|
6. ledna 2011 ...
6. leden 2011
Ticho u řeky začal prolínat klapot koně. Už ho vidím a volám
na něho, pojď dolů. Zařehtal, ale dolů nešel. Provokuju nejen
kluky, ale i koně. Tak mě napadá, co bych dělala, kdyby sklusal
až k řece.
To bychom nebyli zas my, abychom něco nehledali. Kdepak je náš
toaleťák? Byl levandulovej. Nedá se svítit, zmizel, a Venca si
drží ten svůj, značky lehké peříčko.
Jééé, Terro común…fotím ho, ale je docela dost daleko.
Dean Funes, je město, kde jsme konečně sehnali pojistky do
auta. Martin zaparkoval za YPF a pustil se do výměny pojistek.
Slyším seňor, seňor. Martínek si nechal brýle, co brýle, drahé
dioptrické a moc potřebné brýle v obchodě. Dej mi brýle a dám ti
na ně tkaničku. Co to je za blbou tkaničku? Omlouvám se. Jana,
manželka Venci, zabalila manželovi všechno jemné a já? Já mu
přivážu brýle k jakési tkaničce, která se jemně dotýká jeho
kůžičky za ušními boltci, a to je tak nepříjemné.
Procesion a Virgen del Valle. Škrabeme se kravími stezkami do
kopce na bikolory. Nejsou tady. Tak aspoň quehliana.
Špinaví a zpocení se vracíme do města do kempu. Postavíme
stany, uvaříme polévku a jeden po druhým mažeme do sprchy. Vracíme
se a bavíme se, jak dlouho nám ta vůně šamponu vydrží. Venca
obchází kolem stanu, zavalitý muž obchází kolem Venci. Je to
správce a Venca mu chce svou ignorací naznačit, že mu nerozumí a
ať si počká na nás. To je typická situace. Mnohokrát ti místí si
fakt myslí, že když vám něco řeknou znova, tak jim začneš rozumět.
Už jsem tady a pozdravím. Musíte se přestěhovat, protože byste
měli být blízko jiných stanů v kempu. Vysvětluju, že se nebojím a
že se už stěhovat nebudem. Večer správce dorazil s evidenčními
listy a chce naše pasy. Zvedá se…odejít s pasy mu nedovolíme ani
náhodou. Prej nemá světlo. Venco, posviť mu, prosím tě. Děda se
teda znovu posadil. Chválím mu jeho krasopis. Dědula se směje, já
se usmívám, ale jeho chybě. Ten pravopis. Komplikované je napsat
šest. Napsal místo seis jen sei. Myslíte, že někdo u nás taky dá
jen šes místo šest?
A je klid. Véna otevírá víno a dává mi instrukce, jak koštovat
víno. To si musíš přivonět, rozetřít víno na patře. Další lok vína
převaluj na jazyku a pak polkni. Hele Venco, raději ji moc do toho
obřadu nezasvěcuj, ještě mi začne chlastat víno, komentuje naši
výuku Martin.
V noci pozoruju hvězdy ze stanu a za nějakou dobu dostávám
hrozný hlad. Cpu do sebe pan a salám. Po vínovém opojení a zahnání
hladu usínám. Poprchává.
7. leden 2011
Ráno už prší. Máme zprávy z Prahy. V Praze prší taky a
mrzne. Za deště po drncající cestě se blížíme do Orcosuni. Neříkej
hop, dokud …všichni to známe a je to tak. Martin v roli řidiče
komentuje svou jízdu slovy klouzající Dakar. Macháčkovi a klukům
na Dakaru prší taky. Nezávidím jim to. Lepší prach a výheň
sluníčka. Mazlavé bahno nevadí šakalovi, jelínek cestu přehopsal
docela rychle a žába taky.
Na lokalitě Orcosuni slyším psy. Martin je slyší taky, což je
k podivu, ale já, já už je i vidím. Přicházejí s majitelem, který
se pochlubil, že má doma ještě malé štěně. Pokaždé v Argentině se
podivuju nad chováním psů. Neštěkají, neskáčou, neotravují,
neslintají a nevnucují se, jsou v pohodě. Četla jsem, že v Čechách
testovali IQ psa tak, že přes něho hodily kus hadru a čekali, za
jak dlouho se pes z pod hadru vymotá. Tady i bez testů je vidět,
že tamní psi mají za ušima. Rozloučíme se a dál prolézáme trním.
Martin tady našel kaktusy v roce 2007.
Trochu popojedeme a zastavíme se na monvilejky. Tady rostou ve
vyšší trávě. Prší a prší, podívat se na bikolory? Z auta nevylezu.
Ale vylezu, jsou to hezký kytky.
Touha po kofeinu nás přemluvila se zastavit u YPF. To je
divný, před dvěma lety bylo kafe o mnohem lepší. Nerozumím tomu,
je dražší a napršelo do něj.
Hodnocení o nejlepší kávu zatím vyhrává kavárna v Dean Funes.
Červeňas, který plánuje obvykle cestu a nikdy by nepřipustil
nějakou změnu, tady není, tak Martin, jako hlava zájezdu, ten plán
změní. Prší, musíme ujet odsud, ale ne 150 km po praškách, touto
dobou po jílových klouzačkách, ale hlavní cestou přes salinu.
Do města Recreo cesta rychle ubíhá a je vidět, že Martin
udělal dobře, že změnil trasu cesty. Jak mávnutím kouzelného
proutku, počasí se změnilo. Nebo napsal bábě dešťovce a ta to
nějak zařídila a přestala pršet. Je tu sucho, fučí vítr, mraky se
převalují, ale sluníčko je silnější a začíná se prodírat víc a
víc.
V kiosku, kde kupujeme chleba, pobíhají dva malí kluci s tmavě
kudrnatými vlasy. To je tvoje štěně, ptám se jednoho z nich. Né,
bráchy.
Je tady Ramblones. Kluci jsou nějak zoufalí, nemohou najít
riojense, tak jdu na to. S přehledem machruju, že to není žádná
věda najít kaktusy.
Zatímco mistři hledači se kochali, zaběhla jsem na hřbitov.
Martin mi slíbil nálezné a to zmrzlinu. Když to s nimi takhle
půjde dál, abych pak nebyla přezmrzlinovaná. Děvče, co tě nemá.
Zchváceni celodenním hledáním kaktusů zastavili u obchodu, koupili
si pivo, sedli si na obrubník, klábosili, jak byli úspěšní a vůbec
nezaregistrovali, že já si do své hlavy nic necpu. Už chytají ty
manýry od místních chlapů, ženská je tu v pořadí až po chlapech a
má se držet pokud možno stranou.
|
