Araukárie

    O této dámě s pěkně starým rodokmenem, se mluví jako o živoucí zkamenělině. Kolik let by se dalo odpočítat zpět do druhohor, to netuším.

        Aurakárie v Argentině, tady kolem sopky Lanín, jsou staré asi 1 500 let. Na růst v půdě nejsou zřejmě moc náročné. Ohýbám se pro spadlou větev a ryju do půdy. Všude černý sopečný prach, který ze svého nitra vychrlila sopka. Prskala balvany menší i větší kolem sebe na všechny strany a docela do pěkné dálky.

     Obejmout nejširší kmen se mi zřejmě nepodaří, pařáty do dvou metrů nevysunu. Do nejvyšší koruny nevyšplhám. To ne, neodrazuje mě výška koruny 40 metrů, ale technický problém, jak se vysoukat po kmeni, který neobejmu, nedosáhnu a ani nevyskočím na první větev.

     Tato potvůrka má svoji specialitu mezi stromy. Kdyby nebyla tak stará, uvěřila bych, že ty móresy shazování starých spodních větví odkoukala od jelena, který tloukl parohy o její kmen a pak byl bez.

       Dáma nenapodobuje vše, co dělá zoufalý jedinec. Je kreativní, s novými větvemi nehazarduje. Mladé větve zůstávají v koruně stromu a rozmazlují šišky i šištice, pro dobu rozmnožování. Kápli jsme na to, jde o specifický druh jehličnanu. Jelikož jsou tady v zimě občas i teploty kolem mínus 10, tak to v pohodě vydrží. Dá se říct, že se jí tu daří.  Jsou nádherný, ale bydlet tady s nimi? To ne. Žijou tu mnoho let, ale je tu cítit samota.