Jezuitský klášter v oblasti La Candelaria

     Studovala jsem mnoho let, hodně věcí jsem se dozvěděla, hodně věcí jsem se nedozvěděla vůbec. Hodně věcí si pamatuju, hodně věcí si vybavuju matně a hodně věcí si nevybavím vůbec a ani taky nemůžu. Jedna věc je paměť a druhá věc byla nedostupnost informací či moje absolutní diletantství. Něco podobného jako ve vtipu o jezuitech. "Proč vy jezuiti vždycky na všechno odpovídáte protiotázkou?"  "A proč ne?"  Moje odpověď na otázku proč ne, byla a proč jo?

     Napsat něco o jezuitech si vůbec netroufám, je to jako chodit po tenkém ledu. Já nejsem žádný blázen, abych na takový led vůbec vstoupila a měla jasno, jak to všechno bylo. V tomto případě jsem deska nepopsaná, ale pokusím se něco zjistit. Tak jen trochu teoreticky. V Argentině se do dnešních dob dochovalo několik jezuitských misií. To co si vybavuju je, že řád založil Ignác z Loyoly, a to co jsem dočetla je, že to bylo v roce 1534.

     Taky jsem se dočetla o tom, jak jednoho dne Ignác odpověděl na otázku jednoho scholastika z Portugalska. A to se psal rok 1551. Která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi? Tehdejší generál odpovídá: "Máte se cvičit ve snadnosti nacházet Boží přítomnost ve všech věcech, ve své činnosti, při chůzi, dívání se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte. Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami." Jezuité se snaží hledat a nacházet Boha ve všech věcech dodnes.

      Moudrá slova o tom, jak nacházet Jeho přítomnost, vysvětlená vznešenou myšlenkou. Babi, vím, že mě slyšíš, ale opravdu to není rouhání. Vím….nevím…..rozumím…..nerozumím…..je to ten boj protikladů, že jo?

     Sjedeme klikatou prašnou cestou ke hřbitovu. Je zamčený. Zato vstupní dveře do zahrady kláštera jsou odemčeny. Z oken místní školy slyším muziku. Na chvilku se zastavím a váhám. Raději se zeptám, zda můžeme vstoupit. Žena nesoucí prádlo v košíku mi kývnutím hlavy dává svolení a připojuje informaci, co mám udělat, až dojdu k té budově naproti. Místní klášter patří k těm nejmenším z počtu třiceti funkčních, které v Argentině můžeme nalézt.

     Ještě jsem ani nedošla k nově postavené budově, budově pro správce, a už jsem ho uviděla, jak čeká na staré kamenné dlažbě. Přivítáme se navzájem a já mu rychle vysvětlím odkud jsme a požádám ho, zda by nám mohl dělat na malou chvilku průvodce tímto objektem.

      Impozantní místo, o tom není pochyb. Největšího rozkvětu zaznamenává tato usedlost mezi rokem 1725 – 1795. To bych nebyla já ta malá bruja, která jen při pohledem na rozbořené zdi jídelny si hned představuje, jak tu ti kluci obědvali. Evokují mě různé zvuky a napadají mě různé příběhy, které se tu mohly odehrát. Blok s rozbořenými ložnicemi, ten sloužil pro rodinné příslušníky. Samozřejmě jen v době návštěv. Nesměle se ptám, jaké poslání má on. Je jeden ze správců budovy a učí v místní škole.  Lišák jeden, to nejlepší si nechal nakonec. Slovy počkejte chvilku, zmizel za budovou kostela

     Už slyším, jak odemyká dveře zevnitř. Vem si ho do ruky, říká mi a podává mi původní klíč. Stisknu ho….jen okamžik. Vstupujeme. Opět jsem v situaci, kdy se těžko hledají slova, jak popsat, to co vidíte. Je to unikátní, jedinečná podívaná.

     Asi kecám, při pohledu na Martina se mi zdá, že pro něho největšími skvosty jsoukaktusy, které objevil v trávě na zahradě kláštera.