17.10.2004 Po dnes již rutinních procedurách se přemisťujeme k vesničce Las Tablas. Těsně před vesničkou zastavujeme a chystáme se prověřit dva protilehlé svahy. Bereme si vysílačky, které jsou, jak brzo zjišťujeme, bez nabitých baterek na prd a vyrážíme. My s Jirkou na východní a Pavel s Vaškem na západní. Brzo se však rozcházíme i my. Na svahu se vyskytují dle mých nálezů Thelocactus, Mamillaria a krásné Astro- phytum myriostigma. Naším cílem byl hlavně Ariocarpus retusus, který se nám bohužel zde nepodařilo objevit.

Vjíždíme do vesničky. Přejíždíme přes první železnici, kterou jsem v Mexiku viděl.Vypadá to tady trochu jak v nějakém klasickém westernu. Zjišťuji, že ve všech vesnicích jsou nejhezčí budovy škola a kostel nebo kaplička. Mexičani jsou velmi křesťansky založení, a je to na každém kroku vidět. Odpoledne, po nákupu vody a prohlídce vesničky odjíždíme asi 2 km za vesničku a odbočujeme doprava na vedlejší prašku, pak 2,3 km vlevo pahorek.

Pod ním je nádherná loučka s horizontíkama. Konečně se Jirka dočkal. Rostlin je zde na prostoru 15 x 50 m asi 70 ks. Jsou v průměru do 20 cm a přisedlé. Neviděl jsem zde žádnou sloupovitou rostlinu, jak tomu bylo často později. Bude to možná stářím rostlin.

Fotili jsme jako vzteklí. Nad loučkou byl takový vršek, již porostlý běžnou místní populací různých píchajících a škrábajících dřevin. Postupně se již smiřuji s tím, že mi někde pořád teče krev. Musím však uznat, že se to v místním, skoro sterilním prostředí perfektně hojí. Jinak by to byl asi docela problém. Na tomto kopečku roste obrovský, snad 1,5 m vysoký Echinocactus ingens (grandis).

To je vhodný objekt k focení a toho hned taky využíváme. Vzápětí nacházíme několik Astrophytum myriostigma.

Největší z nich je vysoké asi 40 cm. Je to rostlina hodně stará a je to na ní vidět. Opět skončí na čipu našich digitálů. Taky tu je Neolloydia conoidea - některé bělokvěté, GPS 22 16 839; 99 53 053, 1024 m n. m. 

Makáme zpět k autu, kde již Pavel netrpělivě čeká. Opět se projevuje Vencův ostříží zrak, když kousek před autem nalézá mrňavý Turbinicarpus lophophoides.

Na nocleh vyrážíme k vesničce Monte Bello. Již skoro za tmy nalézáme v husté buši několik malých plácků na stan. Okolí se vyseká Vlastíkovou mačetou a je to.

Kluci rozdělávají oheň. Je ale veliký vítr a k mé nelibosti lítají jiskry až na můj stan. Naštěstí došlo palivo a tak brzy uléháme.V noci ještě vylézám, poprvé stan kolíkuju a dávám šňůry. Vítr se však brzy uklidní.V noci jsou slyšet kojoti, je jich zde prý poměrně veliké množství.

18.10.2004 V noci se jdu vyčurat a musím pochválit Vencu. Ten chudák snad vůbec nespí. Hlídá ze stanu celý tábor. Přesto, že se snažím být tichý, okamžitě rozbliká svojí baterku ve stanu, aby mě pozdravil. Promluvit se bojí, protože by ho Pavel ráno asi sprdnul. Nemá to hoch jednoduchý.

Balíme tábor (GPS 22 31 537, 99 42 594, 1200 m n. m.), na místě necháváme Vlastíka s autem a vyrážíme na blízké kopečky. Kluci si vybírají každý jiný a my s Jirkou opět spolu jdeme na ten vzdálenější. Jsme v Mexiku poprvé a tak se raději držíme pohromadě. Lovíme několik fotografií a až úplně na vrcholu nalézáme pro mě nádherné exempláře.

Po krátkém mém zaváhání nalézáme cestu k autu a jak by napsal klasik „jedeme vstříc novým dobrodružstvím“. Před hezkým městečkem Tula , zastavujeme u místní restaurace, kde u jediného hosta vzbuzujeme špatně skrývaný zájem. Restaurace nevypadá na místní poměry nikterak špatně, ale po zavítání na WC musím tento úsudek značně korigovat. Jsem ale v Mexiku a tušil jsem, do čeho jedu. Jsem očkovaný na všechny možné nemoce a prášků mám taky plnou tašku.Tak se Martínku nemáš čeho bát. 

Místní obsluha přináší jídelní lístek a Vlastík pilně překládá místní speciality. Dávám si nějakou hovězí kotletu v domnění, že se v tomto nádherném kraji přece nemohou vyskytovat šílené krávy. Koukám jak k jídlu přinesli několik misek čehosi docela dobře vypadajícího a taky nějaké placky z kukuřice. Místní to prý jedí ke všemu, jako my brambory. Říkají tomu tortily.Vlasta hrábnul do misky a bohatě si omáčku nalil na maso. To je salsa, říká, dej si taky, to zvýrazňuje chuť. Neodolal jsem a taky si bohatě nandal. Nevím, jak něco takového může zvýrazňovat chuť. Pálí to jako blázen a já jsem celou dobu jídla nepoznal jinou chuť, než salsy. Je třeba však podotknout, že i já jsem si postupně na salsu v malém množství přivyknul. 

Od té doby jsem Vlastovi říkal, že je salsožrout a on, jak je jeho zvykem, se tomu upřímně zasmál. Zajímavé byly taky Vlastovy rozhovory s jeho Mexickou ženou. Kdykoliv byl někde signál na mobilu, a to tak často není, hned ho dohnala. Vlastík jen poslouchal a v pravidelných intervalech říkal „Síí, Síí.“ Moc toho nenamluví normálně, načež do mobilu. 

Když už jsem u Vlasty, bylo by dobré, než to zapomenu, popsat jeho anabázi do velkého světa. Rozhodl se, že si postaví loď a vypluje na moře. Někde, snad ve Francii, sehnal plány a dal se do stavby. Asi je šikovný na truhlařinu. Do 5 let byla loď na světě. Měla délku 7,5 m. Využil 500 letého výročí Kolumbovi plavby do Ameriky, naplánoval teoreticky trasu a začal shánět sponzora. Výsledkem jeho činnosti byla loď plná polévek z Vitany Byšice. Sehnal kompas a sextant, nebo jak se ten krám jmenuje a dopravil loď do Hamburku. Tam díky schodě náhod sehnal taky nějakou příručku, bez které by mu byl sextant naprd. Nakoupil ocet a vyrazil. 

Brzo ho v severním moři potkaly bouře a on se dostal do výsostných vod Anglie. Tam ho k jeho nelibosti zapřáhli do vlečného člunu a odtáhli za vlnolamy do přístavu. Samozřejmě to nebylo zadarmo a on měl jen 20 marek. Tak se stalo, že musel začít pracovat. Natíral v přístavu lodě a po splacení dlužné částky vyplul konečně na Atlantik. Nepamatuji si už přesně kolik dní, bez žádného jištění nějaké doprovodné lodi, plul. Živil se polévkami, nakládal ryby do připraveného octového nálevu a snad je taky dokonce pekl. Někde u ostrovů poblíž Ameriky ho dohnal hurikán o jehož existenci v oblasti, díky absenci vysílačky a rádia, neměl nejmenší potuchy. Na palubě strávil 3 dny a 3 noce, něž se ho hurikán rozhodl opustit. Přistál pak šťastně na nějakém ostrově. 

Jak se později dozvěděl, byl to ostrov Dominik, vedle Dominikánské republiky. Jelikož neměl žádné peníze, snažil se vydělat si na další cestu po Kolumbově stopě. K ničemu to ale nevedlo, tak brzo loď prodal. Koupil si letenku a chystal se zpět do Evropy. Před cestou ho však požádal nějaký Američan, zda by mu taky nepostavil loď. S vidinou slíbené zálohy odletěl do Evropy. Brzo po návratu do své rodné země odjel do Benátek okukovat lodě a sehnat nějaké plány na stavbu. Zde se potkal se svojí současnou ženou. Byla to Mexičanka, soudkyně ze San Luis Potosí. Odvezla ho do Říma a po určitém sblížení mu koupila letenku a odvezla si ho do Mexika. Pronajala mu byt a postupně si ho, jak už to bývá nastěhovala domů. A tak český hoch ke štěstí přišel.

Dnes už je majitelem pozemků v SLP a spolumajitel Ranče v Tampicu. Jako správný Mexicano chová ovce a kozy a postavil si 15 m dlouhou jachtu. Říká, že rád jezdí s Čechama po Mexiku, že je s nima na rozdíl od Mexičanů sranda. Sranda ho ale přechází, jakmile ho Pavel nasměruje na nepříliš udržovanou nezpevněnou komunikaci, vedoucí k nějaké pěkné lokalitě kaktusů. Já se mu ale nedivím.

Po jídle vyrážíme na severní stranu městečka Tula. Je to poměrně známá lokalita. Hned u auta nacházíme Ariocarpus kotschoubeyanus albiflorus, bohužel nekvetou a tak musím věřit , že to je opravdu bíle kvetoucí forma. Na lokalitě se jako doprovodné rostliny vyskytují Echinofossulocactus tulensis a Echinocactus horizonthalonius. Je zajímavé, že kaktusy rostou většinou na cestách. Jezdí po nich nákladní vozy a vůbec jim to nevadí. 

Když jsem se vracel k vozu, tak akorát přijížděla k našemu autu místní fitopolicie PROFEPA. Pravděpodobně nás někdo udal. Tato složka má za úkol ochraňovat místní přírodní bohatství, ale vypadá to, že spíše pronásleduje ty, kteří si seberou několik semínek. Na ochranu ve větším se nezmůžou. Viděli jsme, jak lokality nádherných kaktusů jsou likvidovány buldozery a včetně kytek hrnuty na hromady. U silnic postávají indiáni, kteří za mírný peníz prodávají kaktusy ve velkém množství, a nikomu to nevadí. Pravda ale je, že to jsou původní obyvatelé a že jim tato krajina patřila před nájezdem Španělů. 

Po zběžném vyptávaní, odkud jsme a kam jedeme, nás nechají na pokoji a odjíždějí.Viděli asi, že máme každý foťáky a jen si lokalitu fotíme.Vjíždíme do městečka a opět fotíme místní život. Katedrálu, místní náměstíčko s typickým pavilonkem ve středu. Do večera stíháme ještě jednu novou lokalitu Ariocarpus agavoides. Je asi 20 km za Tulou jižním směrem.

Přijíždíme do malé vesnicky, kde na jednom místním kopečku roste tato krásná kytička. Je to opravdová miniatura. Kdyby mi ji Vašek neukázal, asi bych jí sám nenašel.Je jich tu poměrně dost a bohužel nekvetou. Fotíme a vracíme se zase do městečka. Další tábor stavíme kousíček za Tulou. Mezi vysokou sukulentní vegetací nacházíme krásné loučky s travičkou. Opět děláme ohýnek a jdeme se uložit ke spánku.
 

pokračování příště…

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14