19. 10. 2004 - Ráno
vyrážíme směr Mier y Noriega a Doctor Arroyo. Cestou se
zastavujeme na jednom slibně vypadajícím kopečku nalevo od prašky.
Bohužel nenalézám nic výjimečného. Několik Mamillaria candida,
Coryphanta palmeri. Na druhé straně silnice je vidět zřejmě
nějaké poutní místo. Je to kopeček na kterém je kaplička a dokola
vede do kruhu cesta. Při zpáteční cestě se pěkně napíchnu na trn
z agáve. Jsem hned celý od krve. Asi jsem si napíchnul nějakou
žílu. Spěchám k autu abych se umyl a ošetřil.
V městečku Mier y Noriega si dáváme v
nevábně vypadajícím bufetu grilované kuře. Kuře je OK. Přejíždíme
do Doctor Arroyo, kde nakupujeme vše potřebné. S Jirkou objevujeme
místní střední ekonomickou školu. Jsme pozváni dál a samozřejmě
kompletně narušujeme vyučování.
|
Doctor Arroyo -
studentky ve střední ekonomické škole
Paní profesorka to kupodivu dobře snáší a
nechává se s námi fotit. Nikomu se odtud nechce. Studentky (byla
to dívčí třída s jedním klukem) byly rády, že se nemusí učit a my
že jsme mezi tolika babama.
Vyměňujeme si internetové adresy a raději
odcházíme, než na nás zavolá někdo policajty. Nocujeme již za tmy
na krásné náhorní planině, kousek před křižovatkou na Aramberri.
Dole pod námi blikají světýlka nějaké vesnice. Je tady citelněji
chladno. Poprvé za pobyt v Mexiku spím pod otevřeným spacákem.
20.10.2004 - Probuzení je překrásné.
Těžko popsat tu atmosféru okolních kopců, když na ně postupně
dopadají první paprsky mexického slunce. Snažím se tu zvláštní
atmosféru zachytit na čip foťáku. Vím však, že to jde těžko. Nikdy
na fotkách není ta obrovská hloubka prostoru.
|
Thelocactus bueckii.
Sjíždíme zpět na silnici a vracíme se asi 20
km od křižovatky na Aramberri. U soukromého letiště odbočujeme na
prašku a přijíždíme k nějaké staré vápence. Vyrážíme na nejbližší
kopeček, kde by měla být typová lokalita Encephalocarpus
strobiliformis. Postupně nalézáme Echinofossulocactus
se žlutým plochým trnem, Mamillaria candida, Thelocactus
bueckii, Neoloydia, Echinocereus pectinatus a Coryphanta
palmerii. Je to místo velmi bohaté na kaktusovou vegetaci.
Encefalík však nikde.
|
Typová lokalita
Encephalocarpus strobiliformis.
Přecházíme na vedlejší kopeček.Cestou
vyplašíme stádo polodivokých koní. Není mi jasný jak je jejich
majitel v případě potřeby chytí. Ale je taky možné, že žádného
majitele nemají. Taky si říkám, kde berou vodu, potřebnou k
životu. To je vůbec zvláštní. Všude v Mexiku potkává člověk volně
se pasoucí zvířata, koně, krávy, kozy a mezky a zdroje vody nevidí
skoro žádné. No, budu se na to příště muset zeptat.
|
Encephalocarpus
strobiliformis.
Konečně Venca křičí, „mám je”. Byly
na vedlejším kopečku. Jsou to zvláštní kaktousky. Vypadají podobně
jako šišky z jehličnanů. Největší do průměru 6 cm. Odjíždíme směr
Aramberri a kousek před křižovatkou odbočujeme na prašnou cestu,
kde by měl za vesnicí růst Echinocactus horizonthalonius
subikii. Přijíždíme do nějakého statku, kde chovají ve velkém
kozy. Ptáme se farmáře, zda tu můžeme nechat auto a lezeme na
blízky kopec. Je z něho sice pěkný výhled, ale subiki rostou někde
úplně jinde.
|
Ariocarpus retusus
confusus
Spěcháme na dnešní nejlepší lokalitu.
Odbočujeme na Aramberri a vzápětí doleva na prašku. Říká se tu
„odbočka na San Dolores”. Po chvilce zastavujeme a lezeme na
kopečky po pravé straně. Kdyby tak kvetly. Nehledáme nic menšího,
než červeně kvetoucí Ariocarpus retusus confusus.
|
Ariocarpus retusus
confusus
Je to SUPER. Povedlo se! Již z dálky je
vidět, jak se na vrcholu kopce něco červená. Jsou to oni. Z
vedlejšího kopce je slyšet výkřik Pavla „Já jsem tak štastnej”.
Trefili jsme to naprosto přesně. Některé rostliny mají až 15
květů. Je zajímavý vidět ty rostliny v přírodě. Většina květů je
červená, ale najdou se i jedinci s barvou světle růžovou, bílou
s růžovým okrajem ale i bílé. Jako doprovodná vegetace je vidět
jen Coryphanta palmerii a Thelocactus buekii.
|
Lokalita Ariocarpus
retusus confusus u San Dolores
Na lokalitě trávíme poměrně dost času.
Nikomu se nechce odejet. Je po období dešťů a rostliny jsou krásně
napité. Vyrážíme do městečka Aramberri, kde opět fotíme, co se dá.
Zde si poprvé všímám krásných kamenných laviček. Na každé je
vytesán nápis, čí rodina tu lavičku městu darovala a kdy. Myslím
si, že to je velice dobrý nápad a že by se naše městečka v tomto
směru mohla od Mexičanů učit. Bohužel opět absence dostupných košů
na odpadky. Postupně si na to zvykám a odpadky hážu jako každý na
zem. Za městečkem je další lokalita Ariocarpus retusus confusus
s názvem Marmolejo (GPS 24 08 750, 99 46 903, 1020 m n. m.) Je
tady bohužel velice málo kvetoucích kytek, rostliny jsou menší a
většinou odkvetlé. Okolí velmi podobné předchozí lokalitě.
Po cestě zpět před výjezdem na asfaltku
odbočujeme a po chvíli přijíždíme k drátěné bráně s honosným
nápisem Balnelarium, něco jako přírodní koupaliště. Bohužel brána
je zavřená a tak si jí odmotáním drátu otevíráme. Asi po 500
metrech přijíždíme k něčemu, co se s přivřenýma očima dá nazvat
restaurace. Kousek za tímto objektem je vidět říčka.
Zastavujeme na malém hřišti. Bude se tady
dobře nocovat a ještě se vykoupeme a někteří vyperou prádlo. Jen
jsme otevřeli dveře, vyběhli od restaurace čtyři psi a tvářili se
docela nebezpečně. Zatím jsme se setkávali jen se psy, kteří
neotravovali a rozhodně nevypadali nebezpečně. Toto bylo něco
jiného. Vašek jim zkusil hodit něco k žrádlu. Když to sežrali, tak
byla situace opět stejná. Padlo rozhodnutí, že na nocování to moc
nevypadá, ale toho koupání se rozhodně nevzdáme. Vypadalo to
docela srandovně. Část nás se koupala a část odháněla psy. A pak
se to vystřídalo.
Vyklidili jsme tvrdě dobité pozice. Nasedli
do auta a odjeli někam hledat nocleh. Hned za bránou bylo několik
plácků u cesty. Jelikož se už šeřilo, tak jsme moc neváhali. Já
měl hned za stanem díru hlubokou asi 10 metrů, do které místní
házeli odpadky. Snad tam v noci nespadnu. Kousek od nás nějaký
rančer montoval přívod elektriky a tak jsme vzali doutníky a šli
jsme se seznámit. Ta díra byla údajně přírodního původu a je jich
v okolí více. Musíme si na to dávat pozor.
pokračování příště…
|