|
10.
ledna 2011 ...
10. leden 2011
Mylně jsem se domnívala, že ujíždíme před kapkami deště, ale
po ránu už jsou zase tady. Venca má podložku pod stan ve tvaru
kosočtverce a po ránu se pyšnil tímto symbolem. Kdo umí ten umí,
dodal.
Dnešní směr Tinogasta a Fiambala. Při průjezdu vesnicemi tu
není vidět taková selekce na chudé a bohaté části, jako ve
městech. Žijí tu movitější skupiny lidí, kterým není exteriér
jejich domu lhostejný, společně s těmi ne moc movitými a i s těmi,
pro které nová fasáda domu není prioritou. Honosné budovy upoutají
nápaditou výstavní architekturou, masivní dveře, okna, na terase
křesílka se stolečkem a upravené rozlehlé zahrady. Soused má dům
bez oken, hlavně že má střechu a neprší mu dovnitř, dveře stlučené
z prkýnek, plot z klacků a na dvorku skladiště všeho možného.
Ať je to ten nebo ten, dědula či mladší seňor, oba dva se
sejdou před domem a oba mají svítivě bílou vyžehlenou košili, oba
dva jsou vymydlení a navonění tak, že ta vůně se prodere až k nám
do auta. A ten klobouk mu taky sekne.
V městečku Tinogasta si Martin u YPF pošprechtí s dvěma
Němci, kteří si sem nechali dovézt obytnou Toyotu. Je po obědě a
leze sluníčko. Kluci opět změnili plán trasy, tak snad dešti
konečně ujedem. Na benzince v novinách čtu místní předpověď a
pršet má až do úterý, to je do zítra. Podle dnešního plánu bychom
měli dojet do Palo Blanco. Ve středu se jede ve městečku Fiambala
Dakar. Tady budeme dnes večer a týmy Dakaru nepotkáme, protože
Martin se tu odmítá zdržet. Dovedeš si představit ten mumraj?
Nedovedu. Na náměstí začínají prodávat trička s nápisy a obrázky
Dakaru.
Blížíme se k Termas a oživují se mi vzpomínky na oázu klidu
v horách. Podle počtu aut se dnes dá očekávat i větší návštěvnost.
Je doba dovolených a prázdnin. I četnost informačních tabulí
vzrostla. V naší piletě je teplota 37 stupňů. Hup! Pod malým, ale
prudkým vodopádem si masírujeme záda. Mluvíme nějakou divnou řečí,
všimla jsem si, že jsme neunikli pozornosti místních. Jedna holka
nevydržela a konečně se zeptala, odkud jsme. Zpráva se šíří docela
rychle, soudím podle postupující se laviny otáčejících se
obličejů.
Martin se rozjíždí a zesiluje volume svého vyprávění. Musím se
smát. To moje, Martine, prosím tě neřvi, vypadlo první z Venci.
Doufám, že Martin konečně uznal, že něco na těch jeho
vycházejících decibelech snad i bude. Jsme vyčachtaní a plní svěží
energie.
Tak co, půjdem? My odcházíme a německý manželský pár, s kterým
se seznámil Martin u pumpy, přichází. To bychom nebyli my, abychom
se nepustili do konverzace. Paní je hovorná, zato její pan manžel
zahučel do pilaty a s gesichtem jsem hógo fógo vyslal signál,
s někým s Evropy se tu nebudu vybavovat.
Shrneme to. Mají tu auto už tři roky a pendlují mezi Evropou a
Argentinou, vždy vydělat peníze a zase se sem vrátit peníze
utratit. Rozloučili jsme se a kluci už myslí na pivo. Opět sedíme
před obchodem na chodníku a popíjíme, já jen pár loků. Chleba, to
je moje gusto. Chuť na čerstvý pan dostávám ve stále kratších
intervalech.
A jak to bude v Palo Blanco?
Zíráme na cestu. Z úzké hrbolaté cesty je dnes skoro dálnice.
Má tu jet 13. ledna Dakar z města Fiambala.
Bydlet tady může být i super. Z okna můžou sledovat závod.
Možná tak několik prvních vozidel, ta dají do pohybu prach z cesty
a průjezd vozidel zaregistrují podle jejich rachotu. Za vesnicí,
když uvidím místo našeho nocování, si musím říct, dobrá práce.
Je to taková oáza s několika stromy uprostřed kamenného
průsmyku. Od minule tu postavili několik pecí na chleba a asado,
několik míst k posezení, vybudovali přívody vody, napustili bazén
a otevřeli nové fotbalové hřiště.
Dominantou se stal rozlehlý svatostátek za vyschlým korytem
řeky.
11. leden 2011
Ráno jsem se těšila, jak pozdravím gaucha, se kterým jsme se
seznámili minule. Přijede na koni, takový malý vrásčitý, větrem
ošlehaný pán. Opak je pravdou. Nově příjíždějící je seňor na
prskoletu, seňor odulé postavy, s kulaťoučky růžovým obličejem a
na hlavě naraženou basebolkou. V jeho pohledu vidím, že se mu něco
nelíbí. Jedete s Dakarem?
Samozřejmě, že ne. Vím, že chlap se musí začít chválit. Byla
jsem tady před dvěma lety a bylo to tu moc pěkné, ale teď je to tu
mnohokrát hezčí. Dobře jste to místo změnili. Mám ho seňora.
Vyskočil mu tákhle široký úsměv i zuby jsem mu mohla spočítat.
Rychle se musím něco zeptat. Prosím vás, můžete mi vysvětlit, jak
pečete chleba a jak připravujete asado? Ochotně se chopil výkladu.
Na roštu a na plechu a co je hlavně důležité, ty plechovky
s olejem, maso se musí hodně pomazávat. Děkujeme za pohostinnost a
možná někdy příště, loučíme se a pokračujeme do hor.
Martin zpozorněl a našel novou cestu. Rychle na kopec a rychle
to tu prozkoumat. Hošánkové, už teď jako správná bruja
profesionálka mám jasno, že tady, tady kaktusy nerostou. Nevěří a
lezou na kopec. Těžko se to někomu vysvětluje, buď tu schopnost
máš, nebo si to musíš zasloužit. Taky že ano. Už mažou dolů. Vašek
se blíží nějak podezřele rychle. Scéna jak z filmu, to nikdo tak
nevymyslí. Na skále poprášené pískem se Vašek začíná točit na
pravé noze, posléze na levé, ruce automaticky vystřelují k obloze.
Jen sleduju, co dělá a nevím, jak zasáhnout, abych mu pomohla.
Ustál to bez pádu, ale foťák je plný prachu. Musíš dávat bacha,
dodává Martin.
Nějakej kopec si vyhlídnu. Kluci, tady jsou a tady taky.
Pochvalu za nálezné ani nečekám. Dostanu ji, až najdu semeník. Pár
sekund a mám ho taky. Venca vzdychá, semeník? To budeme muset psát
lokalitu. Říkala jsem si, že letos moc kaktusů fotit nebudu, ale
už v tom lítám. Tenhle je moc pěknej. Zalehám mezi kameny do
polohy střelce a mačkám spoušť.
Opouštíme města Fiambala i Tinogasta a mizíme do městečka
Belén. Cestou potkáváme policejní auta, sanitky, dokonce i minibus
z ministerstva zdravotnictví. Komplexní servis míří na Dakar. Za
vesnicí El Pueblito je hřbitov s hroby a hrobkami. Je to jako
s domy. Chodím sem ráda. Na hrobkách jsou obrázky s fotografiemi a
podle nich si představuju, jací to byli lidé a co dělali.
I u hrobu, teda jen u pyramidy z kamenů s dřevěným křížem beze
jména, si představuju i podobu člověka a hádám, zda je tu
pochovaný muž nebo žena.
Kluci jsou mezitím před hřbitovem na lokalitě tefráků. Místní
vtipálci, kaktusáři to určitě nebyli, si vypůjčili ze smetiště
umělé květiny a odekorovali s nimi kaktusy. Co takhle vyfotit,
zdokumentovat, pojmenovat, vystavit patent a napsat článek do
Gymnofilu o novém suspecies Hřbitovní modrotefrákové kvítí?
Literaturou se tu ohání i Martin. Že by svatební košile? Podává mi
květ lobívky leukanty a žádá mě o ruku. I při velké romantice
trochu zaváhám a ujistím se, zda náhodou nesmělý Venca, by taky
nechtěl. Nechtěl, tak nadšeně přikývnu.
Při těch námluvách nám nějak vyhládlo, tak zaskočíme do
belénské restaurace. Vašek si objedná biftek a my s Martinem
empanadas con carne a salát. Moc jsme si pochutnali. Kde to dneska
zapíchneme? Los Nacimientos Termas. Šplháme autem v horách a je
vidět, jak se tu tektonickou poruchou utvářelo pohoří. Něco
neuvěřitelného, špičky desek trčících vzhůru k nebi.
Kde to jsme? Tak to je taky k nevíře.
Několik hliněných domků a ve dvou vytesaná do kamene vana. Ze
skály vytéká do vany termální voda o teplotě 37 stupňů a to vše ve
výšce 2300 metrů.
Balada…už teď mám bezva nápad, že ráno se do vany naložím znovu.
Je tu klídek. I Martin se zklidnil, cestou se zlobil na kámošku
GPS. Prostě jeho logika a její systém si neporozuměly.
|
