|
12.
ledna 2011 ...
12. leden 2011
Dobré ráno, kolibříku, dobré ráno, sluníčko. Přiletěl ses
podívat, kdo se tu probouzí? Počkej, kam letíš? Zůstaň chvilku, ať
si tě prohlédnu. Chceš mi ukázat, jakou barvu máš ve stínu a jakou
na sluníčku? Tak jo. Zelená tam i tady. Jednou lahvová, jednou
brčálová. Nemám šanci si vzít foťák, pozdě. Frrrrr…je pryč. Jdu do
pilety s termální vodou. To je neopakovatelný zážitek. Mluvím o
slasti, Martin o nechladnoucí vaně. Je to opravdu vytesané ve
skále, jen stěny a střecha domku byly dostavěny pro člověčí
potěšení a pohodlí.
Pro naši cestu mám zkratku. POSLOKA. Jako postavit stan,
složit stan a jet na kaktusy. Pokud se zastavíme, pokud nám Martin
zastaví na kávu či carne, tak se poslední slabika vůbec nezmění.
Takový trojzvuk. Pádíme dolů z kopce a nemůžeme si dovolit
nepožádat Martina o malou zastávku. Fotíme jako diví. Martin se
potutelně usmívá a mrmlá. Uvidíte, že ty fotky budou stejně o
ničem. My ti s Vencou ukážem, o čem ty fotky jsou, nenecháme se
odradit.
Obloha bez jediného mráčku a naše coche potřebuje být limpio.
Jedině v brodu řeky. Vyskakuju s hadrem v ruce a obíhám auto kolem
dokola. Martin má bezva nápad. Hele Petro, v Praze jsou u myček
aut holky do půl těla. Martine,
jen mokré tričko, prosím tě. Přeje si Vašek. Polemizovat o tom, co
by tomu řekl Jirka, kdyby tu byl, je jen kdyby. Je to chlapec
stydlivý nebo je pro každou srandu?
Hele Vašku, ty máš od sluníčka tak spálenej obličej, že to vypadá
tak, že se červenáš.
A zahýbáme do Mina Farallon Negro. V kopcích se nám objeví
rozlehlá plocha s parkovištěm a strážní budkou, z které vybíhá
seňor v uniformě.
Musíme se tak trochu legitimovat, aspoň jeden z nás.
Vyhláskovat naše jména je pro mě problém, tak raději strážci hor
vše napíšu do jeho papírů. Mámo, zeptej se, co tu těží?
Nestudovala jsem geologii ve španělštině, neznám žádné sloveso
z této terminologie. Aby řeč nestála, zeptám se třech chalanů, zda
tady pracují. Jezdí kamionem a momentálně nemají do čeho píchnout.
Docela jsem si fandila, jak najdu na internetu, co tady těží.
Hodím do vyhledávače Farallon Negro a vyjedeme mi klub kaktusářů
Olomouc. Ti kaktusáři s těma kaktusama zasajrajtěj kompletně
všechno, normální člověk se tu nic nedoví. Těží se tu kaktusy.
Posílám další nesmysly na net. Od pravdy nejsem daleko,
někteří je tu těží. Kluci jedny zlobiví.
Jo! První Spegouškové…už tu musí být. Martin nás nejdřív
zřejmě cvičně vyhání na lokalitu, potom vynádá GPSce, že se trochu
sekla. Pánové nic se nestalo, nasedáme a pokračujeme. El Desmonte
můj první kontakt s nimi ve volné přírodě. Kluci spegoušácký, je
to orgasmus.
Lehám na zem. Pálí to. Mírně zakleknu, pevně držím v rukou
objektiv, vydržím to. Rychle na svoje zadní. A je to!
Blíží se třetí hodina odpolední a zároveň se blíží městečko
Santa Maria. Dneska obědváme v restauraci a z menu vybíráme
třikrát Lomo.
Kluci pivo, já džus. Sedíme sami u velkého masivního stolu u
okna. Zřejmě vypadáme hladově a číšník nám přináší na malém
talířku šunku, olivy a sýr. Jedna oliva, druhá a třetí, dvě pecky
z okna letí. Hádejte, čí byly a kam až doletěly? Frajeři si
mysleli, že hravě pecku vystřelí oknem. Chyba. Martinova se
odrazila od okna a rychle se vrátila na stůl. Druhým pokusem
zdolal úskalí velkého okna, pecky a jejího vystřelení dvěma prsty.
Hahaha. Druhý borec, jménem Venca, se dlouho připravuje k akci,
ale věří si, má toho už hodně za sebou. To věřím a po jeho čísle
si zpívám píseň… Jako amatér…Venci pecka si to zamířila několik
desítek centimetrů mimo okno, odrazila se rychle o stěnu, kde
nezanechala žádnou stopu a rychle zaparkovala pod stolem. Na ulici
se holky nedostaly. Ta moje byla umístěna, jak se sluší na dámu,
na druhém odkládacím talířku pro pecky.
Biftek je tady, taková flákota delikatesa.
Stavíme na Martinově staré lokalitě číslo 33. Jako první
uvidím kvetoucí kytky. A taky jako první si je jdu vyfotit, to
abych neodkoukala Vaškovo know how focení kaktusů. Lehce se
provokujeme, kdo si v hledáčku zaměří nejlepší kompozici.
Ať je to tak nebo tak, stejně to vždycky svádí si stoupnout na
místo, kde fotil, ten druhý.
Martine, můžeš zastavit? Archeologické muzeum Pachamama.
Skvělé dílo umělce Héctora Cruze. Ve skutečnosti spojil několik
muzeí v jedno. I přes plot jsme obdivovali velké půvabné mozaiky
zobrazující lamy, předhispánské symboly a různé další geometrické
vzory. Okny bylo možné zachytit a na chvíli se podívat na
archeologickou sbírku a autorovu keramiku.
Cestou do Cafayate mizí lokality spegoušů a otvírají se
nekonečně rozlehlé vinice. Jsme v provincii Salta. S odborníkem na
vína Vencou degustujeme tento mok u jednoho z majitelů vinic. Pro
Vaška dvě láhve. Martin na jedné z lahví uviděl nápis dulce a
právě tato informace rozhodla o koupi vína i pro něho.
V Cafayate zaparkujeme na náměstí a opět první moje kroky
vedou do kostela. Několik skvostných oltářů a v rohu vedle
hlavního oltáře se smějou tři králové na Ježíška. Těžko uvěřit, že
tady v betlémě se všichni choulí do kožešin a venku je horko 35
stupňů.
Je horko, tak co ta slíbená zmrzka? Tolik druhů. Jakou si
dáte? Ovocnou? Já taky, ovocná osvěží. Kopeček limon a kopeček
anana. Nedej si to, za čtyři pesáče a lžičku k tomu. Protokol tu
káže nabírat tu dobrotu lžičkou, ale já se držím klasiky a lížu.
V artesanu, jak je u nás už zvykem, kupujeme ponožky upletené
z lamí vlny. Takový dárek potěší vždycky. Ještě kafíčko v kavárně
a můžeme opustit město. YPF nemá benzín, musíme načerpat u
konkurence.
Před námi vykukuje cedule 100 metů queso de cabra. Neváháme
ani na chvíli tam zajet a ochutnat. Kluci koupili dva bochánky
sýra a zároveň rozhodli, že dneska nebudeme vařit. Miluju kluky a
hlavně kozí sýr.
Klasická situace. Jedeme na lokalitu Morales nocovat. Po
chvíli Martin znejistí a lehce nadhazuje, že tu snad na nocování
žádné místo není. Je už tma a světla protijedoucích aut nás
oslňují. Je to nepříjemné hlavně pro Martina. Občas na nás někdo
zabliká a kluci usoudí, že zřejmě máme špatně seřízená tlumená
světla. Kde se to dá sakra regulovat. Asi nikde. Vyhodíme něco
z kufru. Je tady někdo mezi námi, kdo potřebuje něco vyhodit?
Nikdo! Po několika kilometrech zahlídnu odbočku směrem ke skalám.
Martin zastaví a chce couvat. Ty vole necouvej a v tomto provozu
se raději otoč. Měsíc dorůstá a osvěcuje vše kolem dokola. Kluci
otevírají své lahvinky vína. Vidím Orion a část Jižního kříže.
Zavzpomínám na Lumíra. Minule jsme klábosili několikrát dlouho do
noci a čekali na poslední hvězdu souhvězdí. Díky Lumírovi neznám
jen souhvězdí, ale taky občas poznám i jiné kytky, které jsem
doposud neznala. Jó, je dobrej. Tak doklábosit a zalézt do stanů.
13. leden 2011
Ráno čajíček, chléb a sýr. Na lokalitě Morales vykřiknu,
páni, to jsou krásný kytky.
Vašek je nějak vymóděný. Chceme jet do města, a tak se už ráno
dal do gala, aby nevypadal jak nějaký venkovan a ještě k tomu
otrhaný.
Přepočítal se, slézal z kopce a gatě si zaprášil. Zatím je
nenatrhnul, jak je u něho zvykem.
Na El Anfiteatro prodejci vybalují svoje věci, čekají hodně
turistů. Vypadá to tady skutečně jak velké otevřené divadlo ve
skalách. To je švanda, on si vydělává i focením. Jeden muž leží
na zemi a fotografuje skupinky lidí i jednotlivce před vysokým
masivem skály. Je nemožné dostat do záběru postavu společně
s otvorem na vrcholu skály.
Zvláštní vůně jídel se nesou kotlinou a přitahují i naši
zvědavost. Místní si donesou do hor různé ingredience a tradiční
pokrmy připravují na přenosných grilech.
Krátká zastávka v Santa Barbara. Martin na Vencu káravě, Venco
já tady peru semena a ty si někde hladíš kozy. Ty jsou tak
rozkošné, dodává odborník nejen na kaktusy, ale i na kozy.
Rozkošné jsou, nafotím si je taky.
Na El Obelisko mi Martin ukazuje chýši seňora Obelisko. Bydlí
tady u monolitu v takové boudě. Martin zavzpomínal na minulé
výpravy s klukama a všimnul si, jak seňor chalupu zakryl větvemi.
Skály a všude písek. Dřív byla vidět chatrč, teď je vidět zelené
křoví kolem něčeho, co vypadá jako chatrč. Unesco má pravidla, co?
Opodál, a už bez maskování, si keramik postavil pec, kde vypaluje
rozmanité nádoby, které dekoruje tradičními motivy.
Červené hory kolem pokřikují, vyfoť si nás! Už jdu, moment,
musím si vyměnit objektiv. U Las Ventanas si přibližuju útvary,
co vytvořila příroda, musím podotknout, dáma příroda.
A zase spegouši, husté silné otrnění, tmavá barva a na
Corralito kvetou. Nádherný kytky.
V San Carlos na náměstí
popíjíme colu a pivo. Kdepak Venca, to je hlava, hned se pozná, že
má titul inženýr. Do této doby pil Vašek pivo z hrníčku a Martin
přímo z láhve. Dneska chlapec inovoval. Z plastikové láhve si
vyrobil kelímek. Nechutná nikomu pít z jednoho hrnku ráno čaj,
během dne pivo a večer víno. Možná ten pravý důvod byl podezírání
Martina, který mu do hrnku při královském dělení odlil vždy tu
„menší“ půlku.
Projíždíme Quebrada De Salta, Quebrada El Estanque, Quebrada
Las Flechas a Quebrada Las Sayar.
Oko a foťák. Stále stejné dilema. Fotit či nefotit? Foťák tu
atmosféru stejně nezachytí. Musím dát manželovi za pravdu. Fotky
mi budou připomínat místa, kde jsme byli a co jsme vyváděli. Oko
a mozek? To není dilema, ale realita. Četla jsem, že oko je
perfektní čidlo, ale mozek zpracování reality odflákne, má jiné
důležitější starosti.
Průjezd touto krajinou je velkým zážitkem. Nepřestáváme se
divit každou zatáčkou, každým dalším pohledem, jak nedoceněná
krajina Argentiny je. Na druhou stranu zaplať Pán Bůh, že tu
nepotkáte za celé dopoledne ani človíčka. Samozřejmě, že velkou
výjimkou jsou turistická centra a velká města.
Sinusoidní praškou, kde to dneska ve vyprahlém horkém dnu
prášilo až moc. Aspoň mám co dělat za jízdy. Vidím v dáli auto,
rychle zavřít okno, počkat až prach zmizí a zase znovu a znovu.
Dobrý nápad se vykoupat v řece.
Zase suším prádlo, vystrčím ruku z okna a teplý větřík suší
jeden kousek prádla za druhým. Nocujeme v La Paya. Jedeme až
nakonec vesnice, protože chceme uvidět, to co se skrývá za názvem
Netradiční místo, který byl napsán na informační tabuli dole před
vjezdem do hor. Osada se jménem Netradiční místo odhalila malý
penzion a čajovnu. Zajímavé, ale do objektu jsme nevstoupili.
Moje posedlost jsou kameny a těch tu teda je. Znáte Rudu Slabu?
Jasně, že ano. A byli jste u něho na chalupě v Talinu? To už možná
ne. Hraje si s kameny, skládá je
na sebe a tak dosáhne neuvěřitelných kompozic tvarů.
Ráda bych si odsud odvezla celý kamion kamenů. Aspoň jeden,
škemrám.
Jo a je v kapse.
Dobrou, dobrou………dobrou noc. Ty Martine, zabouchnul jsem si
dveře u auta. Dej mi klíče, žadoní Venca, mám tam ještě spacák.
|
