Kde rostou Neughuberi

     Zřejmě to bude divoká krajina, soudě podle jednoho párečku lidí, tak středního věku, který si v dnešním horkém odpoledni vydal zchladit svoje těla ke korytu řeky. Řeka se klikatí údolím a vždy za silnicí vytvoří malou kaskádu. Místo na vodní hrátky. Projíždíme kolem a Martin prohodí směrem k páru, kterého jsme vytrhli z jejich kočkování, necháš ji!

     Napadá mě, že pokud Martin zmerčí podobnou situaci, vždy ji komentuje stejně vtipně. Nikdy nezvolí variantu necháš ho.

      V Suyaque je monasterio, moderní nová cihlová budova, s dvěma rozlehlými křídly. Tomu levému dominuje věž s mosaznými zvony.

 Vzhlížím k nebesům za klášterem, tam jsou vrcholky kopců, kde mají neughuberi růst. Vodu a nějakou mikinu s sebou. Osobně beru litry dva a důmyslně plastovou láhev vkládám do mikiny a rukávy ji přivazuju kolem pasu. Dobře se mi poleze. Šplhá se mi dobře a Martin něco vypráví o klucích, co někam lezli a neměli dost vody. To je dilema, je horko, mám žízeň. Mám pít a riskovat, že dojde voda, nebo nepít, zkolabovat a nenajít kaktusy. Uděláme kompromis, hasit žízeň po doušcích.

      Vystupujeme docela dlouho, ale kaktusy zatím nikde. Paráda, říkám si, ty vole kam to lezeš. Před námi je několik metrů vysoký skalní výběžek a nedá se obejít. Lez první, říká Martin, budu tě jistit. Jak šlechetné, ale hlavou mi probíhá, co je jako lepší varianta. Buď děti přijdou o matku nebo o živitele rodiny. Bez živitele bych možná umřela i já, tak Petro, hecuju se, neřeš kraviny a prostě tam vylez.

      No vidíš, jak to jde.  Jsem tu. Buší mi srdce nadvakrát. Jsem na vrcholu ….hmmm blaha …na vrcholu kopce, něco kolem 1 600 metrů a vidím ji, neughuberku jednu.  To je odměna. Najdeme tu dvě varianty, světle i tmavě otrněnou.

Šplhat do kopce je těžké, ale z kopce je to o trochu těžší. Mezi kaktusáři mnohokrát padne jméno Pepíka Odehnala. Kluci říkají, že vleze všude, ale dolů nikdy neví kudy. Zdá se, že svoji vtipností maskujou nějaké svoje zkušenosti se slézáním kopců. Z kopce se nedá seběhnout rovně dolů, byla by to von držka. I my jsme se mnohokrát zastavovali a museli několikrát přehodnotit, jak dolů.

      Z mého pohledu to vždycky stojí za to. Nedovedla jsem si představit ten pocit mnohokrát někým popisovaný. Teď už jo. Opět se potvrzuje, nedá se popsat takový zážitek. Musí se to zažít na vlastní kůži. Řečeno obrazně i doslova. Mít ty škrábance…..a jizvy i jizvičky, čárky a čáry, dlouhé i krátké …….moment….ještě je mám.