|
|
|||||||||||||||||||
|
Účastníci zájezdu 2016 Kozí bolivijský příběh
20. ledna Za svitu Měsíce jsem usnula a probudilo mě jemné bubnování deště na stan. To znamená, že plachta je pěkně durch. Vymysleli jsme super sušák. Ohnout větve mladého stromku a nechat jimi vytáhnout stan vzhůru do sušící se polohy. Martin už od časného rána zakládá oheň. Po snídani vyběhl ještě na lokalitu.
Nedá se říct, že je teplo. Módní policie by měla radost. Všichni tři do jednoho máme ponožky v sandálech značky Keen. Dnešní velký plán je Sucre. Cestou postupně stavíme na různých lokalitách, a když řeknu, že se kocháme, tak to je slabý výraz. Žasnu pokaždé, když popojedeme jen o kus dál. Na Lecor je krajina mírně kopcovitá a domky jsou rozesety od silnice po celém okolí. Jsou to jakási důmyslná seskupení funkčních budov. V další vesnici Hornos jsou domy postaveny kolem silnice. Světe, div se. V každé ulici mají tři kontejnery na tříděný odpad. Vesnice Belen nás zaujme zajímavou stavbou kostelu. Rozdrátuju vstupní dveře kostelu a nic. Jen tma a pár šutrů. Dál za vesnicí kolem řeky jsou místa s výsadbou topolů a s nimi společně rostou pepřovníky. Tvoří jakýsi kruh kolem domu. Další vesnice Puna je typická kamennými úzkými ulicemi. Na náměstí je opět živo. Vaří se, prodává se a kupuje, sedí a diskutuje. Silnice na Sucre je ve výstavbě. Náklaďáky přivážejí fůry štěrku, bagruje se, geodeti zaměřujou. Úplně se změnil ráz krajiny. Bolívijské rakouské Alpy a balvany a balvany, které obtéká řeka z hor.
Zastávka. Koupačka. Blázníte? Voda je studená, má jen 15 stupňů. Je pravda, že když do ní člověk vleze, zdá se o stupeň teplejší. Auto stojí v korytu řeky a čumí. A mě nikdo neošplouchne? Jdeme s Olgou na to. Patrol je jako když právě vyjel z myčky. Čtyři kilometry za Betanzos nás zaujme svým povrchem kopec, kde roste zas ta prťavá Cumulopuntia rossiana.
Na svahu se setkáváme se seňorem, který vláčí do svahu pytel a říká, že můžeme jít klidně dál, že za kopcem je vesnice.
Nenene. Nejdeme s vámi. Fotíme tadyty kytky.
Devadesát kilometrů před Sucre najíždíme na novou širokou asfaltku. Na kopcích jsou vykopané jakési rezervoáry vody. Od patníku s číslem 77 vysadili na zpevnění svahu eukalypty. Koaly nikde nevidím. Kdo ví, třeba jednou najdou tady svůj druhý domov. Autem zavoněla nějaká mast. Jirka si maže koleno jakousi chemickou patlaninou. Tvoje koleno potřebuje čistě naturální produkt. Sáhnu po masti konopné a několika tahy mažu suchou igelitu podobnou kůži. Jak říká Martin, kdo maže, ten jede. Skutečně se kolenu ulevilo. Jedeme přes Miralles, kde Martin zavzpomíná na lokalitu gymen. Na místo, kde roste G. mirallesii , jsme se dostali z nově postavené silnice. Za řekou vykukovala černá skála s gymnama. To jsou kytky nějaké druhé kategorie, říkám si potichu. Škrábu se na skálu. Větší radost mi udělala Blossfeldia liliputana. Jasné je, že Martin byl zase několik metrů přede mnou, vlastně nade mnou. Teď ještě dolů. Přece neslítnu, když na mě zespoda kouká Jirka s Olgou. Jsme v Sucre, které je jedním z měst s nejlépe zachovalou španělskou architekturou v Americe. Nachází se zde náměstíčka, zahrady a parky se žulovými kašnami, tvořící dohromady harmonický celek. Zdi většiny budov jsou bílé, díky čemuž získalo Sucre přezdívku Bílé město.
K církevním stavbám patří kostel svatého Lazara z roku 1544, kostel Milosti, klášter svatého Františka Xaverského a katedrála, která se začala stavět v roce 1571 a dokončena byla o sto let později. Mezi další významné památky se řadí budovy nemocnice (1544), arcibiskupství La Plata (dnes Chuquisaca), univerzity a Nejvyššího soudního dvora.
Je to mazec. Tady je všechno. Jedno velké mraveniště. Mám nápad. Najíst se. Tady ne, tady taky ne…co tady? Prázdná restaurace. Objednáme si pivo a řízek, Olga kuře, Jirka mečouna a salát. To je porce. Pod řízkem je velký kopeček rýže a brambory. To je tři krát větší porce, než jsem schopná sníst. Ale sním to. Všichni jsme snědli všechno. Jaké je Sucre v horkém odpoledni? Jdeme se juknout. Barevné. Barevné domy, barevní lidé, barevný transport, barevné oblečení. Zastavím se a monitoruju ulici. Luxusní moderní obchod, prodavačka je hezky moderně oháklá. Další obchod se vším od oblečení, bot, elektroniky po zámky na dveře. Na ulici sedí prodejci domácích výrobků. Nabízí chleba, sýr, zmrzlinu, oříšky, kukuřici. Volný čas vyplňujou pletením nebo háčkováním. Hodně obchodů se suvenýry a na chodnících lidé s nataženýma rukama. To mi pro tolik lidí můj měšec nebude stačit. Paradoxní je, že každý máme jiné starosti. Martin například hledá obchod, kde si koupil obětní nůž. Ptám se v různých obchodech, zda nedělají nože. Nedělají. Vracíme se k autu a to je náhodička, Martin narazil na zmiňovaný obchod. Měl velkou radost, poznal majitel a majitelku. Koupil si nůž a všechny si vyfotil. I jejich příchozí dceru se štěnětem.
Jak se vymotat ze Sucre? Pomocí GPSky. Jirka naviguje. Moje stará Nokia se nemůže nějak zorientovat. Na konci města na nás čeká lano přes cestu a policie. Nokia se vzpamatovala a ukazuje, že jedeme opačným směrem. To vůbec nevadí, říká náčelník. Ravelo je na sever, změníme program, protože se nikomu nechce absolvovat ještě jednou cestu městem a vymotávat se z centra. Plni dojmů a zážitků hledáme místo na spaní. Jedeme po asfaltce, ale žádná odbočka nalevo ani napravo nás nevítá, protože neexistuje. Přehlédnout jsme ji nemohli. Konečně. Martin zastaví u krajnice. Za svitu měsíce vybíhám po kamenité cestě. To jsem fakt nečekal. Jehličnaté stromy, mýtina nebo palouk? Uvidíme zítra ráno. Dobrou paloukovou noc.
21. ledna Jsme na Šumavě? Pohled ze stanu mě v tom utvrzuje. Borovice, vyrovnané klády a přes údolí se klikatí řeka Vydra.
Co blbnu? Kam šel Martin? Nechal otevřený stan a vypařil se. To je celý on. Myslím si, že to není jeho roztržitostí, ale zase zkouší, co vydržím. Ok, zima mi nevadí, mám spacák, mouchy tady nejsou. Čistě teoreticky nějaký had by se ke mně mohl přitulit. Nemohl, je asi po ránu pěkně ztuhlej. Ty jo, Martine, začnu, ale nedopovím. Hele, říkal jsem ti to jasně, na hady si máš dávat bacha. Už mlčím, je to moje chyba. Měla bych za náčelníkem zavírat stan sama. Co to tak krásně voní? Jirka rozkrojil ovoce Cherimoya. Jí se jen dužina. Dej mi kousek. Je lahodná. Mohla jsem si vzít semínka a zkusit z nich něco vypěstovat. Pozdě.
Kdyby mi aspoň po ní zmizely pupence, které mám na rukou. Doktorka s Martinem se shodli, že je to od komára. Jirka je prognostik. Jakýsi hmyz ti tam nakladl vajíčka a polezou ti z toho larvy. Už se těším, budu mít proteinovou mňamku. Je pravda, že opečené červy na česneku bych si dala raději. Hele, nechte toho a podívejte se, jak nádherný modrý kytky máme kolem. Neuvěřitelné, jak funguje moderní technologie a známosti. Vyfotím kytku, pošlu odborníkům, odborníci dalším odborníkům a vrátí se mi jméno kytky. Commelina tuberosa L. Díky moc.
Jéé a ještě houby na smaženici. Slyším štěkat psy. Za chvíli psí štěkot zesílil. Smečka psů přišla s majitelem palouku se na nás podívat. Když zjistil, co jsme zač, rozhodl se odejít. Ještě před tím než se otočil, stačila jsem mu ukázat houby. Říkal, že houby nejí, ale sebral všechny, které tu vyrostly i tu moji, co jsem fotila.
Vyrážíme směrem na Ravelo. To jsou vtipálkové. Po deseti kilometrech je asfaltka uzavřená, protože odstřelujou skálu. Nevadí, vracíme se k původnímu plánu. Musíme zpět do Sucre a pak do Potosí. Musíme doplnit palivo. Na chvilku zastavujeme na hranici provincií Sucre a Chuquisaca, kterou symbolicky protíná most a dvě cihlové brány. Martin vypráví, že tady byl comedor a prasata si přicházela pro jídlo až k lidem. Comedor a prasata zůstanou zase vzpomínkou.
Po asfaltce to pěkně frčí, po ránu potkáváme jen málo aut. Hele policie. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nás změří radarem a napíšou blokovou pokutu. Jako idiot se jdu zeptat, co mám s tím papírem dělat a jak vysoká je pokuta. Aha. Rozumím. S papírem do půjčovny a majitel musí na nějaký účet poslat prachy. Ještě mi zopakuje, že maximální rychlost je 80. Jasně, že to víme, ale po krásné rovné silnici láká jet víc. To mu neříkám, jen si to myslím. Na Millares u policejní kontroly a dalšího mýtného, Jirka kupuje od jedné seňory vařené fazole. Jakmile auto zastaví, obestoupí ho skupina ženskejch a nabízí vše možné, teda k jídlu. I to je Bolívie. Jirka s Oli vychvalují zakoupený produkt. My dva vždy od těchto nájezdů s jídlem vycouváme a zasytíme se raději chlebem. Na lokalitě Capitan Nicolas Rojas pěkně fouká vítr. Nikdo lokalitu nezná, zastavili jsme jen tak. Oli zjistila podle Gpsky, jak se to tady jmenuje. Jirko. Pojď taky. Vstříc novým dobrodružstvím. Nejdu. Na kopci jsme našli lobívky a austrocylindropuntie. Jirka nevydržel a pod záminkou si odskočit, vylezl na kopec taky. Konečně jsme v Potosí.
Potosí, dříve známé také jako Villa Imperial de Potosí. Rozkládá se na úbočí pověstmi opředené hory Cerro Rico, španělsky „bohatý vrch“, kečuánsky Sumac Orcko „krásná hora“, ve které fungoval největší stříbrný důl na světě. V roce 2011 žilo v Potosí 170 230 obyvatel. Jeho průměrná nadmořská výška činí 3900 metrů. Město založili Španělé roku 1545 v nově vzniklém místokrálovství Peru a díky stříbrnému bohatství začalo extrémním tempem růst. Podle sčítání místokrále Francisca de Toledo zde již v roce 1573 žilo 120 000 lidí, z toho zhruba dvě třetiny tvořily domorodé národy. O půlstoletí později se město velikostí vyrovnalo Seville a byly zde stavěny opulentní kostely a další stavby. Sláva Potosí, které dodávalo značnou část příjmů španělské imperiální pokladně, se velmi rychle šířila. V hovorové španělštině se výraz potosí stal synonymem neobyčejného bohatství. Po vrcholu v 17. století se však Potosí následkem vyčerpávání zásob stříbra a tvrdého vykořisťování horníků, zejména z řad Indiánů, začalo opět postupně vylidňovat, přestože místo skomírajících Indiánů sem byli španělskými kolonisty dodáváni černošští otroci. V roce 1825 se město stalo součástí nezávislé Bolívie, ovšem už s pouhými 8000 obyvateli, necelou desetinou někdejší velikosti. Před vylidněním bylo zachráněno novými cínovými doly v polovině 19. století a turismem koncem 20. století. V roce 1987 bylo město zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO, roku 2014 na seznam světového dědictví v ohrožení.
Martin mi dělá průvodce. Začínáme v kavárně.
Pití kávy, to je takový rituál. Oli není moc dobře. Nakombinovala jídlo, nadmořskou výšku a výfukové plyny z místních autobusů. Sedneme si na náměstí. Před našima očima se odehrává demonstrace. Muži v popředí, žena v pozadí, čekají na někoho, komu by předali petici. Jsou trpěliví. Nechtějí nic říct. Taktika vyjednávání. I sem dorazila věta, zeptejte se tiskového mluvčího.
Třeba se něco dozvíme v novinách. Kam pojedeme? Na Oruro a občas někde zastavíme na průzkum. Vesnice Aroidilla. Lezeme na kopec a zjišťujeme, že je tu hodně vstupů do dolu, většina z nich je zavalená. Co se tady původně těžilo, nevíme. Co víme bezpečně, je to, že tady roste Azurela compacta, lobívie a opuncie. Bolívijci mají důmyslně vymyšlené ukazatele směru. Na prvním místě na ceduli je napsané jméno následující vesnice. Čtu Balneário. Je to jméno vesnice, nebo je tam opravdu balneário? Seňora, por favor, zdraví Martin z okýnka starší paní a rukama ukazuje plavecký styl. Žena přikyvuje. Tak jedem. Dostali jsme se k ceduli La Laguna. Půjdeme se podívat. Jirka hlídá auto. Ujdeme asi 100 metrů a vracíme se pro auto. Je to ještě asi dva kiláky daleko. Konečně jsme na kopci. Další cedule s informací. Ojo de Inca. Oko s termální vodou.
Zeptáme se, zda tu můžeme přespat. Proč ne, je tu klid, teplá voda s léčivými účinky. Dostanu od paní správcové klíček, abych si odemkla a Martin mohl projet dovnitř. Zaplatíme a hurá do vody. Během hodiny se místo vylidní a zůstaneme tady sami. Zapadá sluníčko, vychází měsíc a Martin má pocit, že voda má omlazující účinek, cítí se na 15. Vytřeštím oči. Myslí si, že mám strach, že začne chodit za holkama. Kdepak, jen jsem si představila, že v jeho věku nebude mít řidičák a budu muset v serpentinách řídit sama. Dobrou Ojo Incovou noc.
22. ledna Dobré ráno. Z oka se pěkně kouří. Ze stanu vidím z vody dvě čouhající hlavy. Kdo jiný by tam asi mohli být, když jsme tady sami. Za chvíli se hrobové ticho vyměnilo za pěkný mumraj. Desetičlenná bolívijská rodinka si přijela vyprat prádlo. Vytahali škopky, nabrali vodu a začalo praní s dělbou práce.
Prali všichni, kromě dědy, který hlídal malou vnučku. Mluvili jsme s ním o Bolívii, o Morálesovi, o výstavbě a vzdělávání. Vnučka se jmenuje Belén a trochu se stydí.
Taky jsem vlezla do vody a slovy Lumči povídám, co se to děje? Martin mi přinesl kávu. To je dvojí léčebný účinek. Voda a jeho pozornost.
Loučíme se se správcem a moc mu děkujeme, že jsme tu mohli být. Je to docela dojemné, když si dává ruku na srdce. První dnešní lokalita je armádní. V Tarapaya de Potosí je vojenské výcvikové centrum. Chvíli pozorujeme, jak si dělají zákopy a jak střílí na terč, asi na vzdálenost 100 metrů. Další zastávka je ve výšce 4200. Kaktusy rostou na východní straně a pod keři pampové trávy. Hodně lobívií, opuncií a hlavně neowerdemanian. Rostou soliterně a i ve větších shlucích. Nesmím zapomenout na Azorelu compactu.
Kytky rostou na trachitu, výlevné sopečné hornině. Hele, tady někdo udělal z kamenů typickou japonskou lampičku. Zajímavé. Zajímavější je, že to udělal Jirka a označil si místo s kytkama.
Za lokalitou, jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem, se otevřela podívaná na původní vesnici. Hliněné domky se střechami z pampové trávy.
V Molino je trh. To není trh jako jiný. Vypadá to, že jsme se dostali do jednoho z nejchudších míst. Prodává se tady základní zelenina, látky, klobouky a hlavně gumové sandále. Bolívijky vaří a smaží ve velkých hliníkových kotlích přímo na trhu.
Na konci trhu jsou malá jatka. Podřízli čtyřem lamám krky a krev odtéká po hlíně z kopečka. Lamy mají krásné oči. Po podříznutí je mají také krásné, ale ta jiskra ladného zvířete pomalu vyprchává.
Rozříznout lamu a vyvrhnout ji, jim jde docela od ruky.
V kopcích jsou ještě zachovalé pozemky obestavěné kameny. Jak to stavěli, že jim to nespadlo a stojí do dnes? Odpoledne přejíždíme po Altiplánu lamím královstvím. Nedají se spočítat. Je vidět, že na rozdíl od krav se nepasou v houfu, ale jak se každé líbí. Jen vždycky lamí miminko je s maminkou. Jen trochu se neorientuju, kdo je lamí kluk a kdo je lamí holka. Jééé, plameňáci. Tady nemůžou být žádní plameňáci, tvrdí Jirka. Jsou a jsou a jsou. Rychle musím vyměnit objektivy. Hele a jeden je bílý. Že takoví neexistujou? No jo, ale tady ho vidím na vlastní oči. Není to mládě, je to dospělý jedinec. Možná má nějakou vývojovou poruchu. Nevím jakou, ale pokusím se to zjistit. Třeba je vybíravej a něco mu nechutná. Hele, plameňáku, proč jseš růžovej? Sleduj mě. Takto nabírám a filtruju vodu až dvacetkrát za minutu, takže přijmu velké množství řas a korýšů, obsahujících pigmenty zvané karotenoidy. Ty pak zbarvují kůži a peří plameňáků do růžova. Karotenoidy, nacházející se především v sinicích a v tělech korýšů, se působením jaterních enzymů rozloží na růžové a oranžové pigmentové molekuly. Ptáci, kteří konzumují hlavně sinice, mají výraznější zbarvení. Myslíš si, že by tvůj bílej kámoš nemohl mít něco s játrama? To už se asi nedovím. Jirka prásknul dveřma u auta, milí plameňáci se vznesli a frnkli mi i s odpovědí. V Challapata začali stavět vícepatrové domy. V přízemí zařídili většinou obchod. Ve vyšších patrech by snad měli bydlet? Zřejmě jsou v práci, i když to nevypadá na obydlenou část.
Možná, až jim bude sypat z podnikání, zbytek domu dodělají. Co to roste na poli? Ty neznáš Amarant. Nemít tady Jirku, hodně věcí mi unikne. Teda až na nějaké výjimky.
Pochází ze Střední Ameriky, byl pěstován Aztéky a Inky již před třemi tisíciletími. Podle svého využití se řadí, stejně jako pohanka, k pseudoobilovinám. Laskavec patří do skupiny rostlin s C4 cyklem, které mají velkou rychlost fotosyntézy, ekonomičtěji využívají světelnou energii při fixaci CO2, mají sníženou fotorespiraci a dosahují vysoké hodnoty fotosyntetické produkce, tedy i tvorby biomasy. Kromě širokého potravinářského využití zrna i mouky lze laskavec uplatnit i jako krmivo pro hospodářská zvířata. Krajina se vrací k tradičním pastvinám s kravami a ovcemi. V dálce se leskne Salina. Čím víc se přibližujeme, tím víc se začínají objevovat typicky bílé plochy u silnice. Co to je za konstrukci? Jsem z toho jelen. Jsou to jakési přírodní rezervoáry kulatého tvaru o průměru pět metrů a z nich vede odvodný kanál směrem k silnici. Ten u silnice končí. Co je ještě divnější, že v každé nádrži má tekutý obsah jinou barvu. Červený, bílý, modrý a zeleně zakalený. Zastavovat nebudu. Bůh ví, co zas vidíš. Mezi náma, alkohol nepiju a koku nežvýkám, takže, co vidím, to existuje. Konečně jsme v Oruro. Žije zde okolo 235 tisíc obyvatel v nadmořské výšce přibližně 3700 metrů. Město nejdříve založil v roce 1606 Don Manuel Castro de Padilla, jako centrum těžby stříbra v oblasti Urus. V té době město neslo jméno Real Villa de San Felipe de Austria po španělském králi Filipovi III. Město bylo opouštěno s vyčerpáním stříbrných dolů. Oruro bylo obnoveno v druhé polovině 19. století, jako centrum dolování cínu. Postupně byl i tento zdroj vyčerpán a Oruro upadalo znovu. V současnosti je zde snaha o rozvoj turistického ruchu. Hlavním lákadlem pro turisty je Carneval de Oruro, který je považován za jednu z největších folklórních akcí v Jižní Americe a je také zajímavý díky svým známým maskám diablada. Jirka má hlad, tak zajdeme do hospody. Ejhle. Na zdech jsou staré fotografie z Izraele. A i nad hlavními dveřmi je nápis v hebrejštině. Zarámované listy z novin píší zřejmě o nějaké významné události. To je super. Řízek s rýží a hranolky bude asi oblíbené jídlo. Po jídle prozkoumáváme město. Dostali jsme se až na tržiště, kde jsme si nechali ustřihnout látku s bolívijskými motivy jako ubrus na náš stůl. Kdyby seňora neměla v obchodu mladou generaci, tak snad to, že chceme dva metry třicet centimetrů, jí nevysvětlíme. To jsem mluvila španělsky. Proč říkám logickou samozřejmou věc? Protože Martin občas mluví na Bolívijce německy. Na druhou stranu, proč by měli Bolívijky mluvit španělsky. Hledali jsme část tržiště s ovocem, ale nenašli jsme. Městská tržnice je zaměřena víc na hadry a spotřební zboží. Chci fíky. Mám chuť na fíky, sděluje Martin. Martine, myslím si, že tady ta oblast nebude bohatá na fíky. Přeci jenom, na ulici jedna malá holka chce Martinovi prodat jeden fík za jeden bolivián. Tak to teda ne! Nedal by sis třeba avokádo? Vždyť je úplně zelený nezralý. Martínku, ta holka tě hodně ranila fíkem, ale mám technickou poznámku. Pleteš si avokádo s mangem. Kupuju avokádo. Co k tomu? Chleba. Za rohem mají v košíku pečené bulky a rohlíky. Šest cachitos, prosím. Nekecám, ale okamžitě jsme snědli rohlíky čtyry. Křupavý a dobrý. Cena 2,40 za všechny. Co budeme mít k tomu avokádu, když všechny rohlíky sníme? Vrátili jsme se. Seňora, můj manžel vaše cachitos miluje. Můžete nám dát ještě jednou šest? Konec zvonec, opouštíme město. Zmerčím na dělícím pásu mezi pruhy silnice několik metrů vysoké sochy z plechu.
Než jsem přemluvila Martina k tomu, aby zastavil, minuli jsme ty nejumělečtější. Nevadí, a díky za pochopení. Nefotím snad všechno, jak japonští turisti? Míříme na La Paz. Před západem slunce odbočíme z hlavní silnice a postavíme stany na hřišti za kulturákem ve výšce 4050. Ty rohlíky voní. Dobrou cachitovou noc.
23. ledna Hola! Hola! V noci přišlo pět chlápků zjistit, co jsme zač. Říkal jsem to, že je lepší se nahlásit, aby o nás věděli. Jo Martínku, pozdě bycha honit. I čejkám neušlo, že jsme tady a pěkně v noci křičeli. Hodně se ochladilo, ráno jsme měli na stanu led. Nějak moc dýcháte, tvrdil Jirka, náš stan je absolutně suchý. Spacáky a stan jsme přehodili přes fotbalovou branku.
Hezká podívaná na nás pro ptačí rodinku. Žluny se usadily na střeše kulturáku a jen tak na nás civěly. Odjezd! Směrem na La Paz posloucháme rádio. Bolívijské hity? Zařadím to do žánru jemného romantického folku. Už ho vidím. Zasněžený vulkán. To je frajer. A jaký má přehled. Nic mu neuteče a o všem ví. Projíždíme městem El Alto.
To je cambr. Jedno auto za druhým v několika pruzích a stálé troubení. Fungující mikroautobusová doprava, zastaví na požádání každému a kdekoliv. La Paz, ajmarsky Chuqiyapu nebo Chukiyawu, je administrativní město Bolívie, sídlo bolivijské vlády a hlavní město departementu La Paz, které mělo v roce 2006 835 167 obyvatel. Oficiálním hlavním městem Bolívie je Sucre. La Paz leží v kaňonu řeky Choqueyapu pod náhorní plošinou, nacházející se v nadmořské výšce 4000 m. Město bylo založeno v roce 1548 Alonsem de Mendozou v místě indiánského sídliště Chuquiago a původně se jmenovalo Nuestra Señora de La Paz, Naše Paní Míru. Pojmenování připomínalo obnovení míru po vzpouře Gonzala Pizarra a dalších conquistadorů proti Blascu Núñezu Velovi, prvnímu místokráli Peru. V roce 1825, po rozhodujícím vítězství republikánů nad španělskou armádou v bitvě u Ayacucha, bylo plné jméno města změněno na La Paz de Ayacucho, Ayacuchský Mír. Roku 1899 se La Paz stal faktickým sídlem bolivijské vlády, přičemž dosavadní Sucre zůstalo oficiálně hlavním městem. Tento přesun odrážel odklon bolivijské ekonomiky od vytěžených stříbrných dolů u Potosí k nalezištím cínu poblíž Orura a následné změny v ekonomické a politické moci mocenských skupin ve státě. La Paz je nejvýše položené administrativní město světa a disponuje také nejvýše položeným golfovým hřištěm.
Martin se opět stává mým průvodcem.
Nejdřív jdeme do kavárny blízko kláštera. Miluju momenty, kdy si povídáme a vzpomínáme.
Je čas na trh. První široká ulice a nakonec ani nedohlédnu. Řekla bych, že prodejci mají stabilní stánky podél ulice v domech, kde je vidět i zabudovaná lednice. Nechápu, jaký mají systém. Zřejmě jak kdo přijde, tak si zabere kus ulice, rozhodí deku nebo plachtu na zem a vyloží produkty. Systém je zřejmě v tom, jaký sortiment se bude nabízet a v které ulici. Ovoce nebo zeleninu podloží i senem, aby se neobouchala.
Ulice s ovocem, další se zeleninou, další s květinama, další s pečivem, další s kořením, další a další a další.
Fotím, Martin filmuje. Babka po něm mrskla citrón. Škoda, leknul se, vypnul kameru a záznam s akční babkou nemá. Je pravda, že v menších městech jsou trhovkyně vřelejší a čekají na to, že vám ovoce dají ochutnat. Dělají obchod. Holky tady jsou spíš uzavřenější. Klábosí mezi sebou, ale vy je nějak moc nezajímáte, pokud je nějak nedoženete k něčemu, co se jim nelíbí. Pak něco po vás mrsknou. Obchodů s oblečením jsou mraky. Hledám něco zvláštního. Šála s motivy lamy, ale je z netradičně měkkého materiálu a nechápu, jak ji tkali, jelikož nemá rub ani líc. Jen dva líce. Martin si pořídil kecky.
Kde Martin nebyl, je trh čarodějnic. Jako správná bruja musím tam. Trh je profláknutý mezi cizinci. U každého stánku dominujou lamí sušená embrya. Opět se nechci mýlit a vykládat špatně odpovědi jedné ženy na mé otázky. Rozuměla jsem, že i u lam dochází k potratům. Embrya usuší a mají být symbolem štěstí pro toho, kdo staví dům.
Sušené žáby jsou čistě pro pány jako u nás modrá pilulka. Skončili jsme v obchodě se stříbrem, kde Martin konečně našel velký sortiment obětních nožů. Já jsem se zamilovala do podobizny boha měsíce. Nejsem moc na šperky, ale originální šperk se symbolikou je tak trochu něco jiného. Jo. Nějak jsem to okecala. Valíme nazpátek. Nocování v hotelu Tiwanaco nebo vám to řeknu i druhým názvem Tiahuanacu.
Tak si představte náš hotelový pokoj. Malá postel zřejmě královská, matrace vyboulená. Jako by ji někdo zbil a boule se slily v jeden tvrdý otok. Teplá voda je, ale ve sprše stříká všemi směry. Dnešní noc je takový kompromis, jelikož jsou kaktusáři typu hotelovopostelového a kaktusáři typu vyloženě stanového. Myslím, že nám stanovým, by zřejmě nedovolili postavit stan před sluneční branou. Dobrou matracovou noc.
24. leden Byla jsem ráda, že už je ráno. Když ležím, tak se moc nehýbám, na rozdíl od Martina. Měl celou noc pocit, že se skutálí z postele dolů. V patře nad námi byla velká jídelna. Velké stoly, velké židle. Na stole připravený chleba, papayová marmeláda a máslo. Termoska s horkou vodou na zalití kávového extraktu. Ještě nám umíchali vajíčka. Velkými okny na nás svítilo sluníčko. Stejnými okny jsme se mohli dívat na vykopávky Tiwanacu.
Stačí si koupit lístky a můžeme se vrátit hodně let nazpátek.
Nejdřív juknem do muzea keramiky. Určitě nejzajímavější pro mě jsou nádoby s vymodelovanými lamími hlavami určené na ceremonie. Od průvodce se nedovím, zda nádoby sloužily na vodu nebo na krev obětí. Ve skleněné vitríně je mumie. Kostra schoulená do klubíčka v jutovém pytli. Kouká jen lebka. Ptala jsem se na oblečení a způsob balzamování. Prý se nejedná o klasickou mumii, ale jen o kostru.
Zpočátku jsme nemohli nic fotit a teď můžeme? Od Martina se dozvídám, že mu dal deset boliviánů. Vlastně můžeme i přes zákaz focení fotit na speciální povolení. Druhé muzeum je postaveno z kamenů a je zde umístěna výstava monolitů. Většinou u monolitů se objevují dva názvy. Puma a chachapuma. Podoba pumy se v kultuře objevovala často. Chachapuma je člověk s pumí hlavou. Má symbolizovat sílu muže. Třetí část expozice se nachází na otevřeném prostoru. K monolitům se člověk nedostane do přímé blízkosti, jelikož vše je obehnáno provazy. To je legrační. Na nejvyšším místě sedí žena a štrikuje. U nohou má megafon. Proč? Protože pozoruje neposlušné turisty a v případě porušení pravidel na ně křikne. Chodím kolem dokola, nestačím se divit, nevím, co dřív obdivovat. Existuje vysvětlení, kdo tady žil, kdo to postavil, jak žil? Jirka se považuje za marťana, tím je vše vysvětleno. Marťani pomohli vystavět celý komplex. Marťani, to je další kapitola. Jen těm nejpovolanějším je dovoleno nahlédnou do tajů jejich civilizace. Z pohledu šamanů je člověk maska své duše. Všechno živé má svou duši. Dostat se do stavu vědomí zvládne málo pozemšťanů. Nechci se zamotávat do tisíce výkladů slova vědomí. Ale pokud souvisí s prostorem a časem, šamani vysvětlujou, že mimozemšťani existujou v mnohadimenzním prostoru, který my pozemšťani zatím nechápeme. Ubezpečili mě, že mimozemšťani nám pomáhají. Je to pravda, Jirka je toho hmatatelným důkazem. Našemu týmu je umožněno s ním komunikovat. Jsem na vyšším levlu než klasický šaman. Ten k navázání kontaktu potřebuje baštit nějaké rostliny. V našem případě s Jirkou, jde o kontakt přímý. U jednoho monolitu potkáváme skupinku Japonců. Nějak tuším, že to jsou Japonci. Konnichiwa! Ihned mi sborově odpovídají. Průvodkyně mluví anglicky. Odkud jste? Z Kyota. Mám blízko v Sasayamě kamarádku. Jedna žena se usměje. Já jsem odtamtud. Zajímavé je, že si povídají o principu muže a ženy. O rovnováze v přírodě, o uctívání bohů. Na jednom z monolitů jsou principy podobné desateru. Tak staré je to. Buď pracovitý, nebuď líný. Jo, jo, jo. Bolívijcům to zůstalo v krvi. Pracovití jsou, je to vidět. Vrátím se k modelu muže a ženy. Šamani tvrdí, že podle vyšších sfér, rozdíl neexistuje.
Podle většiny verzí andských legend je Tiwanaku označováno jako místo, kde se velký Viracocha po velké potopě zjevil a stvořil život. Zde byl předkům Inců svěřen zlatý prut, pomocí kterého založili svou civilizaci v Andách. Čas vzniku a dějiny Tiwanacu dodnes nejsou objasněny. S určitostí se pouze ví to, že bylo vytvořeno předinskou kulturou. Od 16. století bylo Tiwanacu systematicky likvidováno. V rámci katolické zuřivé kampaně, jejímž účelem bylo vyhladit v Andách modlářství, bylo zničeno velké množství soch. Kamenné bloky se běžně odvážely, rozbíjely a používaly jako stavební materiál až do začátku 20. století a to i na staveništích vzdálených jako je La Paz. To, co z trosek zbylo, odnášeli vesničané na stavbu svých domů.
Zajímavá je Pumapunku, Lví brána, se základnou zhruba 60 x 50 metrů, kde se nachází kamenný kvádr, jehož váha byla vypočtena na 447 tun. Mnoho dalších kamenných kvádrů váží od 100 do 200 tun. Hlavní lomy andezitu, z nichž bylo Tiwanacu postaveno se nacházejí ve vzdálenosti 60 kilometrů. Lomy, z nichž pochází červený pískovec, jsou vzdáleny 15 kilometrů. Další zajímavostí je, že jednotlivé andezitové několikatunové monolity byly spojovány kovovými svorkami, které byly vyrobeny z neobvyklé slitiny obsahující 2,05% arzénu, 95,15% mědi, 0,26 % železa, 0,84% křemíku a 1,7% niklu, přičemž zdroj niklu se nikde v Bolívii nenachází. Zajímavé je, že teplota tavení této slitiny je poměrně vysoká. Zastavíme ve městečku na náměstí. Lidé kupují sošky ovcí a krav. V kostele si je nechávají posvětit. I na kopie bankovek stříkne kněz vodu. Před kostelem lidé čekají v dlouhé řadě. Na kostele je umístěno několik kovových destiček se jmény sponzorů. Kostel je poměrně velký. Po obvodních zdech všichni svatí mají své místo.
Docela je legrační, kam dali svěcenou vodu. Před oltář do umělohmotného lavoru. Dneska je to velká spotřeba. Kněz odešel. Nevadí, vždy ho zastoupí někdo z rodiny příchozích. K večeru se vracíme kolem La Paz. V ulicích je hodně lidí. Pokud to mám porovnat se sobotním mumrajem, je tu rušný klid. Zastavuje pro avokádo. Martin si tuto lahůdku velice oblíbil. Mňamka . Avokádo je botanicky ovoce, plod hruškovce přelahodného. Zralé plody váží od 100 g až do 1 kg. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád. Avokádo je bohatým zdrojem minerálních látek draslíku, mědi, magnezia, fosforu a vitaminy C, E, K, H, B3 a B5 . Dužina obsahuje kyselinu olejovou, palmitovou a linolovou, což jsou kvalitní tuky. Avokádo obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, nebo kanárky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí. Avokádo by se ze stejného důvodu nemělo podávat ani psům nebo kočkám. Je zajímavé, že lidem pomáhá, není pro ně nebezpečné. Má příznivé účinky při chorobách kůže a sliznic, posiluje srdce, snižuje krevní tlak a pomáhá také při nemocech jater, ledvin a močových cest. Bando, popojedeme. Jezero Titicaca? Má krásnou modrou barvu. Fouká vítr a honí vlnky po hladině. Dostat se k jezeru je dobré našlapováním přes rákos.
Vyhlašuju akci Z. Uklidit bordel kolem. Fuj! Nic uklízet nebudu.
Titicaca, španělsky Lago Titicaca, je jezero v Centrálních Andách. Západní část jezera patří Peru, východní část Bolívii. Je to největší jezero v Jižní Americe a největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené jezero. Nachází se na Altiplanu, náhorní plošině And. Propadlina jezera je tektonického původu a jezero samotné je pozůstatkem obrovského zaniklého jezera Ballivián. Má rozlohu 8562 km². Je 204 km dlouhé a maximálně 65 km široké. Průměrně je hluboké 107 m a dosahuje maximální hloubky 283 m, i když někteří domorodci tvrdí, že je bezedné. Leží v nadmořské výšce 3812 m. Hledáme platz na spaní. Dojedeme k jednomu balneáriu, ale jsou tady jen kabaňosy, žádné místo na stan. Dal bych si pivo, cesta je jednotvárná, jsem ospalý. Chodím od jednoho obchodu k druhému a sháním pro Martínka pivo. Nemáme. Nemáme. Pivo? Nemáme. Konečně. Seňora se ohne a pod pultem má bedýnku s několika plechovkama. Jo, je studený. V obchodě sedí dva chlapi a nějak se na mě divně dívají. No. No. To pivo je pro manžela, sedí v autě. Ti chlapi. Držíš plechovku s pivem v ruce a hned jseš podezřelá. Oni můžou a já ne? Konečná je v Alto Belén v balneáriu. Martin šel do sprchy jako první. My sedíme v autě. Blýská se. Hezká podívaná. Černá, šedivá, lítá prach. Oranžová odchází se západem sluníčka. Černou barvu rozbil na chvilku východ měsíce. Tma tmoucí. Bouřka se vytratila, vítr zůstal. Dobrou balneáriovou noc.
25. leden Tak to je mazec. V noci se nebudím žízní, horkem, zimou, teplem, štěkotem psa, chrápáním souseda, ale budím se nedostatkem kyslíku. Sedím a nasávám vzduch z venku. Hluboký nádech a výdech. Malé drama. Usnu až ráno a nechce se mi vstávat. Olga natrhá psovi chleba, prý mu máme dát i avokádo. Takový pes zblajzne všechno. Olgo, slyšela jsi něco o persinu? Pro psy je to jed. Jo pes je přítel člověka a člověk je travičem psa. Dnešní směr Cochabamba. Žádné závody, zavelel Martin. Na louce vyfotím ještě plameňáky. Přibližuju se k nim blíž a blíž.
Vzdálenost 60 metrů, kousek popoletí. Počkejte kluci. Frrrr. Roztáhnou křídla a mizí. Hezcí kluci, trojbarevní. Černá, bílá a růžová. O kousek dál si ibis vytahuje zobákem nějaké dobrůtky. V Belénu si na cestu koupíme banány a naše oblíbené rohlíky. Skupina chlápků v parku se něčím láduje. Hele jí zdravě. Maso, zelenina a rýže. Na chodníku si asi roční kluk hraje s nafukovacím míčkem. Přidávám se k němu. Nejdřív se diví, pak se směje. Chtělo by to nějakou lokalitu. Na kopci klasika. Lobívka a vorwerki. Je pravda, že na kopci mají pěkně tmavou barvu. Martin mi vyfotil i nějakou cibulovinu. Hele, kde jsou sulky? Tady ještě ne. Pojď už. Počkej chvíli. Všichni se vrátili k autu, mně se vyplatilo zůstat. Mám mini lobívku. Ty jsou prťavý, ohýbám se několikrát. Nahoru a dolů. Prd. Sukně jedna vojenská, jsem tě přechválila. Já o tobě, jak jsi z kvalitního materiálu a ty mi prdneš. Ale rozumím ti, jsi se mnou na kaktusech už po páté a vždy 30 dnů. I sebekvalitnější plátno by muselo prdnout. Díky za perfektní službu a loučím se. Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, že tě musím svléknout a vyhodit tady na lokalitě. Blue Effect by měl ze mě radost. Petro, ty na mě vůbec nemyslíš. Jak to? Neinformuješ mě o tom, že jsi našla minilobívku. Vůbec mě nenapadlo, žes ji neviděl. Tak si tam skoč. Jsou prťavě roztomilý. Jak pojmenujem lokalitu? 15 km za Kayhuasi, cestovní sloup 52. V údolí se vlní řeka, dáme koupačku. Trojka se cpe rohlíkama, jdu prozkoumat kopec za řekou. Jirka přešel jen řeku a culí se na nás a vejská si, že on je na rozdíl od nás už dávno za vodou. Vtipálek, nahrabal si, to měl na mysli. Tholapampa. Zastavujeme. Starý kostel ze16. století a před ním věž a hřbitov. Do kostela se pokoušíme nahlédnout. Vstup je zabarikádovaný dvěma fošnama. Poprosím Martina, zda by je mohl pošoupnout.
Škvírou se dostaneme dovnitř. Krásný dřevěný oltář.
Jdu se podívat na kopec. Martin říká, že to není dobrý nápad. Není to zajímavý terén. Ale je. Kytky tady jsou. Pidi skalničku jsem našla. Moje mínus je, že nevím, jak se jmenuje.
Šplháme a šplháme. To je pohled. Dostat se do výšky 4472 metrů na nejvyšší kopec. Zastavit se, otáčet se kolem dokola a dívat se do údolí. Neuvěřitelné. Sjíždíme dolů, jak jinak, výš to nepokračovalo. Občas zastavíme na průzkum. Martine, nemůžeš vzít nějakou gpsku, abych měla nějakou představu o tom, kde sulky rostou? Po několika zastávkách se rozhodneme nic nehledat, vyjet na další kopec a postavit stany. Rozděláme oheň, dneska vaříme pro změnu zase hrachovou. Jirka otevře flašku vína, opět značky Petra. Savigon. Sedíme na šutrech, popíjíme, klábosíme. K večeru se začíná blýskat. Stany máme sice postavený, ale raději zalezeme do auta.Jak jsme se to učili na základce? Počítáme, jak daleko jsou blesky. 330 m/s. Počítáme… Bouřka se zase honí kolem dokola. Trochu prší, vidíme i nějaké výboje na sloupu vysokého napětí. Tak co, jdeme? Kolik je hodin? Martin trénuje španělštinu tak, že si to překládá z češtiny. Cuanto horas? Už se nedivím, že místní nereagujou a čekaj, co z tebe vypadne dál. Tak poslouchej hošánku. Dvě otázky. Que hora es? Jdeme do stanu? Odpovídat nemusíš. Je deset a jdeme. Dneska dobrou bleskovou noc.
|
|||||||||||||||||||
