rozdíl od jiných zemí, které se mění díky politické a vojenské situaci. Je čerstvě ženatý a ukazuje mi masivní zlatý snubák. Ty vole, nechápe, že mě gramy zlata nějak neberou. Jsem hrozná, usměju se stylem, hezký a no a co. Možná se soucitně podíval na mou ruku bez kroužku. Jo Čechy jsou krásné, ale je těžké někoho ulovit. Pro někoho je kroužek moc důležitý, to se musí nechat. Asi budu jediná, která prstýnek sundala hned po svatbě. Babička mi říkala: „Jak dlouho budeš nosit prstýnek, tak dlouho s mužem budeš“. Nikdo mě nechápal. Vidíš babi, je už 35 let v krabičce. To je výročí korálové. Nevyndám ho. Přeskočím i výročí safírové a zlaté. Neláká mě smaragd ani diamanty. Po pětašedesáti je výročí kamenné. Miluju kameny, to ho vyndám. Jen doufám, že si budu pamatovat, kde je. V Nissanu pneumatiku taky nemají. Navrhuje nám ji koupit až v Bolívii, kde je skoro o polovinu levnější. Obě s Olgou sledujeme Jirku, který zůstal sedět v autě. U jeho otevřeného okénka stojí cikánka a její zájem o moravského blonďáka je evidentně velký. Nechce odstoupit od auta ani potom, co jsme všichni nasedli a Martin se pomalu začal rozjíždět. Jirka vzteky křičí. No hablo espaňol! Cigina drmolila něco o špatné cestě, která nás čeká. Lepší je někdy nerozumět. Teď mi její slova vrtají v hlavě. Rozptyluju se a čtu nápisy na zdech. Na dvousloví Lindo Rojo, máme s Jirkou odlišný názor. Pro mě je Lindo nejkrásnější slovo, pro Jirku je to bordel. Mluví z něj zkušenost? Jirko, povídej. Zapírá a zapírá. Mraky na vrcholcích hor se posadily jako do sedla a nechtějí se pohnout. Může to vypadat i tak, že si hory nasadily čepice. Po 80 kilometrech se trochu vyjasnilo na levém pohoří. Levé pohoří se šklebí do sluníčka. Pravá strana je tvrdohlavá, ta ty mraky nepustí. Většinou skály hrajou všemi valéry pastelových barev, dneska se sjednotily do tmavé. Jediným kontrastem jsou pasakány, kterým nedělá žádný problém se udržet v těch největších výškách. Jak to dělají, neprozradí. Pampová tráva je v květu a bílými vousy květenství nedovolí větru hravě proklouznout skrz. V pravé poledne projíždíme policejní kontrolou. Vždycky prohodíme pár slov, Martin na ně vychrlí jména míst, kam plánuje dojet, a jsme propuštěni. Teď mi došlo, že jeden policajt zasalutoval. Možná v těch mých vojenských hadrech viděl svého kolegu. Já na něj, hola. Fakt profesionální. Vracíme se na Humahuaca. Všimla jsem si, že v Sumaj Pacha je kompletně nová výstavba domů. Tři poslední staré domy se hezky izolovaly od ostatních. Veselejší pohled je na jinou symetrii. Políčka srovnaná podle latě. Pěstuje se tady zelenina, hlavně kukuřice. Poslední kaktusová dnešní zastávka je na Cerro Negro. Auto zaparkuje před domem u řeky. Přibíhají štěňata, kluci pěkně vrtí ocáskama. Není jim jasné, proč tady vlastně vopruzujeme. Kozy pod stromem trochu znervózněly. Volám koza, koza. Jedna z nich se přišla podívat až ke mně. Vyfotila jsem si ji. Dobře poznala, že jsem jen koza dvounohá a odcupitala ke kámoškám.
Jak je to daleko? Dost? Co to znamená? Slupnout energetickou tyčinku a vzít si vodu. Sestupujeme ke korytu řeky. Moc vody tu není, ale přeskakujeme po kamenech na několika místech. Tak Jirko, kudy? Tudy a ukazuje na kopec. Martin nasadil tempo kamenitým vyschlým potokem k vrcholu. Držím se ho jako klíště, aby mi nezdrhnul. Sice říká, že by byl sám na kopci raz dva, ale dneska je ohleduplný a několikrát mě vytahuje za ruku, jelikož mám krátký nožičky a kaskádovitě vymleté koryto mě nešetří. Společně pak čekáme na Jirku a Olgu pod nějakým keřem ve stínu. Odkoukali jsme systém od koz.
Jirko, je to světlej kopec nebo tmavej? Jo, tenhle. Ukazuje víc směrem doprava. Vylezeme na vrchol kopce a weingarcie nikde. Vyfotíme si Humahuacu z druhé strany. Jirko, kdes nechal Olgu? Někde tam dole. Lepší je chodit ve dvou, ve křoví se snáz zapleteš. Stejně obdivuju Pepu, jak v takové přírodě najde ten správný kopec, kde kytky rostou. Jirka dává povel k přesunu na opačnou stranu. No jo. Jsou tady. Hloubím kamenem kolem kaktusu a nevěřícně kroutím hlavou, jak hluboko a mezi kolika kameny je zalezlá.
Blesk. Začíná pršet. Rychle mažeme dolů. Sice jsme to vzali vedlejším korytem, ale hlavně že jsme vypadli z kopce. Přelezli jsme přes celé údolí a vracíme se k řece a k autu. Celá výprava se vrátila do čtyř hodin a s jedním rozbitým kolenem. Olga, jako správná doktorka, někde spadla a testovala, co se stane, když se zraní ošetřovatel. Nic zvláštního, musí si pomoct sama. Použilas na zranění dezinfekci? Zajímá Martina její postup. Jo. Taková spokojenost Martina se hned jen tak nevidí. Vracíme se do Jujuy a k bolívijským hranicím. Ze silnice vidíme hodně lidí a slyšíme muziku. Zastavíme? 75 procent posádky je pro. Přece tu nebudeš sedět Jiří? Festival Chorrillos. Tancujou šátečkový tanec. Dojí kozy. Kapela hraje na různé instrumenty a zpívají. Jo Panova flétna. To je zvuk.
Děti stříkají svoji oblíbenou lepivou pěnu. Fotím, ale rychle schovávám foťák za mikinu. Jsou moc rychlý a nějaký foťák je jim naprosto ukradený.
Večer se uvelebíme za La Quiaca blízko hliněné ohrady pro dobytek. Cítím siláž. Mám hlad. Nic nechci, odpovídá Jirka. Uvaříme vodu na hrachovou polívku. Hrachovou ne. Nechal se ukecat teda na gulášovou, Martin a Olga na sýrovou, já na nudlovou. Stavíme ve větru stany. Podívejte se na měsíc, pěkně nám to utíká, už je ho půlka. Vypadá to, že za úplňku budeme balit. V noci začalo pršet a štěkal pes. Jirka byl naštvaný, jelikož se moc nevyspal. Jirko, psisko si zase stěžovalo, že nemůže spát a začalo štěkat jen, když jsi začal chrápat. Musíš uznat, že by určitě neštěkal, pokud by se už s něčím takovým setkal. Martine, je voda na kafe? Na kafe? Copak ty piješ kafe? Hahaha, každý den. Čeho se člověk ještě nedočká. Každý den chodím s hrnkem s kafem, a nikdo si toho nevšimne? Chystáme se do 3600 metrů na jávie. Krajina je kopcovitá, nízké keře.
Občas se objeví domek. Po kopcích se pasou alpaky. Kolem nich skotačí alpačí miminka. Lokalita jménem Tafna, ve Cuesta de Toquero v departamiento Santa Catalina. Je to malá vesnice se školou. Praška, po které jsme přijeli, je právě po rekonstrukci. Sušíme stany. K autu se blíží dvě postavy. Oběhnu auto a hezky pozdravím. Tomu se dá těžko uvěřit. Holka se jmenuje Anna, je z Polska. V Peru pracuje s polským týmem antropologů. Kluk je Peruánec. Vydali se společně cestou dávných Inců. Všimla jsem si, že mají jen trochu vody v malé petce. Dolili jsme jim a ještě jsme přidali dvoulitrovku.
Rolando sundal svoje zavazadlo a každému nám na ruku uvázal osobně tkaný náramek s korálky. My holky jsme dostaly barvy duhy, abychom se možná později nepopraly. Jirka si od něho koupil čepici. Ornamenty symbolizujou přírodu, barvy na bambulích příslušnost k jeho rodu. Čepici vyráběl tři měsíce. Na rozloučenou nám zatroubil na mušli z Karibiku.
Anna nám řekla, že je to poprvé v životě, kdy si uvědomila, jak čeština s polštinou jsou si blízké. Oni pokračujou, my se vracíme. Zastavujeme se na feroxskách. Kvetou tmavě oranžově a i červeně. Plody jsou nezralé. Tahle lokalita se povedla, kvete i maihueniopsis.
Na hranicích jsou mraky lidí, my mysleli, že tu nikdo nebude. Začínám s negativní gramatikou. Nikdy nikdo nemá problém, pokud vyjíždí ze své země do jiného státu. Je jedno, zda je to z Argentiny nebo z Bolívie. Jestliže chci vstoupit na území cizího státu, tak to problém je. Pěkný chaos pro místní, větší pro Evropana. Pěkně od začátku. Čtyři okýnka, dvě razítka pro opuštění Argentiny, dvě razítka pro vstup do Bolívie. Nejdřív kontrola pasů. Lidi tu mají svatou trpělivost. Čtyři pasy a čtyři formuláře pro náš tým. Vystojíme si dlouhou frontu. Republica Checa? Ptá se policajt a usměje se. Sí a usměju se taky. Ve frontě stojíme s osmi klukama z Německa a jejich kámošem z Buenos Aires. Teď začala správná mela. Jedno okýnko pro Bolívijce, kteří vstupujou do Argentiny, a stejné okýnko vyřizuje opuštění Argentiny. Policajt odešel a neukázal se asi 15 minut. Na jeho místo si sedla kolegyně a čekající Argentinec se do ní pustil, že to není možné. Tolik lidí a ta organizace. Nebyl sám, jeden začne a ostatní se začnou přidávat. Kluci razítko dostali, ale museli čekat na kontrolu auta. Na řadu šla rodina s pořadovým číslem 40. Čekají už od rána. Kluci mají číslo 82, my 81. Seňora policajtka k nám přišla a řekla, že můžeme jet hned, protože máme bolívijské auto. Vykřikla jsem jupí a plácli jsme si s klukama. Give me five! Vyvolali jsme malý rozruch. Posílám Martina pro auto. Chceme nasednout, jenže policajt chce papíry. Říkám mu, že kolegyně si už papíry nechala, protože máme bolívijské číslo, proto můžeme jet. Bolívijské auto? Jde se podívat na značku, ukáže mi, abych ho následovala k argentinským policajtům. Chtějí papíry. Ale néééé! Tady už jsem byla před dvěma hodinama a vaše razítko už mám taky. Mezi tím, co vyřizuju papíry, začal pěkný liják. Tak dojděte k Bolívijcům a papír nám doneste. Přemluvím policajta, aby šel se mnou. Jo, jo, jo…policajtka mu všechno vysvětluje, kývne teda hlavou a dovolí mi odejít. Muchas gracias a adios. Jedéééém! Za hranicema vyměňujeme peníze. Rádi bychom se prošli po městě, ale leje a leje. Tak směr Tupiza. Cestou vidíme u silnice malé ledové kroupy. Za chvíli nás staví silniční policie a vysvětluje Martinovi, že se tady jezdí 80 a ne 100. Myslím, že předpisově vydrží jet jen několik kilometrů. Reaguje na radu. To snad nemyslí vážně. Na silnici nikdo nejezdí, mají perfektní povrch a já mám jet 80? Projíždíme údolím Paicho, Tomayapo a Carrizal. Nádherné červené skalní útesy. Připomínají mi národní park Talampaya. V Cerro Colorado se Martin rozněžnil. Hezká země, ale tvrdá. Z městečka Tupiza přejíždíme cuestou, ale podle konverzace kluků, mi zatím není jasné kam. Martin si něco vytipoval na Googlu vzdušnou čarou 40 km. Po dvakrát delší trase, než byl plán. Jsem zatím v klidu. Třeba je to tou výškou 4000? Pomalu sjíždíme do 3000, kde bychom mohli spát. Zabivakujeme tady. Jen je škoda projíždět krásnou krajinou, jednak rychle a jednak v noci. Dobrou no name noci.
18. leden První vstával Martin a rozdělal oheň. Oli, vím, že to tak miluješ, tak jsem všechno připravil. Jirka vrčí, jelikož moc nespal, jezdily kamiony, blýskalo se, pršelo a já jsem chrápala.
Oli, kromě toho, že miluje oheň, miluje i šutry. Dneska ráno našla zelenomodře zbarvený oblázek, karbonát mědi. Pojďte se podívat, jakými klouby jsou přichycena kola. Systém je podobný kyčelnímu kloubu člověka.
Kolem dokola i na kola čučí taky lobívky. Valíme dolů z kopce a údolí nám otevírá barevnou horninovou galerii. Jedná se o glaukonit, hlubokomořský sediment. Tvoří zpravidla okrouhlá zrnka 0,1–2 mm v průměru. Vzniká zvláště v klidných a mělčích vodách na šelfech s bahnitým dnem, kde většinou probíhá pomalá sedimentace při nedostatečném prokysličení vody. V písčitých usazeninách vzniká glaukonit při pomalé sedimentaci písku v moři nebo je do nich přeplaven. Plán je na Santa Anna po Ruta 21. Martin vysvětluje Olze, jak fungujou brzdy u náklaďáku. To musíš šlapat a šlapat. Olga se přiznává, že taky šlapala…u starého auta. Docela jsem ráda, že jsem nikdy šlapat nemusela. První vesnice, kde zastavujeme, je Impora. Kostel budí zdání, že tu nikdo není.
Na dveřích a vratech jsou zámky, na domech hodiny na odečet proudu. Obejdu kostel a zastavím se u kluků, kteří zůstali sedět na lavičce před kostelem.
Včely jim přeletují nad hlavama a bzučíce se přemisťují z květu na květ. To je lákadlo. Limetka na stromě. Utrhnu ji. Nádherně voní. Čichové vjemy jsou v sedmém nebi. Panenko Marie, odpusť mi. Učím taky kněze z Afriky. Jasné je, že diskutujeme i o tom nahoře. Říkám, co je to za smysl, když někdo plánovaně zhřeší, a pak si jde do kostela pro odpuštění? Dostávám odpověď, že náš Pán je všemohoucí a odpouští všechno všem. Naproti kostelu se otevřely dveře a vyšla starší paní v klasické buřince a velké široké sukni. Pozdravíme a pokračujeme, i když ne moc daleko. Dá se říct, že obvykle vybíhám na kopec s Martinem, ale někdy vyhraje rozhodnutí jít na jiné moje oblíbené místo. Tuším, že na kopci bude hodně kytek, ale volím jiné dobrodružství. Máte pravdu, může to být kostel, ale v tomto případě je to hřbitov. Je za vsí a hroby jsou nějak magické. Volají …pojď, jen pojď…Nejde to. Jakási neprostupná skleněná brána mi v tom brání. Je to pravda, nemůžu se hnout. Rozumím tomu, že mě musí prověřit. Každý hrob má své kouzlo, svou magii, své tajemno. Je tvořen hromadou kamenů, které naskládali na nebožtíka. Za jeho hlavu umístili masivní kříž. Cítím, jak nepopsatelná brána energie ustupuje a je mi dovoleno vstoupit. Jdu pomalu směrem k hrobům a energie se vrací v jiné formě. Těžko odhadnout, jak dlouho jsem tady. Byl to moment, kdy jsem nemyslela na nic. Je vám nějak lehko. Uvědomím si, že bude lepší odejít. Tak jak potichu a s úctou jsem přišla, tak i odcházím.
Nikomu nic neříkám, stejně by mi nikdo nevěřil. Záhrobní tajemství. Za mostem dáme koupačku. Na chvíli se usadíme na velkých balvanech a jen tak čučíme do řeky. Deset kilometrů za vesnicí v červenici na plochách roste trsovitě wengartia. Mezi ní kvetou červené parodie. Jsou tu jak s bílými, tak i žlutými trny.
Z La Torra sjedeme do El Puente na asfaltku a pak dál před mostem na další prašku jižním směrem. Tady jsou wengartie tmavší. Pokračujeme podél Rio del Oro jen několik kilometrů a vracíme se. Fotíme kvetoucí trichocereusy. Lokalitě dávám jméno U Prasátka. Chrochochro, vyškrabalo se na ohradu malé prasátko a vystrčilo na mě hlavu. Šibalsky znovu zachrochtalo.
V El Puente kupujeme banány a citrony, chleba už neměli. Martin dostal chuť na brambůrky, Olga s Jirkou chuť zajít si na oběd. Prej se nacpali. Dali si kukuřičnou polívku s bramborama a masem, jako místní specialitu, nakonec maso s rýží. My jsme se zatím prošli po městě. Kluk u jednoho obchodu na mě ukazoval a říkal tátovi, že jsem z Portugalska.
Na Českou republiku reagoval docela vyjeveně. Hned jsem mu vysvětlila, odkud skutečně jsem a kde to je. Před obchodem prodávali hliníkové nádobí. Martinovi se tak zalíbilo vaření a hned si koupil nádoby dvě. Chci nasednout do auta a cítím, že se na mě někdo dívá. Nikoho nevidím. Už ji vidím potvůrku malou. Schovala se pod náklaďák.
To je bombastické. V El Monte de Sandoval mají fotbalové hřiště s umělým povrchem a hned vedle sportovní halu. Cestou občas zastavíme a vyběhneme na kopec. Skály jsou moc červené, nevěříme, že by tam rostlo něco zajímavého, ale chce se to trochu hýbat. Jirka si dal v autě šlofíka. Probudil se. Sakra Martine a Jirko, nevidím žádný rozdíl mezi tím, co je parodie a co je mázovka. Těžko říct? Je to stejný? Kdo budete mít se mnou trpělivost a ochotu mi to vysvětlit, klidně mi brnkněte. Děkuju předem. Další zastávka ve Villa Abecia. Před kostelem na lavičce zaujímáme posezení odpočinkové. Martin zůstává s jeho oblíbeným pivem a já se vydávám poprosit s foťákem maminku malé neposedné holčičky v červených šatech, zda si ji můžu vyfotit. Zamávám jí a poděkuju. Pokračuju kolem tržnice. Mimino leží na zemi na dece a směje se. To je život Bolívie. Camargo. Martine, zaparkuj zase před kostelem. Martin si myslí, že tady nikdy nebyl, ale jakmile jsme vešli do tržnice, rozpomněl se, byl tady už s Bryanem. To je moje premiéra. Velký tržiště, většinou s ovocem a zeleninou. Tolik lidí, každý něco prodává. Mám chuť na fíky, španělsky higo. Seňora mi jich do sáčku nahází docela dost.
Líbilo by se mi to doma. Odskočit si z domu a koupit si všechno čerstvé na jednom místě. Jasný je, že v Úvalech na náměstí taky zaparkuje zelinář, ale nenabídne mi avokádo, které by vypěstoval, ale bylo by to fajn. Olga koupila hrozno, ale je trochu kyselé, spíš chutná jako angrešt. To je vtipný. V tomto případě bych zase raději koupila sladké víno u Vietnamců. V další části tržnice očima kroužím po celé ploše. Najdu koření, semínka, ořechy, marmelády, med. Jen koku jsme tady nenašli.
V dolní části pečou na roštu kuřata. Poslední průjezd v horách je přes San Pedro na Culpina. V nižších polohách roste wengartie a parodie.
V serpentinách kvete modře puya. Ve vyšších polohách je víc zeleně než dole v údolí, to je kamenité.
Je čas si najít místo na spaní. Culpina je docela dlouhá. Dívám se, kde je dobré místo na stany. Projíždíme kolem posledního domu a za autem vystartuje pes. Sleduju ho ve zpětném zrcátku a najednou na kopci zahlídnu, že něco v dáli kvete. Vybíhám a křičím. Je to lobívie. Kluci pochybujou, ale nakonec moje radost je rozhýbe a krásnou barvu lobívky si chtějí taky vyfotit.
Hele opuštěný dům. Fouká vítr, možná by bylo dobré postavit stany za ním. A uvnitř rozdělat oheň a uvařit polívku. Ohniště z kamenů Martin vybudoval na nějakém divném místě, kde se točil vítr a nemohl zapálit ani papír. Vzala jsem velký šátek a přehodila ho přes nás oba a ohniště, aby se nám konečně podařilo škrtnout a zapálit papír. Na papíru byla okopírovaná nějaká lokalita, tak možná to byl důvod, proč nechtěl hořet. Nakonec se polívka uvařila. Byla moc dobrá, hrachová. Dneska dobrou bezvětrovou noc.
19. ledna Sluníčko krásně hřeje a vytáhne mě ze stanu. Za chvilku zastavila u nás motorka s majitelem pozemku, na kterém jsme se usalašili. Patří mu to všechno kolem, až kam oko dohlédne. Není moc vysoký, ale je jako ze žurnálu. Tmavé pleti, s jemnými rysy v obličeji. Na naleštěné motorce sedí sebejistě, klobouk nesmekne, to se tady asi nenosí. Na klobouku zapíchnutá hvězda, připomínající šerifskou. Oblečení s koženými prvky.
Konverzujeme o počasí, o tom, co se pěstuje tady a co u nás. Zajímá se i o to, zda nějaký Bolívijec žije v Praze. Jasně, že ano, žije. Při loučení jsem si všimla, že mu chybí poslední článek na malíčku pravé ruky. Pochybuju, že je místní. Motorku má čínskou, krev japonské Yakuzy. Kluci říkali, že si to udělal při sekání dříví. Tuto teorii zásadně vylučuju. Sekali jste dříví někdy? Kdo sekal a seknul vedle, přišel o ukazováček nebo palec. Fakt jen totální dřevo si usekne kus malíčku. Sbalit všechno a směr na Inca Huasi, přes Culpina na východ. Cesta je pravidelně vydlážděná kameny. Podél cesty se pravidelně střídají staré hliněné domy s nově postavenými a se střechami s červenými taškami. Co nás překvapilo nejvíc, je to, že ve výšce kolem 3000 metrů, nejsou malá políčka, ale velké širé rodné lány. Pěstujou brambory, kukuřici, cibuli, česnek, papriky a vidím ještě lusky. Kolem domů jsou zahrádky s okrasnými květinami. Nejvíc zkrášlujou předzahrádky tmavě červené jiřiny. Zastavíme na náměstí a cupitáme si to na tržiště. Koupíme klasicky banány a chleba. Martin mi vždycky vyprávěl, jak na tržištích visí smradlavé maso a lezou po něm mouchy.
Kdepak, to je dávno historie a jeho vzpomínky. Dneska maso voní. Mají kuřecí i hovězí. Být veterinářem, nevím, co bych mohla vytknout. Každé by prošlo kontrolou. U babky kořenářky jsem si koupila jakýsi plod, který by mě měl očišťovat. Máchala rukama, aby mi ukázala, jak to dělat profesionálně.
Hádejte, kdo z nás tomu věří a kdo je totální skeptik. Jen nechápu, proč totální skeptik si kupuje podobný plod jako já. Asi do vitríny. Konečně Olga s Jirkou našli toužebně potřebné zelené listy, aby se jim lépe dýchalo v kopcích.
Zajímavé je, že závodníkům Dakaru vozí doprovodný tým stany s kyslíkovejma bombama, kde spí. Proč taky nežvejkaj? Vždyť to je generacemi osvědčený způsob přežití v horách při fyzické námaze, nebo jen přežití. Oli tvrdí, že se lžičkou medu, je to nejlepší kúra. Za vesnicí je hodně kytek. Lobívia ferox, Parodia a žlutě kvetoucí Cumulopuntia rossiana.
Terén na lokalitě se dá rozdělit na levý svah, kde rostou lobívky, na pravém svahu se hemží paródie s tmavě červenými květy. Uprostřed dominuje, na nalezení vzácná, Comulopuntia subterranea. Našla jsem i cibulovinu. Hned se dožaduju odpovědi od experta, proč říká comuloopuntia a píše název jen s jedním o. Je to teda po částech comul opuntia něco comulo puntia? Je to tak a basta. Na Inca Huasi vylézám po schodech kostela k mosazným zvonům.
Na lavičce před kostelem sedí dva chlápci. Slezu dolů a říkám jim, že mají pěkné divadlo s námi. Diví se, že existuje kontinent Evropa. Jo, jo, jo …je to tak. Kreslím kontinenty klackem na chodník.
Naše počínání vzbuzuje úsměv přihlížející ženy s prckem.
Ty by se divili ještě víc, kdyby věděli, že jdeme za vesnici na kaktusy. Jirka ke mně přistoupil, zřejmě se nade mnou slitoval, a říkal: Piš si! Tefrocactus (puna) pulcherrismus, to tak popsal Halda. Neznám ho, ale byl zasaženej ismem, co? Jenže, pak jeho popis přepsali a dneska se používá Cumulopuntia subterranea. Pánové, tomu stejně nerozumím. Hmmm, co třeba je popsat podle šutrů, mezi kterýma se vyskytujou? Šutry mají strukturu jako kůra borovice. Vo co de? Přepíšu to na Comulopuntia boroviana. Mohlo by se to ujmout, jelikož to není úplný blábol. Bolívijci začali právě tady vysazovat borovice.
Já tady o názvosloví a Martin na mě vyrukuje s tím, že Bolívie je i nebezpečná. Poslouchám příběh Ládi, který vypravoval, jak je Bolívijci obklíčili a nechtěli je pustit ani za výkupné. To podstatné, proč je lapili, jsem se nedozvěděla. Hele Olgo, chtěla by ses obětovat? Jo? Určitě? To je dobrý nápad. Martin ožil a rezolutně to odmítá, jelikož by se nám to zalíbilo a chtěli bychom sem jezdit každý rok. Hodinu po poledni se vracíme stejnou cestou. Projíždíme Quebrada de Honda přes most. Silnice je nová a most taky. Z nového mostu nám Martin ukazuje starý most i starou cestu. Místo, kde rostly mediolobívie, a místo, kde zahynuli v 90. letech dva Němci, kteří si postavili stan v korytu řeky. V noci voda zaplavila koryto a smetla je. Ze stanu se nevymotali. Na tom místě je postavený pomníček. Nová silnice pokračuje kolem malé osady a malého políčka. Malým šokem jsou žebrající děti u cesty. Směr na Padcoyo ve výšce 3350 metrů hledáme na lokalitě malou kytku Cyntia knizeii.
Prťavá kytka je složená ze slziček štěstí pana Knížete, když ji našel. Náš čas odjezdu a čas koz na pastvu. Pes se na nás pěkně rozštěkal. Majitelka koz, teda majitelka stáda koz, se na oplátku pěkně usmála.
Jakmile zaťuká večer na dveře, probudí se vítr a fučí a fučí. Zajde sluníčko a po celodenním ohřevu drkotám zubama. Je to ko… ko… kosa. Zalezeme do auta a zahřejeme se polívkou. Z okýnka vidíme klučinu, jak se ostýchavě přibližuje k autu. Olze už v hlavě šrotuje, co mu dá. Nic mu nedávej, už se ho nezbavíš a přijdou další. Jirko, jseš pěkně hnusnej, vpálí mu to Olga. Dostal sušenky, ale za chvíli se vrátil. Prý nejsou sladký. Oli přidala bonbóny Slavie. Zeptala jsem se, jak se jmenuje.
Alejandro. Alejandro, máš sourozence, napadlo nás se zeptat ve stejné sekundě. Muchos. Vrátil se. Naposled? Mluvil o čokoládě. Oli rozbalila Slávii a říkala klučinovi, cucej, ale pomalu, bude tam trochu čokolády. Povyskočil radostí a metelil domů. Je ještě světlo, sedíme v autě a připadám si jak ve čtenářském klubu. Co připadám. Jsem. Oli předčítá o historii Bolívie. Po obloze se ženou beránky. Ale jaké? Vzadu bílé, vpředu černé. Beránek black and white. Neuvěřitelná podívaná. Fotit či nefotit? Za druhé je správně. Setmělo se. Měsíc osvítil naše nocoviště. Zatím bez stanů. Tak raz, dva, tři a ven. To je rychlost. Olgo, chceš Ferneta? Jo, dám si. Hele, vy dva, to už je několikátá dávka během dne? Dobrou fernetovou noc. My dva si dáme árii Rusalky. Tak dobrou Dvořákovou.
|
|||||||||||||||||||
