|
La Falda
Přiznávám, že občas mi říkají, že mám koule mezi nohama. To
je fakt. Martin naopak při pohledu na argentinskou sukni jménem
La Falda ukazoval ženské rozmary. Nic netušící odpoledne se
přehouplo k večeru a začalo pomalu otevírat dveře soumraku. Právě
tímto okamžikem vycházíme z restaurace, kam mě Martin pozval na
večeři. Argentinská restaurace s parrillou, stoly vyrovnané vlevo
i vpravo podél cihlových zdí, trpělivě očekávaly zákazníky. My
jsme byli mezi prvními. Personál ohozen do slušících uniforem měl
vše vymakané do posledního detailu. Začínalo se mi tu líbit. Moje
nadšení vrcholilo, když jsem se pustila do bifé de chorrizo a moje
chuťové buňky se setkaly s prvním soustem.
Taková delikatesa! Mohli jsme i ochutnávat ze široké nabídky
různých salátů, ale měla jsem pocit, že to poslední sousto by mělo
být měkoučké masíčko. Jako nejlepší tečka dnešního dne. Jenže
neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Skokem je myšlena cesta, jak najít
místo ke spaní. Vzpomínám si na to ještě dnes, je to jako ve
filmu. Jedeme městem a Martin nadšen místem, kde si taky vloni
pochutnával s kamarády na pečeném masíčku, chrlí jeden zážitek za
druhým. Tady jsme jeli, tady jsme parkovali, a pak jsme jeli za
město, kde jsme nocovali. Jednoduchý jako facka.
Právě v tuto hodinu vylítávaj upíři a pijou krev hovězímu
dobytku a mě ji začínal pít Martin. Martin v sukni La Faldy. Říká:
Je tma, nic nevidím. A když nic nevidím, tak si nemůžu nic
pamatovat, a už vůbec ne, kde jsem. Stočil auto do města a mně se
to nějak nelíbilo. Jemu se to líbilo, mně ne…tak se pěkně naprd.
Tak řiď sama, já tu už byl a znám to tu jak svý boty. Ale v tý tmě
nic nevidím. Pro mě hrozná prča, a tak navrhuju jet za město a pak
někam odbočit. Martin se trochu zklidnil. Pomalu jsme se od města
plného pouličních světel začali vzdalovat a zamířili jsme někam do
hor.
Cesta stoupala do kopce. Měla jsem pootevřené okýnko a
zachytila jsem nějaké divné zvuky. To místní žáby měly námluvy.
Rozehrávaly jednu symfonii za druhou, neuvěřitelné akordy. Obloha
plná hvězd, to se jim to namlouvalo. Já jsem si stále ještě
namlouvala, že to místo na postavení stanu najdem. Zastavili jsme
chlápka, co vyjížděl z místní estancie na malém prskoletu.
V okamžiku, co zmáčknul brzdu, stroj s sebou cukl a z ruky mu
vypadla igelitová taška, do které si dal maso, co dostal za pomoc
při zabíjačce. Přijel i majitel a dovolil nám postavit naši carpu
na malém plácku před plotem. Zastavil se ještě ráno, aby se
zeptal, jakou jsme měli noc. Italská výměna názorů se přehoupla v
poklidnou noc a tu vystřídalo chladné ráno, ale ráno
s překvapením.
Moje logika s koulema vyhrála nad logikou sukně a dovedla
Martina na místo vzdálené tři kilometry od místa, kde na nás podle
údajů jednoho borce jménem Chvastek, měla čekat červeně kvetoucí
stellata.
Měla jsem možnost poznat seňora Chvastka osobně, tady
v Argentině. Je samá srandička. Zřejmě mu nechyběl humor i tady na
kopci. Podle mě sebral jen semena a červeně kvetoucí kytky
neviděl. Doma mu něco vyklíčilo ve skleníku……povyrostlo….červeně
vykvetlo. Vypustit zprávu, že ty červený kytky jsou právě
odsud….…tak to Járo bylo fakt nezodpovědné!!!!!
Vy kluci!!!! Pomáhám hledat…… Na vlastní voči……..samá bílá, samá
bílá……nepřihořívá a vůbec nehoří....
|
