|
18.11.2008
Vstáváme poměrně brzo.
Dnes nás čeká další z lákadel této cesty. Nejde o nic jiného, než
návštěvu nejvyšší hory Jižní Ameriky s těžko vyslovitelným
Aconcagua /6950 m/n/m/. Vracíme se do Cacheuta, kde je ihned za
thermas bohužel závora. Včera jsme si toho vůbec nevšimli. Voják ,
který zde hlídá, nám říká, že je cesta otevřena jen v určité
hodiny a dny. Na to, že by se nechal uplatit a nebo ukecat
rozhodně nevypadá. Musíme se vrátit do Luchan a najet na Ruta č.7,
která vede přes Uspallata do Chile. Překvapuje mě, jaký je zde
provoz kamiónů, ale je to asi jediné vyasfaltované spojení
s Chile. Postupně zastavujeme a fotíme nádherné přírodní scenérie.
Po 150 km je vjezd do Parque Provinciál Aconcagua. Po zaplacení
mírného poplatku za vjezd i vstup, najíždíme na horskou asfaltku.
Asi po 300 metrech je parkoviště a dál už to jde jenom pěšky. Je
zde také v provozu helikoptéra, která akorát přiváží v síti nějaký
náklad. Myslím, že také podniká vyhlídkové trasy s bohatší
klientelou. My chudší se vydáváme na kratší vyhlídkovou značenou
trasu.
Měl jsem představu, že se
dostaneme autem alespoň do 4000 m, a pak ještě kousek pěšky. Místo
je však z důvodů nádherných pohledů na horu zvoleno dobře.
Rozhodně máme štěstí, protože hora je prý většinou zahalena do
mlžného oparu. Nám ale svítí sluníčko a je skoro jasno.
Lumír někde vyčetl, že
existuje ještě přístup k hoře, ale nám se nepodařilo zjistit
odkud. Po nájezdu na hlavní silnici se ještě zajíždíme podívat do
poslední osady před hranice s často používaným názvem Las Cuevas.
Místní celní kontrola se jen ptá, jestli nejedeme do Chile. Po
ujištění že ne, nás bez problémů pouští dále. Před tunelem se
otáčíme a vracíme se pár km na poutní místo Punte del Inca.
Hradba stánků se suvenýry
a za ní už výhled na přírodní kamenný most a pod ním betonová
stavba. Všude jsou prameny se silně minerální vodou, která na všem
nechává barevné povlaky. Do těch pramenů dávají také různé
předměty, na kterých se časem také vytvoří efektní povlak. Můžete
si tak ve stánkách koupit potažené tenisky, skleničky, kameny a
také různé jiné přírodniny. Je to jako u nás v Karlových Varech,
kde se do vřídelní vody dávají například růže.
Po příjezdu do
Uspallata odbočujeme na Ruta 52, vedoucí přes Národní park
Villavicencio. Hned za městečkem ještě zajíždíme prozkoumat
odbočku do Valle de Uspallata. V buši, 2 km severně od městečka,
nalézáme ještě v této oblasti naposled Pterocactus reticulatus MT
08-342, Tephrocactus darwini v.hickenii a opět Pyrhhocactus
strausianus.
To vše v nadmořské výšce
okolo 2000 m/n/m. Jelikož začíná poprchávat, tak se raději
vracíme zpět na silnici vedoucí do národního parku, který
v podstatě koresponduje se Sierra de Uspallata. Projíždíme okolo
mina /důl/, kde se dříve těžil pravděpodobně zinek. Tady se tomu
říká východní minerál. Dneska tu jsou jen informační cedule a
samotná šachta je zabezpečená jen chatrnou mříží. Postupně
vyjíždíme asi do 3000 m/n/m. Před námi se otevírá nádherný výhled
do kraje. V průvodci se Petra dočítá, že se tu točil známý film
s Bredem Pitem 7 let v Tibetu.
No tak se to teda dělá
v slavném Hollywoodu. Tibet je daleko a Argentina vyjde levněji.
Divák stejně pravděpodobně nikdy v Tibetu nebyl, a tak o co jde.
Kdyby byl alespoň levnější lístek do kina!
Přes cestu přebíhá pěkné
stádo Lama vikuňa. Za zatáčkou zkusíme štěstí na kaktusy. Je sice
pěkný vítr a zima, ale pro kaktusy se musí kaktusář obětovat.
Nalézáme Tephocactus darwini v. hickeniia za další zatáčkou fotíme
veliké rostliny Soehrensia, snad formosa. Postupně se po kroutící
silnici dostáváme z tohoto krásného území na okraj NP. Za keři
kousek vedle silnice nalézá Petra pěkný plácek, veliký tak akorát
pro 2 stany. Jelikož jsme kryti skalou, tak ani vítr sem za námi
pořádně nemůže. Jen se mi nelíbí, že máme stany hned pod značně
erodovanou skalou. Říkám si ale, že když to ty vydrželo určitě
několik staletí, snad to ještě jednu noc přežije. S touto
nezodpovědnou myšlenkou brzy usínám.
19.11.2008
Ráno jsem poměrně brzy na
nohou. Blížíme konečně do oblasti vysokého výskytu gymen a to my
nedává pořádně dospat. Začne to se známým pohořím Sierra de Valle
Fertil a hned tak to nepřestane. Při vstupní bráně do parku vidím
na silnici v raním slunci veliký stín. Je to pěkný kus sklípkana.
Samozřejmě hned brzdím. Ostatní neví, co se děje, ale na to si
postupně zvykají. Naštěstí jsem ho nepřejel. Je to už druhý
sklípkan, kterého vidíme a zatím největší.
Petra ho drážděním vcelku
úspěšně přivádí do, pro focení, zajímavější bojové polohy.
Opět se vracíme ze
severní strany do Cordoby , kde doplňujeme benzín a potraviny.
Nějak jsme nenarazili na
Ruta 40, která nás postupně doprovází po cestování v této části
Argentiny. Po poradě s prodavačem v zelenině a jednom dotazu u
benzinové pumpy se vymotáme a neomylně pokračuje na hranice s provincíí
San Juan. Hlavní město provincie San Juan se nám naštěstí, pomocí
našeho dobrého navigátora Petry, nepodaří minout, a tak směřujeme
bez problémů po krásné asfaltové Rutě 141 až na křižovatku Chepes
a Astica.
Dáváme se do leva a
hned za osadou Marayes nalézáme pod akáciemi veliké, staré kusy G.
schickentdantzii MT 08-343. O těchto rostlinách se říká, že jsou
krásně vytrněné. Mně však připadá, že rostliny nijak nevybočují
z běžného průměru. Další lokalita je už plně ve znamení acorrugat.
Zastavujeme 1 km za cedulí Chuchuma, a první kdo nás přívítá, je
nádherný kvetoucí exemplár G. riojense ssp.kozelskyanum v.sanjuanense
MT 08-345.
Další G. accorugatum MT
08-344 na sebe nedá dlouho čekat. Rostliny rostou jak na skalkách
tak i pod nízkými akáciemi. Nedělá jim problém se dobře vyvíjet i
na plném slunci, když o svůj mateřský keř, většinou vlivem
člověka, přijdou.
Míjíme další z literatury
známou lokalit Astica. Má tady růst G. riojense, ale pro něj tu
dle mého názoru není vůbec vhodný terén.
Pokračujeme K San
Francisco de Valle Fertil. Vypadá to, že nám brzy upadne značka u
auta a tak to, po zkušenostech s poslední cesty raději hned
řešíme. U benzínové stanice nám doporučují gomera, který má vždy
v dílně nějaké nářadí a s ledasčím si umí poradit. Od pumpy je to
na dohled, a tak jsme brzy hotovi. Kousek za městečkem vylézáme na
blízké skály. Rostliny MT 08-347, které zde rostou, jsou co se
rozměru týče, podstatně větší a sloupovité. Bude to určitě stářím
lokality. Jelikož se blíží večer, tak květy jsou už bohužel
zavřené. Nahoře na skalních plotnách je rostlin podstatně více a
jsou taky nižší. Všudypřítomný je G. saglionis MT 08-348. Naproti
přes silnici vede mezi keři sotva znatelná cesta, která asi po 50
metrech končí. Pro nás je to jedině dobře, protože zde bude krásný
klid pro nocování.
20.11.2008
Po již pravidelné
polévce, kafi a nebo čaji, jak kdo má co rád, balíme stany a
přejíždíme do málo vzdáleného Usno.
Na konci vesnice vylézáme
na skálu nad kostelem ke křížku. K mému překvapeni tu kromě G.
riojense subsp.kozalskianum v.sanjuanense MT 08-350 roste také G.
acorrugatum MT 08-349.
Dole ve vesnici má mládež
ve škole nějakou diskotéku. Sice nevíme přesně, kdy začínají
v Argentině prázdniny, ale je možné, že to bude touto dobou.
Na dalším místě nelze
nezastavit. Vypadá to tu jako nějaký zábavný park kombinovaný s
prodejem přírodnin. Po chvíli přichází z blízkého domu paní, která
nám vykládá, že je to sbírka samorostů a nerostů jejího muže.
Děláme několik fotek se samorosty Perfektní jsou záhonky kaktusů,
které rostou po okolí. Pěstuje to jak macešky. Všechno je po ránu
zalité. Na staré rostlině G. riojense v.sanjuanense je zralý
semeník, a tak chtě-nechtě tu musím udělat lokalitu. Místo se
jmenuje Balde del Rosario a od teď tu roste MT 08-352. Paní by
určitě měla radost, kdyby věděla, že potomci jejich rostlin se
dostanou do Evropy. Za ochotu dáváme několik peso a po rozloučení
vyrážíme dál směr Parque Natural Provinciál Ischigualasto / Valle
de la Luna /, jak zní celý honosný název.
Po krátké pěší prohlídce,
při které se stejně nedá pro celkovou rozlohu nic vidět,
navštěvujeme muzeum dinosaurů, kteří v této oblasti žili. Máme to
dokonce s odborným výkladem ve španělštině.
Na závěr ještě zápis do
knihy a vyrážíme do místního kiosku na kafe. Později zjišťujeme,
že je možno za poplatek v parku jezdit autem a nebo si pronajmout
místní cestovku.
Odtud je už jen kousek
do La Rioja, kde projíždíme dalším parkem, Parque Nacionál
Talampaya. Parkem bohužel jen projíždíme. Z DVD o Argentině vím,
že jsou zde kromě jiného mohutné skalní stěny z červeného
pískovce. Vše se však opravdu nedá během jedné cesty stihnout. Asi
v prostředku parku nás zastavují dva gaucho, kterým v této pustině
došla pitná voda. Žádná sranda. V autě máme vždy nějaké zásoby pro
případ nouze, a tak jim rádi pomáháme.
Ve Villa Union vidím
ukazatel va Guandacol. Doma mám krásné rostliny s tímto označením,
a tak po krátké poradě odbočujeme doprava. Až na místě mi dochází,
že v La Rioja je ještě jeden Guandacol u Famatina. Jelikož je už
večer a do této oblasti se moc nejezdí, tak projíždíme městečkem a
podle mapy se snažíme trefit na prašku, která vede směrem do hor,
k osadě Santa Elena.
Asi v půlce cesty
vidím nádhernou obrovskou G. riojense MT 08-353 s dlouhými trny.
Kousek odtud je svodný
kanál z hor na užitkovou vodu pro město a zároveň pod starou
akácií slušné tábořiště. Alespoň si vyperu semínka z dnešních
sběrů. Bohužel ta voda přináší také některé stinné stránky.
V tomto případě veliké množství nepříjemně dotěrných mušek. Nad
Sierra de la Punilla se stahují černá mračna, a tak raději u stanu
přidávám kotvící šňůry. Zatím nám počasí přálo, ale to se může
rychle změnit.
|
