9.11.2008

   Ráno, po klidné noci v hotelu vyrážíme za pověstnou faunou na poloostrov Peninsula Valdes.

Za vjezd do této přírodní rezervace se platí 45 peso za osobu a ještě nějaké drobné za auto. Rozhodně to ale stojí za to.  Až do velrybářské osady  Puerto Pyramide vede krásná asfaltka. Toto městečko je známé, že se odtud vyjíždí pozorovat velryby. Zájemci se ubytují v místních hotelích a nahlásí svůj zájem v několika místních firmách, které se tímto zabývají. Po objevení kytovců, kteří se v těchto vodách vyskytují až do konce prosince, se turistům nasadí oranžové vesty a může se vyrazit. Jak dlouho se na to musí čekat nevím, ale musím uznat, že toto místečko  je velmi příjemné a strávit zde několik dnů, muže být docela dobrý zážitek. Ne však pro kaktusářské šílence, kteří již spěchají na další lokality svých oblíbených rostlin. V krásné kavárničce si dáváme kafčo a po nákupu suvenýrů vyrážíme na obhlídku poloostrova. Prašky jsou perfektně upravené, a tak nic nebrání tomu, si to frčet i stodvacítkou.

    Náš první cíl je jihovýchodní cíp poloostrova Punta Delgáda, kde jsou dle propagačních materiálů a internetu pláže s Rypoušem sloním. Cestou se ještě zastavuje na jídlo u malé saliny. Nevydržím a jdu obhlédnou nízké keříky buše vedle cesty. Dlouho nemohu nic najít, a v okamžiku, kdy se na mě směje krásný exemplář G. chubutense, zastavuju na prašce auto. Asi nějaký správce rezervace mě upozorňuje, že se můžeme pohybovat jen po cestách, a pokud možno zastavovat jen na vyhrazených místech. Po jeho odjezdu, přesto, že to bylo nějakých 20 m od silnici, se mi již nedaří tuto rostlinu nalézt, abych si ji mohl nafotit. Po příjezdu na Punta Delgáda zajíždíme na malé parkoviště u vysokého útesu. Jdeme pár metrů k zábradlí. Pod námi šumí Atlantik. Na pláži se vyvaluje rodinka rypouše a přesto, že jsme vzdáleni asi 50 m, je bezpečně vidět, jak nás samec svýma velikýma očima pozoruje a funí.

 Jsme zde sami. Vyhlídka je ale pozorována kamerou, která je asi svedena do hotýlku kousek odtud. Ty tam jsou doby, kde se mohlo volně pohybovat mezi zvířaty na pláži. Přesto je ale krásný pocit, vidět tyto kolosy ve volné přírodě. Je pozdní odpoledne. Na poloostrově se nesmí stanovat, a tak raději vyrážíme. Rozhodujeme se objet celý poloostrov, a to je ještě asi 150 km po praškách. Další zastávka je na Tučnáka magallenského, který jako jeden z mála tučňáků hnízdí v norách na pláži.

 Jelikož tyto ptáci nemají žádné špatné zkušenosti s lidmi, tak si je můžeme nafotit úplně z blízka. Další zastávka je opět na rypouších na opačné straně poloostrova, na místě zvaném Punta Norte. Zde už je strážní věž a ochrana nás bedlivě pozoruje. Zde se mi také podaří nafotit svého první pásovce, který je ale ochočený a pravděpodobně se naučil žebrat jídlo u turistů. Při návratu ještě fotíme lamy vikuňi a pštrosy nandu, kterých je tady také hodně. 

     Vracíme se na Ruta 40. V místě, kde by jsme měli odbočit na Ruta 4, vedoucí napříč Argentinou k chilské hranici a národním parkům, se  cesta bohužel opravuje, a tak to musíme objet opět přes Treléw. Po pár km odbočujeme  na prašku a asi po 30, již prakticky za tmy nalézáme šikovné místečko vedle silnice na přenocování. Myslíme si, že na nás není vidět a že o nás nikdo neví. Hned druhý den se ukáže, jak je tento názor v celé Jižní Americe naivní.

 10.11.2008

 Vyrážíme směr Telsen a po několika desítkách kilometrů zastavujeme u malého pohoříčka Sierra Chata. Podloží je z rozpadavé horniny. Postupně nalézáme G. chubutense MT 08-331, Austrocactus patagonicus, Tephrocactus darwini a Maihuenii patagonicu. Před Telsen ještě zastavujeme na místě, kde je nějaký pomníček u malého statku. Za sklem jsou hračky, cigarety a nějaké fotky. Bude to něco asi jako naše boží muka u cesty. Po návratu to budeme muset u Petřinýho učitele argentinské španělštiny pořádně zjistit. Po příjezdu do městečka se zastavujeme v místním obchodě, který nás, ostatně jako většina obchodů v Patagonii, překvapuje dobrým výběrem potravin. Co nás taky překvapilo je, že majitel obchodu si nás všimnul na místě našeho“ ukrytého“ nocování, vzdáleném 150 km  od tohoto městečka, a ihned po vstupu do krámu nám to s radostí sdělil. No, jsou to tu liduprázdné končiny a každý cizinec je tady ihned podezřelý. V místní traktorové stanici nabíráme naftu a ihned za městečkem v místě našeho oběda, prověřujeme skálu napravo u cesty. Jsou zde veliká množství světlotrných i tmavotrných austrocactusů.

    Další cesta směřuje na Gan Gan. Musím přiznat, že mě celý přejezd vnitrozemím příjemně překvapil. Je zde nádherná pouštní květena a plno zvířat. Zejména jsem si oblíbil pásovce.

 Toto zvířátko se dá doběhnou a to mi vyhovuje. Jak zjistí, že mi neuteče, tak se začne ihned zahrabávat do pískového podloží. Lamu a pštrosa a polodivoké koně opravdu nedoběhnu,  i kdybych se přetrhnul. Před Paso del Sapo nalézáme vhodné místo k nocování .

 11.11.2008

 Noc byla opět chladná, ale jasná obloha napovídá, že přes den to bude úplně jinak. Vyrážíme a u Rio Chubut fotíme obrovské trsy kvetoucích tephrocactusů.

 Okolí je zde už hornaté a je vidět, že Andy jsou už nedaleko. Všude v okolí se mají vyskytovat acháty, ale bohužel nikdo z nás není specialista na polodrahokamy. Poznat achátovou pecku od oblázku je pro amatéra opravdu nemožné, a tak se raději věnujeme kaktusům. V Guaaljaina se  ptáme na cestu do Esquel. Musíme se vrátit na začátek osady, protože  praška to celé objíždí. Asi proto, aby se jim neprášilo na náměstí. Docela to chápu. Kousek za městečkem je most přes čisté Rio Negro a za ním travnatý plácek, vhodný k polední siestě spojené s koupelí. Také toho náležitě využíváme.

    Po občerstvení nás čeká jediná dnešní lokalita Gualjaina, 20 km západně. Ta však stojí za to.

 S prvními pohledy na zasněžené Andy nalézáme bohatou populaci Pterocactus reticulatus.

 Tyto rostliny žijí v tomto drsném prostředí prakticky pod zemí. Jen článek s poupětem a případně s květem nám dává možnost tyto rostliny najít.

  Před Esquel je první policejní kontrola. Využíváme možnosti se podívat na pro nás specifický argentinský hřbitov. Po chvíli nás jde raději okouknou správce hřbitova, co tam asi ty cizinci dělají.? Když vidí, že jen fotografujeme, tak nás nechá na pokoji. U kasáren si fotografujeme vojenské vozidla a děla, nad historická? Petra nastudovala v průvodci, že je zde muzeum národopisné a muzeum železnice.

 Co se týče toho prvního, byla na adrese udané v průvodci  jen radnice.  Trochu kultury nemůže rozhodně škodit, a tak vyrážíme znovu k policejnímu stanovišti, kde nám určitě poradí, kde je to druhé. Muzeum sice nalézáme, ale je už bohužel  zavřené, a tak vyrážíme do prvního národní parku Los Alerces.

  První značená  cesta  je slepá a končí závalem za mostem. Musíme to objet přes Trevelin. Brzy přijíždíme před bránu do parku, bohužel se po cestě  žádné vhodné místo pro dva stany nenašlo. V parku to asi nebude možné , a tak je pro nás jediná možnost se zeptat v domku před branou, jestli by nám to neumožnili tam. Radost nám udělalo ubezpečení, že to nebude vůbec problém. Rádi za tuto službu zaplatíme. O tom nechtěl majitel ale ani slyšet, a tak po mém naléhání řekl, že udělá večeři a tu mu zaplatíme. Postavily jsme stany a čekali co se bude dít.

 Když se začali sjíždět příbuzný, bylo mi jasné, že to bude nějaká větší akce. To jsme ještě nevěděli, že zabili krávu. Tak ta příprava večere chvíli  trvala. Nakonec to byla krásná akce,  při které se nejenom jedla parilla a pilo pivo a česká slivovice, ale i hrálo na kytaru, zpívaly národní písně jednotlivých provincií a i tancovalo. Jedna provincie má dokonce za národní tanec naší polku. Tak nevím, kde to vzniklo dříve, ale asi to sem zatáhli Španělé v době kolonizace Argentiny. Mladý Luis je členem folklorního souboru, a tak to mělo úroveň. Ještě jsme si odnesli CD s jeho zpěvem. Byl docela problém jim vnutit nějaké peníze. Už jsem tušil, co bude druhý den následovat.