16.
ledna 2011 ...
16. leden 2011
Hned ráno v Campo del Quijano zajíždíme pro křupavý pan.
Nemůžu odolat a odlamuju patičku. Nestačím ji ještě dokousat a už
stojíme na nádraží, kde je vystavená historická lokomotiva ještě
z dob, kdy fungoval provoz mezi Argentinou a Chile.
Za nádražím je lokalita gymen.
Slyším křičet ptáka Terro Común a chci si ho vyfotit. Jenže
on je moc rychlý a dneska trochu vyplašený a uletí mi. Kluci chodí
po lokalitě sem a tam se svěšenou hlavou a vydávají slova typu
nic…nic…nic. Tak já vám je najdu. Pár kroků a zavolám, mám ho. Za
chvilku mám další a ještě k tomu kvetoucí. Raději ty jejich
kaktusářské schopnosti nebudu dneska komentovat, prostě jim budu
dělat radost.
Západní předměstí Salty je místem velkých rezidenčních domů,
domů s velkými upravenými zahradami, bazény, jezdeckým a tenisovým
klubem. Něco pro místní smetánku. Zato východní část Salty, tak
to je ovšemže výstavní oblast. Obrovské rozsáhlé pozemky v mírně
zvlněném terénu romantického údolí. Proč romantického? Protože to
nejsou domy, to nejsou vily, ale zámky, jako naše Hluboká, trochu
v menší velikosti. Rozhodně velkolepá architektura a smysluplná.
Harmonie a citlivost, to jsou charakteristické symboly. Tamhle je
ještě volnej pozemek. Tady se nemůže stát, že by si tu někdo
postavil nějakou opičárnu, která by se absolutně vymykala tvůrčímu
záměru tohoto místa.
Projeli jsme Metan a v Rosario hledáme nějakou kavárnu. Bez
šance. Koupíme colu a nabijeme se chladivým nápojem před další
lokalitou. Cesta na La Hoyada je klasická praška. Projíždíme
rovinatou krajinou s rozlehlými pastvinami, s poměrně velkými
stády dobytka. Míjíme ohradu s býky, míjíme ohradu, kterou Venca
označuje za rozkošnou, protože je to ohrada s telátky. Ležela pod
přístřeškem a každé mělo svůj pokojíček s miskou na vodu.
Jsme u cedule La Hoyada. Trochu znejistíme. Protože na
malé zelené tabuli se třpytí bílý nápis Prohibido cezar. Co je
zakázáno? Lovit je zakázáno. Neváháme, je rozhodnuto,
pokračujeme. Hledáme nějaký kopec, kde by prosvítala skála. Stop
a jdeme. Prodíráme se křovím. Svízel. Kde ta se tady bere?
Chytá se všude. Martin prodírá cestu jako první a stěžuje si, že
je na tom nejhůř. Všechno nabere on. Nenabere. Pro nás lepivých
kuliček zbývá taky dost. Kluci mají zelené kuličky na kraťasech a
Vencovi modré ponožky dostaly nový puntíkatý dekor. Moje hadry z army
shopu nezklamaly. Sem tam nějaká kulička, absolutně odolný
materiál.
Máme je. Kluky jedny zelený. Bayriana.
Martin a Vašek jsou celí tumpachoví z dnešní úspěšné mise.
Zastávka u potoka má být zastávkou k ochlazení našich
zpocených těl. Vodička je teploučká. Aby ne v tomto vedru. K vodě
přilítají motýli a usedají na jedno místo. Asi jim taky pěkně
vyschlo v sosáku.
Petro start. Výměna objektivu a jde se na věc. Přiletěl velký
motýl, typuju ho na otakárka.
Za řekou v ohradě zařehtali koně. Další výzva k focení.
Klid, klid, nejančit, pomalu se skamarádit. Vydávám stejné
mlaskavé zvuky, jako když jsem byla malá holka a s taťkou jsem
chodila kovat koně na jízdárnu. Učil mě, jak mám s koňmi
komunikovat. Kontakt navázán, vůdce stáda zařehtal, přiblížil se
ke mně a pak dal signál ostatním, to jen Tvrdíková, takže klídek.
To je zas moc velký klídek, pasete se, hlavy máte v trávě a fotit
jen vaše vystrčené zadky se mi nechce. Lehce zamlaskám …dík, teď
můžu fotit.
Martin se už teď těší na bezva nocování v El Tala, nocování u
řeky. Co když koryto řeky bude bez vody? Raději se vykoupu tady a
večer můžu znova. Kluci můj návrh odsouhlasili, neboť čachtat se
ve vodě by mohli od rána do večera. Cestou do El Tala Venca
škemrá. Dal bych si vychlazenou dvanáctku U bojovníků. Hahaha…salva
smíchu. To nebude problém. Pivo jsme tu kupovali i minule. Nikde
pivo ale nemají, jen v jednom obchodu a ještě poslední láhev. Co
se tady děje? K řece putují davy lidí. A co je to za rambajs?
Blížíme se k řece taky a po několika minutách máme jasno. Je tu
koncert.
Jdem se podívat, všichni máme stejný nápad. Ty jo, tady je
nebezpečněji než v hlavním městě. Skoro každý člověk, od dětí až
po důchodce, drží v ruce sprej. Sprejem míří na kolemjdoucí a
zasahuje svůj cíl jakousi pěnou. To je teda zábava. Ten, kdo nemá
sprej, má cigaretu a samozřejmě láhev piva. To je ten důvod, proč
pivo zmizelo z obchodů. Žije to tady! V rytmu muziky se vlní i
maminky a zároveň i kojí. Foťák snad ani nevytáhnu. Nevytahuj
ho, rezolutně přikyvuje Martin. Obcházíme hloučky skotačících lidí
až k podiu. Tady stojí policie, tak doufám, že sprejové šílenství
sem nedorazí.
Chyba, policie odchází za podium a sprejeři stříkají všude.
Místní spratci jsou všude. Otočím se k řece. To je prča. Místní se
koupou v řece v oblečení, někteří se jen tak usadili do řeky a
poslouchaj duc, duc, duc, přímo z pozic z vody. Martin nevydržel
a začíná filmovat. Vyndej ho už taky, mrká na mě, ale dávej bacha.
Musím říct, že u pódia jsou sprejeři ohleduplní, nechají se
vyfotit a pouštějí mě blíž k podiu. Gracias. Policie se nám
vrátila a vztahy navazující Martínek už komunikuje s policií.
Vyzvěděl jméno hrající skupiny. Vyzvěděl, ale okamžitě zapomněl.
Tak ještě jednou , Petro, pojď sem. To je signál, že se mám
přiblížit a začít něco šprechtit španělsky. Poprosím policajta,
aby mi jméno skupiny napsal na kus papíru. Ferro Ban.
Děkuju, bylo to bonito, adios a vamos. Jedeme, jedeme a zase
jedeme dál a dál. Hledáme místo, kde by se vedle sebe vešly dva
stany. Nepropadat na mysli, vždycky jsme něco našli, najdeme i
dnes. Na slepé cestě u pole. Světlušky létají, žáby kuňkají,
měsíc jde do úplňku. Sovu jsme vzbudili trochu dřív, musíš letět
na lov, holka. Fuj, to je horko, tak v tom hicu neusnu. Ale
usneš Venco, to je tady normální noc, povzbuzuje ho Martin.
17. leden 2011
Dnešní ráno začíná Venci větou. Ležel jsem úplně nahatej, ale
vůbec jsem neusnul. Venca, člověk, kterej si hlídá svůj spisovný
projev, po probdělé noci, lehce přešel do hovorových výrazů. To
musel být dost rozladěný. Je pravda, že horko bylo dost, ale během
noci začal foukat větříček, místy i zesiloval. Jeho příjemné
vanutí procházelo naší ložnicí. Dokonce zesílil tak, že aktivoval
Martina k zatlučení dalších kolíků ke stanu. Usnuli jsme, ale
bouřka s deštěm nás probudila znovu.
Mám sbaleno. Fuj, to jsem se lekla. Ptáček kolibříček
rychle zabrzdil za mou červenou hlavou. Přilákala ho moje barva
poppy red, hlava vonící svěží vůní argentinského vzduchu. Cizí
pták na blízku je konkurence pro Martina. Kam jde? Sametově
oranžovou cínií mě opět žádá o ruku. Už ani nemusím odpovídat,
z mých očí Martin odezírá, že jsem to fakt dnešní ráno nečekala a
že jsem stejně dojatá tak, jako předtím. A co mi to dal vlastně
za kytku, nevěděl, teď už ví.
V El Tala, ti dva blázni, hned po ránu, se jdou zchladit do
řeky. Do řeky, která se včera stala pro místní návštěvníky
koncertu vodním gaučem. Brrrr…taková zima. Sedím na břehu a
nestačím se divit, jééé… ledňáček. Vidět tolik vzácných ptáků po
ránu, milé dámy, to je nepopsatelný zážitek. Míjíme El Brete a
začíná show.
Hlavní protagonisté, Martin a GPSka. Martin jí vyčítá, kam
mě, ty krávo, vedeš? Zadal do ní správné souřadnice a my
s Vaškem čekáme, co se bude dít. Martin prochází procesem
samomluvy, na kámošku se už ani nepodívá, protože nás dovedla až
do El Jardin. Na rozdíl od Martina jsem ráda, že jsme sem dojeli.
Ve vesnici jsou staré stavby, které sloužily k sušení tabáku.
Rodinné domky mají netypické první patro s balkonem. Na náměstí si
vybudovali malý park, který je zajímavý netradičním řešením
plochy. Jde o jakési hemžení chodníčků a laviček, a malou fontánou
uprostřed. Fontánu zdobí dva keramické džbány, kterými protéká
křišťálový pramen. Na kraji města vyrostlo malé satelitní
městečko. Cedule na kraji vesnice nás informuje o tom, že tento
projekt je aktivitou prezidentky.
Za El Brete si vyšlápneme na bayriana.
Martin vykřikne, no to je paráda, co tu dělá kaktus marsonerii?
Tím okamžitě spustí diskuzi, jako co je co? Vašek míní, že je
to v podstatě delaetii. Martin končí diskuzi malou výhružkou,
pošlu fotku Schaedlichovi, je dobrej na gymna a uvidíme.
Jeden krok…musím opustit Saltu. Milá Salto, tak vidíš, chtěla
jsem tě vidět a viděla jsem tě. Nebrečím, jen si nesu trochu
nostalgie. Nic neslibuju, ale možná se někdy ještě uvidíme.
Lokalita Los Chorrillos, to jsou skalnatá bayriana.
Tak rychle, jako právě teď, jsem neviděla Martina vypadnout
z lokality. Kde jste, volal na nás. Uvelebili jsme se s Vencou na
skále kolem rostliny s krásným oranžovým květem. Venca jí opět
obdivuje, ty jsi rozkošná. Zřejmě patří mezi vstavačovité.
V tomto případě zas já někomu pošlu fotku, a to Lumčovi, abychom
měli jasno, o jakou kytku se jedná. Zaregistruju i několik gymen.
A taky několik bodláků. Martinééé! Tak mi je nafoť. Chápete to?
Chápu, bodláky moc ráda.
Projíždíme Sierra Medina a já si v duchu říkám, to je taková
malá Zapata. Jen to odhazování šutrů z cesty mi nějak chybí. Víš,
jak se to říká? Nikdy neříkej nikdy. A mám je tady. Vyskakuju
z auta. Tak pojď, tebe vyhodím doprava a tebe hodím doleva. Když
už si začínám myslet, že už teď pojedeme z kopce jako po másle,
tak nejsem daleko od pravdy. Vystihla jsem to přesně. El Cajón
byl po dešti a voda přesunula jíl z kopců na cestu. Neboj se,
smyky vyberu. Je to fakt jak rally. Martin se rouhá při pohledu
na křížky u cesty. Zůstalo jich tu docela už dost po průjezdu
bahnem. Jen to dořekl a auto je ve smyku. Volně se přesouváme
z cesty hlubokým bahnem do roští mimo cestu a zaplať Pán Bůh, auto
se po dlouhé chvilce zastaví. Je to za námi. Sluníčko vylezlo na
kopec a my se zabahněným autem, vzorem skvrnité hyeny, míříme po
suché asfaltce do města El Tucumán.
Jako malé děti. Martin vyhodil z okna papír od bonbonu
s karamelovou náplní a netušil, co se stane. Papír neodletěl do
volné přírody, ale vrátil se okýnkem zpět do auta a přilípnul se
mezi sedačku a Martinovo tričko. Venca zas zápasil s klíčkem od El
Baňo a né a né to odemknout. Přitom tvrdí, jak je to jednoduché,
strčit a otočit.
Ve městě Tucumán jsme dobře zaparkovali nedaleko centra. Venca
měl jen jediný cíl. Koupit kraťasy a dát si kafe. Martin to viděl
na kafe taky a místo kraťasů zařadil cédéčka. Připojila jsem se
k nim a jen jsem se nechala unášet cvrkotem velkoměsta. Návštěva
kostela k tomu neodmyslitelně patří.
Venca mi položil otázku, ale nebyla to otázka typu ano či ne.
Nebyla těžká v těchto končinách. Petro, a co argentinští muži? Je
pravda, že nejsem ten typ lovící a dychtící po opětovném pohledu
za každou cenu. Časopis není realita. Abych mohla odpovědět,
musím začít pokukovat kolem. Musím tvrdě konstatovat, že je to tu
nuda. Dnešní podvečer mi žádný symbol mužské krásy nepadl do
oka. Svým pokukováním zabiju dvě mouchy jednou ranou a číhnu se i
na dámy a holky. Teda pánové, pokud vaše gusto jsou baculky
s tučnou pneumatikou klepající se při každém nahnutí postavy, tak
proč ne. A ještě jim to vykukuje z pod trika. Děti jsou
k sežrání. Tento rok se jich tu narodilo požehnaně. Zřejmě jako
každým rokem. Při pozorování ženského pohlaví, mi nějak splývá
jejich věk, špatně odhaduju, kolik let kdo má. Co se týče
oblečení, je to tak, jak říkávala moje babička. Oblékáš se jako
mladá stará. A to tu sedělo na každou v davu.
Z města vyjíždíme až po setmění a míříme směrem na Concepción.
Za městem je mnoho provizorních myček aut. Z parkovacích míst
máchají kluci rukama a dávají instrukce na dálku, jak se má
zaparkovat. Naše auto by určitě potřebovalo generální úklid, vždyť
to zaschlé bahno kolem dokola by chtělo oklepat. Neboj, autíčko,
umyju tě někde v řece. Asi po osmdesáti kilometrech sjíždíme
z frekventované silnice a hledáme místo na nocování. Jde to docela
rychle. Našli jsme místo na travnaté cestě u pole s čímsi, čemu
bývalý student zemědělky říká proso, proso vysoké.
|