|
29. 10. 2004 -
Ráno je nádherné probuzení. Spali jsme na naplavené plošině a v
okolí jsou vysoké kopečky. Vypadá to, že bude opět pořádný pařák.
 |
Tanque Menchaca
Do báglu si dávám jedno chlazené a vyrážíme,
tentokrát ve třech hledat Ariocarpus fissuratus lloydii.
Pavel odchází na průzkum ke kopečkům po levé straně cesty, Vlasta
zůstává u auta. Čeká nás asi 4-6 km na lokalitu. Brzo nalézáme
vyschlé koryto řeky a tak nás nečeká prodírání se hustým
píchajícím a škrabajícím porostem. Během 1,5 hod jsme na místě. Dá
mi hodně zabrat, než nalézám prvního loyďáka.
|
Ariocarpus lloydii,
Tanque Menchaca
Bohužel nekvete, ale je nádherný. V okolí
jsou opět horizontíci a epišky. Při návratu k Jirkovi nalézám
první kvetoucí Ariocarpus lloydii.
|
Ariocarpus lloydii,
Tanque Menchaca
Je bohužel malý, ale přesto se stává
hvězdou. Fotíme ze všech stran. Jirka dokonce vytahuje kameru, což
už je obrovská pocta. Říká mi mistře a začíná mi vykat. Mezitím se
vrací Venca a tak začíná čas návratu.
|
Ariocarpus lloydii,
Tanque Menchaca
Na zpáteční cestě nalézáme asi 15 kvetoucích
lloydíků a tak mi Jirka zase už tyká (pozn. red.: všimněte si
prosím, že když Martin něco najde - říká našel jsem - a je mistr.
Když to ale najde někdo jiný, říká „nalezli jsme”). Je
zajímavé, že při cestě na lokalitu jsme toto stanoviště minuli bez
povšimnutí. Asi byly ještě zavřené květy a rostliny jsme
přehlédli. Kluci už jsou jistě netrpěliví a tak rychle spěcháme k
autu. Čeká nás opět dlouhá cesta po špatné silnici do Parasu.
Bohužel bez náhradního kola. Při výjezdu se stalo to, co se nutně
stát muselo.
 |
Tanque Menchaca -
defekt
Vlasta má totiž obutí silničními měkkými
gumami. Defekt na pneu byl otázkou půlhodinky od vyjetí z kempu,
před námi 20 km do nejbližší civilizace. Je již odpoledne, a tak
se musíme rychle rozhodnout co dál. Jako správný dobráci, s
tvrzením „je to tvoje auto, tak se starej”, vysíláme pěšky do
Parrasu Vlastu. 20 km po takové cestě se dá ujít asi za 5 hodin.
Vlasta si bere peníze a od nás, protože jako vždy nic nemá,
dostává pití a sušenky, a mizí za nejbližší zatáčkou.
 |
Tanque Menchaca
Bude si muset zařídit v Parasu ubytování a
zítra sehnat někoho na odvoz. Víme, že se dnes již nic nevyřeší a
tak stavíme těsně u cesty stany. Jinde to stejně nejde. Během
chvilky je slyšet pod námi motor nějakého auta. V této pustině je
to neuvěřitelné. Asi jako vyhrát ve sportce druhou. V zatáčce se
objevuje Mexičan. Na svý Fordce veze krávu s teletem. Zastavuje a
my ho žádáme o pomoc. Vypadá sympaticky a je ochoten nám pomoci.
Říká, že má dole ranč, kde má jednoho zaměstnance a jednou za
týden tam jede. Většinou v pátek a v neděli se vrací. Jinak po
této cestě, zřejmě kromě kaktusářských šílenců, nikdo nejezdí.
Nakládá naše dvě pneu. Venca nasedá do vozu. V tom se objevuje
Vlastík. Musel ten dobrák sedět za tou zatáčkou a asi se již cpát
svýma zásobama. Jak by to asi dopadlo, kdyby nejel ten bodrý
Mexičan.
Všichni odjíždějí, a já jdu propátrat okolí
našeho vynuceného stanoviště. Nalézám opět neolloydie,
echinocereusy a s podivem taky jeden lloydík. Budou se asi
vyskytovat v celém pohoří.
 |
Tanque Menchaca
V dálce se docela slušně blýská. Zalézáme do
auta. Začíná poprchávat, ale nakonec to žádný velký ceďák nebyl.
Přesto, jak se později ukázalo, to byl největší déšť během naší
cesty. Okolo deváté večer, už v pořádné tmě, se zpátky přiřítili
kluci s rančerem. Je to super. Ráno budeme moci vyrazit.
Je čas trochu vyzpovídat rančera. Patří mu
tady část pohoří, což je pro nás těžko představitelné. Říká, že po
územních sporech je tu jediný majitel. Ostatní se prý vystříleli.
Pase v údolí krávy a v Parrasu má řeznictví. Ptáme se na jeho
odměnu. Říká, že 1000 amerických dolarů stačí. Doufám, že si dělal
srandu. Nakonec s tvrzením, že to nedělá pro peníze, souhlasil s
odměnou 800 peso. Dal nám dokonce vizitky. Kluci nám po jeho
odjezdu vyprávěli, že jim hodně pomohl. Odvezl je za gumařem,
odjel na večeři a pak se pro ně vrátil. Sháněl někoho, kdo by je
odvezl nazpět, ale nikdo do takové divočiny jet nechtěl. Nakonec,
protože to slíbil, kluky přivezl. Předtím vypil několik piv. Takže
cesta byla zajímavá. Vzdálenost, kterou jel Vlastík 4 hodiny,
projel asi za hodinu . Místy projížděl zatáčky smykem. Cestu by
asi projel i poslepu, takže vše dobře dopadlo.
 |
Tanque Menchaca -
tábořiště
30. 10. 2004 - Zabalit stany a pryč.
Na druhé straně máme na co vzpomínat. Po příjezdu do Parrasu
měníme peníze v místní bance a jedeme na koupaliště, které kluci
včera objevili. Platíme 10 peso vstupné a moje první cesta vede do
sprch.
 |
Koupaliště v
Parrasu
Pavel se podobné proceduře už tradičně
vyhýbá. Peru prádlo a sebe. Sušení probíhá po místních lavičkách.
Oblíbená relaxace, focení místních holek se moc nepovedlo. Por
favor seňorita, uno foto. A už se smíchem utíkají pryč. Dělá jim
to ale evidentně dobře, protože neustále krouží okolo. Vlasta
přijíždí od gumaře, protože včera přivezl jiný rozměr ráfku, a
všichni vyjíždíme na oběd do města. Nakupujeme v mercadu, kde nám
jedna hezká paní s pěkným bourákem doporučuje jednu místní
restauraci. Dáváme si něco na rožni s typickýma přílohama a
vyrážíme směrem na Viescu.
Po 150 km projíždíme Viescou a za místním
hřbitovem najíždíme na prašku, kde nalézáme ubytování mimo cestu.
Děláme ohýnek. Ta procedura se opakuje každodenně a je to docela
fajn. Takový ten tremping. Ostatní výpravy se prý ohýnkům ze
strachu z prozrazení prý vyhýbají. Ale oni ti domorodci o nás
vždycky vědí, i když bychom se snažili být nenápadní. A tak jsme
raději nápadní, ať vědí, že se nemáme proč schovávat. V dálce
hřmí. Vypadá to na bouřku, ale nakonec z toho opět nic není. K
ohýnku přilezl pěkný pavouk sklípkan. Dávám ho do krabice od
sušenek. Ráno bude focení. |
