Zabili krávu? Ne byl to bejk.

     Občas i dobrý nápad je postupně přehodnocen, a stává se z něj pěkný propad. Nalézt v průvodci informaci o muzeu, které vás zavede do zvyků původního obyvatelstva je hračka. Trochu těžší je zeptat se místních, kde to muzeum vůbec je, a najít správnou cestu. Nejtěžší je uvěřit faktu, že je vlastně zavřené už delší dobu.

      Jindy zase dobrý nápad, něco udělat kompletně, změní vaše očekávání a převrátí váš plán vzhůru nohama. Sluníčko si zase usmyslilo jít do hajan a nám chybí právě nějaký dobrý nápad, dneska na téma,  kam se zapíchnout a postavit stan.

     Blížíme se k národnímu parku Los Alanicez a pravděpodobnost, že tu někde na nás čeká malý plácek na stanování, se začíná rozprchávat. No a je to tady. Rozprchla se do všech koutů. Stojíme před cedulí národního parku. A co teď? Hele támhle je nějaká cedule…jako, něco domácího……jdu se tam zeptat. Buenos tardes, somos de la Republica  Checa, por favor, buscamos un lugar para dormir aquí…..   No hay problema……jupí, jupí…..

       Zajíždíme autem na zahradu a  začínáme stavět stan. Na zahradě, která je rozdělena  potokem na dvě části, harmonické části. Zadní část zahrady otevírá každému volně cestu do hor. Z těch kopců se směrem do zahrady šklebí ten nejvyšší kopec. Ledovec. Brrrr. Taky celou noc nechával o sobě vědět. Zpět k začátku večera.

      Za chvilku přichází takovej sympatickej kluk, něco kolem třicítky. Seznamujeme se, mluvíme o našem cestování a věcech mezi nebem a zemí. Nabízí mi maté, a to se přece nedá odmítnout. Je to teda síla, ale i přesto usrkávám magický nápoj několikrát. Jmenuje se Luiz a při otázce, zda umí anglicky propuká v hlasitý smích. Prej  umí love you a ty důležité fráze na sbalení holek. Jinak nic. A co asado? Te gusta? Qué es asado? No to jsou pečené vnitřnosti z krávy. Comó? Je to zdravý a dobrý. Tak teda jo. Přijímáme pozvání na večeři. Bereme s sebou slivovici a dřevěnými masivními dveřmi pomalu a nejistě vstupujeme do vytopené místnosti. Tak dámy a pánové. To jsme nečekali. To je mamka, taťka, jeden strejda a druhej strejda, k těm patřili i tety, pomocník a pomocnice v domácnosti. Stačil jeden pohled na Louisova otce, George, a moje vnitřní napětí, jak  jiskra v krbu, uhaslo. Mluvili jsme všichni dohromady páté přes deváté, pili víno, pivo a slivovici. Ta sklidila mimořádný úspěch. Menší mísa salátu ze syrové mrkve, vajec a kukuřice byla postavena na stůl jako první, pak chleba na prkýnku a větší mísa vařených brambor.

      A už se to nese. Podle výrazu obličeje každého člena rodiny se dá odhadnout, že se vyloženě na ty pečené vnitřnost těší. Petro, chceš srdce nebo játra? Ochutnám oboje. Dej si střeva. Nikdy jsem pečený střeva nejedla, zvědavost mě povzbuzuje a tak si beru asi tak 7cm.

        A prej že je to hnusný. Už si nevzpomínám, kdo to řekl, ale zas tak hnusný to nebylo. A ani zas tak nic special, po čem si olizuješ prsty. Strejda veterinář chce hodit Martinovi na talíř testiculo. Moje výbava z latiny mi dovoluje odhalit vtípek jako první. Martinovi vysvětlili, že je to dobrý a má to hodně vitamínů. Už už by chtěl ochutnat, ale přece ho v tom nenechám. Varle to je !!!!  Je zajímavé, jak  pro každého samce jsou pýchou a jen pro místní chlapy i lahůdkou, něco jako pro francouze náš šnek zahradní.

      Kdybych měla sestavit žebříček těch nej z Argentiny, tak bez zaváhání pokládám na špryclík nejvyšší setkání s touto rodinou. Pro každého z nás to bylo srdeční záležitostí.

     Zpívají a hrajou na kytaru……je to dar pro každého z nich. Luis a jeho mamka Angelina vyučují na škole folklórní tance. Poprosila jsem o ukázku tanga. Přidávají i ukázky další. Luise napadlo, že bych mohla si zatančit chamamé s ním. Babi děkuju, že jsme tancovávali v kuchyni, a že nejsem taneční střevo. Tanec, vlastně všechno co cítíš, nepotřebuješ se složitě učit, jde to samo. Babi, vidělas? …….Martin filmoval a dělal fotky.  Teď nastala jeho chvíle. Georgie mu půjčil kytaru, Martin se bránil, ale nakonec zatrsal pár taktů rokáče a bzzzzzzzzz struna prdla. Omlouval se a očekával konec hraní. Chyba. Vytřeli nám zrak, hrajou i s pěti strunama. Přináším malé drobnosti jako  dárky. Loučíme se…….a hned další návrh s pozváním na zítra do království strejdy veterináře.

     Před branou do parku si hraju s myšlenkou o osudových setkání znova a znova, vždyť včera stačilo popojet pár metrů do parku a hravě najít místo na postavení stanu. A nestalo se tak.

     Sakra. Luis mi ukazuje na plotě kůži z toho bejka, co ho včera zapíchli. Nebudu jeho smrt hodnotit jako přinesenou oběť hladovějícím pocestným. Vždyť mají restauraci a jak říkal Georgie, maso odváží právě tam.

       Martin se docela baví nad větou Luise, kterou se zmiňuje o studiu na zemědělské škole. Miguel dojí krávu, a tak kluci ze zemědělek z různých kontinentů  společně hodnotí  jeho techniku. Neabsolvovala jsem tu jejich agro školu, ale vidím, že tady krávě svážou při dojení zadní nohy a u nás bývávala kráva přivázána za hlavu. Zřejmě to bude tím, že u nás ty krávy byly za tu hlavu drženy i mimo dojení, načež tady dostanou brzo volno.

     Vyrážíme na pozemek veterinaria, kde obdivujeme velikost pozemku rozkládajícího se od nedohledna do nedohledna. Dům postavený s noblesou architekta, potok, kde o křišťálové příchuti vody nemáte nejmenší pochybnosti. Krok za krokem a slyšíte v pravidelném rytmu dýchat celé okolí.

     Krásní koně. Sedám si do sedla, ale kůň cítí arytmii mého tlukotu. To mi jako holce vštěpovali, abych koňům a psům nevěřila. Psi tu běhají volně a nikoho nekoušou, koně taky,  a nikoho nekopou. Martin se nese v sedle koně a jako trumf vytahuje mačetu. Na to být gaučem, mu chybí  už jen ta čepice.

      Čas……..čas loučení je tu. Děkujeme za vaši pohostinnost. Luis mi dává svoje CD, vyměníme si adresy a naposled zalaškujeme na téma……máme dvě dcery………tak přijeď do Prahy.