24.11.2008
Ráno vstanu o něco dříve
a využívám příležitosti udělat lepší průzkum okolních skal.
Po půl hodince lezení po
těžko přístupných skalách nalézám jen několik krásně vytrněných
jedinců.
Při návratu do tábořiště
se ke mně přidává smečka psů. Fenu se dvěmi štěňaty nalákám až
k autu, kde pro tyto příležitosti máme zásoby starého chleba.
Myslím, že u nás by si toho patrně pes ani nevšimnul, ale tady je
to jiné. Majitelé se o ně asi moc nestarají, a tak začíná boj o
to, kdo si z této náhlé hostiny utrhle více pro sebe.
Ve Fiambala odbočujeme
za náměstím, dle informačních tabulí se napojujeme neomylně
k silnici, vedoucí na thermas. Projíždíme prašným údolím mezi
jednotlivými hřebeny Sierra de Fiambala a na úpatí zastavuje na
lokalitě Tephrocactus alexandrii v fiambalense.
Články tohoto druhu jsou
jedny z největších a na tmavém pozadí vypadají velice efektně.
Následující dopoledne
trávíme odpočinkem. Po příjezdu zaplatíme nízký celodenní vstupní
poplatek. Celý komplex je vybudován z peněz provincie Catamarca a
je vidět, že se nijak nešetřilo. Celý komplex je postaven
z přírodních materiálů a citlivě zapadá do zdejší drsné přírody.
Nahoře ve skalách vyvěrá teplý pramen o teplotě 64 oC. Ten je
postupně rozváděn kaskádovitě do jednotlivých umělých nádrží tak,
že na vstupu je teplota 43 oC a v poslední nádrži 30 oC.
Je samozřejmé, že tyto
hodnoty jsou závislé na okolní teplotě vzduchu. Každý návštěvník
si může vybrat teplotu, jaká mu nejlépe vyhovuje . Je sympatické,
ale zároveň nepochopitelné, že jsme zde celé dopoledne sami.
V místní restauraci se ještě naobědváme a vyrážíme nazpět do
Fiambala, kde odbočuje na krásnou novou silnici do Palo Blanco.
Zde se nám podaří bez větších problémů natrefit na cestu, vedoucí
kolmo k horám. Jelikož se jedná o obslužnou komunikaci k přivaděči
vody pro městečko, je cesta udržovaná. Po 9 km zastavujeme na
prvním průzkumu. Nalézáme několik Pterocactus tuberosus, gymno
však žádné. Vracíme se na 7 km a zde mne čeká ve výšce 2300 m
veliké překvapení. Máme sice informace, že zde rostou nějaká
gymna, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude přechod G.
catamarcense f.fiambalense- G. spegazzinii, MT 08-364.
Tak daleko od nejbližšího
nálezu u Capillitas. Když se však podívám na mapu, tak mi to
připadá logické. Stejná rovnoběžka a stejné terénní podmínky. Byla
asi opravdu otázka času, kdy se v této oblasti něco podobného
najde. Bude to chtít podrobný průzkum na rovinkách pod prvními
horskými masivy, zda se nenajde čistá forma G. spegazzinii. Cesta
pokračuje dále, tak by to při další cestě neměl být problém. Ještě
sjíždíme ještě 2 km níže a nalézáme další gymna. Tady už převažují
znaky populace G. catamarcense f.fiambalense/MT 08- 365/.
Na dohled máme skupinu
vysokých stromů. Jedná se o koupaliště. Všechny stromy jsou
všechny uměle zavlažované.
Místní správce nám tento důmyslný systém ukazuje v praxi. Okolo
stromů má udělané hráze z písku a vodu dle potřeby přepouští od
jednoho stromu k druhému. Na napájení používá přehrazený přivaděč.
Ptáme se na souhlas s nocováním, který bez problému dostáváme. Při
dotazu , jestli nám to jeho zařízení nevyplaví v noci stany, se
jen usměje a jde nám ukázat přepad vody do buše. Napadlo mě se
zeptat, zda z Palo Blanco nevede ještě nějaká cesta severněji. Na
mapě nic není a tak mně překvapuje, že za městečkem je ještě 5
vesniček, které jsou propojeny praškou. Cesta je asi 35 km dlouhá.
Dělá oblouk, který se napojuje někde u Hualfin na mezinárodní ruta
40. Toto však podle mapy znamená překonat hřebeny Sierra de
Fiambala. Pro naše autíčko, při kvalitě místních cest, věc takřka
nemožná. No zítra uvidíme. Ještě předvedení dopravního prostředku
pana správce v podobě malé kobylky, která ho po chvilce odváží do
městečka a můžeme jít spinkat.
25.11.2008
Už se těším na ještě
neprobádanou oblast severně od Palo Blanco. Rychlé zabalení stanů
a vyrážíme. Severním směrem opravdu vede z městečka docela slušná
cesta. První vesnička je poměrně veliká. Po projetí zkoušíme
pokračovat na sever, ale bohužel cesta se po několika kilometrech
ztrácí. Vracíme se do vesnice, kdy byla odbočka doprava. Ihned po
stočení cesty na východ vidíme vzdálenou Sierra de Fiambala.
Bohužel asi v půli cesty, po 17 km, je pro naše autíčko již
neprůjezdný brod.
Hloubka 80 cm a
nevybetonované koryto znamená konec jízdy. Asi 1 km před námi jsou
sympatické kopečky, a tak
se alespoň rozhodujeme udělat průzkum tam. Opravdu po chvilce na
hřbítkách nalézáme G. catamarcense f.fiambalense n. prov. MT
08-366.
Kytky jsou vzhledově
stejné, jak včera na předhůří Sierra de Famatina. Velice lituji,
že nemohu prozkoumat nepříliš vzdálenou Sierra de Fambala. Je
předpoklad, že i tady by měli být přechody ke G. spegazzinii. Tak
snad někdy příště, při nižším stavu vody, se mi to splní. Vracíme
se k horské bystřině a jelikož je krásný den, využíváme situaci k
příjemné koupeli. Poprvé v Argentině zde také nalézáme pemzu.
Nejsem odborník na horniny, ale je to asi sopečná vyvřelenina.
Legrační je , že kámen, který bych normálně asi neunesl, váží jen
pár kilogramů.
Vracíme se do Fiambala,
kde si při nákupu potravin Petra všimne včerejšího návštěvníka
thermas de Fiambala. Po chvíli konverzace se dozvídáme, že se
jedná o angličana. který si před lety zakoupil jeden ze dvou
cabaňas na koupališti a vždy tady tráví hnusnou anglickou zimu.
Trošku mě otráví dotazem, proč to tak taky neudělám, když mám tak
rád Argentinu. Raději se vymluvím na mojí nutnou přítomnost ve
firmě v Čechách. Po výměně e-mailových adres a společném foto, se
každý vydáváme po svém. Ještě netušíme, že nás čeká docela drsný
zbytek dne. V Tinogasta nás ukazatel navádí směr Questa de Zapata.
Ihned za městem je tradiční městská skládka, a tak zastavujeme až
těsně před stoupáním. V okolní buší vcelku bez problémů nalézáme
G. catamarcense subsp.schmidianum MT 08-367.
Abych řekl pravdu, tak mi
vzhledem tyto kaktusy vůbec nepřipomínají. Jsou úplně stejné jako
rostliny, které jsme našli 150 km severněji. První stoupání a
první krásné výhledy do údolí v okolí Tinogasta.
Rostliny, MT 08-368,
napravo na skále, jsou už zase krásně vytrněná schmidiana.
Cesta je docela dobře
udržovaná, a tak zatím nic nenasvědčuje tomu, co musí zákonitě
přijít. Na mapě je tento úsek jasně vyznačen přerušovanou čarou.
Na vrchol stoupání to ještě je pořád cesta. Několik foto na
vrcholu ve výšce 1875 m. Křoví, které je všude okolo cesty, je
místy od sebe vzdálené jen jeden metr. Jelikož máme nové auto, tak
se snažíme přesahující větvičky buď ulamovat a nebo alespoň
částečně ohýbat. Znamená to výstup celé zbývající posádky z auta a
pochod před autem. Postupně se začínají objevovat v cestě slušné
krátery. Každých 20 m doplňovat cestu okolními kameny je jistě pro
všechny náročné, ještě, že se jich tu válí všude veliké množství.
Je jasné, že od posledního deště zde žádné auto, ani terénní,
nemohlo jet. Jako řidič cítím odpovědnost za případné uvíznutí
vozidla, a tak toho mám brzy také dost. Aby toho nebylo málo, tak
se na nás při každém zastavení vrhají miliony miniaturních mušek,
které však neskutečně koušou. Toto by opravdu nebylo vhodné místo
k přenocování. Musíme se dnes dostat někam do nižších poloh,
nejlépe až před Londres. Náhle se před námi vynořuje věž mobilního
operátora. Očekávání, že sem někdo musí jezdit dělat údržbu se
nenaplňuje.Vlevo u cesty je vidět veliké množství gymen. Je
s podivem, že ještě máme chuť na kaktusy. Ale toto je opravdu
dobré odreagování. Je až neskutečné, v jakém prostředí tady
kaktusy rostou. Vysoké keře a málo světla. Zemina připomíná naše
pole. Přesto je zde většina kaktusů MT 08-369 v pořádku. Myslím
však, že tomu tak dlouho nebude. Ta situace tady mi připomíná
lokalitu G. ochoterenae subsp. vatterii Los Rabonas, kde v místech
velikého výskytu kaktusů je dnes jen tma, vysoké křoví a žádný
kaktus. Celá populace se však přesto úspěšně přesune na pro ní
výhodnější stanoviště, pokud do toho ovšem nezasáhne člověk svojí
činností. Postupně se začíná šeřit, a tak raději odjíždíme. Po
několika km stejné situace je vidět napravo pod svahem obydlený
statek. Tady se už začíná cesta postupně lepšit. Je už trochu
udržovaná, a tak nám máme ulehčenou práci. Nejhorší je snad už za
námi. Několik brodů a krátké popohánění krávy po cestě, která ne a
ne uhnout. Již za úplné tmy nalézáme vedle cesty vhodné místo pro
postavení dvou stanů pod velikou akácií. Ještě vyčištění prostoru
od obrovských trnů a můžeme stavět stany. Je asi deset hodin
večer. Máme toho všichni opravdu dost, a tak zalézáme ihned do
stanů a jdeme spát. Je však pravda, že takovéto situace přináší
jedny z největších dobrodružství cesty a později se na ně často
vzpomíná. Průjezd po krásné asfaltce většinou moc zážitků
nepřináší a je vhodný jen k větším přesunům po této nádherné zemi.
26.11.2008
Tak to nocování se
opravdu povedlo jen kousek před Londres. V Belen zajíždíme ke
kostelu. Na parkovišti má holčička v autě ochočeného papouška, a
tak děláme několik fotek.
Nad Belen je na kopci
veliký bílý ježíš. Jsem tady už potřetí a pokaždé si říkám, že by
to chtělo projít křížovou cestu a zjistit co na kopci roste. Nějak
na to ale vždycky nevychází čas. Ještě návštěva místního artesanu,
kde nám ochotná paní ukazuje, jak se spřádá lamí rouno, nákup
potravin a můžeme vyrazit směr Cuesta de Belen. Při výjezdu
z města zastavujeme na mostě přes Rio Belen.
Bohužel je řeka úplně bez
vody. Koryto je však asi 300 m široké. Při deštích to tady musí
být pěkný hukot. Míjíme několik známých lokalit a zastavujeme až
na skalách okolo 30 km. Z loňska vím, že jsou tady pěkné tmavé
formy G. catamarcense f.belense MT 07-256 a,b.
Celá oblast je po požáru,
ale kaktusům to evidentně moc nevadí. Prostředí se ale na focení
moc nehodí, tak se raději přesouváme na náměstí v Andalgalá, kde
ve stínu lahvových stromů konzumujeme nakoupený oběd. Na celém
náměstí je vypracovaný systém závlah, a tak všechny stromy jsou
v perfektním stavu a rozhodně je příjemné, se tu vždy na chvíli
zastavit.
Z Andalgalá jsem
zatím vždy vyrážel do Cuesta Mina Capilitas. Dnes tomu však bude
jinak. Čeká nás oblast náhorních plošin v okolí hlavního města
Valle de Catamarca, tudíž červeně kvetoucí gymnocalycia. Na tyto
oblasti se chceme dostat Cuesta de la Chilca.
Po včerejším zážitku na
Cuesta de Zapata máme trochu obavy. Když však vidíme, jak se do
kopce šplhá autobus, je nám jasné, že to bude v pohodě. Již pod
stoupáním vidím v buši hned u cesty první gymna. My však
zastavujeme až v půli stoupání. G. catamarcense f.ensispinum MT
08-370 zde rostou s červeněkvetoucí Parodií a Trichocereusem .huascha.
Většina gymen roste na skalních výběžcích. Jsou to ploché rostliny
a nádherně otrněné. Trny obepínají rostliny tak, že jeden navazuje
na druhý a tvoří pomyslné kružnice, které kytky jakoby obepínají.
U mně ve skleníku toto jen naznačují a nejsou zdaleka tak krásné.
Chce si to asi vybrat z velkého množství semenáčků.
Mám rád fotky
z takových oblastí. Kaktus a výhled do otevřené krajiny v pozadí.
Petra šla pomalu napřed, a jelikož jsme se dost zdrželi s focením,
tak jí dojíždíme až poměrně vysoko. Těsně před vrcholem nás čeká
ještě jedna lokalita. Zde rostoucí MT 08-372 jsou ještě
kompaktnější a přilehlejší k zemi.
Je tady asi pořád vítr, a
tak se mají proč schovávat. Postupně nalézáme první G.baldianum MT
08-371. A dokonce kvetou.
Moc se mi z této oblasti
nechce, ale musíme jet dále. Ještě navštěvujeme dvě lokality G.
baldianum MT 08-373 a 374. Je pořád veliký vítr a je docela
zataženo. Pod jednou horskou loukou nalézáme vedle cesty plácek na
spaní. Je zvláštní, že přestože není v dohledu žádná osada ani
domek, jedou okolo děti na koních. Vejdou se i tři za sebe.
|