|
14.
ledna 2011 ...
14. leden 2011
To je probuzení, kluci už jsou na nohou, já ještě ve stanu.
Ráno u nás v Čechách kokrhají kohouti. Tady, za to intenzivnější
zvonění, je hýkání oslů. Podlážka ve stanu ještě topí, přes noc
rozpálená zem pod stanem nestačila vychladnout.
Projíždíme městečkem Cachi. Před poštou stojí hodně maminek
s dětmi. Jen tak uvažuju, možná čekají na sociální dávky. Za
městem dostávám od Martina velký květ Trichocereus pasacana. Další žádost o ruku.
Květ krásně voní a provoní během jízdy celé auto.
Na lokalitě Buena Vista mezi rozpálenými kameny a seschlými
keříky akácií hledáme zelené spegouše.
Kaktusy jsou pěkně zalezlé, schovávají se uprostřed keříků.
Venca má přání. Přání fotografa je…chtěl bych jeden exemplář
mimo dosah keře, situovaný směrem k horám a kolmo ke slunci.
Pomůžu mu? Zřejmě ne, protože mám něco na práci, taky jako
fotograf. V dálce zahlídnu dvě tmavé siluety. Jdu směrem k nim a
přibližuju si je objektivem. Oslíci. Chci se s nimi skamarádit,
tak navazuju první kontakt svým íá, íá…to musíš áí,áí…opravujeme
mě Venca.
Nečekaně Venca ze sebe vydal
takový zvuk, že i ti osli zpozorněli. Teda Venco, to byl výkon,
který jen tak nezopakuješ, ohodnotil jeho akci Martin.
U auta převlíkačka. Véna si přehazuje lokalitové oblečení za
kostým do města. Pro dnešní den zvolil tříčtvrťáky a modré tričko
značky Nike. Martin už Vencu blbne několik dnů a doporučuje mu, že
do velkého města se musí chodit ve slušných hadrech, ne jako trhan.
Trhan, to je trefné označení, protože Venca si skutečně na každé
lokalitě něco natrhne. Vyžaduje ještě hřeben od Martina. Jediné,
co tu máme, je kartáč na čištění plachty od stanu. Venca se se
slovy díků odvrátí a dodá, takový kartáč mám taky. Nad kvetoucím
keřem poletuje čmelák. Než Venca dokončí svoji zkrášlovácí akci,
jdu čmeláčka zdokumentovat.
Hurá do města jménem Salta. Projíždíme národním parkem Los
Cordones, projíždíme galerií kaktusů
Trichocereus pasacana. Velký, malý, tlustý, štíhlý, většinou rovně
vzhlížející, někdy pěkně pokřivený. Těla kaktusů se větví
do mnoha sloupovitých výběžků, kvetou i odkvétají, trpí klování
ptáků, ty jejich ostré zobáky.
Lamy jsme tu neviděli, jen cedule informující o jejich
výskytu. Vystoupáme do výšky 3300 metrů a po trichocereus ani
památka. Martin říká, že tu rostly lobívie. Když vidím, kudy
sjíždíme do La Herradura, tak se držím a ani nedutám. Jako někteří
řidiči, kteří jsou v roli spolujezdce a neřídí, sešlapuju
imaginární brzdu před sedadlem. Informace o zóně Curvas vystihuje
trefně, čím projíždíme. Po většině osad tu zůstaly jen jejich
názvy na cedulích. Třeba La Placheta.
Silnice se točí a točí. V zatáčkách je občas kamenná zídka,
ale mnohokrát jen trsy trávy a je tu cítit ta pachuť škodolibosti
svahů. Návod, jak se dá skutálet dolů. Chvilka nepozornosti a …v
těch šílenej zatáčkách jsem ráda za to, že řídí Martin. Je to
člověk, na kterého se mohu v tomto spolehnout. Není to žádnej
magor. Už chci bejt z té klikatice venku. Dík…skutálet se nechci,
potichu odpovídám vábivým zvukům skal.
Martin vypadá spokojeně. Jak by ne, projíždí svoji domovinou,
úsekem San Martin. Má hroznou radost, že profrčel vodou
protékající přes cestu a kapky vody vlétly otevřeným okýnkem do
auta. Sprška.
Keře kolem cesty by potřebovaly spršku taky. Zvířený prach
z cesty se díky projíždějícím autům zvedá, ale nedopadá na místo
odkud vzlétnul, ale popolétne dál a usadí se na keře i trsy trávy
kolem cesty. Dává jim takovou šedavou patinu. Samozřejmě je to jen
malá část z té zeleně kolem. Ohlédnu se zpět k horám a jsem
fascinovaná tóny zelené barvy přecházející z jedné strany na
druhou od úpatí až k vrcholkům. Neuvěřitelných 60 km klesání
z 3600m na 1200m. Dole v údolí přejíždíme poslední brody řek. Pod
stromem stojí běloučký caballo. Hele, říká Martin, trochu ho
ohodím vodou z potoka.
Ohodil, ale jaksi si nevšiml, že za koněm stojí gaucho. Gaucho
se může taky zamilovat, ale do Evropana řídícího auto, zřejmě
těžko. Z jeho pohledu, soudě podle identifikování značky auta z Cordoby,
nazval debilem vlastně svého krajana.
U YPFky myju Martinovi sklo u auta. Obsluha u pumpy je v šoku,
to tady nikdo nedělá, všichni sedí v autě. S úsměvem chlapíkovi
v uniformě vysvětlím, že doma to dělám normálně, tak tady taky,
jen s tím rozdílem, že u nás máme větší houby a ne kartáč.
Tato část Salty je oblastí pěstování tabáku. Nekouříme,
zastávka na doutníček nebude. Orientovat se ve velkých městech
není až taková věda, protože tady existuje systém rovnoběžných
ulic a dostat se do centra je hračka. A i zaparkovat v centru tady
není problém. Jsou tu soukromá parkoviště, kde můžete parkovat za
4 pesáče na hodinu. Co k jídlu? Empanadas se sýrem a hovězím
masem. Posezení v restauraci na náměstí má svoje kouzlo, jak
pozorovat cvrkot města přímo ze židle. Kluci chtějí vyměnit
peníze, a protože směnárny otevírají až v pět, čekající část
vyplňujeme zastávkou v kavárně. Vlastně v zahradě za kavárnou.
Sedět v klimatizovaném prostoru jsme nechtěli. V casa de cambio je
docela plno, a tak Venca se obětoval tu frontu vystát. Vlastně pro
něho to bylo vysvobození.
My s Martínkem jsme se vrhli do obchodu na prohrabování
cédéček. Zvláštní systém prodeje disků. Vybereš si vzorek a podle
jeho kódu prodavačka najde originál. Konečně mažeme do kempu. Do
kempu v Campo Quijano.
Petro, typni si kolik stojí chleba. Čtyři pesáče, odhaduju
podle našich zkušeností. Ne. Jenom dva. To jsou ceny, to jsou
ceny, opakuje Martin dokola. A pivo jen za šest. Pár loků piva a
rychle do bazénu. Jdi s Vencou, já půjdu až potom. Nepůjdu. Místní
kluci čekají s připraveným kbelíkem chlóru a okamžitě zavírají
vrátka. Dobře, že jsem nešla. Přichází majitel kempu. Takovej
pěknej chlap, pomyslím si. To je pěknej chlap, že jo, Petro?
Přikývnu. Martin mě občas testuje, aby si ujasnil, který druh
chlapa se mi líbí. Je pravda, že těch spegoušů charismatickej na
dvou nohách tu moc neběhá.
Trochu se začínám proklínat, že doma jsem té španělštině moc
nedala. Jsou okamžiky, kdy bych se chtěla vyžvejknout trochu
kultivovaně. S hezounem se bavím o počasí, vysvětluju, proč jsem
tady. On zas se omlouvá, že neumí anglicky, ale potřebuje mluvit
ve své firmě. Z toho důvodu si všechno musí nechat překládat a
stojí ho to pěkné peníze. Zval mě na asado. Dobírala jsem si ho,
že až ho připraví on sám, určitě přijdu. Maso mám moc ráda a taky
vím, že pečená střeva jsou tady delikatesa. Ta jsem už chutnala a
nejsou hnusná, naopak měkká a chutná.
Správce nám nabízel, ať se přestěhujeme blíž ke světlu, ale to
jsme odmítli. Martin nebude nikdy spát pod světlem a basta.
Kluci se právě dorochnili, ještě jsou jednou nohou v bazénu a
už na mě volají, co bude k jídlu. Asi před třiceti minutami mi
dali volno a skuhrali, že mají plná bříška a nic jíst nebudou. Hm
… konzervu s tuňákem si klidně můžete otevřít.
Souhlasí.Sedíme spolu na lavičce u stolu a Martin vybuchne
smíchy. Smích nabírá na síle. Que pasa? Venca a jeho chvilka blbec.
Šel si k odpadkovému koši otevřít konzervu. Hups. Polovina
konzervy mu skočila do koše. Vašek zakoulel očima a poloprázdnou
konzervu položil na stůl. Venco, cos to říkal? Že by sis dal rád
tuňáka, protože jsi ho už dlouho neměl? Vašek vyzobal kousky
z plechovky a dorazil se ovocem. Jako dezert si nakrájel
slaďoučké mango. Začíná poprchávat, zalézám do auta stáhnout do
computadory data. Vašek se zašil do stanu si číst a Martin usnul.
15. leden 2011
V noci několikrát sprchlo a taky nás navštívilo několik hostů.
Probudím se a říkám si, co mě to kouše. Že by blechy? Kdepak.
V noci byl Martin venku a nezavřel stan. Komáři dostali signál
k útoku. Zaútočili, a pak se usadili s plnými břichy do podkroví
ve stanu. Ráno jsem jich napočítala jedenáct. Komáří hostina
skončila, hajdy ven.
Ráno vyjíždíme na Quebrada Del Toro, ale předtím se ještě
zastavíme v Campo Quijano na nádraží. Odtud jezdívávaly vlaky
quebradou do Chile. Martin slyšel, že vlakovou dopravu chtějí
obnovit. V kopcích, kudy projíždíme, na nás vykukují železniční
mosty. Připomínají nám stavebnici Merkur.
Lokalita Quebrada de Carachii je rozmanité místo na cibuloviny a
spegouše.
Roste tu i Lobivia christanta a Mahuenie. Té já už od dávných
dob přezdívám Mahulena. Vašek mě stále opravuje, co jsem to za
blbce, že to neumím ani vyslovit. Nechám ho, pro mě je to
Mahulena Bočanová. Našla jsem i aureu,
ale Martin jakýkoliv výskyt této kytky tady zavrhuje.
Při parkování auta Martin ve zpětném zrcátku zahlédl, jak
z autobusu, který jel za námi, někdo vystoupil. Prý zamířili
k domu ve svahu. To nemám rád, když vzbuzujeme pozornost. Nechci,
aby nás někdo viděl, ale stalo se.
Asi po dvaceti minutách se vracíme a už na nás čekají. Žena
v doprovodu dvou mužů se stává mluvčím skupiny. Dvě děti a dva psi
je dobíhají. Vysvětluje, že musíme zaplatit za každou fotku pět
pesáčů. Omlouvám se, že jsme nikde neviděli ceduli, která
informuje o tomto místě, jako o soukromém pozemku. Jedeme teď ze
vsi a nikde informace o placení za focení taky nebyla. Je mladá a
neodbytná, potvora. Petro, zavelím si, do útoku. Seňora a máte
licenci za vybírání peněz za focení? Odpověď zní ano. Prosím vás,
můžu ji vidět? Martin to zachraňuje svoji oblíbenou větou, no
hablo espaňol.
Chlapi, je jedno jestli mluví, nemluví nebo nerozumí, tady
mají respekt. Zvítězil jsem a odcházím. Skočíme k ní teda domů,
když jste se tak skamarádili, ne? Třeba má doma fotokomoru a
udělá nám fotky. Kuš babo!
Arroyo Inca Huasi. Kultovní lokalita spegoušů. Martin počítá
jeden dva, tři, čtyři, pět, …, pět, šest,…, kde je ten sedmej?
Sedmička je šťastné číslo. Jen doufám, že je tu nikdo nevykope.
Fotíme se. Já a kaktus, Martin a kaktus, Venca a kaktus, kluci
s kaktusem a nakonec já a Martin s kaktusem. Jak japonská výprava.
V potoce máme siestu. Vašek přichází se svou oblíbenou
mističkou made in Germany. Je to jeho univerzální nádoba. Jasně,
že ji má na jídlo, ale taky mu udělá službu jako pračka. Hodí do
ní prací prášek a ponožky, někdy spodní prádlo, zakvrdlá a
přemáchne, vyleje vodu a přemáchne znova. Když to tak zmapuju, tak
tu jsou dva chlapy, každý s privátním pracím práškem, pardon,
Venca s univerzálním pracím prostředkem, a moje maličkost. Vozit
s sebou něco na praní do panenské přírody, to já rezolutně
odmítám. A těm dvěma v tomto ohledu vůbec nerozumím.
Pokračujeme územím osamocených domků, územím pyrrháčů a územím nově postavených masivních sloupů s elektrickým
vedením.
Martine, zastav! To je kino. Venci oblíbený povel. Teď se tu
dohadujeme, zda asfaltová silnice je rušivý prvek pro fotografii
nebo naopak nerušivý. Martin tvrdí, že s tou asfaltkou budou
nejlepší fotky. Venca kroutí hlavou. Já je rozsoudím. Rozplácnu se
na silnici jako žába do střední linie. Neslyším, že by jelo
odněkud auto. Kluci, foťte.
Cedule s názvem Abra Blanca, altura sobre nivel del mar
4080mts. Dvě seňory, kousek od svého domu, tu postavily malý
krámek. Na kamenech vystavují různé pletené věci. Nezahálejí,
jedna plete, druhá přede. Po několika minutách jsme dole. Cestou
do La Payogasta Martin slibuje krásnou přírodu. Jééé lama. Jeď
pomalu. Rychle měním objektiv. Foť, foť! Nastav si sekvence a
rychle mačkej. No určitě, teď budu nastavovat sekvence, když se
velká dáma lama s dlouhými hnědými chlupy chystá odejít. Vystupuju
z auta a tiše ji pronásleduju, našlapuju zlehounka. Lama okusuje
mahonii, zamlaskám na ni, aby natočila pysky směrem k objektivu.
Ještě nás čeká najít nejmenší strom na světě, který se jmenuje
Azorrela compacta.
Našli jsme i Lobivii ferox longispinum. Rozjíždíme akci
focení. Ti Tvrdíci jsou k popukání. Vašku, ty tu s někým mluvíš?
Viděl jsi někdy lobivku ve výšce 4300 metrů? No, řekni, kde?
Ticho.
Nejvyšší místo 4444 metry. To je výheň. Ještěrky rychle před
námi mizí a schovávají se pod trsy trávy. Hele papoušci. Dneska
poletují ve svítící brčálově zelené. Silnice je v létě sjízdná,
ale pro zimní měsíce je mnohokrát uzavřená. Určitě po celou zimu
je tu sníh, který když na jaře začíná tát, změní cestu v kluziště.
Divoké lamy. Na rozdíl od těch domestifikovaných jsou
krátkosrsté, se světlejší kresbou, a hlavně plaché. Rychle foťák.
Kde jsou, kde jsou? Mám je.
Tak to byl dneska hezký výlet, říká Venca. Pokyvujeme
hlavou, to byl. Ještě jsem si vyfotila parodii. Vrátili jsme se do
kempu spokojeni a nadšeni z našeho výletu. To jsou věci, hodnotí
Martin moje zašívání Vencových natržených kraťasů. Tobě je zašívá
a já si doma vše zašívám sám. Maximálně knoflík, a to od té doby
co ses chvástal, že to máš naučené z vojny a jseš v tom moc dobrej.
Nebudu tě vyvádět z omylu a dokazovat ti, že jsem lepší,
protože ješitný chlap nikdy nepřipustí, že někdo je lepší než on.
Pokud myslíš díry v ponožkách, tak ty odmítám zašívat. Víš, jak to
vypadá blbě, když někdo chodí se zašitou dírou? Roztržené ponožky
zásadně vyhazuju. Pokud máš k ponožkám srdeční vztah, tak je holt
netrhej.
|
