|
12.12.2008
Dnes nás čeká nezajímavý
přesun do hlavního města.
Odlétáme až 15.prosince a
tak budeme mít celé dva dni na prohlídku města. Silnice se
postupně mění na širokou, 6-ti proudovou dálnici. Na mýtných
bránách platíme několikrát poplatek, než se nám podaří odbočit na
okrajovou čtvrť blízko letiště s honosným jménem Monte Grande, kde
by jsme se rádi, stejně jako pří poslední cestě ubytovali. Na
příjezdové cestě míjíme plno krásných hotelů, všechny jsou však
bohužel hodinové. V centru nalézáme hotel, kde jsme trávili
poslední noc loni, ale bohužel žádné volné místo. Už mě napadá, že
se budeme muset přesunout někam do centra, kde snad bude lepší
situace než tady u letiště. Při výjezdu si však naštěstí všimnu „hotelerie“,
hotelové školy, kde dnes právě končí školní rok. Ochotná paní
ředitelka nám dává kontakt na soukromý penzion, kde se prý
dohodneme. Přes drobné problémy ten dům brzy nalézáme. Seňoře,
která přichází k automatické bráně, podám vizitku a říkám, kdo nás
posílá. S úsměvem nás zve dál.
Všude kamery, u
automatické brány slouží vrátný, za krásnou vilou čistý zahradní
bazén. Na Argentinu úplně jiný svět. Je to docela šok, překulit
se ze stanu do apartmánu, kde je v koutě veliká plazmová televize
a v koupelně pozlacené kohoutky a vířivá vana.
100 USD za apartmán na
jeden den je sice na argentínské poměry hodně, ale je to jen na
tři noci a bude to pěkné zakončení našeho pobytu. Po zabydlení se
vydáváme do známé restaurace na výbornou parillu. Jsme tady sice
první hosté, ale během krátké chvilky je zde plno. Do penzionu se
vracíme až pozdě večer.
13.12.2008
Dnešní den máme vyhrazen
prohlídce známých míst v Buenos Aires. Město založily v roce 1536
Španělé. Pro nájezdy indiánů však brzy museli toto místo opustit.
V roce 1580 se vracejí, ale obec má jen asi 600 stálých obyvatel.
Čtvrť La Boca je
bohužel až na druhé straně velkoměsta, která má v současné době
více než 3 miliony obyvatel. Z naší čtvrti nás vyvádí mladý pár
s pěkným sporťákem, který jede stejným směrem. Naštěstí průjezd
městem je už bez problému. Hlavní průjezdné komunikace mají až 10
pruhů v jednom směru. U stadionu Boca Juniors, sjíždíme a
parkujeme přímo u nábřeží, odkud je to do centra tanga jen
několik set metrů. Nápadné jsou zejména barevné domy, postaveny ve
španělském koloniálním stylu.
Říká se, že přístavní
dělníci si z nátěrů lodí v docích nosili domů zbytky barev,
kterými své domky natírali.
Postupně z této uličky,
která se jmenuje Caminito (cestička), vznikla známá turistická
atrakce. Před restauracemi jsou podia, kde hraje živá hudba a
tančí se ukázky tanga a ostatních argentinských tanců.
Restauratéři tak lákají
návštěvníky k posezení do svým podniků. Mladí tanečníci
odchytávají turisty a za mírný poplatek se s nimi fotí v polohách,
které jsou pro tango typické. Další dvě uličky a nábřeží je plné
prodavačů upomínkových předmětů.
Cementário de la
Recoleta, je starý městský hřbitov, kde je kromě jiných známých
osobností hrob Evity Peron.
Celý hřbitov má tvary
hrobek připomínat domy v Buenos Aires.
Jelikož ty domy v městě
neznám, tak to nemohu posoudit. V parku před hřbitovem je opět
plno stánků se suvenýry. Při přejezdu do čtvrti Palermo, která je
jen asi 4 km od hřbitova, si všímáme muzea umění a rozhodujeme se
sem vrátit.
V Palermu navštěvujeme
botanickou zahradu, ale jsme zklamáni pěstovanými rostlinami. Celá
zahrada spíše připomíná městský park. Vracíme se do muzea, kde je
zejména pěkná expozice jihoamerického moderního umění. Vstup je
opět volný.
14.12.2008
Na dnešní den se
těším, protože máme dojednánu setkání s největším argentinským
gymnofilem. Schůzku nám telefonicky dohodla majitelka penzionu La
Casa, Maria Rafaela.
Schůzka je sjednaná na 3
hodinu, a tak máme dost času na prohlídku centra Monte Grande a
kompletního umytí našeho vozu, za které platíme s odůvodněním, že
je sobota 30 AP. Gymnofil se jmenuje Ariel Peňal a bydlí v San
Miguel, což je opět na druhé straně Buenos Aires. Cestování
v městě nám už nedělá problémy, a tak jsme v čas na sjednaném
místě v pizzerii u Kauflandu. Bohužel se nám nepodaří se potkat.
Zkoušíme volat telefonem do bytu, ale bohužel máme špatné číslo.
Po návratu do penzionu nám majitelka říká, že pan Peňal už volal,
že na místě byl a nás nikde neviděl. Ověřujeme, že jsme opravdu
byli na správném místě. No snad se to povede příště, protože
kolekci 2000 gymnocalycií v podání argentinského pěstitele, bych
rád viděl.
15.- 16.12.2008
Po vydatné snídani
balíme a celé dopoledne se válíme u zahradního bazénu. V jednu
hodinu se loučíme a přesouváme na letiště, kde máme ve 3 hodiny
schůzku se zástupcem rentacaru. Bohužel se nikdo nedostavil. Když
voláme do půjčovny, tak se dovídáme, že máme nechat auto na
parkovišti a že si ho zítra vyzvednou. Klíčky mají náhradní.
Raději vše nafotím, pro případ, že by auto někdo ukradl.
Toto je další příklad
typického argentinského jednání. Jelikož končí náš pobyt, tak je
nám to už jedno. Při odbavení se dovídáme, že náš let do San Paulo
bude mít zpoždění . Lehce si spočítáme, že navazující let do
Frankfurtu se nám už nepodaří stihnout. Naštěstí nás předávají
pracovníkům Lufthansy, kteří pro nás mají volná místa v přímém
letu, který odlétá až v 22.50 hod.
Ve Frankfurtu nám bez
problémů vydávají nové letenky do Vídně. Čas odletu je však jen
za 20 minut. Dobíháme až když už jsou dveře letadla zavřené, ale
pracovnice u odbavení ještě volá do letadla, a tak nastupujeme a
za půl hodiny jsme na mezinárodním letišti ve Vídni. Je vcelku
přirozené, že po takových změnách nám nepřiletěly zavazadla.
Vypisujeme reklamační protokol a jsme ujištěni, že zítra nám
zavazadla přiveze služba letiště až domů. Jsem mile překvapen,
když se to později opravdu stane. Máme štěstí, protože poslední
autobus společnosti Student agency, který jede přímo do Prahy, má
volná místa a za čtyři hodiny už vystupujeme v Praze na Florenci.
Tak jsme zase doma. Naštěstí vánoční pečivo je už doma napečeno a
tak zbývá jen ozdobit stromeček a zabalit dříve nakoupené dárky.
|
