|
20.
ledna 2011 ...
20. leden 2011
Takové počasí, tak to opravdu nikdo nečekal. Mlha, žádné
šimrání sluníčka do stanu. Začíná i trochu krápat. Kolibřík!
Kolibříku, co ty tady děláš v tomto psím počasí? Zřejmě kapky
deště dopadající na kvetoucí keře zintenzivněly vůni květů a
kolibřík i přes nástrahy deště a větru jsem doletěl.
Na druhou stranu si musíme přiznat, že jsme trochu podcenili
nocování v horách. Přeci každé ráno jsme se dívali do hor a
zaznamenali jsme, že kopce jsou ponořené do mlhy i deště, mlhového
oparu.
Déšť nabírá na síle. Poprvé si oblékám vojenské pončo. Martin
rychle zavelí k odchodu na lokalitu. Rychle bez jakéhokoliv slova
protestu vyrážíme. Podle kluků, Martina a Vaška, jsme viděli
carminanta, podle kluků z minulé výpravy se jedná o lokalitu
tillian. Z Vaška tahám více informací o této kytce, abych byla i
v obraze já. Je fakt, jedna z kytek má tmavší otrnění, ale co
naplat i po odborném výkladu jsem z toho jelen. Kluci, ti to vidí
každý po svém. Je to jen takové malé velké klučičí trumfování.
Tak už je to pěkný chcavec, rychle dolů. Voda se valí tou
nejkratší cestou a vymílá desítky dalších cest a cestiček. Kůň
samotář začne trochu jančit před autem. Co tady děláš? Na jílovém
podkladu mu trochu ujely nohy, přestala jsem dýchat, ale vybral
to. Může kůň sebou seknout? Au!
Naše konverzace při soustředění se na jízdu docela zamrzla.
Dole leje taky. Jsme moc rádi, že jsme se dostali dolů a
v pořádku. Cestou do města Pomán míjíme skupinky gaučů na koních.
Napadá mě, že důvodem jejich cesty může být i nějaká oslava. Město
se opravdu na oslavu připravuje už od rána. Je škoda, že odjíždíme
a oslavy propuknou až večer.
V místní cukrárně se Martinovy protáčejí oči nad sortimentem
sladkostí. To je výběr. K svačině jsme koupili malé bagety plněné
sýrem a salámem. Ty křupou. Kluci jsou docela dost promoklí, já
mám jen boty nasáklé vodou z hor. Zebou mě nožičky, drkotavě
oznamuje Venca zezadu a Martin od vedle a mě zase ručičky.
Pustíme topení v autě, ať se hadérky usuší. To to topí a já z toho
horka asi usnu. Neusnu, to je zajímavý úkaz. Jak to popsat? Je
to jak když projíždíte branou. Před branou leje a za branou je
sucho.
U Alpasinche, Sierra De Velasco, máme zastávku na polycefala.
Procházíme částí saliny.
Je to taková vrstevnatá krusta pokrytá krystaly a krystalky soli.
Boty se při chůzi zabořují, je slyšet netypické praskání.
Polycefala jsou tu míň i víc otrněná, rostou ve skupinách i
soliterně.
El Pituil, tady už jsem byla, tady už to poznávám. Rychle
najít rhodanthera, pak se vrhnout na kameny. Velký lán kamenů,
nepřeberných velikostí a barev.
Mě okouzlují tmavě lahvové s tmavší kresbou, Martin hledá potěšení
v teplých barvách. Mám nutkání sem přistavit přívěs. Pokochám se
a můžu si odvést třeba plný náklaďák, ale vzpomínek.
Lokalita Guandacol ukazuje docela hodně vytrněné kytky
rostoucí na skále tvořené z ostrých kamenných bloků.
Při focení jsem se uvelebila do tučnolisté kytky a to jsem se
divila, jak zeleň se přilípla na gatě jako žvýkačka. Dobrý nápad
to využít jako zelené přírodní barvivo. Barví hned a dokonale.
Ještěrka vylezla ze svého úkrytu a podivovala se, kdopak je to
tady taky v zeleném šatu? Hodná holka, udělala mi kompozičně pěkný
záběr.
Je zajímavé kolik stromů ořešáku v této provincii roste. Za
vesnicí Plaza Vieja vystupuje pískovcová skála. Postupně v každé
části skály hledám nějaké obrazce nebo útvary. Fantazie asi nejvíc
zapracovala u jednoho místa, kde jsem si vykreslila hrad a pod
hradem podobiznu Karla IV.
Ve vesnici Vašek zmerčil ceduli camping, tak se jedem
podívat, jak to tam vypadá. Dobře, zůstáváme. To je pohostinnost,
majitel zatápí pod kotlem a ohřívá vodu do sprchy. Máme jen jeden
klíč od sprch. Tyto sprchy jsou jen pro turisty, poznamenal
majitel. Asi mě maj zas za chlapa, nebo si myslí, že kdo je
v sukni, nemá nárok, a klukům dal klíč jen od sprch pro pány. Za
ty roky jsem tak otrlá, že nemám problém jít kamkoliv. V kempu se
rozjíždí zábava a muzika je na plné pecky. Omladina se shlukla
k jednomu stolu, všichni popíjejí pivko i víno a občas si i
zatancují.
Jeden z nich, takovej tmavej kluk asi kolem 25, přišel
k našemu stolu a nabídl nám víno z jejich vinice. Argentinci, jak
říkal, jsou velmi pohostinní a je to pro ně normální se takto
skamarádit. Přišli i další dva. Později mi došlo, že ten z těch
dvou, je vlastně žena. Říkala, že studuje angličtinu a bude
profesorka na škole. Myslela jsem, že mi přeloží to, co drmolí
její opilý kamarád, ale kdepak. Je expertka maximálně na hi and
bye.
Martin něco zamumlal o tom, že když Venca má trn v noze, tak
ho operuju a když on má trn v ruce, tak si ho musí vytrhnout sám.
To je normální Martínku, konstatuje suše Véna. Lepší je se neptat,
jak to myslel? Citlivější povahy potřebujou víc péče. Mohlo by
stát, že by se chtěli nechat odvést do sanatoria a potom bychom
nemohli pokračovat v naší cestě. A ty Martínku, ty jsi silný muž a
dobře víš, že s takovejma prkotinam se nezabýváme. Ale co. Dám ti
na to zázračnou mastičku taky.
Kemp najednou rychle ztichnul. To je divný. Zřejmě majitel je
všechny rozehnal domů, protože Martin se zmínil, že muziku v noci
nemá rád. Konec zábavy, turisti se musí vyspat. Tak dobrou, opět
pod oblohou plnou hvězd.
21. leden 2011
Během noci se nic mimořádného nestalo, jen čokl nám
označkoval stan. Kluci to nebyli, na noc mají pevné alibi. Ráno
projíždíme klidným a slunečným městem Famatima. Obchody se teprve
otevírají. Na náměstí je kavárnička, útulné místo, ale ta bude
otevřená až odpoledne. Smůla. Je až neuvěřitelné, jak si vyhráli
se stavbou kapličky s oválných balvanů. Kulová klenba, dvě malé
boční lodě, smekám.
Směrem do města skupinky dělňasů staví opět z kamenů obvodové
opěrné zídky podél chodníků. Směřujeme na Los Corrales. To jsou
věci, jak ten Pepa může vyšťourat nějakou lokalitu. Martin míní,
že možná i vodítkem, jak najít cestu do hor, je vybudovaný systém
kanálů svádějících vodu z hor. Ve výšce 2600 metrů, za odbočkou na
La Mejita, se nám ukazují ritteriana.
Na této lokalitě usuzuju, že pokud kytka roste blízko keře, tak má
epidermis zelenou.
Pokud roste v sousedství kamenů nebo se schovává pod keřem je
s epidermis hnědou.
Kytky nekytky. Mě tu fascinují velké černě kovově se
lesknoucí lávové kameny. Už jsem jak Martin, hledám kaktus a
nevnímám škrábající keře do nohou. Z opuncií, z těch mám respekt.
Měli bychom vyzkoušet džem z opuncií, co ty na to Petro? Proč ne?
Ale to je čirý kanibalismus, píchne si Vašek. Po chvilce ho
začínají studit kolena. Sáhnu do batohu pro opodeldok a nabízím ho
Vaškovi. Chvíli se ošívá, ale pak si dá říct a namaže si kolena
obě. Chápu, opodeldok je pro Švejka. Jó tak dík a namaž taky
Martínka, ať nežárlí. Mažu teda i pod volantem Martinova kolena.
Lazaret je kompletní.
Před námi jede auto s amplionem a vyvolává, kupte si
melouny. Předjedeme ho a meloun si koupíme. Velký žlutý meloun.
Chuťové buňky pokřikují, chceme ochutnat. Tak proč nezastavit a
neochutnat. Už po prvním řezu vyskočí z melounu svěží sladká
vůně. Zakousnu se a chuť, kterou právě zaregistrovaly moje
receptory je nepopsatelná. Melouny doma z dovozu. Nebe a dudy,
slovy klasika.
Využijeme krátké zastávky a vyběhneme na kopec na ritteriana.
Kytky jsou míň otrněné, zelenější a i víc napité, narozdíl od
kytek, které jsme doposud viděli. Vracíme se zpět od Famatimy.
Kavárnu už otevřeli. Příjemné posezení v horkém odpoledni.
Vjíždíme do Cuesta Guanchin.
V 1800 metrech na vrcholku z jednoho z kopců fotíme hodně kytek.
Jen tak z tréninku prozkoumávám okolní kopce. Guanchinense? Ani
náhodou. Kluci, to co našli oni, o tom míní, že je to ritterianum.
Cuesta De Miranda. Červené skály.
Pod tou skálou, kde proud řeky syčí…tak tam, tam jsme se zase
čvachtali.
Po Camino Del Inca stoupáme výš a výš za stálého obdivování
krajiny. Ještě se nikdy nestalo, aby se sesunul kousek skály
několik sekund před naším nosem. Tak napíšu, že se to stalo právě
dneska. Zastavit se na vyhlídce a přímý pohled do rokle, to pro mě
není nic příjemného. 2020 metrů a kluci jdou na lokalitu. Martin
je překvapený, fakt se diví tomu, kolik kytek tu ubylo. Dva roky
je dlouhá nebo krátká doba? Třeba ten dědula, co tu bydlí se
rozhodl tuto lokalitu vymazat ze seznamu kaktusářů a postupně
kytky likviduje. Už má dost těch výprav po jeho pozemku. Kluci se
vracejí a Venca si vybral docela krkolomný sestup. Vašku, to je
docela riskantní, volám na něj, chceš se slaňovat? Raději se vrať.
Z chalupy vybíhá kluk, tak rychle, že v prvním okamžiku jsem
myslela, že jde Vencu zastřelit. Mával rukama a skákal nahoru
dolů, přebíhal ze strany na stranu. Ukazoval Vaškovi cestu a stále
pak ještě mával na pozdrav.
Martin řídí a sleduje svahy kopců z okénka, neboť na nás
jednak není spoleh, a za druhé stejně nic nevidíme. 1730 metrů a
řidič sešlapuje brzdu. Zpátečka 5 metrů, bere foťák a skoky
kamzíka vyskakuje k vrcholu skal. To my rozumní, okukujeme skálu v
nižších polohách. Sedm plochých červených schodů Martinovy slávy.
Cuesta Las Trancas a jeho guanchinense. Chlapec, ten jen září.
Večer stavíme stany v národním parku Talampaya. V recepci
jsme potkali jednu rodinku z jihu Argentiny. Stále se na něco
ptala. Tomu čemu jsem rozuměla, tak to byly samé ptákoviny. Bylo
zřejmě štěstí, že jsem nerozuměla všemu. Správce naslouchal docela
trpělivě. Kam máme dávat odpadky? Co budeme dělat, pokud bude
pršet. Proč je tam ta velká cedule? Vím, že je neslušné vstupovat
do řeči, ale vstoupila jsem. Prosím vás, můžeme si vzít pro naše
stany čísla 7 a 6? Děkuju a zítra v osm na recepci. V devět je
odjezd. My spáči si nařídíme budíka.
|
