|
18.
ledna 2011 ...
18. leden 2011
Spalo se mi moc dobře. Postavit stan do měkké trávy nemělo
chybu. Dobré ráno Martínku, popřeje Venca. Václava mám nejradši,
tomu nikdo nestačí, zanotuje Martin ze stanu. Nechápu logiku, ale
Venca odpovídá melodií, kdepak ty ptáčku. A Martin dointonuje,
hnízdo máš?
Venca změnil žánr. Tady je bordel a dívá se směrem do svého
apartmánu. Tady je mušek a komárů, Martin na to. A víš co vznikne,
když zkřížíš komára a mouchu? Komouch. Na všechno sere a po všem
leze, vysvětluje rozjetej Véna. Nakonec vyplouvám ze stanu já a
popřeju všem dobré ráno. Nazdar, odsekne vtipný Véna drsným
hlasem.
Zabalit a hurá do La Andalgalá. Chvilku si ale počkáme. Na
silnici je policie a hasiči. Někdo zapálil mezi svodidly
pneumatiky a roští. Říká se, že řidiči v Argentině jsou kliďasové,
ale stará bela. Jeden aktivista řidič se snaží předjet všechna
stojící auta. Policista mu razantně naznačí, kam se má zařadit a
to urychleně.
A je to tady. Prales. Neudržím se a vybuchnu smíchy. Martin
má vážnou přednášku, kterou ráda budu citovat. Prales, to je
ekosystém jako prase. Boj rostlin o přežití. Liány. To se jim
povedlo. Ještě Tarzana do toho.
Vašek by si všechno rád nainstaloval doma. Bromélie, strašilky a
pakobylky.
Národní park El Campo De Los Alisos je nádhera sama pro sebe.
Stoupání klikatou cestou nám zpříjemňuje vůně linoucí se
z popínavých jasmínů. Asi v 1000 metrech prostupujeme mlhovým
oparem.
Ochlazuje se. V 1900 metrech je bílo kolem dokola. Je čas oběda.
Venca vytahuje poslední bonbon a raduje se, že on přežije. Prý
první zahrabou tady mě, protože jsem ještě žádný bonbon neměla.
Vím si rady, hlady neumřu. Já jsem živa z pohledu na kaktusy.
Vesnice El Chatquiadareo. Tak tady obchod nenajdeme. El
Alamito, vesnice zaslíbená. Vidíme první dům a to je obchod. To je
radosti, kručí naše žaludky. Chleba nemáme, usměje se prodavačka.
Náhradní variantou je koupit koláče pro Martina, pro nás salám. To
je dlouhá vesnice. Divný by bylo, kdyby tady byl jen jeden obchod.
Panaderie. Kluci, pan aspoň za šest pesáčů, jó? Majitelka pekárny,
pohledná čtyřicátnice s dlouhým havraním copem, nám naváží chleba,
a pak donese sešit. To je návštěvní kniha pro cizince. Napíšu jí
poděkování za dobrý chléb, nejdřív španělskou verzi a posléze
českou.
Polední siestu máme v parku na balvanech pod stromem
v chládku u řeky. Docela se dobře bavíme, občas řveme smíchy.
El Alamito je zaslíbená lokalita na baldiána.
Hop a skok přes plot. Po několika metrech něco vidím. Není
to exkluzivní modré, ale něco s diagnózou vlnatka.
Vylezem kopec až na vrchol a nic. Kluci chtějí semeníky a
ještě vidět kytky v květu. Jedno gymno najdu já, jedno Vašek.
Koncert je tu, už to začíná. U plotu helekáme jeden přes druhého,
mám ho, já taky. Já mám ještě větší. Já ho viděl první, moje je.
A to je moje a kvete, má krásný tmavý květ. A nikdo ho nebude
fotit, jen já Petruška. Zahráli jsme si, vydováděli jsme se, mraky
jsou fuč a zase do nás pere sluníčko.
Cuesta la Chilca, to je průjezd horami, který mám moc ráda.
Svět velkých skalek. Na jedné z nich, na vrcholu stoupání, jsme
zastavili. Kvetoucí baldiana a catamarcence taky. A pak že
baldiana nevoní.
Možná klukům ve sbírkách, ale tady voní a dost intenzivně.
Od minule catamarcence nějak povyrostly. Kluci diskutují nad
semeníky. Sednu si na skálu a budu meditovat.
Martin si odpočinul od řízení na chvilku taky.
Jak říká, stačí jedna chyba a letíš dolů a zastavíš se až
dole. Klobouk dolů před Martinovými řidičskými zkušenostmi.
Představit si dovedu hodně věcí, ale to, že bych měla řídit
v tomto terénu sama, tak to se představit nedá.
Je osm večer a stále je pěkný horko. Za vesnicí Colpes je
pěkná cesta do hor obklopená kameny a z toho důvodu nemůžeme nikam
zabočit a najít místo na noc. U garáže posledního domu se otáčíme,
jedeme zpět a stany stavíme pod vesnicí. Za zpěvu árie měsíčku
postůj chviličku běžím pro foťák. Měsíc tak rychle vychází, že na
focení mám pár minut.
V noci se na nás přišli podívat koně, pěkně si zafuněli,
zařehtali a zase odklusali.
19. leden 2011
Ráno nás míjel seňor se svou smečkou psů, zastavil se a
vysvětloval, že je to tady moc nebezpečné. Co je tady nebezpečné,
jsem se nedozvěděla.
Ráno začalo trochu netradičně. Venca si začal stěžovat na
bolest v noze. Nejdřív jsem si myslela, že ho budu nabíjet
energií, ale po ohledání místa jeho bolesti jsem musela změnit
léčebný postup. Operace je neodkladná. Jehlou pokapanou teetrea
olejem jsem zanícené místo probodla. Pak jsem mu nožičku
zaplácala mastí Jafra a zabandážovala svým červeným elastickým
obinadlem.
Na lokalitě Joyango se Venca diví, jak takový sečtělý a
zkušený cestovatel, jako je Martin, nemůže rozeznat dva specifické
podruhy. V diskuzi o acinacispinum, o terminologii, o nějaké
pětačtyřicítce, o ostrých žebrech se přestávám orientovat.
Za vesnicí vykukuje pěkný kopec. Venca, náš marod, zůstává
sedět v autě. My s Martinem vyrážíme. Za několik minut mě Martin
opouští a zanechává u kozí ohrady a sám šplhá do srázu přes
balvany různých velikostí. Po hodině začínám pískat a nic.
Rozhodnu se jít k autu, třeba se dostal dolů jinou stranou a čeká
u auta na mě. Nečeká. Neboj, Petro, chlácholí mě Vašek, on se ti
vrátí. Myslím, že už ho slyším … a vidím. No né, to je malý černý
býček, okaté telátko. Martin je tu. Takový okatý objevitel nadšeně
vypráví, co všechno viděl, co všechno musel prolézt a přelézt.
Carminanta tam rostou. Taky moje oblíbené kytky. Bohužel, tady
jsem je neviděla.
Nafotím si leucanty, jsou všude, kam se podívám. Počítám
4,6,8,14, až 16 květů na jedné rostlině. Velké sněhobílé květy a
taky voní krásně.
A co tu dělá mezi nimi aurea? Tato dáma má sice malé květy,
ale oslnivě tmavě žluté. Je to jen aurea, ale krásná.
Ve vsi Saujil auto má žízeň, tak musíme natankovat. Kluci,
tady jsou sprchy. Jeden za druhým se mažeme osprchovat. Nepotkat
24 hodin potok s vodou, je pro nás taková malá katastrofa hygieny.
Mezi srčícími kapkami vody ze sprchy slyším monolog Vaška.
Nepopsatelná rozkoš.
Zajímavé je, že balvany, kameny i oblázky využívají ve vesnici
a i v okolí jako stavební materiál. I comedor, kde jsme se
zastavili na oběd, se krášlil kameny. Dali jsme si melanesu, salát
a pivo. Taky jsem vyžunkla jednu skleničku. Sklenici přinesli i
pro mě, tak nebudu dělat fóry.
Po dobrém obědě v Rincon soudíme, že se přesuneme na nějakou
lokalitu výš do hor. Podle Vaška tam roste catamarcense třítrné,
které dostalo pracovní název catamarcense trispinum.
Localita Michango. Fotím acinacispina se světle i
tmavěrůžovými květy.
Vašek zůstává fotit dole u skály a my lezeme zase nahoru.
Zabučí kráva, Martin se otočí a ptá se Venci, Venco, co jsi chtěl?
Venca smečuje. Teda na vás je pohled, jeden hluchej a druhej
slepej.
Poslední lokalita dnešního dne by měla být nad Rosario De
Colana. Martin drží kámošku GPSku ve své pravačce, občas ji
přisune k čelnímu sklu, aby holka neztrácela kontakt s družicemi.
Nepřestává ji vychvalovat, neboť přesně zobrazuje konkrétní terén
a vždy ho svým pípnutím upozorní na změnu ve směru. Jak je u
Martínka zvykem, potřebuje zdvojenou kontrolu. Zastavuje
několikrát během cesty. Seňor, buenas tardes… a ptá se na
konkrétní cíl. Gracias…Jsou to blbci, zase mě posílají na
asfaltku. My se s Vencou jen chichotáme, protože Martin je tou
čúzou od Garmina tak oslněn, že vůbec nevnímá, co mu kdo
vysvětluje. Ani neceknu, nebo mě Martin ještě zaúkoluje. Jak to
říkal Ruda? Za náměstím k estancii. Stoupáme, stoupáme pěkně
dlouho. Projedeme křížovou cestou a vrcholky kopců kolem 2500
metrů jsou ještě pěkně daleko. Coche maká na jedničku bez
problémů. Cesta je samý šutr s keříky trávy uprostřed. Nakonec se
před námi otevřela malá loučka. Okamžitě každý z nás vidí ideální
místo na spaní. Zařaď zpátečku a nech to tady.
První, podle mé logiky, lezu na pozvolný kopec směrem
k západu. Něco tady je. Nesmysl odpovídá Martin a hrne se co
nejrychleji na kopce nejvyšší. Vždyť carminanta v tak vysokých
keřích nerostou. Hele, chceš jít se mnou? Jestli ano, tak vem
láhev s vodou a pojď.
Skáčeme z kopce na kopec, ale kytky tu nejsou. Vidím zajímavé
skalky a volám na Martina. Máš gymno? Zareaguje. Nemáš, tak
hledej, víš, jak vypadaj. Sama tady nezůstanu a rozhodnu se ho
dohonit. Na ten nejvyšší krpál nepolezu. Není to zas až taková
námaha, ale z hlediska gymen, je to nesmysl tam lézt. Tak si tu
sedni na prdel a seď.
Klidně tu na tebe počkám. Jak už znám Martina, tak 100%
neúspěch nepřizná, naopak uvidí něco, co nám nikdy není souzeno
uvidět. A je to tady. Křičí zplna hrdla, že tam je úžasná lobívka
s velkým květem. Zmlkne. Co tam zas vidí? Jelínka. Moment, pardon,
omlouvám se. To musel být zážitek, filmovat jelena. Už se těším na
film. Sejdeme dolů už spolu. Dole zase mele tu svoji teorii o
carminantech znova. Martin nevydrží a ač plánoval průzkum kopce,
na kterém jsem byla už před dvěma hodinami a jak tvrdím já, kytky
viděla, až na zítra, vyráží okamžitě.
A co? Našel si je? Našel. My s Vencou, jsme tu návštěvu u
Carminantů odložili na zítra. Je večer a marod čeká v ordinaci na
převaz. No vidíš, noha vypadá líp, zítra skáčeš jak ten jelínek,
kterého Martin viděl nahoře.
Martin staví stan a je legrační, jak nemůže najít na přibití
kolíků žádný kámen. Je tu však hodně suchých kravinců podobným
kamenům. Jedno vzal do ruky, v naději, že má kámen, ale podle
váhy usoudil, že o kámen nepůjde.
Dnešní večer je na rozdíl od těch předcházejících něčím
zvláštní. Každý večer jsme mohli pozorovat východ měsíce už od
osmi hodin. Dneska je už noc a tma. Díky vysokým horám vychází
až pozdě v noci. To je rychlost. Během dvou minut osvítil celou
naši ložnici, tady v horách. Světlo je tak intenzivní, že nemám
šanci vidět žádnou světlušku. S Martinem jsme diskutovali o
stavbě těla české a argentinské světlušky. Musím říct, že je víc
sexy ta místní, zhodnotil ji Martin.
Moment přeci tady jedna je, ne není, to je Venca a jeho
čelovka.
I v údolí problikává několik světel. Usuzujeme, že tadyta část
Catamarky nebude moc osídlená. Pokud ti z údolí se podívají směrem
do hor a uvidí světlo z našeho auta, určitě se podiví nad tím, kdo
se jim tady přes noc usadil.
|
