|
|
|||||||||||||||||||
|
Účastníci zájezdu 2016 Kozí bolivijský příběh
26. ledna V noci Martin vyhlásil poplach. Petro, vstávej, do auta rychle, je bouřka. Tak hezky jsem spala. Blejská se a blejská se. Bouřka se s námi nemůže rozloučit. Počítám. Myslím, že je už daleko. Vracím se do stanu. Mužská posádka se nevyspala. Nerozumím. Jirku i Martina rozčilovala projíždějící auta. Jo a ještě jsi chrápala, ale děsně. Haha. Zřejmě mám špatnou DNK a zdědila jsem geny typické pro chlapa. Martin si musel dát do uší sluchátka. Já spala opět tvrdě. Po snídani jdu na průzkum. Svah je rozvrtaný, jelikož tu vede nová silnice. Resty po výstavbě. Kolibříci. To byl zase mžik. Zastavili se tady na keři a frrrnk. Černí, lesklí s červenými křídly. Je tady klid. Sednu si na kámen směrem k slunci a nabírám energii. Jirkovi budu říkat mudrc. Tuším, že Všeználkem jsem ho nazvala před tím, ale to je jméno pro Jirku nedůstojné. Tvrdil, že kdybych spala od severu k jihu ve směru siločar, tak bych nechrápala. Moji teorii spát hlavou k východu zavrhl. Od severu k jihu jsem spala několik let, ale evidentně mi prospěl spánek hlava obličejem k východu. Uvidíme, jak si bude orientovat postel ve svém novém bytě. Polohu netopýra? Tuším, že to bude hlavou ke skleníku. Dlouho jsem přemýšlela, proč místní sbírají plody akácií. Heuréka. Natrhala jsem je a přidávám je do ohně. Voní a mají velkou výhřevnost. Uhasit oheň a směr Cochabamba. Cestou je hodně míst, kde těží vápenec a je tu i hodně vápenek. Jednak ve velkých fabrikách několik metrů vysoké a pak i domácí vápenky. U mnoha domů lidé rozbíjejí vápenec a pálí ho v domácích pecích. Obživa je různorodá. Pěstujou dýni a kukuřici. Nebo mají rodinné myčky aut podél řeky. Předměstí Cochabamby nás fascinuje nově postavenými domy. Podle mě, neuvěřitelně nápadité stavební prvky. Nejsem architekt, ale nespočítatelné množství druhů oblouků a sloupů. Chápu. Sloup je sloup a oblouk je vždy oblouk. Jenže tady každý dům je originál, a všechno tvoří harmonický celek. Mají smysl pro barvy. Jsou odvážní. Przní to, je to hnusný. Je to parádní, reaguju na tandem vzadu. Někomu se líbí kostka, rovná střecha, všude stejná okna. Respektuju jiný názor. Kopírovat plány dům od domu je srabárna. Myslela jsem si, že tady ženskou za volantem neuvidím, ale opak je pravdou. Vyrazila starým autem, na korbu naložila deset konví s mlíkem a pruh nepruh, řítila se uprostřed, hlavně rychle dovézt mléko a ne tvaroh do velkého města. Co si myslíte? Kam jsme se vydali my? Správně je, že na trh. Kostely a muzea otvírají jen v neděli.
Mumraj, ale organizovaný. Zboží mají srovnaný v regálech, ovoce a zeleninu v košíkách, koření v pytlech. Maso? To je barva. Všechny druhy masa a i ryby. Udělám si radost a koupím si chia semínka.
Martin a Jirka dostali hlad. Ohromné porce za pár boliviánů. Tady se opravdu nevyplatí vařit doma. Petro, chceš taky něco k jídlu? Ne, díky. Je hrozné horko. Vyzunknu jen colu. Legrační autobusy. Pěkně se z nich kouří, asi taky horkem.
Odpoledne zastavujeme v městečku Tarata. Neodvažuje se hádat, jak staré palmy jsou. Obejdu celé náměstí a vždy se zastavím u jedné z nich. Čtu si moudrá slova z tabulek. Mají recht, když si budeme ničit matku přírodu, zničíme sami sebe. Dala nám život, když zemře, zemřeme taky.
Městečko je poklidné, ale nemůžu přijít na to, čím to je. Klasický bolívijský mumraj se tu nezabydlel. Jedeme už na sulky. Martin drží v ruce Gpsku a říká, že mu ukazuje k těm horám před náma. Ty brďo, už zase nechápu, proč začíná věřit tolik té potvoře. Mapa je základ. Nevadí, aspoň poznáme trochu svět. Jedeme několik kilometrů a cesta končí. Martin se dušuje, že je to určitě tímhle směrem. Tak pojede silnicí o kousek dál. Dojeli jsme do vesnice Vilaque. Nemůžeme projet, jelikož se vesnicí valí voda. Vracíme se. Další pokus ve Villa del Carmen. Na sulky jsme ještě nenarazili, ale uchvátil mě hřbitov s hrobkama a vysokou zdí s urnama. S tím se tady setkávám poprvé. Většinou je hřbitov za vesnicí, tady je přímo uprostřed vsi. Mají tady i kanalizaci. Jirka buď spal, nebo dělal, že spí a nechtěl se Martinovi do navigování montovat. Nakonec si nechal od Martina gpsku nadiktovat. Věřím, že teď jedeme sice stejným směrem, ale správnou cestou. Zácpa ve vsi. Kde se tady vzalo najednou tolik aut? Lidi v černém, asi někdo zemřel. V zahradě u stolů sedí pozůstalí. Možná tu bude celá vesnice. Martina napadá, že mohl zemřít starosta. Po chvíli vyjedeme na hlavní silnici. K večeru míříme na Aquile. Taky i Jirky Gpska je nějaká divná. Ukazuje cestu po vedlejších místních cestách. Mám si připravit na sulky baterku? Postavíme někde stany? Hele tamhle je nějaký seňor a stojí s autem na docela dobrém plácku, Jak říká Martin, je lepší zeptat, zda tady můžeme přespat. Chlápek sice říkal, že mu to tu nepatří, ale klidně ať zůstanem. Jak řekl, tak jsme udělali, na trávě mezi poli. Kaktusy jsou tu taky. Moment, spát se nebude. Ťuky, ťuky na okýnko. Hele Petro, měla bys napsat do deníku důležitou informaci. Bude v deníku, bude i na www.cact.cz. A to, že slovenský časopis nabírá na kvalitě díky mně. Jo, ty myslíš ty články o mahueniích? To klidně napsat můžu, ale čtenář není blbý. Určitě se bude podivovat nad tím, že nejseš schopný se o kytkách vyžvejknout v jednom čísle a necháváš si pokračování do čísla dalšího. Kvantita vítězí nad kvalitou? To zavání populismes. Tak dobrou wengarckovou noc.
27. ledna Ráno prší. Když prší, nechce se mi nikdy ze stanu. Rychle pro pláštěnku, rychle sbalit stan, pak ho někde usušíme. Ještě musíme nafotit wengárcky, které by tu nikdo na poli v trávě nehledal.
První lokalita, konečně, je sulková. Gpska od Ládi nás zavádí na S. krueggeri. Sulky rostou na hliněném povrchu mezi kamenitýma plochama. Jsou to pidi kytky, soliterně rostou málo, většinou v trsech. S nimi roste i Weingartia jarmilae.
Krajina je klidná, s kopci kolem v údolí. Domky jsou opět postaveny daleko od sebe, ale na dohled. Druhá lokalita je se S. steinbachii. Kytky jsou trochu větší, než na první lokalitě. Řeka v údolí vytvořila svou dravostí systém kaňonů.
Na lokalitu jsme přelézali přes nabagrované kameny. Stavba silnice postupuje rychle kupředu. Naměříme výšku 3700 a jdeme si důkladně prohlédnout bromélie vypadající jako koule. Kluci říkali, že je to Puya v endemitickém výskytu.
Kde je lokalita? Dvě schopně neschopné Gpsky se konečně nějakým způsobem shodly. Ta Martinova umí ukládat nově zvolené body za sebou. Jirkova to prý nedovede, nebo Jirka se s ní neskamarádil natolik, aby ho poslouchala. Radost mi udělala cibulovina, modrý iris.
Tak kluci, vytipujeme si terén a zastavíme. Kytek je tu hodně a jsou pěkně velký. To jsou fakt sulky? Nepřestávám se divit. Zvláštní místo. Kameny vytvořily útvar podobný modelu sluneční soustavy.
Slyším vodu. Jdu podle zvuku a zjišťuju, jak tekoucí vodu z hor jímají do kamenných vodojemů. Muselo tady hodně pršet. Vesnice Miagua má zase domy situované podél silnice. Silnice je kamenná. Jak to dělali? Položili kameny do tří řad a menšími kameny plochy vyplňovali. Dělali to růčo nebo měli nějakou techniku? Kluci to nově vidí tak, postupně, jak cestu rozšiřujou, spojí starou a novou část a vše pokryjou asfaltem. Našli jsme další lokalitu S. mariane. Kytek je tu málo. A opět lokalita je schovaná za vybagrovaným svahem kamení. Je tu tichý borový háj.
Serpentinama jsme objeli jednu stranu pohoří. V celé části se pracuje. Bagruje, asfaltuje, vyměřuje a ručně kluci dělají z kamenů kanály podél silnice. Přes rokli dokončujou most. Kolik má? Asi 120 metrů.
V Mizque kupujeme banány a chleba. Martinova posedlost fíky stále pokračuje. Neříkej mi, že tady hogos nepěstujete. Nejspíš si je budeš muset natrhat sám. Chceme jet na Totora, ale cesta je nějaká zmatená. Dvě cesty jedním směrem? Kašlem na to a jedem po asfaltce na Aiquile. Odbočujeme na vedlejší cestu, protože někde v kopcích má být další lokalita. To je švanda, poslouchat kluky. Je to před náma 8000 metrů, říká jeden. No já mám kilometrů dvě stě, reaguje druhý. Popojedem, cesta se zase stáčí. Hele, mně to teď ukazuje, že už je bod za náma. Ne, je před náma, ten jeden z kopců to musí být. Hele, Martine, zastav, půjdu se podívat na tenhle kopec. Tak jdi, ale tam nic neporoste. Ty Gpsky jasně ukazujou až za ten druhý kopec. Olga jde se mnou. Petro, co to mám vlastně hledat? Hup, hup, několik kroků na skalku. Oli, tady toto hledej. Pánové, berte foťáky. Martin mi vysvětluje, že může jít o S. svobodae. Jsou neuvěřitelný. Chlupatý a tak heboučký. 95 procent sulek je světlé barvy a zbytek je tmavozeleně hnědý. Ještě musím najít lokalitu s S. albisima. Tak kudy? Touhle cestou? Za několik metrů přijíždíme k vratům. To není jako v Argentině, otevřít a jet.
Vrátíme se, najdeme místo na spaní a zítra se uvidí. Martine, a co tenhle kopec. Zdá se mi, že na vrcholu jsou červeno béžové kameny a na nich by se sulky pěkně vyjímaly. Nikam nejdu, jděte si sami, oznámil Jirka. Tak jo, jdeme sami. Mám je. Fakt, ony píchaj. Mají bílé trny. Ještě vylezem na vrchol. Jsou tu taky. Jelikož Martin se v sulkách nevyzná moc a já už vůbec ne, odcházím spokojená s tím, že mi odborníci na sulky podle fotky řeknou, co to je. Pod lokalitou píchajících sulek postavíme stany a uvaříme houbovou polévku. Přidám do ní sterilovaný hrášek. Jirko, co blbneš? Hrášek a ještě s tím kyselým nálevem? Klíďo, píďo, ale počkej s tím, nejdřív si odeberu čistou houbovku. Martine, špatně sis ji za ty roky vychoval. Olga ani necekne a jí to, co jí miláček připraví. Dobrou sulkopíchavou noc.
28. leden Ráno vyrážíme na Aiquile. Na náměstí si na tabulce čtu informaci a dozvídám se, že tady bylo zemětřesení (terremoto) v roce 1998 a zahynulo docela dost lidí. Smutnou informaci vytěsní komediální vystoupení kluků, začínají další šingrošádu s gpskama. Jdu do kostela. Dá se říct, že se jedná o největší a nejnovější kostel v Bolívii. Jedna velká loď kostela s dřevěným oltářem a dvě boční lodě, kde jsou pověšeny po obvodových zdech velké dřevěné reliéfy s motivy Křížové cesty.
Zdá se, že ač je kostel gigantický, na tu správnou energii nasátou po pokolení, si bude muset nějakou dobu počkat. Projíždíme ulicí Boliviar a co to vidí oko mé? Jogurtárnu a sýrárnu. Dobrý nápad si otevřít prodejnu s mléčnými výrobky. Jirka s Oli se pustili rovnou do pudingu, sýr si necháme na oběd. Já s Martinem vychutnáváme dobře vychlazené jogurtové mléko. Martin jablkové, já jahodové.
Mám na sáčku objem litr, Martin jen půl. Objem je stejný, jen si spletli pytlík s označením. Typický chlap, nevěří mi a ukazuje seňoře pytlík s označením litr. Prej je to nespravedlivé. Ty jako vypiješ litr? Jo vypiju. Co má s ním holka dělat, vyndala mu jednolitrový pytlík. Porovnává a porovnává, původní…uf. Už mu to došlo. Není litr jako litr. Hurá. Konečně za sulkama. Serpentiny v červených skalách, na svazích akácie, pepřovník bromélie, játrofa a cereusy. Jak cereusy? Je to neoranmondie, má kolibří květy, plody mají trny. Jirka vyskočí z auta a vysoký kaktus fotí pro Maria. Taky chci mít svého Maria, škemrá Martin. Mario ne Mario. Co je cereus? Ty mě chceš snad rozčílit. Ne Jirko, vůbec ne, raději se dám na sulky a budu tvrdit, že kolem silnice rostou vysoký zelený kaktusy. Ve výšce 2705 na lokalitě Anthacava sulek je hodně. Najdeme je na kamenném výchozu světlé barvy. Díky, že jsme tady zastavili. Opravdu mě zajímá pozorovat, kde a jak rostou. Furt ty vaše Gpsky! Uvidíme, co nás čeká na lokalitě Ládi. S. oenantha?
V zatáčce na takovým malým zaprášeným hrbku, od projíždějících aut, vidíme malé i větší kytky. Je tu sucho, jsou napresovaný mezi kamenama.
Sulky jsou pro mě, zatím, velká neznámá. Budu je muset začít víc studovat. Zatím je dělím na dvě skupiny, jednu, co píchá, druhou, co nepíchá. Jasně, že vidím rozdíl mezi trny, rozdíl žeber, ale chce to čas se prokousat. Docela mě to i baví. Jo Petro, to budeš mít v Chrudimi přednášku na téma, kdo a co píchá? Hahaha! Martin se může potrhat smíchy a přilívá teorii o docela krátké přednášce, na kterou nikdo nepřijde. Budeš se divit, jak bude narváno. Dojeli jsme do Tatora. První osadníci byli z Inské říše. Od roku 1530 až do roku 1722 byla Totora pod kontrolou Španělů, kteří využívali půdu k pěstování kakaovníku. Roku 1876 byla obec povýšena na město. První obyvatelé byli bohatí vlastníci půdy, obchodníci a řemeslníci. Od 22. května roku 1998 zde silné zemětřesení trvalo pět dnů.
Budovy jsou vystaveny v koloniálním stylu. Samotné se mi nechce věřit, že EU financovala v roce 2011 solární panely pro místní školu. Největší zastoupení zde má populace Quechua. Kluci mají chuť na pivo. Seňora jim vyndá dvě piva, sice z mrazáku, ale bez alkoholu. Martin si nápoj docela vychutnává, zatím co Jirka po prvním loku suše konstatuje. Hnus. Je to zase z kukuřice.
Vyrazíme, ale kudy. Za náměstím je spleť úzkých uliček, kudy projede snad jen motorka. Objíždíme náměstí ještě jednou. Místní občané, sedící na lavičkách, naše počínání nechápou. Tak kudy? Kašlem na to, žádnou cestu v navigaci nevidím. Ale Jirko, vždyť ta auta se musela za město přes řeku nějak dostat. Martin zůstal stát mezi domy. Počkej tady a neboj, zjistím, jak se dostaneme odsud. Ptám se dvou seňorů na cestu ke kopci. Ke kopci? Musím nechápajícím upřesnit, proč tam chci. Jsem milovník přírody a chtěla bych si vyfotit město i z jiného pohledu. Díky moc. Dávám znamení Martinovi, aby sjel dolů. Petro, jseš dobrá, že to nevzdáváš, osobně bych se na to vykašlal. Jak bych mohla, náčelníku, vždyť mě zajímá, kde rostou S. totorensis a hlavně, zda rostou někde jinde, než jenom na místě, které si označil Láďa. Kluci, mám teorii. Láďa má většinou lokality tam, kde jsou sloupy a dráty elektrického vedení. Vytipovala jsem místo, kde by mohly růst, ale zastaví mi, až se budeme vracet. Jirkova Gpska ukazuje odbočení na šílenou cestu. Ty vole Jirko, přece tudy se tam taky dostanem a ukazuju na cestu kolem kopce. Tvoje navigace míří hodně do kopce, můj instinkt je kopec prostě objet. Když nebudu mít pravdu, koupím ti pivo. Výška 2956 metrů a kytky tady rostou. Velký, malý, tmavý a hodně vytrněný. Je ti tady smutno, co, ptám se koně pasoucího se opodál. Už jsi dlouho žádnýho sulkaře neviděl, že jo?
Pokračujeme a kluci mi zastavili na vyhlídnuté lokalitě proti borovicím. Tady nerostou, slyším kluky z auta. Kecy, za malou chvilku je mám.
Ta první se schovává, je malá jako kozí bobek, ale druhá a další jsou podstatně větší. Tmavý otrněný kytky, stejný jako ty u koně. K večeru zastávka na pivo v Epizana. Kluci si fotí hotel Hilton, který má nafocený ve své knize Horajda.
Navštívíme hotel Tunari naproti Hiltonu.
Hotel mají v pronájmu. Jirko, nesmíš tady kašlat, kýchat a ani prdět, jinak spadne strop. Číšnice donesla Oli polévku. Oli chutná, ale musí vylovit koriandr, ten přímo nesnáší. Jirka zas okusuje kuřecí stehno. My dva se těšíme, až si uvaříme poslední polévku. Není dobré se těšit. Nebylo možné rozdělat oheň. Martin dlabal rybičky, já avokádo a sušené nudle z vietnamské polívky. Tak dneska dobrou poslední stanovou noc.
29. ledna Probudím se a divím se, jak je možné, že stan je neuvěřitelně mokrý. Dostávám vysvětlení. Je to velkou vlhkostí a rosným bodem. Kdybys spala oblečená, neměla bys z vrchu vlhký spacák. To je teorie. Nebudu v noci šifrovat propustnost peří spacího pytle a čekat, až se mi vlhkost dostane na kůži. Prostě beru spacák a jdu do auta zaujmout polohu Jardy Procházky a vyzkoušet jeho spací styl. Je pravda, že na rozdíl od Jardy, jsem si hodila nohy na sedadlo u řidiče. Usnula jsem tvrdě. Vzbudilo mě až klepání Martina na okýnko. Kde jsi? Hledal jsem tě. Našel. I v autě se dá spát. Projíždíme horama směrem na Santa Cruz. Vlastně ujeli jsme jen deset kiláků a zastavil nás červený praporek. Musíme čekat asi hodinu a půl. Proč? Protože Bolívijci se připravují na budoucnost. Člověk si říká, proč budujou novou cestu v délce sto kilometrů, když se tady nachází jen několik vesnic. Prostě chtějí se mít líp. Pozorujeme bagr na skále, jak odhrnuje kameny a strhává lžící svah. Geologické vrstvy jsou nestabilní, ale musí se věřit, že se nezačnou sesouvat. Pracujou po celé délce silnice. Co pracujou? Makaj, usmívají se a neremcaj. Myslím, že by u nás zvládli vybudovat dálnici Praha Brno za pár týdnů. To je doba, sakra, komentuje situaci Jirka. Petro, co to mám na krku, změní téma Martin. Nekecej, to je klíště. Konečně může Olga zasáhnout jako profesionál. Pinzetou na kaktusy vytáhne malou potvoru a lupou zkontroluje, zda ji nepřetrhla. Martin tvrdí, že tady nejsou infikovaný. Hodí se i lékárnička, kterou jsme dostali v rentakáru. Obsahuje i betadin. Mimochodem, ten betadin si vezu z Prahy taky. Olga vysvětluje, že je to dezinfekční jed. Olga dělá ještě několik fotek, jako dokumentaci. Je fascinovaná klíštětem, které má pruhované maskování. Jirka se směje. Není to mandelinka bramborová? Jo a změnila profesi. Stříkají pole proti ní, tak začala pít krev kaktusářům. Přijelo auto policie a chce projet. Silničáři mají své pokyny, pustí ho až po patnácti minutách. Znamená to, že delikvent bude mít docela dobrej náskok. Radujeme se, že můžeme vyrazit za nima. Chyba v úsudku. Řekl jsem hodinu a půl a basta. Martin z nudy hledá šutry a suchou trávu, jelikož by si rád udělal oheň, uvařil vodu na kafe. Má jasno. Praporkář kafe nedostane. Vrátil se bez trávy, je moc mokrá. To je vtipné. Přijela motorka, na ní holka, kluk a dítě. Holka se zavázanou nohou. Nevím, kde vzala berli, ale opřela si o ní nohu, aby jí nebolela. Kam až jedou? Do nemocnice? Konečně zelená a vyrážíme. Objedeme několik kopců, kde strhávají padající kamení, a vjedeme do malebného údolí. Takovou kombinaci barev jsme ještě neviděli. Je pravda, viděli jsme krajinu hnědozelených valérů, také tady je zvláštní, jak barvy přeskakujou z jedné na druhou a dál se opakujou v jiných kombinacích. Jsme v Sarrapata a pohupující postava v uniformě nás staví. Má sluchátka od mobilu, kříží nohy a točí se značkou PARE. To je holka jak vyšitá. Dlouho nic nejede. Tak teď nám ukazuje zelenou. Proti nám začínají přijíždět auta. Spletla si barvy? Je dobrý, že i holky mohou pracovat. Nezávidím, stát v prachu celou pracovní dobu. Mluvíme o pracovní době tady. Mají dlouhou polední pauzu, dvě hodiny a končí šichtu až v 18:30. Jo Olgo, to by se ti asi moc nelíbilo, co, obrátil se Jirka na partnerku. Mlčím, nereaguju na pracovní dobu některých doktorů. Například moje zubařka pracuje od 8 do 16. Můžu k ní jít? Nemůžu. Radí mi si vzít volno, když něco potřebuju. Nebo si zajít k zubaři v Bolívii, když už mám volno. Nikdo z nás neměl ahnung, že stojící mraky před náma nás vpustí přímo do džungle.
To je totální prales. Tolik rostlin. Nejblíž k nám jsou fuchsie a krásně se na nás culí.
Já bych stavěla hned, když uvidím kvetoucí kytku. Jirka na to, ale vždyť to znáš, rostou všude. Ne, neznám, v životě jsem takovou kytku neviděla. Uprosím Martina. No. Jenže jak přebrodit bahno? Martin je frajer a zajel až k okraji cesty, abych mohla ladně doskočit do trávy no name vstavačovitou kytku vyfotit. Místo se jmenuje Sunchal, bude to zřejmě nějaká sunchalovitá. Bylo to i štěstí pro Martina, protože mohl vidět poprvé, co jsme tady letět kolibříka. Dal bych si pivo. Zastav tady, vidím, že mají v obchodě pivo. To zas chci vidět, jak nebudou studená. Mýlil se chlapec. Jsme na konci světa a mladá holka otevře lednici a nabízí šest druhů piv. Chlapec z Čech neví, které popadnout, které mu bude chutnat. To čumíš, co? Tak jako čuměl tlustý kamarád kamaráda na Vietnamce v pražské tržnici. To bylo tak. Chtěl koupit kraťasy velikosti XXXXL. Máme, culí se Vietnamec. To čumíš, co? Čuměl, byly mu. Jirka není ve formě. V žaludku se mu stále natřásá kuře od večeře. Razantně odmítá pivo. Kupuje si mega láhev Coca Coly. Ta je prý lék na všechno. Kolik kiláků jsme ujeli od rána? 120. Nějak málo. Nemůžeme se divit. Dlouho jsme stáli a pak nekonečné serpentiny a cesta v rekonstrukci. Jsme už hodně dole, začínají gymna. I s plody. Zamilovala jsem si mini pidi sulky a teď se přeorientovat na gymna melouny. Pravda je, že skutečně tady pěstujou melouny. Mám další otázku. Malá vesnice a deset stánků s melouny vedle sebe. Tisíce melounů. Prodají je? Kam s nimi?V kaňonu La Negra už melouny nerostou. V řece je poměrně dost vody. V polovině kopce přechází přes cestu páv. Páv? Tak páva jsem ještě nepřejel, zpomaluje Martin řízení. No jo, vyšel si na procházku. Vlevo od nás je rozsáhlé luxusní sídlo, s travičkou posekanou jak na golfovém hřišti. Jít se zeptat, kdo tady bydlí? A proč je tady zakázané focení? Evo, nevíš něco o tom? Asi není nikdo doma. Mohla bych zaskočit na návštěvu a udělat rozhovor. Konec fantazírování, jsme v Santa Cruz. Hledáme strategicky hotel blízko centra a blízko rentacaru. Gpska jako první vyplivla jméno hotelu Las Palmas (www.hotellaspalmas.com.bo). Na recepci je to horší než na hranicích. Recepční chce zelenou migrační kartu. Kartu? Všichni jsme se na sebe podívali. Jirka dodal, ať jdou do prdele. Recepční se usmívá, zřejmě česky neumí, nebo ano, a pak je fakt hustá profesionálka. Nakonec jsme se domluvili. Pokoj 109 a vzhůru po schodech.
Máme dvě postele královské velikosti. Martin si sedá do křesla se slovy, mám toho plné krovky a chci pivo. Kluci popíjejí pivko a my s Olgou jdeme zlikvidovat bordel v autě. Konečně sprška. První do kanálu odchází prach a nové bahno, později postupně stará špína. I přes veškerou snahu se zcivilizovat to vypadá na to, že stejně nějaké zarostlé zbytky převezeme přes oceán. I ten ulomený trn z opuncie se podívá do Čech taky. Tak dobrou voňavou noc.
30. ledna Spím jako kaktus celou noc. Martin mě musí budit na snídani. Oni tři si stěžovali na velký hluk z ulice. Hluk? Když spím, tak spím. Buenos dias. Quiere vuelo? Co? Asi špatně rozumí. Aha huevo. Tak ano. Prosím, čtyřikrát. Sýry, šunka, tousty, džusy…taková tradiční hotelová snídaně. Ovšemže ta chuť. Ananasový džus nemá chybu. Kecáme a kecáme a kecáme, až nám číšník nenápadně naznačil, že čas snídaně je u konce. Jirka začal šprechtit s nějakým Švýcarem žijícím v Německu, který je tady na dovolené. Přišel mi nějaký divný. Stojí přede mnou, dívá se mi do očí a německy se mě ptá. Rozumím a odpovídám. On na to, že mluví s Jirkou. No a co, stejně mu zopakoval to, co jsem mu už řekla já. To je úroveň, posadil se a začal na nás helekat přes dva stoly. No comment, burane. Po snídani doplníme benzín, necháme umýt auto. Musíme čekat. Co budeme dělat? Martin stopne taxík, který nás za dvacet boliviánů doveze do centra. Nevydržím a koupím si náušnice s lamou. Každý si uděláme nějakou radost. Je dobré boliviány utratit a ne je vozit domů. Stejně nějaký mám, přece na příště.
Jirka s Oli jdou na oběd do fastfoodu, my si koupíme sýr a jogurtové mléko. Hlavně sušenky pro Martina na doplňování energie, pokud budeme čekat na letišti. Všechno zkontrolovat, zabalit, nabít MP3, mobily. Loučíme se. Loučíme se s úsměvem. Jo, mám opět blbé kecy. David Černý nainstaloval mimina na Žižkovskou věž, aby nebyla tak ohyzdná. Lezoucí mimina jsou roztomilá, to je jasná věc. Martine, zvedni hlavu. Co to leze tady? Ty to nepoznáš, to je jasná matka s miminem na zádech. Odpočítáváme poslední hodiny. Kam zdrhli? Klucíííííí, stejně vás vidím.
Adios Bolívie.
|
|||||||||||||||||||
