27. ledna 2011 ...

27. leden 2011

     Hledači pokladů pátrají plánovitě. Kam, kde, kdy a jak na poklady.  Venca je takový každodenní hledač svých pokladů taky. Copak to dneska hledáme, mladý muži? Jo futrál od noťasu. Klid, tak ještě jednou. Kde a kdy jsi ho viděl naposled?  To je dřina si vzpomenout. Většinou se ty jeho poklady najdou, ale dneska, bohužel, bleděmodrý futrálek nějak splynul s oblohou. Roztržitost je docela nakažlivá, musím se nějak vymluvit z mé blbosti. Nepamatovat si, kam jsem si odložila zubní pastu, je docela blbý v mým věku. Petro, koukám,  že Venca nasadil s tím zašantrocováním věcí docela vysokou laťku.  To je fakt. A kde jsou koláčky? Vzpomene si Martin. Martínku, jeden malinkatej tady zůstal.

 První lokality La Morena  a La Guardia a kytky lukasikii.

     Dál pokračujeme na La Puntilla. Na cestě na nás čekají krátké, dlouhé, hluboké i mělké, ale všechny do jedné, bahnem napumpované kaluže. Martin má na projíždění kaluží svůj styl. Něco jako kůň, kopytem prohrábne terén a rychle překluše na druhou stranu.  Oči nezavírám, to zas ne, jen sleduju, jak hluboko do bahna se auto boří. Rychle zavírám okýnko, aby mi bahýnko neudělalo pleťovou masku.  Rychle zapnout stěrače a jedem!

    Ve Villa De Carmen kupujeme jako první věc melouna. Sanluisence, tak ta nám rostou přímo za vsí. Kluci fotí a já suším skoro vše, co mám v tašce. Stane se, víčko od vody se uvolnilo a všechna voda z flašky se vycmrndala do tašky.

    Jedeme. A kam to bude teď? Směr Papagayos. Odbočujeme a v městečku Concaran  je bildboard s upoutávkou na lov ryb. Tak co, jedem si ulovit nějakou trofej? Je mi to jasný, trofej ano, ale kaktusovou. Lokalita Concaran se vyšňořila tmavými kytkami sanluisense.

     Tady spíš rostou na východní straně kopečků. Vašku, pojď se podívat, ty kaktusy rostou přímo z kravince. Vašek opakuje jedno slovo. Kakaho. Coooo? Tak teda KKK. Nerozumím. Vysvětluje, kaktus, kámen,kravinec. Aha, dobrý a chytrý.

      Chtělo by to  koupačku. Přejíždíme most řeky, ale jakmile Martin spatřil velké prase, jak se rochní v té nádherné vodě, rezolutně odmítl tady zastavit. Ty rozmazlenej fracku, zvolal Venca. Původem je to moje zvolání na adresu Venci, jen s jinou malou kosmetickou úpravou. Ty rozmazlenej pražskej spratku. Tato nadávka ze mě vždycky vypadla, když Venca chtěl každej večer zajet do kempu a osprchovat se teplou vodou. Voda z potoka či voda z vodovodu se mu eklhaftovala. Nevadí, Martin sjel k jiné řece. A koupačka byla. Véna byl spokojenej. Siestu jsme doladili sladkým melounem.

     Celé odpoledne se odehrávalo z partitury notového záznamu kytek sanluisense. Kopírovali jsme pohoří Las Chilcas a mířili jsme do Santa Rosa. Jako každý příběh, tak i naše sluneční odpoledne mělo svůj zvrat s malou zápletkou. GPSky šipka jede podle nereálné cesty asi 200 metrů. My ale fyzicky jedeme po cestě. Martin má hned vysvětlení, to je takový malý softvérový problém a snaží se nějak přiblížit k cestě, co mu ukazuje program.

  Je těžký se vlastně dopátrat, kde jsme, jelikož souřadnice podle Vencovy mapy nás házejí asi 60 km od našeho cíle. Martin si jde za svým a nedá se. Venco neblbni, to není možný. Cestou vyskakuju z auta a otvírám a zavírám vrata mezi estanciemi. Á, konečně, nějaký človíček.

    Martin se zeptal, zda jedem do La Rosa a dostal souhlasnou odpověď. Je fakt dobrej. Ujeli jsme sice jenom 10 km skoro za dvě hodiny, ale zato krásnou krajinou.

     Moment, názor zezadu zní, fádní krajina. To my vepředu se kocháme a ještě zastavuje na moc pěkných lokalitách. Příště bychom sem tak kuriozně nemuseli dorazit.

    Los Duraznitos, čas večerního zastavení. Martin s Vencou jdou pozdravit majitele estancie a požádat o svolení postavit stany u řeky. Dnešní večer to bude jen iluzí o protékající řece. Kluci zamíří na lokalitu a já k plotně a stavbě zeleného domečku. Čauky pejsane.

   Zvedá čenich a lehne si ke mně. To víš, že ti něco dám. Myslím, že se od nás této noci nehne. Martin s naším novým kamarádem vede otcovský rozhovor. Spát tu  můžeš, ale opovaž se ochcat stan. A Venca se nám vrací. Hádejte, co si nechal na lokalitě? Fotobrašnu. Druhý návrat a s úsměvem vítěze. Našel ji.

     Už se setmělo a divím se, co to za ufounka k nám letí. Přistál pod autem. Zaklekám na kozí bobky, abych si na něho mohla posvítit. Ufounek zintenzivní svit žárovek.  Nejdřív jsem si myslela, že jsou dva. Jako milenci. To je ale nesmysl, sameček nesvítí. Ano, je jen jeden objekt mého pozorování. Brouk, teda paní Broučková, asi 6 cm dlouhá dáma, ne moc štíhlá, hnědé krovky a v hrudní části po stranách po jednom reflektoru. Nikdy jsem nic takového neviděla. Občas je něco poprvé. Co je taky zvláštní, je ležet ve stanu a z polohy ležící cítit masu energie koně procházejícího kolem stanu. Slyším zacinkat zvonek a pak lehce našlapující kopyta. Už je tady, vidím jeho stín. Doufám, že nezakopne o šňůru stanu. To je nesmysl, nezakopne, není pako jako já. Jde se napít k řece. Otevřu stan a na chvilku ho zahlídnu, na chvilku než odkluše. Z oblohy plné hvězd nemůžu odtrhnout oči. Je to přesný řád a pro mě je těžké se v něm  vyznat.

28. leden 2011

      Probouzí nás sluníčko a Vencovo Martínku vstávej, je ráno, jedeme na berchtii. Proč na berchtii? No přece abych se s Vencou podívala na to, zda jsou ojíněné stříbřitým závojem. Las Chaňares, několik kiláčků za Las Duraznitos, je pěkná lokalita. Za keři se schovávají skalky se stříbřitě mechovým dekorem a poseté berchtii. Kytky tady jsou rozmanité velikostí, barvou i otrněním.  Hypotéza se potvrdila, stříbro nám ukázaly.

     Cestou na Merlo stočíme řeč na psy. Jo tady jsou věrní, jak se zpívá v písničce od Petra Nagy. I ten náš, s černým puntíkem kolem oka, taky nám byl věrný a chtěl být věrný i dál, jen my lidi jsme ho zradili a odjíždíme. Smutný pocit.

    Martin mu dává chleba. Vždyť ti jsou vidět žebra.  Pak se  konverzace přehoupne na jídelníček psů našich. Potom diskutujeme o smyslech psů a lidí. Martina zajímalo, jak takovej Smetana mohl skládat, když byl hluchej. Mohl, geniální lidi si dovedou tóny představit. Vzpomínám na strejdu, něco jsem zahrála na akordeon a on mi to okamžitě vystřihl v notovém záznamu. Venca zmiňuje zkoušky na konzervatoř a požadavek pro přijetí je prý zanotovat kvintu.  Zanotuju ji v C dur a ptám se, pane profesore, jsem přijatá? Hmmm…nelíbí se mu, že jsem si stupnici zvolila sama. Tak mi nějakou zadejte,  pane profesore. Inženýrskej ví prdlajs o stupnicích, a tak se vyvlíkne z konverzace tím, že zabručí něco světoborného a my se začneme smát.

       Cesta uběhla rychle a už jsme v městečku Merlo. Jakou architekturu si pro nás připravili? Cihlové i vícepatrové domy s velkými zahradami.  Obchody s nápaditými upoutávkami.

    Ale taková panaderia, ta voní…ta upoutávku nepotřebuje. Chleba a koláčky. Rozbal pytlík a dej mi ochutnat. Za El Rincon šplháme do hor. Několik zastávek a už se nemůžeme dočkat, až na profláknutém turistickém plácku zastavíme a uvidím mistra malíře, který maluje prsty na sololit olejovými nebo akrylakovými barvami. Délka realizace jednoho nápadu mu zabere asi pět minut. Neuvěřitelné. Výtvor i cena. Jen 10 pesáčů.

    O cenách keramiky ani nemluvím. Místní keramici jsou frajeři, za málo dělají originální nádhernou keramiku, žádnej kýč. Prodavač bylin se stal mým favoritem. O bylinách věděl hodně. Za tu malou chvilku jsem i stihla se ho zeptat na jméno, na bylinu salvii a ještě jsem se s Miguelem vyfotila.

V jeho stánku jsem objevila houby a tak mě zajímalo, kde tady rostou, protože kromě žampionů, jsem nikde žádné neviděla. Rostou, ale kde, to neřekl. Jen že je sušené přidávají do vína.

     Martin chce pokračovat v přesunu a vidí to na Nuno. Projíždíme Las Rosas a řidič v Renaultu na nás troubí.

Zastavujeme a on ochotně vystoupil z auta a ukázal nám, že nám nesvítí světlo. Pánové sedící u piva před místní restaurací se přidávají s varováním, že tady bychom mohli mít oplétačky s místní policií a zaplatit tučnou pokutu. Prostě tady se svítit musí. Dostali jsem informaci, kde bydlí místní elektrikář. Není doma, a tak jedeme k YPFce. Kupujeme žárovku H4. Martin a jeho ručičky. Žárovku si bravurně vymění sám. 25 pesáčů za žárovku, je slovy znalce,  za babku. Kluci říkají, že u nás za takovou cenu ji  nekoupíš.

      Jsme v Nonu. Lokalita vatterii. Zůstávám hlídat auto, kytky jsem viděla už minule.

    Vašek má na kopci premiéru, Martin je tady už potřetí. To jsou věci, minule jsme tu byli sami, teď je tu docela dost lidí, míň vody, nová cedule označující místo jako přírodní koupaliště a tím pádem, poplatek za místo. Čtu si na břehu a vidím, jak gaucho jede směrem za klukama. Nechce se mi věřit, že by je někdo prásknul, ale ano, i tady jsou místní práskači. Kluci se vrátili a hned podávali informace, jak si s majitelem kopce za řekou popovídali. Kytky nafotili. Jdeme se rochnit do řeky. Koryto řeky je pískové. Nedržíš se a proud řeky tě strhává s sebou. Zabodneš ruce do dna a voda tě začne podemílat víc a víc. Kluci končit, zavřou nám muzeum.

    Muzeum Rocsen je jedno z nejbizarnějších muzeí a v Argentině. Jeho impozantní fasádu z růžového pískovce zdobí 49 soch od pračlověka přes Krista, Archiméda, Matku Terezu, Budhu až po Che Gueváru, které ztělesňují klíčové postavy dějin, které podle majitele muzea Juana Santiaga Bouchona, změnily chod dějin.

     Majitel a zároveň správce muzea působil jako kulturní atašé na francouzské ambasádě v Buenos Aires. V jeho sbírkách je víc než 100 000 exponátů. Fosílie, mumie, hodiny, auta, kameny, fotoaparáty, brouci, motýli, věci do kuchyně, boty, šicí stroje, šaty a šperky.

    Toto muzeum má mimořádně chytře řešený systém expozic, na málo metrech je tu vše, co vás napadne. I lampa z Tesly, české Tesly. Prostě se tu nenudíte a každý čtvereční metr vás tu fascinuje.

     K večeru jedeme přes Salsacate, kde je policejní kontrola. Kluci policajtský se trochu baví nad Martinovým příjmením. Cílem dnešního dne je Villa De Soto, kemping, kde majitel nám chce nabídnout co nejlepší místo na noc. Je těžké mu vysvětli, že můj manžel nemá rád světlo, a že my prostě nemůžeme spát pod místní lucernou. Nejlepší místo pro nás je tady, kde jsme teď a basta.

29. leden 2011

     Ráno se motáme kolem přehrady Digua Pichanas. Pod přehradou se zastavíme  trochu zchladit. Buenos dias, říkáme chlapům, kteří tu do sítě chytají malé rybičky. Říkají jim pina.

 Doufám, že ta přehrada má dobrou armaturu, jinak nás to smete. Rostou tady intertexta a acanthocalycia.

      Další, pro kluky zajímavá lokalita je, kde rostou feroxy. Takovým lokalitám říkáme kaktusová zahrádka. Kluci tu poskakují od jedné kytky ke druhé. Miss kaktus Tuclame, tak kluci, která je vaše favoritka?

Přímou odpověď nedostanu. To máš jako s ženskejma, zareaguje Martin, někomu se líbí hubená a někomu tlustá. Venca se zamyslel. Člověče, snad ta moje doma, ta jedna má takové vlnité trny. Ta bude nejlepší. To mě podržte. Kaktusář je na lokalitě a vybere si podle sebe tu nejlepší kytku a zapíše ji jako typovou. Rozumíte mi, o čem mluvím? Nakonec všechny typové kytky jsou v časáku a u Venci Jiránka ve skleníku.

    Kaktusová tečka je za Embalse Cruz  Del Eje u Quilpo, kde je lokalita plná čokoládových quehlian a o několik kilometrů dál na mírném svahu, velké soliterní  i trsovité kytky bicolorů.

      V podvečer Venca definitivně opouští své gatě. Posledním místem jejich rozloučení bylo místo u masivního kůlu u plotu oddělujícího lokalitu kaktusů a cestu do Cruz del Eje.

     To by byla bomba se naložit někde do řeky. Všichni souhlasíme. Voda v řece má kolem třiceti stupňů. V té velké řece vypadáme jak tři plovoucí brka ukotvená ke dnu. Stačilo by jen trochu se uvolnit, povolit sílu v rukou a proud vody by nás začal unášet.

       Dnešní večerní spaní je malý oříšek. V Cosquin je kemp k prasknutí, lidi a auta všude. Na silnicích provoz řídí pomocníci policie. Co se tu děje? Zřejmě nějaký svátek. Martin nevěřícně kroutí hlavou a pochechtává se, když jako první uvidí nespočítatelné množství lidí stojících jeden vedle druhého v řece. Tak tady je to bez šance, rychle pryč. Rychle jedem, jednak  kvůli lidskému mraveništi a jednak pak taky kvůli Martinovu špatnému nočnímu vidění. Síla. Na cestě si splete ležícího psa s kusem hadru. Po nějaké době odbočíme z hlavní silnice a jedeme po prašce někam…tam někde Venca objeví pískovnu a vyráží směrem k ní pešky. Martine, ne každá nejkratší cesta vede k cíli. Ty jo, zastav. Vyskočím z auta a jdu se podívat. V tomto případě raději nepokračuj, čeká tě tu 4 metrový skok rovnou do pískovny. Objedeme to. Máme perfektní místo, ale jen s malým negativním detailem. Čoudící skládka odpadků. Nechci tady umřít. Nastavuju si alarm na pravidelné intervaly, abych zjistila, zda jsem ještě živá. V opačném případě alarm budíku zachrání aspoň Martina.

30. leden 2011

     Hurá nikdo není udušen, radostí si jdu zaskákat na někým vyhozenou matraci. Odjíždíme a do ohně vyhazujeme sluncem vyšisované hadry.

     Jsme už za vesnicí a podívejte. To je normální situace, prázdný kemp. Hlavní úkol dne je nechat si někde umýt auto. Zeptat se někoho, to není problém. Lidé jsou udiveni nad tím, jak někdo si chce nechat v neděli umýt auto. No dobře. Změna postupu. Hledáme benzinku s vysavačem a myčkou. A opět, není to tak jednoduché. V Čechách sice většinou každá pumpa má myčku, ale tady? Realita je trochu jiná. Konečně. Potřebujem mince, hodně mincí. Nemáme, nemáme. Slyším od prodavačů i od pracovníků benziny. Jeden mladík má sice plnou hrst mincí, ale vymění mi jenom dvě. A basta. Zřejmě se nepodíval do auta plného prachu. Na ten borčus bychom spotřebovali víc mincí z jeho ruky. Výkon vysavače na náš úklid nevyhovuje. Nevzdáváme to a makáme. Doma, v autě, je uklizeno, teď ještě exteriér. Specielní žeton vhazujeme do mycího stroje a kluci se jdou připravit k akci. Mačkám start a kluci makaj. Martin drží v ruce kartáč, Venca wapku a já mačkám čudlíky. Minutu před koncem mytí zazní signál. Z kluků se docela leje, běhaj kolem dokola. Stop, auto je jako nové. Potřebuju si odskočit na benzince, ale kam, na pány? Je tu velký provoz. Jdu poprosit toho mlaďocha, kterého jsem prosila o tisíc věcí tady. Je z nich přece nejhezčí a co víc, chválil moji španělštinu.  Usměje se a zavede mě na služební oddělení. Představíme se navzájem. Fernando, Petra.   Romantické seriálové jméno. Loučíme se dlouhým máváním.

     Honem, honem, ještě musíme zajet do hlavního města provincie Cordoba, připomíná Martin. Na cédéčka. Smůla, je neděle a většina obchodů je zavřena. Dokonce i muzea jsou zavřená, teda až na jedno, které je někde v lesíku a v průvodci radí, že není dobré tam chodit. Nebezpečné místo. Proč, to neříkají. Budeme něco jako lufťáci, kteří vyrazili do velkoměsta do obchoďáku. Místní obchoďák  jakoby z oka vypadl Paladiu. Hadry, hadry a zase hadry. Já obracím oči, Venca to vzdal po pěti minutách. Čekat na Martina ve skateshopu se mu nechtělo.

    Cédéčka volají. Každý si najdeme ten svůj regál a prohlížíme si ty lesklé placky s muzikou. Martin oslovuje argentinského kluka a chce vědět něco o argentinském metalu.  Kluk se moc nerozmýšlel a doporučil mu tři skupiny. U pokladny ještě došlo ke změně, protože majitel obchodu Martinovi zazpíval ukázku toho nejnovějšího z metálové scény,  a podle něho i samozřejmě toho nejlepšího. Řekl, the best.

     Venca se ozval po dlouhé době. A kávička nebude?  Zřejmě bude a  to poslední tady v Argentině. Malá kavárna. Prosím cafe con crema. Pánové, to je chuť a konzistence.  Martina napadlo zadat do GPSky data a podívat se do artesanů. Jdeme jak ovce, jedna za druhou. Teda všichni za GPSkou, následujeme tu technickou vymoženost. Přesouváme se do odlehlejší části města od centra, až se dostaneme ke kovovým konstrukcím. Ani noha tady. Umělci si dali pro dnešek volno. No to jsem nečekal…Martin si pochvaloval  a oslavoval ten zázračný systém navigace. Já myslela, že nečekal liduprázdné fujtajblové místo. Raději odsud vypadnem a půjdeme najít nějaké místo na poslední noc. Našla jsem něco zajímavého v průvodci. 10 km od centra je místo General San Martin, kde je kemp. Zeptáme se a budeme tam co by dup. Jenže nikdo o tomto místě nemá ani páru.

    Starší pán u pumpy pokyvuje hlavou a říká, že máme dobrý směr, ale je to asi 30 km. Kolik kilometrů od centra? Ani mi nemluv. Zastavujeme  na kraji městečka v info centru. V budově zahlédnu mladou holku, tak vyšleme Martina, ať si hoch taky něco užije. Z jejich pohledů je vidět, že jsou v dobrém rozmaru, culí se jeden na druhého. Martin nese prospekty a prý mu dala i privátní číslo. Jak znám Martina, určitě ji odhadoval míry přes prsa a přes zadek. Nemysleli jsme si, že je to tak velká turistická oblast. Turistická je, ale zase pro nás Čechůny, nepřijatelná zavírací doba v neděli. Obchod na cédéčka Martin nenavštíví, tak se těšil.             Uvelebíme se v kempu a naplánujeme si poslední večeři ve městě.  

     U parillady seňor ukazuje na hodinky, z jeho gesta jsem nepochopila, zda je ještě brzo nebo už pozdě. Míjíme restaurace kolem silnice, a pokud se stane, že někde je otevřeno, Vašek vyráží na průzkum. To je hrozný, tady snad nikde nevaří. Tradice poslední večeře je tradice. Musíme si jít někam sednout. Tak třeba tady do té. Kluci si objednali carne, ale něco na způsob hamburgerů a La America.

 Já zvolila sladké jídlo, tradiční pro tuto oblast.  Servírka se vrátila a vysvětlovala, že vlastně z toho, co je uvedeno v menu, mají jen zmrzlinu.  Přišla ještě jednou a nabízela omezený sortiment ve výběru příchutí zmrzliny. Kluci se nacpali, to je pravda. Nemám ráda ty přiblblé triky restaurací postavit na stůl talířek s burákama.  Raději zaplatíme. Účet Martin zaokrouhlil a řekl noventa. Dal jí stovku a od té doby servírku už neviděl. Kašlem na to a vypadnem.

     Velká noc v kempu před odjezdem. Velká očista začala. Ale copak, teče jen horká voda.  Bomba. Budu statečná, nevzdám to.  Budu se sprchovat u podlahy, tam proud vody dorazí už chladnější. Sice ještě několikrát otočím kohoutkem na studenou vodu, ale ani kapka. V noci začal pěknej slejvák a auta z okolí začala odjíždět z kempu. Asi mají sjeté pneumatiky a bojí se, že nevyšplhají do kopce. Ráno neteče voda.

Vyždímáváme poslední kapky vody z hydrantů na nejníže situovaných místech. Máme vše sbaleno. Venca, ten se nezdá.  Má obchodního ducha, kluk jeden inženýrská. Prodal vařič i s kastrolem majiteli kempu za dvacet pesáčů.

     Říká se, jednou jsi dole, jednou si nahoře. Nejde o žádný fatální zvrat, ale o malé průšvihy, které  tak trochu znepříjemní iluzi nebo stav pohody. Čekáme na letišti docela dlouhou dobu na někoho, kdo si přijde pro auto. Claudia doráží pozdě s tím, že na nás čekala v letištní hale. Tyhle výmysly ženských nějak neřeším. Obchází auto a ukáže prstem na zadní sedačku. A co ta špína? Účtuju 35 pesáčů za znečištění. Fajn.  Papíry od vozu jsou tady. A kde je malý techničák? Jaký malý techničák? Vysvětluju, že jsem žádný neviděla, žádný nedostala a tím pádem ho taky nemohla ztratit. Dala mi k telefonu její kolegyni, která mi techničák údajně osobně předávala. Kecka jedna. Como??? Ta mele a mele a mele, skočím jí do hovoru s tím, že ona dobře ví, že jsme se viděli na vzdálenost pěti metrů. Ta čůza ho ztratila sama a potřebuje to na někoho hodit. Mele a zase mele, samozřejmě španělsky. Ruku přesouvám do polohy podél těla a po nějaké době vracím mobil Claudii. Další kolo mám se šéfem. Jsou jak ovádi. Nepřestanou, pokud se nenapijou. Nedostala jsem techničák, neviděla jsem techničák, neztratila jsem techničák, nevím, jak vypadá. Vysvětluju i to, že nás policie zastavila asi desetkrát a nikdy žádný malý techničák nechtěla. Tak prej mi ho vzali policajti, zkouší na mě. To určitě. Ještě k tomu policajti. Tak už to konečně vybal, myslím si. Za kolik? Rozloučili jsme se s tím, že pošle maila. Neposlal, jen si strhnul prachy.

     Nejdražší duplikát techničáku na světě. Chudák Venca, měl smutný oči, prachy mu odblokují, až se to všechno dá do pořádku. Poslední slova byla…Claudie nejsem žádnej idiot. Objala jsem ji, poděkovala a zamávala na cestu.

    V hale Vaška napadlo si zvážit tašku. Jsem v pohodě říkal, vejdu se do limitu. Martin má obavu, že jeho zavazadlo má kila navíc. Taky ano. Rychle přehazuje nějaké věci ke mně. Letenky máme, jdeme se odbavit. Seňor Jiranek. Výzva. Zblbli letenky, či co? Venco počkáme na tebe. Za deset minut. Tvrdik, Tvrdikova, slyším z místního rozhlasu. Stále jsme přesvědčeni, že jde o nějaký error na letenkách. Ale ouha. Kontrola zavazadel. Cestu nám zpříjemňuje anglickou konverzací letecký personál. Nic se neděje, jde o rutinní leteckou kontrolu zavazadel. Kam nás to vedou? A Venca je tady. Na letištní ploše, blízko u letadla, pod jakousi střechou. Scéna jak z filmu, kde hledají pašeráky drog. Taky, že je hledají, ale nenajdou, protože jen blázen se vrátí pro kufr s drogama. Zdrhli. Jejich kufry a naše kufry vedle sebe. Vlčák cvičený na vyhledávání drog obíhá kolem zavazadel. První jde na řadu Vašek. Jak precizně měl červeným obinadlem svázané dohromady svoje tašky. Jeho práce zničena. Policajt v rukavičkách rozřeže igelit kolem tašek a za asistence Vaška se pouští do prohlížení zavazadla. Kdo bude další? Martin se tak na mě podíval a řekl, půjdu první, abychom měli čas se rozloučit. Jdu já. Mrsknu tašku na stůl jako první. Za námi pobíhá asi deset lidí z protidrogového a všechno fotí. Spacák mám tak smotaný, že si mysleli, že v něm něco mám. Nic. Ty šutry??? Vím, že se nemaj vozit, ale to je moje posedlost si nějakej přivézt domů. Měla bych oprášit šutrlologii. Jednou seberu drahokam a bude průšvih. Protentokrát bezcenní jedinci. K bylině salvii jen přivoněl a vrátil ji nazpátek. Kuličky čaje trochu přehazoval…vlastně rozbaloval jednu věc za druhou. Pěkně jsem si vše zabalila na cestu a docela mu to zabralo dlouhou dobu. Na Martina mu zřejmě nezbyl čas. Byli jsme všichni propuštěni a přednostně nás znovu odvedli na přemotání zavazadel igelitem, tentokrát na účet podniku. Rychle poprosit lidi ve frontě u odbavení o laskavost je předběhnout , pak si to konečně namířit ke gejtu a usadit se do letadla. 

    Kdepak dvě sedadla sama pro sebe. Sedím vedle Marina, Venca za náma. Je dobré se na něco těšit. Těšili jsme se, až budeme konečně zase v Argentině a teď se zase těšíme, až budeme doma. Venca hodně, hlavně na Janu. Já strašně na mímo a Martin? Taky, ale určitě by na jihu zůstal o něco dýl. Jak říká sám, on ty sračky, tím myslí charakter  počasí, do kterého přilétneme, fakt nemusí. Nebude to zas tak rychle, protože máme mezipřistání v Madridu a několik hodin čas. Kluky napadlo se podívat metrem do centra  města. Na několik hodin opouštíme letištní plochu  a vydáváme se nasáknout atmosféru hlavního města.

Konečně Praha. Malý teplotní šok z plus třiceti na mínus deset.

 Všude hezky, doma nejlíp…teplo domova…naštípat dříví, zatopit v krbu a na Argentinu budem jen zase vzpomínat.

přechod na část:   1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14