|
24.
ledna 2011 ...
24. leden 2011
Ráno opouštíme naši ložnici v pískovně. Venca a jeho teplé
noci nejsou kamarádi. Ve stanu se mu asi zadřel kohout od
klimatizace, tak trpí horkem. Jedeme směrem na Chepes podél
pohoří Sierra Argaňaras do Molle Injerto.
Martin hledá nějakou zajímavou cestu do hor. Zkouší jeden
výstup drolícím se kamením, ale bez nás. Kameny mu podjíždějí pod
nohama, ale je kamzík, zmákne to. S Vencou se usadíme u studánky a
recitujeme jeden přes druhého… znám křišťálovou studánku. Docela
nám to jde taky.
A co teď? Musíme najít odbočku na La Laguna. Sen o modré
laguně se nějak rozfoukal po několika ujetých kilometrech. Žulové
balvany rozmanitých tvarů vykukující za trsy akácií nás pobízejí,
šplhejte výš, šplhejte výš. Koryto řeky mi připomíná řeku Vydru na
Šumavě. Jenže tam u nás šplouchající voda deroucí se přes balvany
všechno přehlučí, skoro nic není slyšet. Tady…ani kapka vody,
mrtvolné ticho. Je to spíš taková kozí stezka. Velké kozy
přebíhají přes cestu a malá kůzlata poskakují zmateně za nimi.
Doprovází nás Venci monotónní sténání, to je horko, to je
horko. Docela prudké stoupání, Martinovi se občas protočí kola u
auta. Já si libuju. Kolem šutry a šutry a né žádná hluboká údolí
nebo prudké svahy. Jsme v cíli.
Vyrazila jsem na lokalitu jako první a chtěla jsem zakřičet,
mám ho, jenže v tu chvíli jsem uslyšela dupot koní a to mě
zklidnilo. Gaucho na koni vyháněl stádo krav na pastvu. Je
impozantní, s jakou bravurností dovede ovládat koně a nasměrovat
stádo.
Už je pryč, můžu zakřičet. Jo! Mám ho! Gymnocalycium
kroenleini. Ty jsou teda prťavý. Hezké kytky na skalkové lokalitě
Molle Injerto. Roste jich tu dost.
V městě Chepes kupujeme empanadas. Prodavač nám je ohřeje
v mikrovlnce. Docela jsme překvapeni, protože v malém obchodě mají
navařená jídla. Rýži se zeleninou, kuřecí maso, grilovanou
zeleninu a empanadas. A ty u nás vyhrály. Bafneš je do ruky a mňam.
Slupli jsme je okamžitě.
Bereme u YPFky benzín do auta a napadá nás jít se někam
zchladit. Sprchy benzínka nemá v evidenci, a tak se Martin ptá,
zda není poblíž nějaké balneario. Hele seňor a aqua no problema?
No! Hahaha , zasměje se Vašek. No…znamená žádná voda. Vodu
necítím, ale jen slunečníky, aspoň budem v chládku. Hahaha , to už
se smějou víc oba dva. V balneariu bazén je, dlouhý 50 metrů, ale
voda se právě napouští. Hledám sprchy. Jo, voda teče. Jdeme
požádat seňoru k domku v rohu balnearia, zda se můžeme osprchovat.
Samozřejmě, přikyvuje. Sprchy bereme útokem . Balneariem se
v pravidelných intervalech začíná prohánět vítr. Naši roztržití
chaláni vše nechali na stolku. O některých věcech se nedá tvrdit,
že odolají nájezdům větru, a vše zůstane na místě, kam se to
položilo. Nejrychleji se vznášejí igelitové sáčky a míří k horám.
Ty látkové pytlíky na semena si poskakují po písku a nabalují
písek na sebe. A můžete prát znovu. Raději jedem, kaktusy za
kostelem čekají. Opět se potvrzuj teorie, že stará lokalita se
mění. Kaktusů je tady sporadicky. Zkoušíme další kopec za vesnicí.
Venca se podíval na kopec a prohlásil, že nikam neleze, protože je
moc horko.
Má pravdu, prolézáme pod keři a přidržujeme se kamenů pod
nimi. Toto pálí, toto pálí. Martin vidí první castellanosi, tak
pokračujem v lezení. Další velký trnitý kytky se na nás šklebí
pod keři, ale až u samého vrcholu.
Cesta trnitá je i dolů. Martin ty píchavé potvory překračuje
a olamuje. Já je raději podlézám, spíš se pod nimi plazím. Venco,
co jsi tady dělal bez nás? Fotil jsem si posvátné místo s Correou.
Martine, kam jedeme? Zajímá se Venciš. Chtělo by to nějaký
potok. Vtipkuju, že to nepůjde, protože by se rozkachnil a zítra
by s ním nebylo k vydržení. Valíme to po asfaltce na San Luis a za
městem Chepes pozorujeme pasoucí se koně. Komentář Venci zní, ten
má ale chutě v tom horku. Nemyslel tu trávu kolem, ale zaujalo ho
jeho prohnuté tělo. Jenže to nebyla chuť na sex, ale potřeba si
odskočit. Jsou to taky jen koně. Jedna věc a každý vidí něco
jiného. Jo a přesně tak to dělaj na lokalitě kaktusáři. Vidí
stejnou kytku, jako my teď toho koně, a jeden řekne, úplně stejný
kytky jako včera, druhý se zatetelí a lišácky pronese, curvespinum,
nový podruh, či co?
Večer tu máme místo jménem Candelaria. Menší městečko s balneáriem,
Paradise. Nejdřív koupit pivko, a pak se jít nahlásit do recepce.
Dva bazény, teplota vody jako teplota vzduchu, 30 stupňů. Sprchy u
bazénu jsou vytemperovány na teplotu těla. Kluci dohodli
s majitelkou, že nás tu přes noc zamkne a ráno nám její syn
odemkne. Zaplavali jsme si, přinesli stolek a uvelebili se do
plastových židlí kolem. Dneska nevařím, chleba od rána je křupavý
a k tomu sýr se smetanovou vůní je lahodná kombinace. V nejlepší
zábavě přijde jakýsi místní dohlížitel cvrkotu tady. Prej, že tu
nemůžeme být. Ptám se, kde je problém? Parkování? Stan? Po chvilku
z něj vypadne, že tady bude zavřeno. Odkazuju ho na jeho šéfku a
zopakuju mu verzi kluků. Seňora nám dovolila tady stanovat. Seňor
se přesunul a už se víc neukázal. Kluci úřadujou. Evidence, čísla,
lokality a pytlíky. Nad balneariem profukuje vítr, obloha
zčernala. Snad z toho nic nebude.
25. leden 2011
A bylo. K ránu prudký déšť, který vyhnal poslední návštěvníky
z balnearia.
Repráky doduněly taky. Několikrát během noci jsem se probudila a
argentinské rytmy mě provokovaly. Pojď si zatrsat ! Šilo to se
mnou ve stanu, ale ven jsem nešla. Kdo mě to přišel probudit? Ty
jedno psisko. Rasa psa? Směska. Kluci se taky přidali do
konverzace. Pocem, ty jedno miminko. Ty jsi holčička, viď? Dávám
jí kousek chleba, žene se k tomu, kroutí ocáskem, žvanec vezme do
tlamy a hned ho vyplivne. Fuj, co to je? No jo, ty jsi masová
holčička. Sedíme docela dlouho, nějak se nám nechce odlepit se ze
židle. Je tu hezky.
Národní park Los Quijados je na rozdíl od parku Talampaya
místem, kde chodíte jako v galerii, která má prosklenou podlahu, a
nahlížíte jakoby do prahistorie z vrchu. I po tomto odpoledni
říkáme, stálo to za to vidět.
Martin nás jsem nalákal na stopy dinosaurů. Měl pravdu, bylo
jich tu hodně, nejzajímavější byl ten otisk podpatku stokilové
dámy, která před námi začala svou prohlídku parku. Čas oběda,
vidíme comedor a okamžitě zastavujeme. Dneska zvítězí melanesa a
salát. Z domu vyběhne kluk a hraje si s mečem pro děti. Impuls ke
hře. Nejdřív se vyzyvatele k boji zeptám, jak se jmenuje. Joel,
odpoví jemným hlasem. Těší mě. Nemám čím bojovat, tak poprosím o
pochvu jeho meče. Souboj začíná. Útočím, bráním se a dostávám
zásah do ruky. Okamžitě si svou zbraň přehazuju do levačky a
…zásah. Padám k zemi a posledním výdechem oznámím, soy muerte.
Martin bere kameru a zahajuje natáčení. Na to tě mámo užije,
prohodí. Joelovi se evidentně naše blbnutí líbí a po chvilce
přináší meč svého bratra. Teď udělám výpad já a bodám ho přímo do
jeho corazón. Ale Joel je tvrďoch a říká, že nemá srdce. Musíme se
rozloučit. Dávám dárky všem dětem a hurá na kaktusy.
Jsme nějak mrtví v tom horku. Vašek z horka a já z toho boje.
Martin pobíhá po lokalitách. My dva tak bloudíme mezi keři a
z našich úst vždy po několika pohledech pod keře vypadne slovo na
pět písmen, několikrát za sebou. H…., h….., h….!
Vlastně kecáme i o jiných věcech. Například o postavení ženy
v této společnosti. Postřehli jsme ve všech restauracích a
comedorech, že ženská tu není nic. Takto to zhodnotil Venca a já
jen musím souhlasit. I kdyby u stolu sedělo pět chlapů, číšník si
urve ruce s pěti talíři, jen aby obsloužil všechny chlapy ve
stejnou dobu. Naposled donese jídlo něčemu, kdo přišel s elitou
národa. Ani se jim nedivím, obsluhovat něco s červenou hlavou.
Seňor a vy seňor…ubrousek, sklenička a příbor. Mě osobně je to
fuk, protože flákotu masa jsem dostala stejně velkou jako kluci,
někdy dokonce i větší. Ti kluci argentinský to nemají promakané do
detailu. Nebo měli tušení jak moje babička, která při pohledu na
mé kosti podezírala Martina z toho, že mi všechno sežere a na mě
nic nezůstane, ale opak je pravdou. Já to byla, která vždy
zamávala s chlebem a Vaškovi na snídani zbyl jen malý žvanec.
Cesta směrem k San Luis je jednotvárná, keře , keře a zase
keře. Rovina, asfaltka, kamiony a ještě k tomu nám zas pěkně
zatopili pod kotlem. Konečně zvrat, další lokalita je v tanci
striglian. Kytky jsou všude, kam se podíváš. Nuda pánové. To není
žádná výzva. Najít pěknou kytku? To je jako když jdeš u nás na
houby. Dobrý den pane, tak co? Rostou, rostou? Rostou.
Je večer a mraky jsou tady. Copak nám dneska přinesou?
Zajíždíme do vesnice, která ve svém názvu nese Las Termas.
Potkáváme paní, která je z Kanady, z Toronta. Přijela do Argentiny
s rodiči, když měla jeden rok. Kolik jí může být? Tak 65? Tady má
casa del campo a dům ve městě Mendoza. Smůla. Anglicky neumí.
Prozradila, že tady žije se synem a pozvala nás k sobě domů. Prý
můžeme klidně stanovat u ní na zahradě. Zmínili jsme se o Termasu.
Kdepak, tam nejezděte. Jakmile zjistí, že jste cizinci, tak vás
oškubou. Musíte mluvit perfektně španělsky, nebo být odtud. Tady
jsou lidi takoví, ale v Mendoze, teda ne. Odmítám její
pohostinnost, protože kluci už si představují, jak tato čiperná
paní mluví a mluví. Konverzace s babčou ve španělštině je
odradila. Srabi. Mě taky. Do postýlek bychom se jen tak nedostali.
Poděkujeme a popřejeme hodně zdraví. Adios.
Dneska zapíchneme kolíky ve vísce Saladillo. Je to směrem na
La Toma. Petro, vzpomínáš si, už jsme tady spali minule. Jasně, to
je bezva. Venca si brumlá pod už docela dlouhými stříbřitě se
lesknoucími vousisky, tak hezké místo a bez sprchy? Potok ho
neuchvátil.
Ty zhejčkanej Pražáku! Jdu vařit. Začíná krápat a déšť nabírá
na síle. Vlezu si k vařiči do kufru. Lije. Kluci, rychle do auta,
zavírám dveře kufru. Večeře bude dneska v jídelně. Podáváme
gulášovku. Martin na Vencu, nebo Venca na Martina, přesně nevím,
čí nápad to byl, ale znění si pamatuju doslovně. Jsme to ale blbci!
Můžem se osprchovat deštěm. Jak řekli, tak taky udělali. Sedím
v autě, zleva na Adama Martin, zprava Vašek. Martin jen tak, Véna
si před symbol svého mužství hodil ručník. A dobře udělal.
Vůbec se tu nenudím, až na ty méně propracované detaily
lokalit, povzdychl si už osprchovaný Vašek. Jó, to kdyby tady byl
Červeňas, tak ten má vše zpracované do nejmenšího detailu. Hmmm
…ty tvoje improvizace, Martine?
Stále poprchává a v dálce se i zablýsklo.
26. leden 2011
San José De Los Chaňares se stává takovým malým rájem klidu.
Zastavit se tady místo ranního rozjímání, napadlo Martina. Údolím
se přes velké kameny prodírá řeka. Křišťálová voda se dnes
převlékla do bahnitého hávu. Povedlo se jí to hravě. Vymlela břeh
a strhla s sebou kusy bahna.
Potkali jsme se tady se seňorem , který po noční bouřce
obchází cestu od jeho estancie až směrem k řece. Lopatou do děr
v cestě přihazuje hlínu. Takový místní cestář na volné noze.
Potřeseme si rukama. Nabízí nám tady místo k odpočinku i na delší
dobu. I když je tady tak krásně, musíme pokračovat. Děkujeme a
loučíme se. Slída kolem cesty podmiňuje iluzi o tom, že je tady
stříbrná žíla. Pak se objevuje pampová tráva.
Vzpomínáme s Martinem na staré časy. Chceš Vašku vidět onyxový
lom? Jo? Jedem. Ráda se tam vrátím. Za Los Mebrillos hledáme
kytky. Petro máš? Jo, ale jen Vaška tady. A hezky kvetu,
zavtipkuje Vašek. Martin má dneska první úlovek a říká jim malý
modrý. Já mám jen achiracense.
Musím se víc snažit. No jo, se to řekne. Jsou tu a na skalnatém
výběžku. Moje první. Jak tomu nadáváte? Poeschli? Dík. Santera
santa Isabel Los Memrillos, poeschli, achiracense.
Malé modro zelené či zeleno modré? Hmmm… to je podle toho, jak
na to svítí sluníčko? Nebo podle toho kolik jsi vypil piv?
Vencovi se v Cantera santa Isabel líbilo. Do kapsy si strčil
kousek onyxu a byl velice spokojen. Mně se povedl zajímavý
fotografický kousek. První záměr byl jít vyfotit ptáky papouchy,
jenže ti frnkli, jakmile mě uviděli. Chtěla jsem mít lepší záběr a
přiblížila jsem se moc blízko. Prošlapuju trávou, koníci
odskakují. Fotit hmyz není špatný nápad. Větší koník je gentleman
a skočí na zeď polorozbořeného domu. Koníček jako z Ferdy
Mravence, jen si pro dnešní den změnil fráček.
Nedýchám, ke stromu obsypanému kalichovitými oranžovými květy
přilétá kolibřík. Rychle zaostřit a ruku na spoušť. Je rychlej.
Vše opakuju několikrát znova a znova. Ty vole, mluvím sama pro
sebe, mám ho. Model nasávající nektar, model sednoucí si na
vteřinu na větev a naposled model ptáčka kolibříčka, který se
zastavil a pošeptal, tak holka, dneska od tebe honorář nechci.
Štěstí jménem foto se usmálo.
Pokračujem na La Toma. Kluci hledají zajímavou lokalitu na
průzkum. To je terén, jdem to prověřit. Na místě u estancie Don
Antonio za Paso Grande najdou další morroense.
V dálce vidím třpytit se hladinu rybníka. Musím přelézt plot,
abych mohla lépe fotit. Jenže nechodím potichu tak dobře jako
indiáni a vyplaším všechno, co tu je. Zaktivuju celou rodinu ptáka
Terro Común. Ty brďo, to je křiku a výstražně varujícího
poskakování. Kdybych to tušila, tak budu jako myška. Jenže kdyby,
jsou chyby. Přeletěli na druhou stranu a to je pro můj objektiv
zapeklitá situace. Je to daleko.
Bejk se sem přišel napít a tomu moje přítomnost nějak nevadí.
Jejda. Dnešní den je dnem na ptáky. Kondor krouží nade mnou. Jsem
ve střehu a myslím, že ho mám taky . Jo, jsi na kartě taky, ty
vznešenej ptáku.
To bych nebyla já, abych se nezastavila na pokec u ohrady
s koňmi.
V La Toma ukazujeme Vaškovi prodejnu onyxu. V sousedním
obchodu kluci kupují vínko. Nesmíme zapomenout zastavit se
v pekárně. Prosím, chleba a koláčky. V San Jose del Morro, kde je
naše další zastávka, se do koláčků okamžitě pustím. Tak si je
všechny sněz, říká Martin. Má moc smutné oči. To mu nemůžu udělat.
Musím se moc přemáhat. Uvidíme ráno, jak silnou vůli mám.
|
