La Bolsa

     Kdepak to dneska budeme spát? V tašce či peněžence? Tak nějak se dá přeložit la bolsa. Ať je to tak či jinak, mluvím o kempu, který jsem objevila v poznámkách seňora Chvastka. Osobně když s ním mluvím, mu občas řeknu ty vole. Všichni víme, že jeho křestní jméno je Jarda, ale pokud jste mezi kaktusáři, tak se mluví většinou o Chvastkovi. Jak jinak. Důvodem je jasná orientace v kaktusové problematice.

     Dobrej typ na noc. Nikdo tu není, a tak postavíme stan. Po nějaké době přichází majitelka kempu a dává mi znamení, ať jdu za ní. Vysvětluje, že bychom si měli stan postavit někde jinde. Jde k jednomu stromu, dívá se do jeho koruny, pak ke stromu dalšímu a dalšímu. Nechápu, o co jí jde. Padají tu větve nebo tu serou na stany ptáci? Už mi sepnulo! Ona hledala strom, kde je funkční přívod elektrického proudu. Aha. Nepotřebujeme žádnou zásuvku. Tak fajn. Zůstaňte, kde jste. Začalo se stmívat a seňora rozsvítila osvětlení v kempu. To se nám moc nelíbí, ale co se dá dělat.

      Martin během chvilky měl o zábavu postaráno. Když se k lampám začali slétat lišajové, vrátil se do svých divokých let, kdy s bráchou tento okřídlený hmyz chytal. Vůbec se nemusel povzbuzovat a šel hned do akce.

Martin se mi v tuto dobu moc nevěnoval, tak jsem si našla zábavu svou. Pronásledoval jsem docela dost velkou žábu. Zřejmě nešlo o ropuchu, ale měla nádhernou kresbu na svých zádech. Martin se vrátil, a tak mi moje pokusy políbit zakletého prince okamžitě zatrhl. Mumlal něco o jedovatých žábách. Tak jo. Nesahat na nic a nikoho nelíbat. Jasně a slibuju.

     Na tom zakletí a zalíbení něco bude. Žabák mě doprovází k řece. Jsem přelétavá potvora. Martin mě volá k masivnímu soliternímu kamenu. Skvost mezi skvosty. Můžu si ho vzít domů? Chápu, tolik tun do kapsy nenarvu. A zůstat za Observatoriem bych nemohla? Zase škemrám. Víš, že mi můj astrolog říkal, že si nejlíp budu rozumět s Ufonem. A tady na té ceduli je napsáno, že je tu centrum pro komunikaci s mimozemskou civilizací. Ne? Ne. Neva, někdy příště.