19. 10. 2004 - Ráno vyrážíme směr Mier y Noriega a Doctor Arroyo. Cestou se zastavujeme na jednom slibně vypadajícím kopečku nalevo od prašky. Bohužel nenalézám nic výjimečného. Několik Mamillaria candida, Coryphanta palmeri. Na druhé straně silnice je vidět zřejmě nějaké poutní místo. Je to kopeček na kterém je kaplička a dokola vede do kruhu cesta. Při zpáteční cestě se pěkně napíchnu na trn z agáve. Jsem hned celý od krve. Asi jsem si napíchnul nějakou žílu. Spěchám k autu abych se umyl a ošetřil.

V městečku Mier y Noriega si dáváme v nevábně vypadajícím bufetu grilované kuře. Kuře je OK. Přejíždíme do Doctor Arroyo, kde nakupujeme vše potřebné. S Jirkou objevujeme místní střední ekonomickou školu. Jsme pozváni dál a samozřejmě kompletně narušujeme vyučování. 

Paní profesorka to kupodivu dobře snáší a nechává se s námi fotit. Nikomu se odtud nechce. Studentky (byla to dívčí třída s jedním klukem) byly rády, že se nemusí učit a my že jsme mezi tolika babama.

Vyměňujeme si internetové adresy a raději odcházíme, než na nás zavolá někdo policajty. Nocujeme již za tmy na krásné náhorní planině, kousek před křižovatkou na Aramberri. Dole pod námi blikají světýlka nějaké vesnice. Je tady citelněji chladno. Poprvé za pobyt v Mexiku spím pod otevřeným spacákem.

20.10.2004 - Probuzení je překrásné. Těžko popsat tu atmosféru okolních kopců, když na ně postupně dopadají první paprsky mexického slunce. Snažím se tu zvláštní atmosféru zachytit na čip foťáku. Vím však, že to jde těžko. Nikdy na fotkách není ta obrovská hloubka prostoru.

Sjíždíme zpět na silnici a vracíme se asi 20 km od křižovatky na Aramberri. U soukromého letiště odbočujeme na prašku a přijíždíme k nějaké staré vápence. Vyrážíme na nejbližší kopeček, kde by měla být typová lokalita Encephalocarpus strobiliformis. Postupně nalézáme Echinofossulocactus se žlutým plochým trnem, Mamillaria candida, Thelocactus bueckii, Neoloydia, Echinocereus pectinatus a Coryphanta palmerii. Je to místo velmi bohaté na kaktusovou vegetaci. Encefalík však nikde.

Přecházíme na vedlejší kopeček.Cestou vyplašíme stádo polodivokých koní. Není mi jasný jak je jejich majitel v případě potřeby chytí. Ale je taky možné, že žádného majitele nemají. Taky si říkám, kde berou vodu, potřebnou k životu. To je vůbec zvláštní. Všude v Mexiku potkává člověk volně se pasoucí zvířata, koně, krávy, kozy a mezky a zdroje vody nevidí skoro žádné. No, budu se na to příště muset zeptat.

Konečně Venca křičí, „mám je”. Byly na vedlejším kopečku. Jsou to zvláštní kaktousky. Vypadají podobně jako šišky z jehličnanů. Největší do průměru 6 cm. Odjíždíme směr Aramberri a kousek před křižovatkou odbočujeme na prašnou cestu, kde by měl za vesnicí růst Echinocactus horizonthalonius subikii. Přijíždíme do nějakého statku, kde chovají ve velkém kozy. Ptáme se farmáře, zda tu můžeme nechat auto a lezeme na blízky kopec. Je z něho sice pěkný výhled, ale subiki rostou někde úplně jinde.

Spěcháme na dnešní nejlepší lokalitu. Odbočujeme na Aramberri a vzápětí doleva na prašku. Říká se tu „odbočka na San Dolores”. Po chvilce zastavujeme a lezeme na kopečky po pravé straně. Kdyby tak kvetly. Nehledáme nic menšího, než červeně kvetoucí Ariocarpus retusus confusus. 

Je to SUPER. Povedlo se! Již z dálky je vidět, jak se na vrcholu kopce něco červená. Jsou to oni. Z vedlejšího kopce je slyšet výkřik Pavla „Já jsem tak štastnej”. Trefili jsme to naprosto přesně. Některé rostliny mají až 15 květů. Je zajímavý vidět ty rostliny v přírodě. Většina květů je červená, ale najdou se i jedinci s barvou světle růžovou, bílou s růžovým okrajem ale i bílé. Jako doprovodná vegetace je vidět jen Coryphanta palmerii a Thelocactus buekii.

Lokalita Ariocarpus retusus confusus u San Dolores 

Na lokalitě trávíme poměrně dost času. Nikomu se nechce odejet. Je po období dešťů a rostliny jsou krásně napité. Vyrážíme do městečka Aramberri, kde opět fotíme, co se dá. Zde si poprvé všímám krásných kamenných laviček. Na každé je vytesán nápis, čí rodina tu lavičku městu darovala a kdy. Myslím si, že to je velice dobrý nápad a že by se naše městečka v tomto směru mohla od Mexičanů učit. Bohužel opět absence dostupných košů na odpadky. Postupně si na to zvykám a odpadky hážu jako každý na zem. Za městečkem je další lokalita Ariocarpus retusus confusus s názvem Marmolejo (GPS 24 08 750, 99 46 903, 1020 m n. m.) Je tady bohužel velice málo kvetoucích kytek, rostliny jsou menší a většinou odkvetlé. Okolí velmi podobné předchozí lokalitě.

Po cestě zpět před výjezdem na asfaltku odbočujeme a po chvíli přijíždíme k drátěné bráně s honosným nápisem Balnelarium, něco jako přírodní koupaliště. Bohužel brána je zavřená a tak si jí odmotáním drátu otevíráme. Asi po 500 metrech přijíždíme k něčemu, co se s přivřenýma očima dá nazvat restaurace. Kousek za tímto objektem je vidět říčka. 

Zastavujeme na malém hřišti. Bude se tady dobře nocovat a ještě se vykoupeme a někteří vyperou prádlo. Jen jsme otevřeli dveře, vyběhli od restaurace čtyři psi a tvářili se docela nebezpečně. Zatím jsme se setkávali jen se psy, kteří neotravovali a rozhodně nevypadali nebezpečně. Toto bylo něco jiného. Vašek jim zkusil hodit něco k žrádlu. Když to sežrali, tak byla situace opět stejná. Padlo rozhodnutí, že na nocování to moc nevypadá, ale toho koupání se rozhodně nevzdáme. Vypadalo to docela srandovně. Část nás se koupala a část odháněla psy. A pak se to vystřídalo.

Vyklidili jsme tvrdě dobité pozice. Nasedli do auta a odjeli někam hledat nocleh. Hned za bránou bylo několik plácků u cesty. Jelikož se už šeřilo, tak jsme moc neváhali. Já měl hned za stanem díru hlubokou asi 10 metrů, do které místní házeli odpadky. Snad tam v noci nespadnu. Kousek od nás nějaký rančer montoval přívod elektriky a tak jsme vzali doutníky a šli jsme se seznámit. Ta díra byla údajně přírodního původu a je jich v okolí více. Musíme si na to dávat pozor.

pokračování příště…

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14