Catamarca, Cuesta de Zapata

     Najít informaci o jedné cestě, kterou jsem si nazvala po našem Bota, by nebylo snadné ani pro Melichara, natož pro Melicharovou. Jasně že vím, že bota je zapato, ale udělala jsem jazykový hybrid.

A udělat botu při řízení touto krajinou by nebylo nic těžkého, jelikož tato cesta předhazuje pod kola auta překážku za překážkou. Tam dole je holka docela vlídná, láká nás na gymna a ukazuje je na skalách, nejdřív jako malé rodinky, a pak se pokouší nás dostat na jakousi velkou oslavu, kde nevíte, kam se dřív podívat.

      To je paráda, do krve se vyplavujou serotoniny………ale ne, kde se tu ty šutry vzaly….ty jo…..tak fajn, dáme se do toho. Cválám, běžím, poskakuju před autem a říkám si, jedno zrnko popela, jedno zrnko hrášku, tebe hodím sem a tebe zase tam. Balvan, šutr, kámen, kamínek…..cesta stoupá a já si ani neuvědomuju, že jsme něco kolem 1400 metrů. Jak je možné, že nelapám po dechu? Ten čerstvej vzdoušek dobře zásobuje tělo. Na vrcholu u nivelační značky se nechám vyfotit a dělám si srandičky na Martinův účet, jak on si veze zadek v coche a já……..už mlčím, aby ho náhodou nenapadlo si to se mnou vyměnit.

Jsme nahoře…. a teď dolů. Je to vždy stejné, člověk si myslí, že už to nejhorší má za sebou, ale opak je pravdou. Voda, co se hnala z kopců, si udělala z cesty takovou zábavnou hru. Proč bych se valila vymletým korytem, jako ty vodní holky přede mnou, když si můžu klidně zaskotačit, vydovádět se a prorazit cestu novou.

      Šikovná holka, fakt jo. Voda je živel. Štěstím je, že jsme se s ní nemuseli seznámit osobně, ale jen s tou její novou architekturou. Teď už vím, že ty šutry, co jsme potkávali, sebrala tady a klidně je přehazovala přes kopec. Jak tak přemýšlím o originalitě děr v cestě, zapomněla jsem na Martina, který stál autem v korytě řeky jenom na dvou kolech. Docela švanda to vidět, přidává plyn a auto se jen tak houpe. Konec srandy a jdem na to. Několikrát jsme stáli a snažili se navalováním šutrů a nahrabáváním písku navrátit cestě aspoň zčásti její původní design tak, abychom popojeli o kousek dál. Dál k místu, které by se dalo zapsat do historie jako místo zasraných mušek. Proč zasraných? Protože jich nebyly jen zasrané miliardy, které naskákaj na celého člověka během sekundy a udělaj z něj černě obloženou příšeru, ale zasraně kousaly a kousaly.

     Je tma a my ne a ne se dostat z té velké boty – Zapaty. Opět se potvrzuje to staré moudro, nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř. V testu by to bylo asi takhle. Co je horší? Potkat na cestě vola nebo krávu. To je jasný, že vola. Krávě řekneš, krávo blbá uhni a ona uhne. Ale vůl? Tak toho jsme potkali. Absolventi zemědělek vědí, že s volem se nedomluvíš.

 Tak Martin zhasnul světla a pomalu, tak jak kráčel vůl, jel krok za krokem za ním. Pomalu tak, aby náhodou vola nenapadlo začít skákat a udělat nám na autě trvalou deformaci.

     Po několika bláznivých skocích se odporoučí do křoví a zmizí ve tmě. Ta červená světla na cestě zřejmě nebudou světlušky. Nebyly. To se jen odrážely díky světlům auta oči papoušků, kteří si tu poletovali ze stromu na strom a občas zaparkovali na cestě. Spatřili nás a frnkli …….

Této noci jsem byla ráda, že jsem ze Zapaty frnkla do spacáku. Martin to měl trochu pestřejší. V noci poslouchal …….prý zvuky nějakého ptáka. Nevím, co to bylo za ptáka, já spala.

     Ale co vím dnes, je to, že radní – seňor Claudio Royal usiluje už delší dobu o to, aby zemská vláda počítala v rozpočtu s opravou nesjízdné, teda jak pro koho a jak kdy, a zničené cesty vedoucí Cuestou de Zapata. Pokud by se mu to podařilo……………tak příště pojedeme po asfaltu a budeme na to naše malé dobrodružství už jen vzpomínat.