Gymno - deník
Argentina 2007 (7)

16. ledna 2007
Dneska nás čeká konečně Cordoba. Hraniční Merlo na upatí Sierra San Luis je bohaté výletní město. Moderní vily a množství hotelů tomu napovídá. Rozdíl oproti provincii San Luis je hodně viditelný. Nakupujeme v panaderii čerstvé pečivo a vyrážíme po krásné asfaltce do hor. Nad městěm je krásný výhled a prodejní tržnička s uměleckými předměty.

Samozřejmě fotíme a nakupujeme dárečky domů. Jelikož mám doma tři ženský, tak to jsou převážně různé náušnice a náramky. Při průzkumu okolí nalézám jen Gymnocalycium monvillei. Po příjemně strávených dvou hodinách se vracíme do města a konečně spěcháme na většinou známé lokality v Cordobě.

Cesta kopíruje Sierra de Comechingones po jeho levé straně. Po příšerné prašné cestě se konečně dostáváme do La Paz, kde odbočujeme přímo do hor na Loma Bola. GPS ukazuje za kopeček, kde je křížová cesta.

Za tímto kopcem je, jak se nahoře ukáže, ještě jeden. Ten je však tak zarostlý, že se vzdáváme možnosti vidět G. papschii na této lokalitě v přírodě. Dle mých rostlin v kultuře, je to stejně G. parvulum. Na další lokalitě G. papschii MT 07-158 jsme již úspěšní.

Přejíždíme do San Javier, kde zase odbočujeme do hor. Příšerná kamenitá cesta nás po půl hodině cesty přivede k jejich lokalitě u La Constancia v nadmořské výšce 1208 m. Nalézáme sice jen několik miniaturních rostlinek, ale jsou stejně krásné jako ve sbírce. Nahoře se od majitele pozemků dovídáme, že celá cesta je soukromá a urychleně za námi zavírá dříve otevřené vrata. Po návratu na asfaltku pokračujeme podle hor k Las Rabonas. Přestavoval jsem si tuto oblast výskytu vatterek úplně jinak. Rekreační oblast a značný provoz na asfaltové silnici mě spíše připomíná Evropu. Po chvíli míjíme ceduli Los Hornilos, kde nalézáme jen jednu rostlinku G. vattterii.

V Los Rabonas se pokoušíme najít nějaké ubytování, ale dlouho se nám nedaří. Jsou prázdniny a proto je asi všude plno. Až jeden pán nám pronajme svůj cabaňas za 160 AP, ale s podmínkou, že ho ráno v půl osmé už musíme opustit. Zase máme svůj vlastní venkovní bazén. No, kdy se to v Argentině povede?

17. ledna 2007
Ráno pokoušíme štěstí na staré Jardově lokalitě Las Rabonas. Místo po 15 letech bezpečně poznává, ale i přes podrobný průzkum nalézáme pouze jeden semenáček. Na této situaci je vidět, jak se lokality neustále mění a v lepším případě se populace kaktusů přemísťují do míst, kde mají lepší podmínky pro přežití a v horším zanikají úplně.

Další je již typová lokalita Nono. Víme, že se už delší dobu nepodařilo nikomu na této oblasti rostlinu nalézt. Popravdě řečeno, nejsou zde ani vhodné podmínky. Jelikož se ale nemíníme tak lehce vzdát, tak se přesouváme na blízké skály stranou oblasti. Když přijíždíme blíže, tak zjišťujeme, že nás dělí od skal řeka.
 

Kluci zůstávají v autě a my s Tomášem brodíme řeku a šplháme na vršky strmých skal. Námaha se vyplácí. Již od půlky kopce se objevují první G. vatterii MT 07-159.

Variabilita rostlin je opravdu veliká. Typických jednotných rostlin je zde i ve stáří minimum. Dále na lokalitě roste i G. calochlorum MT 07-160. Tyto drobné rostlinky mají obrovské semeníky. Dole pod skalama za řekou parkuje jako malá modrá tečka naše autíčko. Slézáme a bezpečně se dostáváme dolů do campingu ke klukům. Myslím, že z našeho nálezu máme všichni radost. Být v této oblasti a nevidět pořádné G. vatterii je pro gymnofila značná potupa. Zastavujeme pro benzín a na kafe. Taky využíváme možnosti si prohlédnout prodejny suvenýrů a něco málo nakoupit.

O kus dál nás cedule s odbočkou Nina Paula nenechá na pochybách, že přilehlé pohoří je již Cumbre de Achala a velice známá lokalita G. monvillei steinerii je na dohled. Velice brzy se rozhodujeme, že to si přece nemůžeme nechat ujít. A opravdu to stojí za věnovaný čas. Obrovské žulové plotny a po jejich okrajích velice variabilní monvilleiky.

Je jen s podivem, proč byla tato varianta popsána, když na místě jsou sice kytky s krásnými propletenými trny, což odpovídá této variantě, ale i překrásné rostliny s trny naprosto přilehlými. No ale s tímto nešvarem se člověk potkává na místech přirozeného výskytu každou chvíli. Kolikrát si říkám, že by bylo dobré, kdyby se všichni botanici, kteří se novým popisům věnují, museli na lokality povinně podívat a udělat si průzkum na místě. Samozřejmě ale vím, že toto je nereálné. Jihovýchodně, hned nad městečkem Panaholma, nalézáme v trávě obrovské trsy G. parvulum MT 07-162.

V této oblasti je popsáno G. gaponii, ale ty zde nenelézáme. Raději se vracíme na hlavní asfaltku na Salsacate, kde po 13 km odbočuje na Ambul .Zde je už předhůří Sierra Grande. Na kopci za městečkem je opět křížová cesta s kapličkou na vrcholu. Pod keři nádherné obrovské rostliny G. monvillei MT 07-163 a už i G. intertextum MT 07-164.

V Taninga, jižně Salsacate zastavujeme vedle cesty a nalézáme již pěkné G. ochoterenai moserianum MT 07-166. Současně zde rostou podle semen i rostliny z okruhu G. capillense MT 07-165. Toto by již mohly být G. gaponii. Zajíždíme stranou za koupaliště v Salsacate. Místní řeka je nádherně čistá, tak se letím ihned vykoupat. Tomáš se pokouší nafotit kolibříka. Ale je hrozně rychlý, a tak z toho asi moc krásné foto nebude. Vaříme gulášovou a navštěvuje nás nějaký místní negramot. Nemůžeme se ho zbavit a dávám mu reklamní tužku. To byla zásadní chyba, neboť asi po půl hodině přichází znova a chce další tužky. Raději balíme věci a přesouváme se dál za město. Již v noci odbočujeme na prašku a za světel auta stavíme stany na nejlepším plácku, který se nám podařilo najít.

 

18. ledna 2007
Ráno svítí sluníčko a hned po ranní kávičce se vydávám na průzkum okolí. Asi 20 m od stanů rostou opět Gymnocalycium intertextum moserianum, ale jen na skalních výchozech.
 

Asi po 10 minutách přijíždí místní policie, která jen provede ve vší slušnosti kontrolu dokladů a zapíše si nás i auto. Dozvídáme se , že jsme na soukromém pozemku. Asi majitel, když jel po cestě ráno na motorce, tak nevěděl, co tam děláme a nechal si nás prověřit. Policista jen sdělí vysílačkou do centrály, že jsme turisté z Evropy, poradí nám cestu a můžeme jet. Kontrola v absolutním klidu. To je taky jedna z věcí, proč jezdím raději do Jižní Ameriky a ne do Mexika. Po zabalení i nájezdu na hlavní silnici nás opět staví policejní hlídka. Jedná se o běžnou silniční kontrolu pohybu osob. Shodou okolností nás zase kontroluje náš starý známý a jeho velitel. Jen se usměje, prohodí pár slov s kolegou a propustí nás.

Za La Higuera si vyžádám krátkou zastávku. Zajímá mně, jak vypadají intertexta z této oblasti. Do Evropy se dovážely importy pod označením sp. Hig. A jsou to dost typické kaktusy. Opravdu po chvilce je nalézám a některé z jich mají ony kudrnaté světlé trny.

Jako doprovodná rostlina se vyskytuje opět G. violaceum (peischelianum). Po několika km je již Villa de Soto, kde očekáváme první G. bicolor. Bohužel na lokalitě jsou „jen“první G. stellatum MT 07-172 a G. schickendantzii MT 07-172. Na další lokalitě je tomu již úplně nějak jinak. Ale to už je Cruz del Eje a její embalse (přehrada)

Přecházíme most přes řeku pod přehradou a prodíráme se hustým křovím. Vím, že Jarda když tu byl před 15 lety, tak lokalita byla před pár lety vyhořelá, ale kytkám již začala růst nová temena. Teď tady nalézáme jen několik rostlin.

Škoda jen je, že naproti je krásný přístupný kopeček, na kterém by bylo asi bicolorů dost. Najíždíme na hráz a fotíme velikou přehradu. Tolik vody bych v Argentině nečekal. Zastavujeme u El Quilpo, kde je plno velikých čokoládových Gymnocalycium stellatum MT 07-174.

Popojíždíme asi 2 km a na svahu nalevo už vidíme obrovské G. valnicekianum bicolor MT 07-175. Dvacet centimetrů je už na kaktus docela dost. Na lokalitě se dlouho nezdržujeme, protože to moc nejde. Jsou zde totiž mušky, které mají za jediný úkol se vám dostat do uší a to opravdu není nic příjemného. Zbytek dnešního dne je již zcela ve znamení G. bicolor.

Navštěvujeme několik lokalit, ale kaktusy jsou zde zcela uniformní. Bohužel se mezi místními estanciemi pořádně zamotáme. Zkoušíme se ptát na cestu, ale potkáváme jen místní ženy, ale ty se nás buď bojí a nebo nám neumí pořádně poradit. Nakonec nalézáme ručně psanou směrovku na La Falda. Původně jsme chtěli dorazit do La Cumbre, ale budeme rádi, že se odtud dnes vymotáme. Cestou ještě zastavujeme terénní auto a jeho majitel nám potvrzuje, že opravdu na La Falda jedeme. Místo 65 km najíždíme asi 150 po praškách a to je na odpoledne pořádná porce.

Čtyřicet km před městem je most přes řeku a pár baráků. Už toho máme docela dost a ptáme se nějakého dědečka, který měl co dělat, aby se k nám přibelhal s hůlkou, jestli by to nešlo na jeho pozemku . Když pochopí, co po něm žádáme, tak k mému úžasu přeleze svižně bránu a jde nám za most otevřít branku na cestu, která vede dolů k řece. Takhle si nějak představuji dědečka z pohádky. Ani nechce nic zaplatit, jen se zeptá, kdy ráno jedeme, aby nám mohl zase otevřít výjezd na silnici.

Nádherné místo na táboření. Řeka, koupání a všude plno světlušek. K večeru se k nám přidává několik gaučo na koních. Staví kousek za námi veliký stan a jdou plavit koně. V dálce se blýská, ale to je tady v létě skoro každý den. Jedna světluška se chytá do sítě a i když jí má už pavouk skoro celou omotanou, tak pořád bliká. Po chvilce přilétá ještě jedna a usedá na větev vedle. Nevím, jak to funguje u světlušek, ale je možný, že to byl páreček. Je to celý takový smutný, ale vím, že se do přírody zasahovat nemá, a proto jdu spát. Třeba se mi bude zdát o Karafiátových broučcích.

19. ledna 2007
Ráno začíná mírně poprchávat, rychle balíme stany a vyjíždíme na cestu. Branka je opravdu otevřená. No na kouzelný dědečky je opravdu spolehnutí. Cestou k La Falda se docela dobře rozprší. To mi však nezabrání, abych nenavlékl nepromokavé hadry a nevyrazil prozkoumat místní lafalďácký monvilleie MT 07-180. Doma to jsou překrásný kytky s přilehlými trny, ale jak vím z lokalit, jsou to většinou jen mnohagenerační selekcí vybrané kytky.

Zde je tomu však opravdu jinak. Naprostá většina kaktusů má trny jako ve sbírkách. Je škoda, že lije jako z konve a nedá se fotit. Vracím se do auta a s klukama musíme do doby než přestane pršet vymyslet nějaký jiný program. Padne volba na pořádné jídlo ve městě. Ještě jedna lokalita těsně před La Falda. Opět G. monvillei MT 07-181 a zejména G. capillense, o kterých si troufám tvrdit, že to je varianta sigelianum MT 07-182. Na rozdíl od normálních capillense vůbec neodnožují a mají krásné silné trny.

V La Falda je nám v místním hotelu doporučena krásná restaurace, ve které podávají parillu. Bohužel otevírají až ve 12 hodin. Navštěvujeme ještě pekárnu a na náměstí pěkné trhy s místními výrobci suvenýrů. Konečně poznávám, co to je dobrá argentinská parilláda. Hned u vchodu se nás ujímá číšník a odvádí nás ke stolu. Nejde si nevšimnout stolů plných různých výrobků ze zeleniny a ovoce, které jsou co hrdlo ráčí volně k dispozici jako doplněk masa, které si vyberete a je vám na grilu upraveno. Kluci si dávají parillu, což je několik chodů ve stylu naší zabijačky a já biftek. Mám raději více propečený, a tak ho číšník odnáší bez problémů a s úsměvem k další úpravě. Nakonec přichází majitel podniku a ptá se nás, jestli jsme byli se vším spokojeni a jestli nechceme ještě nějaký chod navíc. Vše je samozřejmě již v ceně. Jsme však již docela sytí, a tak s díky odcházíme. Ještě podržení dveří a někdy na shledanou.

Vyjíždíme směr La Cumbre, kde odbočujeme na El Rosario. Pokusíme se v Sierra Chica najít Gymnocalycium amerhauserii. V osadě rostou na svahu u silnice G. mostii MT 07-184 současně s G. monvillei MT 07-185. Největší rostliny mají 23 cm v průměru. Popojíždíme těsně nad Rosario, kde ve výšce 1400 m n. m. nalézáme miniaturní rostlinky G. bruchii MT 07-186 a opět G. mostii MT 07-188.

Je to lokalita s krásným výhledem do kraje. Po několika km zastavujeme na Tiu Mayu, kde sušíme stany. Vylézáme s Tomášem na vrcholek hory. Opět G. bruchii MT 07-190 a G. monvillei.

Bohužel G. amerhauserii zde ještě neroste. Museli by jsme ještě asi hlouběji do pohoří, ale na to nám už bohužel nezbývá čas. Když se chci vracet dolů k autu, tak se proti mně najednou vynoří z trávy veliký varan. Oba dva se strašně lekneme. Byl asi na lovu, ale něco tak velkého jako jsem já opravdu nečekal. Oba zhodnocujeme situaci. Já se vzpamatuji naštěstí první a stihnu udělat dvě nekvalitní fotky.

V tom se skokama po skalách vzdaluje i varan. Jeho délku odhaduji i s ocasem na 120 cm. Tak velkého varana jsem ještě v Argentině neviděl. Mám s takového setkání velikou radost a hned o tom dole klukům vyprávím. Myslím si, že nejlepší zážitek je ten, o který se můžete s někým podělit.

V Capilla del Monte se pokusíme najít G. valnicekianum, zejména našim kaktusářem popsanou variantu polycentralis. Utáboříme se za mírný poplatek na koupališti a jelikož je ještě do tmy čas, tak se pokoušíme s Tomášem vyškrábat na kopeček nad campingem.

Zbytku naší posádky se nechce, a tak vaří polévku. Nakonec se nám podaří nalézt čtyři druhy gymen na lokalitě, a to je myslím náš rekord, co se počtu druhů týká. Postupně nalézáme Gymnocalycium valnicekianum MT 07-197, G. stellatum MT 07-198, G. capillense MT 07-199 a G. monvillei MT 07-200.