Mina Clavero

     Miluju obchody se starožitnostmi. Tady v Argentině je až k nevíře, co všechno se tu dá objevit. Opravdu neuvěřitelný věci. Myslím si, že tady začíná doba, kdy to co je staré, nepatří do domu. Lepší je tu nepotřebnou věc zpeněžit. Pro nás za směšné částky.Moje vášeň starý věci. Šicí stroj, věci do kuchyně, zase starý americký kamna s originální slídou a mnoho dalších věcí.  Martin zklidňuje moji posedlost a koupí mi mosazný zvonec pro kobylu s číslem 6. Hezký dárek. Zařehtám a vyklusám z obchodu.

      Zazvoním zvonkem a okamžitě se mi vybaví teplá noc, obloha plná hvězd, čekání  na Jižní kříž, až se připojí  k ostatním souhvězdím, a podobné tóny zvonků, které se rozezněly do dáli každým sebemenším pohybem koně nosícího zvonek na své šíji.

     Mám snad narozeniny? Zastavujeme u dalšího artesanu, ale nekupujeme triko pro Martina, ale náušnice pro mě. A to ne ledajaké, ale se symbolem ptáka – Terro común. Malé velké radosti. Hned v autě si je zkouším.

K moji radosti přidám úsměv, který ve mně několikrát evokuje vzpomínku na zážitek s prodavačkou. Milá holka, velké hnědé oči, ale docela zmatená v počtech. Prodala mi áros, teda náušnice, za 32 pesáčů, ale neměla dost drobných, tak jsem ji navrhla dát jí 102. Souhlasila a s úsměvem od ucha k uchu mi vrátila pesáčů 60. No dneska nad tím rukou nemávnu a požádám ji ještě o těch zbylých deset.

     To už její úsměv se někde zasekl, ale několikrát mi opakuje, že 60 je correcto. To teda není, říkám. Otevírá šuplík a bere kalkulačku. Věří si. Tak teda 102 mínus 32, ještě si věří. Kalkulačka potvrzuje mých 70. Nechápe……..ještě jednou. Že by se spletla i kalkulačka? Nespletla. Z pokladny vytahuje těch zbylých deset, ale stále nevěří. Poděkovala jsem …ty jo ona fakt tomu nevěří. Nevěří tomu, že 102 – 32 = 70. Martin opakuje escuela…escuela. Ještě, že tomu blbému českému vtipu nerozuměla, jinak  by tam ze šoku matematikou stála dost dlouho.