O mně Cesty Fotoalbum Novinky Polní čísla MT Kontakt

 

Americký deník aneb poprvé v JA

tak, jak jsem to vnímal já, Martin Tvrdík, začínající gymnofil
část 15.

 

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15
 
 

1. 2. 2006 - Noc byla klidná a bez deště. Balíme a sjíždíme k první dnešní lokalitě. Nalevo od cesty 3 km JV nad Aicille, pod keři akácií rostou Weingartia neocumingii.

 

Weingartia neocumingii

Většinou soliterní rostliny dosahují až 20 cm průměru. Aicille je typické jihoamerické městečko. Pere se v místním potoce a všude pobíhá plno dětí. Najíždíme na kamenem vydlážděnou komunikaci směr Chocabamba. Vedle silnice vedou koleje a po chvilce předjíždíme klenot místní dopravy, upravený autobus značky Dodge.

Cesta z Aicille

Kdo zamává, ten se veze. Občas je potřeba rozehnat prasata a místní dobytek. To si nemůžeme nechat ujít. Zastavuje a za úsměvů pasažerů vše dokumentujeme. Na protější louce rostou Trichocereus tefracanthus s krásnými bílými květy. Nalézáme rostliny podobné zmijovci, jméno jsem věděl, ale nezapsal a bohužel již zapomněl.

„zmijovec“

V Misque navštěvujeme tržnici. Pověšené maso na hákách moc důvěry v nákupy nebudí. Kupujeme jen zeleninu do polévky. V kopcích nad Misque nás zastavuje dav pozůstalých a místní farář.

Mše za oběti autohavárie

Přímo na silnici probíhá tryzna za obětí autohavárie. Vrak je ještě vidět asi 300 metrů pod námi. Po čtvrthodince přijíždíme ke krásné horské říčce, kde se konečně vykoupeme. Okolo rostou divoké fuksie. Při cestě do Arani je několik lokalit Sulcorebutia mariana a S. steinbachii.

Sulcorebutia mariana

Některé rostliny jsou opravdu na sulcorebutie gigantické, do průměru 14 cm.Nad městečkem Arani roustou Parodia schwebsiana v. apllanata a Weingatia jarmilae. Dle mého názoru to je opravdu lobivie, ale to jí na kráse nijak neubírá. Před Cochabamba jsou nějaké slavnosti. 

Sulcorebutia steibachii

Průvod a všude plno masek. Nějaký kluk nám po autě háže kamenem a tak radši ani nefotíme. Za Cochabamba stavíme náš nocovací tábor. Brian odjíždí na večeři do hospůdky a mi po vybalení vaříme skoro každodenní polívkovou směs.

Parodia swebsiana v. applanata

2. 2. 2006 - Dnes nás čeká dlouhý přesun do La Paz. Pokud to čas dovolí, navštívíme taky jezero Titicata. A aby nám nescházely kaktusy, tak po 100 km navštěvujeme ve výšce 4000 m lokalitku Sulcoretia verticilantha. Z místních chaloupek vybíhají děti a hned nabízí půl igelitky vykopaných rostlin. Je vidět, že to je navštěvovaná lokalita. S odmítnutím odjíždíme na La Paz. U vesničky La Cumbre následuje povinné focení ve výšce 4496 m n. m.

Lobivia pentlandii

Další lokalita je 130 km před La Paz. Odbočujeme na prašku a nad osadou Queliata vylézáme na slušný kopeček. V této výšce to moc rychle nejde. Při výstupu nalézám Mediolobivia pygmea a Lobivia pentlandii. Dle Briana na vrcholu roste Neowerdermannia vorwerkii, což mohu osobně potvrdit. 

Neowerdermannia vorwerkii

Je pěkně zataženo a dokonce začíná sněžit. Jelikož jsem ověšen fototechnikou, tak rychle sestupuji k autu. Jen za sebou zabouchnu dveře tak sněžení přechází v prudkou dešťovou přeháňku. Postupně přichází i Brian a tak spěcháme k La Paz.

La Paz

V hlavním městě padá rozhodnutí, že ještě máme šanci dojet k jezeru Titicaca ( 80 km), což se nám po jednom hledání správné cesty opravdu daří. Je okolo 18 hodiny a slunce je už nízko nad obzorem. Na fotkách je to sakra znát. 

Jezero Titicaca

Tato návštěva je tak trochu povinnost. Z dějepisu si ještě mlhavě pamatujeme, že jde o jezero v nejvyšší nadmořské výšce (3830 m n. m). Sáhneme si pro štěstí do vody, navštívíme skálu nad jezerem, kde roste Lobivia pentlandii, Lobivia maxmiliana, Neowerdermannia vorwerkii a vyrážíme zpět k La Paz.

Lobivie nad jezerem

Zde se ubytováváme v již známém hotýlku Pandu. Cena je ovšem skoro poloviční, než byla minule. Dnes jí totiž mají vyvěšenou v recepci. No co se dá dělat. Cizince je třeba trochu oškubat, když už jsou tady. Konečně teplá sprcha, návštěva restaurace naproti a jde se spinkat.

3. 2. 2006 - Docela dobře jsem se vyspal. Asi jsem už aklimatizován. Loučíme se z naším průvodcem po Jižní Americe Brianem. Jirkovi není nějak dobře. Venca čistí semínka a tak vyrážím do města sám. Je to pro mě obrovský zážitek. V městě se žije i obchoduje na ulici.

La Paz

Vracím se pro Jirku a alespoň na chvilku ho vytáhnu do města. Kynedril ho již trochu spravil. Posedíme v místní kavárničce na kafíčku a dortíku. To mám rád. Upíjet kafe a pozorovat místní cvrkot. Majitel z vedlejšího zlatnictví nám říká, že byl v Evropě, má v Berlíně sestru a ví i kde leží naše krásné hlavní město. Nakupujeme suvenýry a čaje a vracíme se do hotelu. Já ještě jednou vyrážím poznat město. Je poslední večer našeho pobytu a tak všichni vyrážíme do restaurace na hlavním náměstí. Venca to tu už dobře zná, tak jdeme neomylně. Po návratu do hotelu objednáváme na ráno taxi na letiště. Jsme všichni už docela utahaný, tak poměrně brzy uléháme.

4. 2. 2006 - Ráno brzy vstáváme a urychleně balíme věci, které jsme včera nestihli zabalit. Dole už troubí taxi. Následuje přesun na nejvýše položené mezinárodní letiště na světě. Poslední pohledy na toto zvláštní město. Odbavení na letišti je bez větších problémů.

letiště La Paz

Je ale s podivem, že si letiště znova vybere letištní poplatky, které jsme již zaplatili Luftnanse při placení letenek. Odvolání žádné a tak 25 US dolarů mění majitele. V 8.50 hod místního času odlétáme přes peruánskou Limu do venezulského Caracasu. Je 17.05 hod a Airbus A 340-300 společnosti Lufthansa nás přepravuje do Franfurktu n/M. Zde vystupujeme ráno 4. 2. 2006 v 7.45 hod. Poslední let A 320 a v 9.35 hod vystupujeme v zasněžené Praze-Ruzyni. Vše jsme absolvovali bez větších problémů, což mi připadá jak malý zázrak. V hlavě už začínám pomalu rovnat myšlenky, kam příště. Je mi jasné, že to nebude dlouho trvat a budu vystupovat na některém z argentinských mezinárodních letišť znovu.

Konec Amerického deníku

Martin Tvrdík

Příští seriál Martina Tvrdíka – Za gymny do Argentiny 2007

 


přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15

Autor:
Martin Tvrdík